O srovnávacím studiu tradic lidových

Údaje o textu
Titulek:	O srovnávacím studiu tradic lidových
Autor:	Jiří Polívka
Zdroj:	Národopisný sborník českoslovanský. Sv. II., str. 1-49. Dostupné online. (Djvu)
Vydáno:	1898
Licence:	PD old 70
Index stran

Od samých počátků studií tradic lidových, od počátku našeho století, kdy učenci začali blíže se obírati zkazkami, pověstmi, pohádkami a jinými částmi tradicionalní literatury lidové, zpozorovali velikou podobu, ba shodu a na mnoze i totožnost tradic u jednotlivých národů evropských, u spřízněných národů asijských, jak u národů indoevropských, tak u národů jiných jazykově náležejících jiným čeledím. Vznikla otázka, jak značná tato podoba ba shoda má se vysvětlovati?

Toto studium tradic lidových bylo z valné části pěstováno filology, zabývajícími se vynikající měrou otázkami jazykozpytnými, zkoumáním historie jazyka rodného i srovnáváním jazyků indoevropských. V době novější teprve jali se obírati tímto studiem nejen jazykozpytcové, než i literární historikové, později potahovali tradice lidové do okruhu svých zkoumání ethnografové a anthropologové, kteří byli vzdáleni přesně filologických a literárně historických prací. Vzrostla během našeho století zvláštní široce rozvětvená věda podání lidových, všestranná, protože upoutala živou pozornost učenců s nejrozmanitějších hledisk a stanovisk. Nemálo jmenovitě získala a obohacena byla zajisté tím, že hojnou měrou zvláště srovnávací ethnologové a anthropologové jí se zabývali, ač vlastně zůstane a může povždy zůstati jen odvětvím věd filologických, čili přesněji řečeno literární historie. Velice povděčni jsme srovnávací ethnografii a ethnologii za každé poučení, že podobné tradice známy jsou divokým kmenům africkým, americkým atd., třebas bychom její výklad zamítali, ale vlastně může studium tradic lidových postupovati jen v úzké souvislosti a shodě se studiem literární historie, se studiem najmě literatury staré a středověké.^[1] Vytýkáme to velmi důrazně, poněvadž se i u nás ozývají názory odchylné, ohlasy učení t. ř. anthropologické školy, která ve vlasti své již mnohého se vzdala ze svých dřívějších výkladů, jak níže dolíčíme.

I.

V tradicích lidových u různých národů evropských, kteréž výhradně jsou předmětem našich studií, pozorovány byly velké podobnosti, až úplné shody a totožnosti. Nenalézáme v podáních národů evropských jen jisté společné ideje základní, nejen shodné a stejné motivy než i společné látky a shodnou namnoze kombinaci jednotlivých motivů v určitou pohádku. Srv. ku př. následující pohádku, kterouž čteme ve Václavkových »Valašských pohádkách a pověstech« (1894, str. 135): Jisté matce bylo vyměněno dítě několik dní staré, podhozeno jí děcko jiné, s velikánskou hlavou; ukrutně mnoho jedlo a mnoho řvalo. Poradil nešťastné ženě zaklínač, »aby s devěti vrb nalámala svížích prutů, naložila z nich naprostřed izby v pravé poledne oheň, a kolo ohňa aby nastavjala do škařúpek z vajec vody, děcko nechala na ložnici (posteli) a sama šla na hůru (půdu) skulinú ve tle (stropě) sa dívat, co bude.« Udělala to tak a když zazvonilo poledne, vstoupila divoženka s udychtěným dítětem do světnice »a už kolo ohňa obchodí, přizírá sa, hlavkem pokyvuje: »No, no, ale no prej no, jak su starý čert, tož ešče sem v takých hrncoch vařiť neviděla«. Položila dítě unesené na postel a vzala si svoje.— Podobně vypravuje se pohádka tato i jinde na Moravě (viz Český Lid IV, 523 sl.), poněkud jinak ve východních Čechách v okolí svojanovském (Český Lid V, 78 sl.).

Pohádka tato zajisté by každým byla považována za nepochybné svědectví jistých představ bájeslovných u lidu českého i moravského. Ale jinak nepochybně budeme museti pohlížeti na ni, jakmile poznáme podobné, zcela shodné pohádky u jiných, cizích národů.

Podobná více méně verse zapsána byla v Horním Bretonsku (Paul Sébillot: Contes popul. de la Haute Bretagne 1, str. 28 sl.). Ženě, jíž bylo dítě uneseno divými ženami a podhozen malý netvor s tváří náramně starou, poradila sousedka, jak by se mohla opět dostati k vlastnímu svému dítěti: ať udělá na ohništi veliký oheň, když dříví plamenem se rozhoří, ať rozbije vejce, postaví skořápky kolem ohniště do popela, pak naplní vodou skořápky, jako by ji chtěla dáti vařiti. Učinila tak ona žena, pak vzala dítě z kolébky, přiblížila se s ním k ohništi, jako by mu chtěla zahřáti nožičky. Vykřiklo dítě údivem, že ač již 100 let jest staré, ještě nevidělo tolik malých hrnéčků se vařiti. Když žena uslyšela slova tato, vzala nůž a vykřikla, že malého čarodějníka zabije. V tom se zjevila divá žena, ať neučiní nic zlého jejímu dítěti, že jí její dítě vrátí. Podobně se to na různých místech v Horním Bretonsku vypravuje (P. Sébillot, Contes popul. de la Haute Bret. II, 76—79). Od franc. verse liší se poněkud verse česko-moravská a sice tou měrou, že se pravdě podobá, že česko-moravská verse jest porušena: tím, že se dítě nechalo klidně v kolébce, divoženka nemusela býti nijak v obavách o ně, a není nutné příčiny, že si pro ně přišla a cizí dítě vrátila. Také ve východočeské versi (Č. L. V, 78 sl.) mělo býti dítě divoženčino hozeno do ohně, ale v tom pustila se divoženka komínem dolů, vrátila dítě unesené a vysvobodila z nebezpečí dítě své vlastní. S franc. versemi shoduje se silně jihoslovanská verse (Krauss, Sagen und Märchen der Südslaven II, č. 75). — Ve versích meklenburských (Bartsch, Sagen, Märchen und Gebräuche aus Meklenburg I, str. 42, 46, 64, 79, 89) podobně chtěla žena, jíž dítě podzemskými duchy bylo vyměněno, vařiti ve skořápce; dítě toto dalo svůj údiv nad tím pod. jako v hornobretonských versích na jevo; bito od ženy, vzali si je proto podzemští zase k sobě, vlastní dítě bylo vráceno. Mohli bychom ukázati ještě jiné a jiné verse této pohádky, ale není účelem naším probrati ji zde do podrobna, a přestaneme na uvedených versích, neboť tyto s dostatek ukazují blízkou shodu, částečně totožnost versí u různých národů i zeměpisně, ne jenom jazykem dosti vzdálených.

Srovnejme jinou neméně rozšířenou pohádku a poslyšme bulh. versi z Makedonie (Сборникъ за нар. умотвор. VII, odd. 3, str. 179 sl.):

Pop jistý najímá sluhu jen pod podmínkou, nemůže-li vykonati práci a rozzlobí-li se, že mu odře kůži; sluha si totéž může vůči pánu svému vymíniti. Přijali tuto službu za sebou dva bratří, ale s nedobrou se potázali. Nejmladší jich bratr teprve na pána vyzrál. Smlouva služební, musíme ještě poznamenati, platiti měla až do té doby, kdy zakuká kukačka. Ukládané práce konal sluha tento vždy na velikou škodu pánovu. Poslal ho pop orat, a zaopatřil ho jídlem a nápoji, ať jí a pije, vše plné však ať opět přinese domů; dal mu také psa, až kde ten lehne, do toho místa má zaorati a zasíti. Sluha pojedl a vypil rakiji, zelník i koláč vykrojil ze spod, vrchní kůrky nechal celé, nakrmil psa i dal se do práce. Zaoral a zasel, ale velmi pořídku, neboť pes si lehl na kraj pole; když dooral až do toho místa, kde pes ležel, zabil ho. Večer se vrátil domů, vypravoval vše, co udělal, ale pop se nesměl rozzlobiti. Pak uložil pop sluhovi, aby voly pásl na zdi, kde byla vyrostla tráva. Přemýšlel sluha, jak to má udělati. Konečně rozhodl se, usekl volům hlavy, hodil je na zeď, ať se napasou. Pak měl koně na nápoj pohnati, ale nohy jich neměly se zmočiti: vyhrnul jim jednoduše kůži na nohou nahoru, zahnal koně do vody, pak jim opět kůži shrnul dolů a dohnal domů. Po tom poslal pop sluhu s koněm pro dříví, ale nedal dřevěné sedlo pro koně; nařezal tedy sluha 4 větve, zarazil je koni mezi plece, naložil dříví a pohnal koně domů. Bylo to již mnoho popovi, a daleko bylo ještě do jara, nevěděl, jak by se ho zbavil: ač byla krutá zima, poslal pop svou matku do zahrady, ať vleze na strom a zakuká. Sluha chtěl poznati vzácnou tu ranní kukačku, hodil po ní klackem a zabil ji — popovu matku. Pop se ženou odešli do kostela a uložili sluhovi, aby nakoupil masa a dával na dítě pozor. Nebylo nikde masa, zabil tedy sluha dítě a uvařil je popu k obědu. Když to poznal pop, dal se se ženou na útěk před sluhou. Dověděl se sluha o tomto úmysle pána svého, a položil se sám do kufru, který chtěli vzíti s sebou. Na cestě napadli je psi, pop nesl kufr na svých zádech, sluha z kufru volal na popa, aby ho hájil, že ho psi sežerou. Nechal pop kufr na cestě a šli dále. Když přišli na most, chtěli přenocovati, žena ať si lehne mezi ně, a sluha na kraj. Poznal ale sluha úklady popovy, když usnuli, lehl si mezi ně, a když pak v noci pop do něho strčil, strčil dále do ženy popovy, ta spadla do řeky a utopila se. Když to poznal ráno pop, vyzval sám sluhu, aby mu odřel kůži, ať aspoň nezůstane sám na živě.

Pohádka tato v přerozmanitých obměnách, variantech jest rozšířena po celém západě i východě. (Srv. poznámky R. Köhlerovy v Archiv f. slav. Phil. V, 24 a j. Em. Cosquin. Contes popul. de Lorraine II, 46 sl. II. Сумцовъ: Этюды о Пушкинħ seš. V, str. 50 sl.) Pojí všechny tyto verse hlavně podstata celé pohádky: kdo se rozzlobí, sluha či pán, tomu se odře kůže, vyřežou řemena ze zad, uřízne nos a j. Jednotlivé kousky, jež vyvádí chytrý sluha svému pánovi, jimiž se mu pomstí za své bratry a jimiž pána svého přivede do záhuby, jsou ve versích nad míru rozmanité ale i tytéž na západě ve versích francouzských, ve východních litevských, ruských, v orientálních. Srv. ku př. versi z Varaždina (Kres 1884, IV, str. 32 sl.): Pán poslal sluhu svého nejprve ovce pást, dal mu bochník a psa s sebou, ať se nají i psa nakrmí, ale večer ať přinese celý bochník. Pomohl si sluha, vykrojil ze spodu chléb a kůru nechal. Když sedali k večeři, chtělo dítě ven, to pak zůstávalo obyčejně tak dlouho venku, až všecko pojedli a sluhovi nezbylo nic. Ten ale věděl si pomoc, nevyvedl dítě než vyhodil je ven a vrátil se hned ke stolu. Šel pak jednou pán jeho z domu na hostinu, ať mu upraví cestu k onomu domu, ať mu upeče ovci a uvaří polívku z petružele a udělá, aby dítě jeho, které se nikdy nesmálo, přece se usmálo, a konečně ať mu na zpáteční cestu rozsvítí. Slíbil to sluha, ale nevěděl dlouho, jak to má udělati nejdříve, aby se dítě zasmálo; konečně je zabil, roztáhl mu ústa a postavil je na okno. Zabil pak všecky ovce, a z jich koží udělal pánu cestu až ke krčmě. Uvařil polívku, zabil psa — ten se právě jmenoval petružel — a dal ho do polívky. Aby konečně rozsvítil pánu na zpáteční cestu, zapálil stodolu. Pán i paní chtějí se ho zbaviti, a sice chtěli by ho utopiti. Scena jest nyní tatáž jako v uvedené versi bulharské. — Mnohé kousky sluhovy v té chrvatské pohádce nalézáme v četných jiných versích, ku př. v následující versi polské (St. Chełchowski, Powieści i opowiadania lud. z okolic Przasnysza I. str 44 sl. č. 5). V této slouží sluha také u kněze: nejdříve oře, nikdo mu nenese jisti, prodal tedy voly, najedl a napil se, ocasy volům uřezal a zakopal na polo do země. Když přišel kněz podívat se naň, řekl mu, že volům chtělo se ještě více jisti než jemu, a že se propadly do země, tak že jim jich ocasy jest viděti. Zatáhl kněz za ohon, sluha křičí naň, co to dělá, že utrhne ocas, a pak se už vůl nedostane ze země. Druhý den má s párem koní jeti do lesa a vzíti s sebou psa Pietruchu (v chrvat. versi jmenuje se Petrožel), pod kterou sosnou se pes zastaví, tu ať porazí. Pes lítal po lese přes cesty necesty, on psa bil, pes dále přes pole a ploty, on za ním, bez koní za psem doběhl domů. Třetí den šel kněz na bál, sluha má v ovčíně zabiti každou ovci, která se za ním ohlédne a má ji připraviti s petruželí (z pietruszko), mimo to má vykoupati chorou matku jeho. Sluha zabil všecky ovce, neboť všecky se za ním ohlédly, a jednu připravil knězi k jídlu; chytil pak psa Pietruchu (petružel) a hodil ho do kotla k masu, neboť chtěl je míti pán jeho s petruželí. Matku chorou pak polil vřící vodou, a tak ji opařil až zuby rozšklebila; položil ji pak pod peřinu, a ona se zubila, jakoby se smála. S hrůzou spatřil kněz, co sluha mu nadělal. Kněz mu vykládá službu na stole, a sluha chtěl by všecko vzíti: na ohništi právě hořely třísky a kocour tam byl, vzal sluha třísku, strčil ji kocouru pod ocas, kocour utekl s hořící třískou na střechu, a sluha zvolal Och, velebníčka, hlad s jasností vyletěl na výšiny! Kněz běžel na střechu hasit a sluha sebral všecky peníze. Z jiné látky byl tento konec převzat; též scena s chorou matkou byla odjinud převzata, jak by ukázal důkladnější rozbor. Ve slezské versi (Sláma, Slezské poh. a pov. str. 20) jinak dosti odchylné posvítil také sluha lakomému hospodáři svému: když šel jednou na jitřní do kostela, aby dobře viděl na cestu, zapálil mu stodolu. Jak v chrvatské a polské stejně na př. v jedné versi hornobretonské (Sebillot, Litter. orale de la Haute Bretagne č. 11) má sluha svému skoupému pánovi uvařiti polívku a do té dáti cibuli, mrkev, petržel a vůbec vše, co jest třeba; sluha pak hodil do hrnce psa jménem petržel, miláčka pánova. Ostatní kousky sluhovy se podrobně nevypravují, jen že pán měl ho již po krk a řekl mu »až kukačka zakuká, půjdeš pryč!« Poručil pak své dceři, aby vylezla na hrušku a zakukala. Sluha ještě nikdy prý neviděl tohoto ptáka, zatřásl stromem, a dívka spadla.

Všecky verse této látky do podrobna rozbírati a srovnávati zde nemůžeme, vedlo by to nás příliš daleko, vybrali jsme jen některé zeměpisné od sebe hodně vzdálené, a ukázali jsme snad dostatečně na jich vnitřní souvislost.

Mohli bychom uvésti veliký počet versí rozmanitých pohádek, ale není toho snad třeba; to málo, co jsme uvedli, stačí snad, aby každý nabyl úplného přesvědčení, jak úzce souvisí pohádky a zkazky všech téměř národů všeho takřka více méně civilisovaného světa. Jen z oboru bájky budiž nám dovoleno ukázati jeden ještě příklad. V různých versích vypravuje lid velkoruský, běloruský i maloruský následující bájku: Začala liška choditi k jednomu sedlákovi na slepice, pověsil sedlák džbánek. Vítr fouká do džbánku a ten hučí: bu-bu-u, bu-bu-u. Přijde liška a poslouchá, co to hude; spatřila džbánek, chytila jej za provázek a pověsila si jej na krk. Počkej, ty hloupý džbánku, já tě utopím! Donesla džbánek к vodě a začala jej topiti. Naplňoval se džbánek vodou a táhne lišku s sebou na dno. Prosí liška: džbánku, džbánku! netop mě, já tě nebudu, já tě jen tak strašila. Ale džbánek neposlouchá, táhl jen a táhl ke dnu i utopil lišku!^[2]

Bájka tato i jinde v Evropě jest rozšířena: ve versi albánské z Epiru (Hahn, Griech. und alb. Märchen I, č. 18 str. 156) připojena byla k látce jiné o boji, zápase mezi člověkem a drakem; člověk pomohl ovčákovi od draka, byl za to obdařen ovcí, nese ji domů; potkala ho liška, strhla mu ovci s ramenou a zavlekla ji do svého doupěte. Nechtěl člověk za ní lézti, pověsil proto před doupětem dvě láhve z tykví a sice tak, že vítr do jich děr foukal, byl právě silný vítr severní, a láhve stále hučely u! u! u ! u! Liška myslela, že člověk stojí před doupětem a strachem si netroufala ven po celé tři dni. Čtvrtý den ale krutá žízeň ji vyhnala; když spatřila láhve, začala klíti, a ze zlosti uvázala si je na ocas, aby je zahodila do moře. Když ale je chtěla hoditi se skály, pozbyla rovnováhy, spadla i s láhvemi do moře i utopila se. Konec verse albánské jest tedy poněkud jiný než v připomenutých versích ruských, podle všeho však pokažen a předpokládá tedy versi jinou, lepší, podobnější versím ruským. — Bájka tato byla již dobře známa v staročeské literatuře, zapsána jest, jak známo, v rkp. Hradeckém. Alex. Brückner nalezl latinský text její v jednom rkp. vratislavském z pol. XV. stol., a sice v té části jeho. kteráž byla napsána nejspíše Cechem. (Archiv, f. slav. Phil. XI. 471) Pro původ bájky této nevysvítá z toho tedy nic, nelze proto, před-pokládati český její původ, neboť nalezeny byly verse jí velmi blízké hojně v Rusku a také v Epiru. Shoda pak jest tak úzká právě v podrobnostech velmi význačných, že nelze předpokládati, že byla mohla na různých místech v Čechách, v Rusku, Epiru býti vynalezena samostatně.

Srovnávací studium tradic lidových postupovalo zprvu ve shodě a ve spojení se srovnávacím jazykozpytem indoevropským. Právě tak, jak národové evropští vynesli ze svých pravlastí, z centrální Asie základy svých jazyků, taktéž přinesli odtud do svých nových sídel základy svých bájí, svých mythů. Staré své mythy národové pak ovšem dále přetvořovali a zdokonalovali, výsledek tohoto přetvořování prastarých, praarských bájí spatřován v pohádkách a báchorkách. Shoda evropských pohádek, z počátku patrná třebas ne v tom plném světle jako dnes, vysvětlována shodou, společností jich základů. Společny všem pohádkám jsou zbytky víry sahající do doby nejstarší, víry, která se vyslovuje v obrazném pojímání věcí nadsmyslných. Toto mythické podobá se malým zlomkům rozbitého drahokamu, které jsou roztroušeny po zemi zarostlé travou a květinami, jež odkryje jen bystřejší oko. Význam toho dávno se vytratil, ale pociťuje se ještě, dodává právě pohádkám jich obsah, zároveň pak uspokojuje přirozenou zálibu na zázračném; nikdy nejsou pouhou hrou bezobsažné fantasie.« Tak píše jeden z nejpřed-nejších hlav této školy, Vilém Grimm.^[3] Připouštěli sice též stěhování pohádek, ale v míře velice obmezené: »Nepopírám, praví Vilém Grimm, možnost, v jednotlivých případech pravděpodobnost přechodu pohádky od národa k národu … Ale jednotlivými výminkami nevykládá se ještě veliký rozsah a daleké rozšíření společného majetku: nezjevují-li se tytéž pohádky na nejvzdálenějších místech, jako se prolamuje pramen na místech od sebe velmi vzdálených?« ^[4] A příbuzenské svazky pohádek vysvětlovali zcela tak jako příbuzenské svazky jednotlivých jazyků. Se zvláštním ohledem na pohádky německé napsal týž učenec Hranice společného rázu a obsahu pohádek označí se velkým plemenem, které se nazývá obyčejně indo-germanské, a příbuznost stupňuje se v stále užších kruzích kolem sídel Němců, v témž asi poměru, ve kterém pozorujeme v jazycích národů tohoto plemene rysy společné a zvláštní.«^[5] Podobně soudil i větší bratr Vilémův, Jakub.^[6]

Dle definice J. G. v. Hahna jest pohádka »mythus vyspělý na poslední stupeň svého vývoje. Vyvíjí-li se dále, vyloučí se úplně všecken živel zázračný, pověst neb pohádka se změní v povídku děje zcela lidského. Může-li pak pověst pozbyvši všech zázračných živlů dále poutati zvláštním svým zauzlením vnímavost lidskou, přejde do řady zajímavých povídek čili novell, jichž má každý národ větší menší počet, od nichž se ničím nerozeznává pověst zbavená svého prvotního rázu. Aneb pověst nabude rázu jednoduché události historické, ale v této formě rychle by musela zmizeti z tradice ústní, protože jí schází tmel zázraku a víry veň, kterýžto právě pověsti propůjčuje životní její sílu.« Povídky kratochvilné J. G. v. Halin přesně odlišuje od báchorek, ony se vynalézají po dnes, tyto vznikly v pravěku lidstva. Kratochvilné povídky jsou sice též velmi silně rozšířeny, stejně jako báchorky, ale proto že jich podstata jest velmi rozdílná, neplatí snad odpor proti výkladu, který v obecném rozšíření báchorek spatřuje důkaz jich vysokého stáří, saha- jícího až do pravěku^[7]. Tak psal tento učený sběratel a vykladatel řeckých i albánských pohádek ještě několik let po epochálním vydání Panča-tantry, ač znal dobře nové učení hájené v této knize Th. Benfeyem.^[8]

V myšlenkách těchto o vývoji pohádek ze starých bájí, o jich klesání v prosté povídky obsahu více méně všelidského ležel zárodek pro hojné přestřelky bujnou fantasií překypujících mythomanů. —

Mimo jiné pak zvláště ještě Max Müller připisoval prvky, zárodky pohádek době předcházející dělení plemene arského. »Národové seskupení pod obecným jménem plemene arského čili indoevropského — Indové, Peršané, Keltové, Rekové, Římané, Germáni a Slované — mají nejenom tatáž slova v každé zemi poněkud modifikovaná a tutéž gram-matiku, než zachovali také podle všeho množství prostonárodních podání, kterážto vznikla dříve, než opustili svou společnou pravlast.«^[9] Naše báchorky jsou »poslední zbytky, čili, smíme-li tak říci, detritus, trosky staré mythologie«,^[10] »pohádky či báchorky jsou moderní patois mythologie.«^[11] »Tytéž pohádky, které podnes vypravují chůvy týmiž takřka slovy pod duby hvozdů duryňských i pod střechou vesničanů norvéžských, jež poslouchají kupy dětí ve stínu velkých fíkovníků indických, tyto pohádky byly společné dědictví plemene indoevropského, a za jich původem sestoupíme do oněch vzdálených dob, kdy ještě žádný Rek nevstoupil na půdu evropskou, kdy ještě žádný Hindu se nevykoupal v posvátných vodách Gangesových. Zdá se to býti podivným a musí se také do jisté míry obmeziti. Netvrdíme, že stará chůva, která na svých kolenou houpala oba předky národa indického a germánského, každému zvlášť vypravovala povídky o Sněhulce neb Červené Karkulce právě tak, jak se vypravují dnes, že je ti pak dále vypravovali svým dětem, a že tímto způsobem se dochovaly až do našich dnů … Jest ale velmi jisté, že paměť národa s podivuhodnou věrností zachovává staré zkazky národní. Skandinávští obyvatelé Norvéžska jsou více než tisíc let jazykově odděleni od svých německých bratří na pevnině, nicméně zachovali nejenom zásobu svých národních zkazek, než vypravují je namnoze týmiž téměř slovy. Mnohem nápadnější jest fakt, že oni arští hoši, předkové Hindů, Římanů, Řeků, Němců, zachovali staré číslice od jedny až do desíti … Nebylo věru obtížněji, zachovávati slova tato a tisíce jiných, než pamatovali si hezounké pohádky o Sněhulce neb Červené Karkulce. Pro okamžik chceme jen dokazovati, že zárodky těchto pohádek náležejí do doby, která předchází rozdělení plemene ar- ského, že titéž národové, kteří stěhujíce se se severu na jih nesli s sebou jména slunce a jitřenky i víru ve stkvící bohy nebeské, měli ve svém jazyce, ve své fraseologii mythologické, v příslovích svých více méně vyvinuté zárodky, ze kterých zajisté nutně museli vzrůsti byliny identické aneb aspoň velmi podobné v každé půdě, pod každým podnebím.«^[12] Chceme-li tyto »poslední trosky staré polozapomenuté mythologie« podrobovati vědeckému výzkumu, musíme nejdříve uváděti každou moderní pohádku na starší legendu, a každou legendu na původní myth. »Nesčíslné zkazky o všech princeznách a sněhobílých paních, které úpějí v temných žalářích a vždy se osvobozují mladým, skvělým hrdinou, dají se vesměs uváděti na mythologické tradice o osvobození jara ze země zimy, o vysvobození slunce z temnot nočních, o návratu jitřenky z dalekého západu, o propuštění vod ze zajetí oblačného.« Slovem každá zkazka »musí se uváděti na legendu neb myth, ze kterého vznikla, ve kterém má přirozený význam, jinak nemůžeme doufati, že dospějeme k zdárnému výsledku.«^[13]

Tohoto učení i methody této v studiu a u výkladu tradic lidových drželi se přečetní učenci jak na západě Evropy, tak též u národů slovanských takřka do našich dnů. Jedním z nejhorlivějších adeptů školy této byl Afanasjev, jí náleželi Buslajev, Orest Miller, Řehoř Krek, Nodilo a mnozí jiní mythomanové. Ze západoevropských učenců vynikl zvláště A. de Gubernatis, v jehož hojných mythologických spisech se mohou shledávati snad ještě četnější a křiklavější příklady zneužívání a nad-užívání učení i methody školy Grimmovské, než na př. u Nodila. Učenec tento nerozpakoval se ku př. shledávati pozůstatky mythu ve známé bajce o mlékařce, radující se, co všechno si vydělá z hrnce mléka, který nesla na trh,^[14] jaký základ životního štěstí si získá, jaké bohatství; spatřoval v mlékařce, radující se, plesající a poskakující samou radostí, snící o příštím svém štěstí, o svém ženichu — jitřenku smějící se, tancující a slavící sňatek svůj se sluncem, rozbíjející hrnec mléka, rozlévající a rozšiřující mléko v něm obsažené po zemi. Jinde spatřuje opět myth měsíční: bob, z něhož vyroste strom až do nebe a po kterém leze rek do nebe pro divutvorné věci, stolek — prostři se a j., toť měsíc; sýr, který vypadne vráně ze zobáku a po kterém číhá liška, toť měsíc, který nechá spadnouti jitřenka na konci noci^[15] a j. v.

Tyto do směšností zabíhající výstřelky školy mythologické u předních učenců školy této valně asi přispěly k úpadku jejímu. Nejen že její učení samo jest neudržitelné, než nestačilo by ani, třebas by se opodstatněnost jeho zásadně uznávala, к výkladu úzkých shod tradic evropských i asijských národů. Nechceme poukazovati blíže na to, že tradice rozšířené u národů indoevropských nalézají se ve značné podobnosti též u národů asijských jinoplemenných, že se nalézají u národů afrických a j. Mohlo by se to vykládati, že báje a pověsti, arským kmenům známé ještě v jich pravlasti, byly jimi později k jinoplemenným národům na sever i jih, východ i západ přeneseny. Výklad podávaný školou mythologickou nestačí hlavně proto, že se neshodují pohádky a pověsti jen ve svých prvcích, v základních svých idejích, v hlavních motivech, než, co jest nad jiné důležité, v jisté pevné a stálé, určité kombinaci idejí a motivů. A to právě ukazuje neomylně na to, že pohádky byly kdesi kdysi kýmsi složeny, a s místa svého prvotního vzniku, složení přenášeny byly cestou ústní i písemní od národa к národu, od místa jednoho na místo druhé, z jedné doby děděny do doby pozdější. Pohádky v různých dobách u různých národů zaznamenané shodují se v rysech nejenom význačnějších a důležitějších, než též v podrobnostech, ba malichernostech. Cosquin poukazuje fop. c. str. XI) jako na doklad toho na rozšířenou pohádku o zvířatech vděčných pánu svému, za to, že je vykoupil od jich trýznitelů; bylť člověk ten obelstěn o svůj divotvorný prsten, neb jiný svůj talisman, a zvířata tato (obyčejně kočka, pes a myš neb jiná) najdou prsten tento; nepřítel jich pána (nevěrná žena) uschoval prsten ve svých ústech, myš přijde, zalechtá ho v nose svým ocáskem, člověk kýchne a vykašle prsten. Ne méně význačný jest jiný motiv, který se v téže pohádce důsledně v nepatrných obměnách vyskytuje, t. j. zvířata tato plavíce se přes řeku ztratí prsten, a jak potom prsten ten z řeky opět dostanou. Stejně jako v uvedených Cosquinem versích od samého západu evropského až na asijský východ v jiných ještě versích ku př. v jedné polské z Haliče (Lud. II, str. 66), v maloruské z východní Haliče (Етнограф. З6iрник I, článek II, str. 16), ve velkoruské (Эрленвейнъ str. 23), v běloruské (Gliński II, 109) dobyla myš prstenu, po případe hadí koruny, o kterou královna byla reka obelstila. V jiných opětně příbuzných pohádkách jinakým způsobem uschovala zrádná žena neb milenka divu-tvorný talisman rekův, v slovenské jedné versi ku př. (Slovenské Pohľady 1896 str. 226) zamkla divutvorné hodiny do dřevěné truhly ve sklepě, v pomořanské versi (Ul. Jahn, Volksmärchen aus Pommern und Rügen, str. 330) leží divutvorný zlatý prsten v nějakém zavřeném pokoji ve skřínce, v běloruské versi (Шейнъ Матерiалы сħверо. зап. кр. зап. II č. 9 str. 17) uschován kamínek zázračný, talisman v nějaké truhle. Jinakým způsobem v těch i podobných versích dobyla opět kočka neb myš onoho talismanu. — Na zpáteční cestě přes moře vypadl talisman kocourovi z tlamy, kdy právě měl odpověděti psu, že jej má, v běloruské versi (Gliński II, 110), v haličskoruské (Етнограф. З6iр. 1. s), v slovenské а j. stejně jako v odchylné jinak versi mongolské (Benfey, Pantschatantra I. 211 sl.; B. Jülg, Die Märchen des Siddhi-Kür. č. 13), kde opice měla drahokam v ústech na medvědu sedíc spolu s myší; jinak v polské (Lud. II, 61), kde kocour spatřiv rybku, chtěl chytiti rybku a při tom vypustil hadí korunku.

Nechceme to dále rozpřádati, neboť každý zajisté přisvědčí, že jsou jisté rysy, které musely býti vlastní nejstarší versi, prototypu pohádky této — změny pak v jednotlivostech porůznu se vyskytující nastaly při přenášení pohádky od národa k národu, od pokolení k pokolení, změny způsobeny buď, úmyslně lokalisováním látky, upravením látky k poměrům místním, buď mimovolně, tím že původní rysy zapomínány byly, buď bezděčně pod vlivem jiných látek měněny, přepracovány atd. Ale vždycky dlužno předpokládati určitý prototyp někdy kýmsi složený. Mohli bychom ukazovati na mnohé a mnohé látky, o doktoru Vševědovi, o zloději mistrném a jiné i jiné látky, které nemají na sobě nic a nic bájeslovného, mythického, na t. ř. fabliaux, anekdoty, bájky a j.

Shody v podrobnostech velice nápadné nalézáme mimo to také v pohádkách, které nejsou prosty bájeslovného rázu a které zdají se nasvědčovati tomu, že u národů je vypravujících takové mythické představy skutečně byly. Srv. ku př. nahoře připomenuté verse o vyměnění dítěte ženou nadpřirozenou a o poznání takého dítěte nadlidského původu. Aneb srv. následující pohádku staroindickou ^[16]: Sluha jistého chrámu jménem Priyajalpaka měl ženu velmi svárlivou a zlostnou. Blízko bydlel na stromě demon a ten před ní utekl, usídlil se na nějakém stromě za vsí. Konečně také muž před ní utekl, setkal a seznámil se s demonem, i oba soudruhové v neštěstí bydleli nyní spolu, a demon slíbil, že mu prokáže dobrou službu. Vjel demon do těla královské dcery. Nikdo nemohl princeznu vyléčiti, až náš Priyajalpaka, po mnohých obětech, po různých léčidlech a zaříkadlech, požádal demona tys mi dal své slovo, musíš je věrně držeti.« Opustil demon princeznu a divutvorný brahman bohatě obdařen od krále. Demon později vjel do těla jiného, do syna královského. Panovník poslal pro proslaveného lékaře. Demon rozzloben nad jeho příchodem, neboť byl mu to zakázal, chtěl ho spolk-nouti. Chytrý brahman se ale vymlouval: nepřišel snad léčit nemocného prince, než oznamovat mu, že zlá žena jeho uslyšela o něm a přišla za ním, jak dobrého přítele prosí ho jen o radu, jak by se měl zachovati. Když to uslyšel demon, řekl mu, ať jedná jak chce, sám že půjde do jiného kraje. Tak byl tedy též princ vyléčen. Kdož si nepřipomene hojně u nás rozšířené pohádky o čertu, jak utekl před zlou ženou a jak se odvděčil jejímu muži.^[17] Srv. ještě Gustav Meyer, Essays und Studien I, str. 265 sl. Shoda mezi pohádkou staroindickou a jejími versemi evropskými jest příliš značná, než že by se dala vyložiti jen tím, že z podobné praarské představy samostatně se vyvinuly na východě i na západě podobné zkazky, a jsme takřka nuceni k jedině možnému výkladu, že zkazka tato byla na místě prozatím blíže neurčitelném, snad na východě v Indii, složena, a s toho místa se šířila z úst clo úst, se dědila z pokolení na pokolení.

Pohádky tedy nejrozmanitějšího obsahu, jakož i bájky národů evropských i asijských, též ostatních krajů světa jsou si do daleké většiny tak podobny, shodují se tou měrou až do nejnepatrnějších rysů, že nelze vysvětlovati shodu jich tím jen, že se zakládají na jistých společných názorech mythických v pravlasti plemene indoevropského, než že nutno předpokládati určité prototypy pohádek, které byly písemně v starých dobách již zaznamenány aneb v době nové z úst lidu zachyceny. Nezbývá než předpokládati, že prototypy pohádek našich byly někde složeny a že se pak s místa svého vzniku rozšířily na všecky strany hlavně cestou ústní, částečně též pomocí písma:

II.

Theorie přejímání látek. Pohádky se stěhují, látky se přejímají. Kde byly složeny prototypy našich pohádek? Na tuto otázku odpovídá se různě. Nejdříve zodpovídána byla otázka takto: Indie byla nevyčerpatelnou studnicí zkazek i pohádek rozšířených po celé téměř zeměkouli. Učení to bylo vysloveno a obšírně odůvodněno od Th. Benfeya, jeho se drží, učení to zastávají a hájí znalci tradi-cionalní literatury prvního řádu, jako Reinhold Köhler, Gaston Paris, Em. Cosquin, W. A. Clouston a j.

Tito učenci sledují každou pohádku, každou látku i každý jednotlivý motiv od jednoho národa k druhému, vyhledávají verse shodné v starých sbornících evropských (máme italské sborníky z XVI. v., franc. ze XVII v.) i ve sbírkách východních, asijských, srovnávají a analysují je do podrobností, přesvědčeni jsouce, že jen touto cestou, tímto způsobem se jim podaří řešiti otázku o místě a době vzniku každé jednotlivé zkazky, a dospěti pak k řešení hlavní otázky: odkud a z které doby pocházejí naše pohádky. Otázky tyto řešiti jest vážné ba nutné i pro to, že jen, když tu dospějeme k výsledku poněkud určitému, budeme moci řešiti další otázky, pokud a kterou měrou byly pohádky jednotlivými národy měněny, přepracovány. Tato methoda v studiu podání národních jest jediná přesná a přísně vědecká. A právem mohl s toho stanoviska říci Em. Cosquin jako Benfey a R. Köhler »La question de l’origine dos contes populaires est une question de fait« (op. c. str. XV). Přívrženci a zastancové theorie indické dokazují, že toto podrobné studium našich pohádek, nechť se bere různými cestami a vychází z různých hledisk, vždy dospěje do téhož centra, do Indie, nikoliv do Indie dob bájeslovných, než do Indie historické. Poukazují na fakta literárně historická, že se zachovaly indické sborníky pohádek jako Pančatantra, Çukasaptati a j., že tyto sborníky překládány byly od národů sousedních, Peršanů, na severu od Mongolů, Tibeťanů, pronikly k Arabům, a od těchto národů východních k národům evropským. Tím způsobem šířily se pohádky indické a dospěly až k národům evropským cestou literární. Jest to výmluvným svědectvím pro velkou oblibu, se kterou se indické sborníky pohádkové u všech národů potkávaly. Touže cestou z týchž krajů šířily se pohádky též cestou ústní. Em. Cosquin na to klade zvláštní váhu, nechce připisovati indickým sborníkům tak hojně překládaným, zpracovávaným a napodobovaným zvláštní, vynikající vliv na šíření pohádek v Asii, Evropě a severní Africe, než myslí, že mnohem více se šířily cestou ústní. Byly přinášeny východní, orientalní verse do Evropy západní již v ranním středověku, mnoho přispěly v tom ohledu zajisté křižácké války, mnohé byly zanášeny Araby dobyvatelskými na samý západ evropský, jiné snad opět výbojnými Mongoly do východní Evropy, a tito národové poznali zkazky indické nejenom cestou literární, než asi daleko více cestou ústní, bylyť jich styky s Indií velmi úzké. Studují se proto horlivě pohádky dnes v krajích Východní Indie zapsané, konstatuje se velká jich shoda s pohádkami evropskými, neméně pak podařilo se také konstatovati shoda novoindických pohádek s versemi zapsanými v starých sbornících indických, tak jmenovitě připomenuta shoda novoindických versí Doktora Vševědy se starou versí zapsanou ve sborníku XII stol. Kathâ-Sarit-Sâgara (Cosquin op. c. str. XX). Přívrženci theorie indické ovšem přiznávají, že nenalezli dosud v Indii pro všecky naše evropské pohádky parallely žádoucí, jak by toho vyžadovala jich theorie, ale doufají, ba jsou přesvědčeni, že se jim podaří dokázati podobnost a shodu evropských pohádek s indickými versemi, jen až tradicionální literatura indická bude důkladněji a hlouběji prozkoumána.^[18] Tato práce byla vlastně teprve počata, ale již dala žeň bohatou: od Himalaje až k širokým pobřežním krajům Indie i na ostrově Ceylonu nalézají se naše pohádky (Em. Cosquin, Les contes populaires et leur origine str. 17).

Než neměla jen Evropa středověká své pohádky, měla je nepochybně již Evropa ve věku starém, vypravoval si pohádky zajisté již svět starořecký a starořímský. Z pohádek této starší doby známe především zkazku o »Psyche« ve zpracování Apuleiově. Cosquin dovozuje, že i tato »anilis fabula« jest vlastně původu indického: pod širokým pláštěm mythologickým, kterým zkazku tu oděl Apuleius, pozná se dle jeho vývodů snadně indický její původ. Stará zkazka, která byla podkladem vypravování Apuleiova, bylať původu vlastně indického, jako příbuzné verse evropské, které blíže s pohádkou staroklassickou nesouvisí. Na její původ indický poukazuje jmenovitě motiv o vděčných zvířatech pomáhajících rekyni řešiti těžké úlohy, uložené jí tchýní její. (Srv. op. c. II. 224 st., 242 sl.). Byly tedy podle toho pohádky indické přenášeny dále na západ již před vystoupením Arabů. K starým pak Řekům pronikly zkazky indické ode dávna, což ovšem lehce jest pochopitelno při hojných úzkých, válečných i mírných, obchodních stycích Reků s Asií.^[19]

Na dotvrzenou svého učení poukazují zastancové theorie indické na to, že naše evropské pohádky mají valnou měrou tytéž základní ideje, které ode dávna vyznačují duševní život Indů. Benfey shledával v našich pohádkách reflex idejí ne tolik indických, než přímo buddhistických. Učenec tento ukázal, že sanskritské sborníky bájek i pohádek byly původně zredigovány spisovateli buddhistickými, po reakci pak brahmanské byly předělány a přepracovány brahmany, a prvotní ráz buddhistický s nich setřen. Před tímto přepracováním v duchu brahmanském byly sborníky ty přeloženy již do jiných jazyků, tak Pančatantra do jazyka pehlvi na rozkaz krále Perského v VI. stol. po Kr. v době to, ve které buddhismus ještě kvetl v Indii, a jiné sbírky opět v překladě mongolském: Siddhi Kür, povídky Ardži Bordži Chána jsou úplně proniknuty idejemi buddhistickými. Vliv a sledy buddhistických idejí nalézají se v různých sbornících sanskritských, i v Pančatantře vytýká Benfey jednu z nejcharakterističtějších idejí buddhistických, totiž o vděčnosti zvířat a nevděčnosti lidské. Jest to vůdčí ideje bájky nad jiné rozšířené: Brahman osvobodil z jámy tigra, opici, hada i člověka. Zvířata všechna prokazují se brah-manovi býti vděčnými, ale člověk osvobozený odmění se mu černým nevděkem. Tigr totiž daruje osvoboditeli svému zlatý řetěz prince, kterého byl zabil. Člověk pak denuncuje osvoboditele svého jako vraha princova. Ve vězení myslí si brahman na hada; ten se hned objeví a řekne mu Pobodnu milovanou choť královu, ránu nikdo nevyléčí mimo tebe. * Vše to se stalo. Nevděčný jest potrestán a brahman stane se ministrem královským. Benfey ukázal ve svém klassickém díle (I, 193 sl.), že jest to pohádka původně buddhistická, nalezl ji ve dvou sbornících buddhistických, sledoval ji po literaturách východních i západních, ukázal, jak ohlas její pronikl také mezi lid. Dodáváme, že se vypravuje také u Arménů na Kavkaze více méně podobně^[20], a sice zvláště podobně versi sicilské, kterou připomenul Em. Cosquin (Les contes popul. et leur origine str. 21). Tento důkladný znalec literatury tradicionalní nalezl ještě u černochů na pobřeží otročím v západní Africe versi velmi blízkou staroindické pohádce! (ib. 22.)

Ideje a myšlenky buddhistické oděné v legendy měly veliký vliv na tvoření pohádek indických, jich působením vznikly jmenovitě do daleké většiny bájky a pohádky indických sborníků, Pančatantry a j. Buddhismus po výtce měl dle výkladu Benfeyova podstatný vliv na vznik pohádek a i na jich šíření nejdříve v krajích asijských na severu i na východe. Jinými pak národy byly přeneseny pohádky někdy buddhistické dále na západ, pronikly do Evropy a žijí podnes v ústech prostého lidu, vypravují se více méně stejně v zapadlých zátiších o dlouhých zimních večerech v chýších bretonských i finských, sartských v střední Asii, v norských i v sicilských, všude téměř po celé naší zeměkouli.

Jiní přívrženci theorie o indickém původe našich pohádek nepochybují o velkém významu, který měl buddhismus na šíření a rozprostraňování indických pohádek, ale obmezují jeho význam ve vzniku a tvoření jich. Cosquin shledává velmi spravedlivým výklad, že spisovatelé buddhističtí z tradic lidových čerpali anekdoty, apology, pohádky, je upravovali pro své učení náboženské, ve svých knihách je seskupovali dle svých mravoučných předpisů. Buddhismu nelze tedy připisovati vznik, stvoření pohádek a bájek, než jenom jich úpravu. Tím ovšem byla by celá otázka o vzniku našich pohádek vlastně ještě dále posunuta do minulosti a vzniká otázka, kterému tedy kulturnímu hnutí v Indii by se vznik pohádek měl hlavně připisovati. Třeba vůbec klásti otázku, vznikají-li pohádky — dosti složitý to přece produkt slovesný — tak, jak krásně zpívá slovenský lid o původu svých písní, aneb tvoří-li se spíše, skládají-li se jednotlivci nad úroveň obecného lidu vynikajícími, majícími určité názory sociální, náboženské, morální atd. Myslíme, že musíme se kloniti k druhé eventualitě jakožto jedině přípustné. Odpírá-li ku př. Cosquin v citované již brožurce své (str. 14) našemu dnešnímu obecnému lidu vynalézání pohádek — naši vesničtí vypravovatelé pohádek, praví, jsou dalecí úmyslu skládati, vy-nalézati pohádky — tím větším právem musíme to odpírati širokým vrstvám obecného lidu šeré minulosti. V pohádkách našich můžeme spatřovati jen zbytky, aneb chceme-li užiti oblíbeného nyní terminu přežitky nějaké staré literatury. Pohádky skládány byly vynikajícími jednotlivci, stejně jak i písně epické (ruské a j.) byly skládány zvláštními pěvci, členy knížecí družiny, nositeli domácí kultury. Cosquin ovšem neshledává, že popěratelé buddhistického vlivu na tvoření pohádek podrývají tím velmi značně učení o indickém původu pohádek, naopak praví »málo záleží ostatně pro naši thesi na tom, mají-li národní pohádky evropské pečeť buddhistickou čili ne; mají-li pečeť indickou, stačí, a nám se zdá, že tento odraz indických idejí lehce se dá konstatovati.« (Contes popul. de Lorraine str. XXIX). Bylať to jmenovitě víra v metem-psychosu, která byla nad jiné plodná pro vznik bájek a pohádek. V bájkách jakož i v báchorkách s jejími mluvícími zvířaty, vlastně lidmi přestrojenými, došly právě ideje lidu indického výrazu zcela přirozeného: tatáž duše skrývala se stejně v těle zvířecím i v těle lidském. Zvíře proto mohlo mnohem snáze vystupovati v úloze člověka a býti hlasatelem pravd morálních, než u národů, kteří v metempsychosu nevěřili. Z této příčiny nemohla bajka nikdež tak se rozšířiti, jako právě v Indii, bylať zcela volným, spontánním plodem této země. S touto vírou souvisí ideje již připomenutá, že zvířata jsou namnoze lepší než člověk, osvoboditeli svému prokazují velké služby, ale člověk jich služby oplácí černým nevděkem, ba zradou, též spolubratra svého, který ho z velkého nebezpečenství vysvobodil, zradí, jakmile mu kyne z toho zisk. S ní souvisí dále, že se člověk v pohádkách přečasto objevuje jako začarovaný, zakletý v tělo zvířecí, kůži svou zvířecí skládati, svléci může jen v temné noci, nikým nespozorován; zažže-li nevěsta svíčku, aby se podívala na svého ženicha-netvora, měnícího se v noci, v ložnici v krásného jinocha, jest krutě trestána, ženich zmizí; spálí-li nevěsta zvířecí kůži, ve které světu sc objevuje její manžel, musí tento dále v tomto zakletí strádati, žena ho musí dlouho a dlouho s mnohými strastmi v dalekých pustých končinách vyhledávati atd. Srv. dále velice rozšířenou pohádku o kocouru v botách, který chuďasovi vyhledává bohatou, do konce krá- lovskou nevěstu, učiní ho bohatým a mocným, ale když tento na vrchole slávy a moci své zle se odvděčí svému dobrodinci, uvrhne ho zpět do jeho staré bídy a nicoty. Tato víra v metempsychosu nenalézá se, jak Benfey poznamenal, u žádného národa indoevropské čeledi, mimo Indii, jen u Keltů a to pouze v slabých sledech v době pozdní. Ani Peršané, kteří ze všech arských kmenů nejdéle byli spojeni s Indy, nesdílejí této víry. A i v Indii nevystupuje tato představa o metempsychose v památkách nejstarších. Jest to zajisté zjev velice nápadný, neboť později a dlouho před buddhismem ideje tato ovládla nepopiratelně mysl národa indického. Benfey již položil otázku, nebyla-li ideje tato do Indie vnesena odjinud a sice z Egypta, i poukázal na úzké styky Indie i kulturně pokročilého západu, zvláště Egypta. Tím ale učení o indickém původě našich pohádek utrpí velmi těžkou, sotva zhojitelnou ránu, jakmile se prokáže, že ideje, která měla zajisté velký vliv na vznik a stvoření pohádek, není původu indického, než egyptského.^[21]

K tomu pak přistupuje jiný ještě závažnější fakt: zachovaly se nám totiž z šeré minulosti egyptské některé pohádky, shodující se s našimi evropskými versemi, a sice z doby mnohem starší, než jsou sborníky indické. Jednu takovou staroegyptskou pohádku »o dvou bratřích« nalezenou v rkp. z XIV. stol. př. Kr. rozebral důkladně Em. Cosquin (op. c. str. LVII. sl.), poznav závažnost tohoto překvapujícího faktu pro celou theorii, jím tak horlivě hájenou. Je-li to pohádka původně egyptská, pak následuje z toho aspoň, že jisté množství živlů egyptských proniklo do pohádek indických, že ohromný »reservoir« indický, ze kterého se pohádky rozšířily do všech krajů a zemí, nenapájel se výhradně z pramenů místních. My ovšem myslíme spíše, že následuje z toho ještě něco jiného, závažnějšího: pohádky neskládaly se jen a jen v Indii, než i jinde, jmenovitě v Egyptě, a pohádky nešířily se k jiným národům jen a jen z Indie než i z jiných zemí, z jiných kulturnějších středisk. Jinak a příznivěji daleko pro theorii indickou by bylo, kdyby se podařil důkaz, že pohádka tato v Egyptě zapsaná v XIV. v. př. Kr. jest původu indického. V tomto případě musela by se připisovati pohádka tato národu obývajícímu Indii před plemenem arským, neboť Ariové sotva v těch dávných dobách před XIV. stol. př. Kr. byli opanovali a osídlili Indii. Mimo to musela by se tomu pranárodu indickému připisovati představa o metempsychose, neboť na ní jest z valné části založena staroegyptská pohádka, a arští Indové byli by pak od těchto indigenů přijali později tuto idei. Tomuto pak pranárodu indickému musel by se tedy připisovati velmi značný úděl na stvoření našich pohádek. Tradice národů indoevropských byly by podle toho z valné části původu neindoevropského. Jedním slovem, kdo nechce připouštěti egyptský původ pohádek ze staroegyptských pramenů zaznamenaných^[22] aneb pohádek jiných starým Egypťanům jinými spisovateli připisovaných (ku př. o pokladě Rhampsini-tově) a à tout prix chtěl vznik jich klásti taktéž do Indie, jen aby tuto mohl prohlašovati za nesmírnou studnici, ze kteréž výhradně národové evropští, asijští atd. přijali své tradice, jest donucen k dalším a dalším otázkám, které nikdo nemůže zodpověděti, o nichž přestává všecka diskusse, jakožto marná, bezvýsledná. Cosquin nechce řešiti otázky takové a podobné, poukazuje jen na dalekosáhlý význam tohoto problemu, jest však skálopevně přesvědčen o tom, že stěhování pohádek z Indie do zemí sousedních a dále do Evropy jest fakt historicky dokázaný. Ale dokázáno jest leda, že skutečně velký počet našich pohádek jest původu indického, nikoliv všecky, a jest více než pravděpodobno, že i mimo Indii v jiných zemích se pohádky skládaly a odtud k sousedním národům šířily.

III.

Učení o indickém původe našich pohádek svými velmi značnými slabinami vzbudilo přirozeně záhy pochybnosti a silný odpor. Odpor ten pak se obrátil konečně vůbec proti theorii migrační, proti učení o stěhování a přejímání látek, jmenovitě, když nejen podobné názory a představy, než i tradice podobné byly nalezeny u různých vzdálených národů divokých, afrických, amerických, polynesských. Dovozovali, že u všechněch lidí se nalézají nadpřirozené živly pohádek, ideje, které jsou podkladem pohádek, víra v osobitý život všech věcí, ve zvířata i v stromy mluvící, v moc kouzel, v možnost návštěv nebožtíků atd., u všech lidí, kteří prošli stadium divokosti, u kterých se zachovaly zbytky z jich někdejšího stavu. Podobně jako škola mythologická vysvětlovala shody tradic národů indoevropských ze společných představ mythických převzatých ze společné pravlasti, vysvětlovala i tato nová škola »anthropo-logická« shody tradic u všech národů evropských, asijských, afrických atd. ze společných názorů, zvyků, obyčejů, které se samostatně vyvíjely u všech národů v době jich dětství. Tak ku př. důležitý motiv pohádky o »Psyche« přehojně se opakující v tradicích od krajního východu až na krajní západ, zakládá se dle výkladu této školy na zákoně uznávaném různými četnými národy primitivními: v látce jmenované porušili manželé, buď muž nebo žena zákon, zakazující přísně mladomanželům viděti těla svoje nahá, ženě vyslovovati jméno manželovo; zákona toho přidržují se různí národové divocí, divochové v kraji Futa v severozápadní Africe, Čerkesové, Fidžiané, Sparťané a podle Herodota Mile-ťané. Popelka hrabe se v popele u pece v daleko rozšířených pohádkách o Popelce : zachovala se tu prý památka na zákon, který odkazoval nej-mladšímu dítěti pec v dědictví. Vítězí-li v pohádkách pravidelně nej-mladší syn, znamená to pozůstatek práva nejmladšího. Sirotkové vyhnaní z rodného domu krutou macechou zabloudí k obru, čarodějníkovi atd., obr vraceje se domů čichá člověčinu atd. : to jsou prý zbytky kanibalismu a dokazují prý, že byl kanibalism v dávných dobách rozšířen také u předků národů evropských. Tímto a podobným způsobem mohou se prý vysvětlovati bez obšírnějších zkoumání podobnosti v koncepcích heroických mythů i pohádek, jak praví hlava školy této A. Lang.^[23] Principiálně není rozdílu mezi školou arskou či mythologickou a školou anthropologickou, obě vykládají shody mezi tradicemi různých národů roztroušených po všech dílech zeměkoule ze společných mythů i názorů zachovaných z dob dávných, rozdíl pak jest jen v tom, že poslední ještě dovozuje, že jisté představy mythické, jisté názor vznikají samostatně na různých místech u různých národů následkem shodných zákonů psycho- logických, co ovšem připomínali již dříve mnozí učenci a myslitelé. Jmenovitě sám Vilém Grimm tak se vyslovil : »Jsouť okolnosti, situace, které jsou tak jednoduché a přirozené, že se všude opakují, jako jsou myšlenky, které samy sebou se objevují: mohly se tedy v nejrůznějších zemích nezávisle na sobě vytvořiti pohádky tytéž neb velice podobné ; mohou se srovnávati s ojedinělými slovy, kteráž i v cizích, nespřízněných jazycích vznikala napodobováním přírodních zvuků a byla pak zcela shodná aneb nepatrně odchylná. Nalézáme pohádky toho druhu, jichž shodu můžeme považovati za nahodilou«.^[24] Dokonce Benfey připouštěl možnost samostatného vzniku zkazek, uznal, ku př. že myšlenka o vděčnosti zvířat se může považovati za obecně lidskou a že se mohla vysloviti ve výtvorech vzniklých nezávisle na sobě.^[25] Může tedy podobnost neb i shoda jistých situací v pohádkách u národů velice vzdálených a cizích býti považována za pouhý následek shody, která jest mezi myšlenkami a city různých plemen, ale vždy jen potud, pokud máme před sebou zcela prostinká díla slovesná. Jakmile však nalézáme u národů třebas vzdálených a cizích dvě pohádky zcela shodné, jež se skládají ze stejné řady situac, motivů stejných neb podobných, nalézáme-li na břehu Atlantského oceanu pohádku A sestávající ze situac, motivů a, b, c, d … a na březích oceanu Indického pohádku A1 sestávající z týchž situac, motivů v témže pořádku neb ze situac velmi podobných v pořádku více méně stejném, musíme připouštěti užší souvislost mezi oběma, a všeliký výklad náhodou jest naprosto vyloučen. Velmi případně vyslovil sc znamenitý italský folklorista G. Pitré: Zajisté že za jistých okolností myslí, pohybuje se, pracuje člověk jedním způsobem a ne jiným; zajisté jest u všech národů jakási prostinká aesthetika, rudimentalní, takřka embryonální, souhlasí více méně jisté prvky intellektualní produktivnosti; rovněž mohou jisté představy vznikati a vznikají samostatně u různých národů a v různých dobách; neméně však jest jisté, když jsou představy tak charakteristické jakož některé motivy pohádkové, možno silně popírati tvoření kolikeré a samostatné. Nechceme zapírati, naopak zdravá kritika to připouští, že velký počet zkazek, pohádek, legend mimo ty, které jsou dědictvím všeobecným, vzniká na jednom místě a tam se může zachovávati aneb i dále za užší meze své vlasti se šířiti.^[26]

Námitky pronesené proti škole arské, mythologické platí stejnou měrou také proti škole anthropologické. Shoda tradic národů plemene arského, indoevropského, národů semitských, asijských i afrických, a jiných a jiných národů jest právě velmi značná, sahá do nejnepatrnějších podrobností, jak již ukázali starší znalcové literatury tradicionalní, ne-obmezuje se jen na jisté společné ideje, myšlenky základní, na »pře-žitky« dávných názorů právních, zvyků i obyčejů, jak to ovšem musí přiznati též A. Lang. Shody mezi tradicemi mohou míti dle jeho mínění příčiny různé: Mohou býti namnoze nahodilé, není vyloučena možnost, že se čas od času reprodukuje tatáž kombinace ve všech koutech země. Mohla býti pohádka také jednou pro vždy vynalezena na jistém místě ale v době tak vzdálené, že se rozšířila v dobách předhistorických po celém světě; mohla býti stvořena v starém věku v určitém středisku, ku př. v Indii, mohla býti přenesena do Evropy cestou ústní neb písemní, později po objevení Ameriky mohla býti přenesena k různým divošským kmenům nového světa. A. Lang ve své kritice theorie indické a vývodů Cosquinových chytil se nejslabší stránky její, tohoto nepopiratelného faktu, že z XIV. v. př. Kr. se nám zachovala staroegyptská pohádka, jejíž jednotlivé motivy nalézají se v našich pohádkách, vypravovaných po celé téměř zeměkouli, že se zachovala z doby, ve které nebylo ještě ani Arijců v Indii, za které nevíme, věděly-li vůbec o sobě tyto dvě země, Egypt a Indie. Nemůžeme ovšem říci, ani kdo pohádku tuto staroegyptskou složil, ani kdy byla složena: musíme se spokojiti s výmluvným faktem, že pohádka našim evropským podobná se vypravovala na březích Nilu již v XIV. v. př. Kr. A. Lang vyvozuje z toho mimo to ještě, že nemáme vůbec žádného příznaku, který by nám dovoloval určitи zemi neb dobu, kde a kdy byly pohádky původně vynalezeny. Zajisté mohly se staroegyptské pohádky jakož i jednotlivé motivy pře-nášeti na všecky strany světa bez prostřednictví indického, ale jest to otázka, o které nic se nemůže říci s naprostou jistotou. Hypothesi indické odporuje dále, že také Rekové před Homérem měli své pověsti a pohádky, viz pověst o Jasonovi, základní ideu Odysseje: návrat manželův a těžkosti ženy ho poznávati, pověsti o Cyklopech, o Polyfémovi, o sirénách, o Scylle atd., všecky tyto látky a motivy nepřevzali zajisté Rekové z historické Indie, a nemáme žádných důvodů předpokládati, že by byly bývaly přeneseny z Indie do Řecka. Theorie indická nicméně jest, ovšem jen ve velmi úzkých mezích, opodstatněna, neboť jest to fakt nepopiratelný, že v středověku cestou literární přečetné zkazky pronikly do západních literatur a k národům evropským, že propagandou bud-dhistickou pronikly k ostatním národům asijským, že se rozšířily též ústní cestou až na západ působením různých faktorů, vlivem hojných styků obchodních i vlivem výprav válečných, výprav křižáckých, vpádů národů asijských atd. Jsou to fakta nepopiratelná, ale dalekosáhlých vývodů z nich A. Lang činiti nechce. Vyslovuje mínění, že pohádky se vypravovaly v Evropě již dříve, než byly z Indie v dobách středověkých přejaty. Poukazuje na to, že knižné verse pohádek, aťsi velkých sborníků orientálního původu, ať si později domácími spisovateli sestavené a upravené, neměli přes svou velkou popularitu valného vlivu na lidové vy-pravovatele pohádek. Středověká pak rukopisná literatura tím méně mohla míti vliv na široké vrstvy lidové. Na to však lze namítati, že proti faktům uváděným, že lid francouzský na př. vypravuje též takové verse o Popelce, které jsou úplně nezávislé na versi vypravované starým populárním pohádkářem franc. Charles Perraultem, možno uvést i opět jiné a jiné ; vzpomeňme si jen, jak ku př. hluboko do lidu ruského pronikly západoevropská pověst o Бовħ Королевичħ, Buovo d’Antona, kterouž my známe jen z běloruského zpracování starého jeho vzdělání západosrbského, franc. román o Mageloně, který byl v XVII v. přeložen z pol. do ruštiny, orientální o Jeruslanu Lazareviči z perské básně Šah-Name, vzpomeňme si, jak hluboko pronikly do lidu legendy a apokryfy křesťanské atd., jak do pravoslavného lidu ruského pronikly legendy z katol. sborníků jako Legenda aurea, Magnum speculum. Otázka o vlivu literatury psané na literaturu lidovou není ještě daleko rozřešena, a myslíme, že všestranný a důkladný její rozbor povede k výsledkům opačným těm, jež vyslovuje tento anglický učenec. Jiný ještě vývod činí: verse, které byly do Evropy ve středověku ústní cestou zaneseny, musely se tu setkati s jinými versemi, kteréž tu dávno již kolovaly a které nepochybně byly dříve známy, než jakýsi písař egyptský si umyslil napsati pohádku na papyrusu. Na to možno namítati, že nebyly v Evropě v dobách těch, kdy v Egyptě byly pohádky již zapsány, ani v jižní tím méně v střední takové kulturní poměry, za kterých by mohla jen poněkud podobná díla slovesná vznikati. O Evropě možno ještě méně mluviti než o Indii současné onomu staroegyptskému písaři pohádky »o dvou bratřích«. —

Theorie indická, namítá dále A. Lang, musí ještě vysvětlovati existenci pohádek v Africe a v Americe u národů, se kterými Indie nikdy nebyla ve styku. Přívrženci theorie této jednak neuznávají vůbec podobu pohádek afrických a amerických s pohádkami našimi, jednak ji vykládají, musí-li přiznávati jich podobu, tím, že byly v době nové národy evropskými, Hollanďany, Francouzi, Angličany, neb Španěly k oněm kmenům zaneseny. S tímto výkladem A. Lang se však nespokojuje, přiznává, že jest do jisté míry oprávněn i správný, důkaz však že jest velmi těžký, ne-li nemožný, poukazuje pak jmenovitě na to, že v tradicích národa Huaroširů, který zaujímal jižní Peru před dobytím Inků, nalezeny byly pohádky pohádkám u nás rozšířeným velmi blízké. Sebral a sestavil tyto tradice jakýsi španělský kněz, Francisco de Avila, kolem r. 1608. Lang výslovně připomíná, že tradice tyto jsou pevně zakořeněny v mysli obyvatelstva tohoto kraje. Vztahují se na jistá díla umění předhistorického, která byla určena k odvodňováni země. Huaroširové vykládali je řadou pohádek o dvou národních recích, šiřitelích osvěty a o zvířatech jim pomáhajících. Stejným způsobem také na jednom místě ve Francii vykládají práce odvodňovací, které sahají až do XII. stol., připisují je místnímu rekovi, Gargantuovi, že všecku vodu vypil. Zajisté mohly tu podobné místní tradice vznikati samostatně, odtud však k našim složitým pohádkám a báchorkám jest cesta ještě velmi daleká. Neznáme ale těchto staroamerických pohádek, a musíme se proto zdržovati všech podrobnějších poznámek. Nesahá-li ale podobnost tradice Huaroširů nad shodu o některých místních recích, nad shodný výklad dávných prací ve prospěch zemědělství podniknutých, sotva jest Lang oprávněn, činiti z toho fakta další důsledky proti obvyklému výkladu shody našich evropských tradic s některými americkými, zapsanými v novější době z úst divochů amerických, a tvrditi, že hypothese o přejímání západních látek americkými kmeny od Evropanů neb i černochů jest chatrna.

Přejímání z Indie dokázalo by se jen tehdy, kdyby se dokázalo, že ideje a zvyky specificky indické sc nalézají v pohádkách národů, jimž ideje a zvyky tyto jsou cizí. Ale důkaz tento jest sotva možný, neboť pohádky vypůjčené, převzaté od jiného národa nabývají nové tvářnosti místní, jakmile mění svou vlast. A ideje o stejnosti zvířat a člověka, o vděčnosti zvířat a nevděčnosti člověka, víra v metempsychosu atd., které Cosquin prohlašuje za specificky indické, po případě bud-dhistické, nalézají se u četných národů jiných, jsou ideje vlastně universální, všelidské. Dospívá pak A. Lang ke konečnému výsledku naprosto negativnímu: zbývá nám, praví, vyznávati se, že neznáme vlast a původ pohádek, a že jsme neschopni ustanovovati, které povídky musely býti vynalezeny jednou pro vždy a které povídky mohly vznikati na několika místech najednou nahodilým sblížením obrazů a koncepcí, které se nacházejí v obrazotvornosti všech lidí. Jisto jest jen, že se nemůže stanovití žádná hranice možnosti šíření jedné povídky. Mohou se stěhovati všude, kde cestují kupci, všude, kde se odvádějí zajatci, všude, kde se kupují otroci, všude, kde možno se ženiti s ženami cizími, všecky cesty po moři i po souši jsou od nepamětných dob jim otevřeny. Zajisté, ač s jistým obmezením, neboť černoch neb rudokožec jinak přejme cizí látku, jak konečně zcela jinak tatáž látka se podává v západní Evropě než ve východní Evropě nebo ve střední Asii. — ale mohou všude za všech okolností vznikati, skládati se pohádky?

A. Lang své názory v té příčině několikráte šíře hájil v úvodě k anglickému překladu německých pohádek Grimmových (1884), v úvodě svého vydání pohádek Perraultových (1888), v úvodě knihy pí. Roalfe Cox o Popelce (Cindcrella by Marian Roalfe Cox 1893). Em. Cosquin hájil několikráte v polemických brožurkách své názory a popíral oprávněnost vývodů anglického učence, naposled r. 1895 v brožurce »Les contes populaires et leur origine. Dernier état de la question.« Literatura tato mimo poslední spisek není nám přístupna, a následující poznámky činěny jsou pouze na základě tohoto. Ve své kritice poukazuje Cosquin právem a důrazně na to, že se verse různých národů nesrovnávají jenom základní svou myšlenkou, než že se odívají do týchž forem, že motivy a vůbec jednotlivé součástky pohádek seskupují se všude stejným způsobem. Již dřívější badatelé tradic lidových Benfey, R. Köhler nepopírali možnost nahodilých shod, někdy je i dopouštěli, ale celkem a v daleké většině ji prohlásili za nemožnou. R. Köhler již r. 1865 prohlásil, že jest nemožné pokládati shodu pohádek rozšířených po dlouhé věky přes daleké kraje za výsledek jednoty ducha lidského u velké většině případů, neboť shody tyto jsou tak zvláštního rázu a opakují se v tak zvláštní souvislosti, v tak zvláštním seskupení, že určitě můžeme říci, že nemohly vzniknouti dvakráte neb častěji nezávisle na sobě, nejméně již v té souvislosti, ve které pravidelně se vyskytují; naopak mohly býti jen jednou na jednom místě a v jedné době vynalezeny a musely se udržovati a šířiti přenášením a přejímáním.^[27] To jest jedině možné stanovisko, a odtud musí vycházeli každý, kdož chce se pouštěti do studia tradicionální literatury. Na to seskupení součástek našich pohádek neobrací A. Lang náležitý zřetel. Cosquin mu vytýká, že se spokojuje výhradně s prací vyhledávati původ idejí, které jsou základem jednotlivých prvků pohádek, a co vlastně zkoumá, není otázka pohádková. A proto jen, že nevzal si práci zkou-mati seskupení prvků pohádkových, charakteristických kombinací, mohl napsati v úvodě svého vydání pohádek Perraultových: »Možnosti shod (mezi pohádkami různých zemí) jsou hojné. Ideje a situace pohádek národních kolují všude v obrazotvornosti lidí primitivních. Kdo nám může říci, kolikráte mohly se náhodou spojiti v podobné celky, sestavené nezávislé jeden na druhém? …« A jinde opět v úvodě angl. vydání pohádek Grimmových napsal: »Myslíme, že jest nemožno určití, do které míry jest oprávněno říci, že pohádky se stěhují od národa k národu, se přenášejí s jednoho místa na druhé, v temných, nezměrných dávných dobách starověku lidského, aneb do které míry smějí se připisovati identitě obrazotvornosti lidské na všech místech … Jak se pohádky rozšířily, jest nejisto. Mnoho možno připisovati identitě obrazotvornosti všude v prvotních dobách; leccos stěhování a přejímání.« Tyto své výklady nepopiratelné shody tradicionální, najmě pohádkové literatury u všech téměř národů A. Lang později značně obmezil: ve svém úvodě předeslaném jmenované knize pí. Roalfë Cox vyslovil se v ten smysl, že mnoho sice možno připisovati identitě obrazotvornosti prvotního člověka, ale též mnoho, již nejen »leccos«, stěhování látek. A nedlouho potom v červenci r. 1893 napsal v anglické revui »The Academy«. »Jest tomu několik let, co jsem řekl »mnoho možno připisovati identitě obrazotvornosti všude v dobách prvotních, leccos stěhování.« Dnes přestavil bych mnoho a leccos«, tedy již mnoho připisuje stěhování, a jen leccos předpokládané identitě. A dále vyjadřuje svoje názory takto: »Myslím, že náhoda se musí považovat téměř neb naprosto za veličinu, jíž netřeba dbáti, kde postup děje v plánu pohádky přesně neb zcela prostě se zachovává v určité význačné formě. V těchto případech stěhování jest mnohem pravděpodobnější než nahodilá shoda.« Jinými slovy nezávisle na sobe mohou na různých místech v různých dobách vznikati jen představy, ideje, tradice nejjednodušší, nejprimitivnější, ale shody složitějších plodů duševních jako pohádek možno vykládati jen stěhováním a přejímáním. Nelze říci, že báchorky se vybavují tak přirozeně lehce z ducha našich prostých venkovanů jako dým uniká z jich chat, neboť báchorky nemůžeme považovati za něco tak jednoduchého a prostého, jako dým, možná tak snad říkati, že myšlénka, nápad, prostinká anekdota a p. tak lehce vzniká, jak blesk se zrodí, jiná hlava snad chytne, přejme myšlenku tu, dobrý nápad, sršící vtip, nese se dále neb zaniká a tratí se beze sledů jak pouhý dým. Uvedenými slovy Langovými kapitulovala naprosto všecka opposice proti theorii o přejímání a stěhování látek, a možno zajisté s Cosquinem opakovati, že theorie tato téměř všeobecně nyní již se uznává od folkloristů. Ozývá se sice ještě místy odpor u učňů školy »anthropologické«, kteří si dosaváde neuvědomili kapitulaci mistrovu.

IV.

Učení o stěhování a přejímání látek zásadně se tedy uznává. Na otázku o původu báchorek a bájek ale odpověděl A. Lang, že se roz-řešiti nedá. K témuž naprosto negativnímu stanovisku dospěl, možná že v šlépějích A. Langových, jmenovité Josef Bédier.^[28] Učenec tento pojednal o různých theoriích o původu pohádek a jich rozšíření. Zmíníme se zde napřed o jeho kritice učení, které chce nepopiratelné shody pohádek i jiných plodů slovesných vysvětlovati náhodou podle kterého prý každá pohádka mohla býti vynalézána a znovu nalézána, nesčíslněkráte v různých dobách a na různých místech, a podobnosti, které se nalézají mezi pohádkami různých zemí, pocházejí z identity tvůrčích pochodů ducha lidského. Jest to, praví Bédier (str. 63), hypothese, která přijde na mysl každému učni folkloristiky na počátku studií. Může se zajisté připouštěti, že svobodná hra lidského ducha zplodí v různých dobách a zemích tutéž ideji, týž nápad velmi jednoduchý: nalézají se v starém umění řeckém a u starých Mexikanů nádoby velmi podobné, a jich podoba se vysvětluje podobností materialu, nástrojů, stupně vzdělanosti. Můžeme také připouštěti, že jedno přísloví — týž obraz, tatáž metafora, tatáž úvaha morální — mohlo se zjeviti v jednom, ve dvou, v desíti myslích nezávisle; možno to předpokládati také u hádanek, ač tu zajisté více již se projevovala individualnost, může a musí se to připouštěti u písní národních, kde totéž sentimentalní thema, velmi všeobecné, mohlo se zroditi v zemích velmi různých. Neméně však jest pravda, že jsme zaraženi velmi malým počtem přísloví, hádanek aneb typů písní historicky určených, jich povahou nahodilou, svéráznou a nikterak nutnou, a značným počtem forem, ve kterých totéž přísloví, týž typ písně, tatéž hádanka se zjevuje: to znamená nutně ve velké většině případů tvoření jediné, pamatováni, opakování, přejímání. Jest dále jisto, že všeobecné typy, řady pohádek ku př. o zlé ženě, o lsti ženské a p., aneb zázračné živly pohádek (zvířata mluvící, kouzelné věci) nepřináležejí jedné zemi, ani jedné době, a že mohly tyto živly býti tisíckráte znovu vynalézány. Ale to, co my nalézáme v různých literaturách lidových, když přejdeme od sbírky sicilské ke sbírce norvéžské, nejsou pouze všeobecné typy identických pohádek, než jsou tytéž zvláštní pohádky : mezi milliony ženských lstí, kteréž si můžeme mysliti, jest tu jen jistý obmezený počet lstí zvláštních, a mezi milliony pohádek, kouzelných báchorek, kteréž můžeme vymysleti, jest tu také jen obmezený počet povídek velmi podrobných, (Jan syn medvědí. Popelka a j.), to jest pohádek (spořádaných) sestrojených, které sc opakují, majíce jednotu díla uměleckého, složitost zápletky románové, nesouce pečeť ducha tvůrčího. Pohádka musela býti jednoho dne někým někde vymyšlena. Kdy? Kde? Kým? To jest další otázka. Ale vždy musíme vycházeti z toho, že se pohádky šíří, stěhují, přejímají. Grimm se někdy sice přidržoval výkladu pomocí nahodilých shod, ale on nemohl ještě znáti tradicionální literaturu národů evropských, asijských, afrických tak důkladně a všestranně, jak my dnes, kdy máme přečetné sbírky i z nejvzdálenějších krajů, z nejskrytějších zákoutí, dnes, kdy ku př. pí. Roalfe Cox ve své knize o Popelce sebrala 350 pravím tři sta padesát versí! A když konečně i A. Lang rozhodně zamítl tuto theorii, a rozhorleně odmítl podezření, jak by on byl »casualistou«, nenalezne se asi, jak Bédier praví, žádný znalec tradicionální literatury, který by toto učení chtěl zastávati, hájiti tuto posici naprosto neudržitelnou. ^[29] Za svůj hlavní úkol považoval Bédier kritiku, vyvracení a odsouzení theorie indické. Ve svém zápale polemickém využil naskrze všech slabých stránek tohoto »sofistického« učení a svolával na pomoc proti němu všecky, také přívržence mythologické školy, ač zajisté neuznává ani jejího učení, neboť dle učení toho nemohly by pohádky býti pramenem pro poznání bájesloví toho kterého národa. Klade následující otázky: 1. Je pravda, že se nevypravovaly v Evropě pohádky v dobách starších, dříve, než se rozšířily sbírky indické, dříve, než nastaly těsnější styky a pravidelnější výměny tradic mezi východem a západem působením Byzance, poutí do země svaté, křižáckých výprav? 2. Jaký byl vliv orientalních sbírek na ústní tradice? Kolik pohádek z jich obsahu zapadlo do lidu, ujalo se a žilo, vyvíjelo se dále v životě lidu? 3. Smíme-li právem říci, že v pohádkách národů evropských nalézáme hojně sledů mravů indických, čili specialně buddhistických? 4. Nalézáme-li, srovnávajíce orientalní a západní verse pohádek našich, že západní verse se prozrazují jako přepracované, pokažené, upravené, vzniklé z čistých forem východních?

Přívrženci a zastancové theorie indické poukazují na to, že ze starověku národů klassických známe jen velmi málo pohádek z našeho reper-toiru pohádkového, a u ostatních národů evropských máme sbírky pohádek teprve z XVI. a XVII. v., sledy ústních tradic teprve od středověku. Naproti tomu známe indické sbírky pohádek, víme, že ty literární cestou pronikly do západní (i do jihovýchodní) Evropy, a víme, že dosud všude po celé Evropě se vypravují pohádky tytéž, které se nalézají ve sbornících indických. Bédier se argumentaci zastanců theorie indické — že z toho fakta vysvítá nutně indický původ našich zkazek — energicky opírá. Snaží se pak dokazovati, že klassický starověk měl zkazky, třebas ne sborníky pohádek jako Indie, zcela podobné zkazkám indickým neb našim moderním. Benfey ve svém klassickém díle dokazoval, že daleká většina starořeckých zkazek zvířecích, bájek jest původu západního, řeckého, některé jen v indických sbornících zapsané jsou původu indického, že bájky řecké jsou částečně ze starší doby, než bylo pravděpodobné proniknutí indických bájek na západ, a dopouštěl vliv bájek řeckých na verse indické. Otázkou touto zabývali se mnozí klassičtí i orientalní filologové, ve výkladu původu jednotlivých bájek i v cha-rakterisaci styků řecko-indických v tomto ohledu se značně různili. V novější době anglický učenec Rhys Davids našel jich nepatrný celkem počet ve sborníku Játakas současném samému Çakyamuni, a učinil z toho vývod asi ukvapený, že tyto Játakas byly společným pramenem jak řeckému bajkáři Babriovi (235 po Kr.), taktéž indickému Bidpaiovi.^[30] Bédier poukazuje na methodu, kterou si počínají zastancové theorie indické, vykládajíce shody mezi bájkami indickými a řeckými. Dovolávají se totiž velkých historických událostí, výprav Alexandrových, velkého významu řeckého živlu od břehů maloasijských až do středu Asie, styků obchodních. Bédier poznamenává k tomu jízlivě: podivno, že Rekové a Indové si vyměnili jen bájky, a ne také zkazky, pohádky, báchorky, a p. Vyčítá dále z literatury starořecké až po Hesioda hojné doklady (str. 103 sl.), že skutečný život žily apology v lidu řeckém v dobách pradávných, kdy se ještě ani nevědělo v Řecku o nějaké Indii. Z toho dovozuje, že byl v Řecku skutečný folklore »un véritable folklore«. Jest ale Hesiodův apolog o ostříží a slavíku skutečně »lidový«? a ne spíše básníkem samým složen? Jest možno vůbec na počátcích civilisace mluviti o »folk-lore« t. j. o zvláštní literatuře lidové, odlišné od literatury umělé? Apology aesopické jeví se nám v pravém rázu tradic lidových, v anonymnosti. Jest tato vlastním a hlavním příznakem tradic lidových? jest anonym-nost důkazem, že dílo slovesné, jehož autora neznáme, stvořily široké vrstvy lidové? Bédier se spokojuje s konstatováním onoho faktu, nechce vyvozovali z toho, že Řecko bylo matkou bájky a Indie že od něho bájky převzala; kdo určil, praví, věk dvou sbírek pohádkových neb dvou versí též pohádky, neučinil ještě nic pro určení vlasti a původu této pohádky. Bédier takové otázky ani neklade, neboť považuje je za zbytečné a marné, jelikož nerozřešitelné, jak níže ještě povíme. Ale ne jen bájky vypravovali sobě staří Rekové, než také tytéž celkem pohádky — Bédier připomíná hojné doklady (str. 108 sl.) — a tytéž povídky i anekdoty, které nalézáme v literatuře středověké i v ústech našeho lidu (str. 113 sl.). Známo jest, že ze staré doby egyptské se zachovaly pohádky. A také v Evropě v středověku ranním před křižáckými výpravami nalézáme pohádky, najmě žertovné, anekdoty a bájky, jak nám ukazuje znamenitý sborník Romulus Marie de France, původně anglosaský sborník asi XI. v., připisovaný králi Alfredovi Velikému ; ze 137 bájek jeho nalézá se v starém Romulus jen 75, odkud vzaty jsou ostatní 42 bájky a 20 různých povídek anekdotických ? Vliv původně orientalních sbírek, šířených zprvu v latinských překladech, na lidovou ústní literaturu byl, jak dále Bédier velmi podrobně dovozuje (str. 126 sl.) nepatrný, takřka minimalní. Básníci francouzští a němečtí XII— XIII stol. čerpali látku ke svým veršovaným vypravováním výhradně téměř z ústní tradice, nikoliv z latinských překladů orientalních sborníků. To se dokazuje na př. tím, že znali na př. pohádku o filosofovi (Aristotelovi), jak podlehl úkladům ženským, kterou jsme poznali jak orientalní, indickou v Evropě teprve v polovici našeho století z Pančatantra, kterou ale středověké vzdělání sborníka původně indického, známé pode jménem Directorium humanae vitae, vynechalo. Středověkou ústní tradicionalní literaturu shledává Bédier dosvědčenou několika latinskými, francouzskými a německými sbírkami veršovaných povídek, jak byly vydány ve sbírce A. de Montaiglona a G. Raynauda^[31], ve sbírce vydané von-der-Hagenem,^[32] a ve sbornících exemplů od Jacques de Vitry († 1240) a Etienne de Bourbon († ok. 1261). Rozbírá pak (str. 133 sl.) středověké překlady sborníků orientalních »Disciplina clericalis«, Dolopathos, Sedm mudrců, »Directorium humanae vitae«. Barlaam a Joasaf, a dospívá k výsledku zajisté velmi překvapujícímu, že ze všech 400 povídek, obsažených ve výše jmenovaných sbírkách západoevropských převzato jest ze středověkých sborníků orientalního původu všeho všudy jen 13, a z těchto že 3 jsou již dosvědčeny v klassickém starověku. To by zajisté neomylně dokázalo pranepatrný vliv orientalních sbírek, kdybychom mohli přisvědčovati tomu, že ústní tradice středověké Evropy západní jest vyčerpána uvedenými sbírkami. Mimo to není tím ještě vyvrácen předpokládaný vliv orientalních, indických pohádek na ústní tradice evropských národů, neboť mohly se zajisté orientalní látky šířiti též cestou ústní, a sice daleko větší měrou, než cestou knižní, jak s náležitým důrazem ukazovali zastancové theorie indické, Em. Cosquin, G. Paris.^[33] Bédier proto hledal v oněch středověkých sbornících ještě orientalní pohádky, které sice nebyly pojaty do latin- ských sborníků středověkých, ale které známe z jiných sbírek orientalního, indického původu, a shledal těchto všeho všudy ještě 5 (str. 146). Evropské formy těchto pohádek jsou ale mnohem starší než jich obdobné verse orientalní, byly by tedy fakticky i původem svým starší dle oblíbené prý methody zastanců theorie indické, dle níž indické verse jsou proto původnější a prvotní, jelikož jsou často nejstarší věkem. Kritika ovšem shlédla, že Bédier ve svém bojovném zápale počet původně orientalních fabliaux v středověké literatuře příliš obmezil, že ne 11 fabliaux, jak Bédier chce — když vyloučíme 2 »contes«, a 5 »exemplů« — než mnohem více totiž 32 jest orientalního původu, čili jest doloženo v orientalních sbírkách. Mimo to Bédier úmyslně vyloučil orientalní verse, které teprve v době nové byly z úst lidových zapsány, ač zajisté tradicionalní literatura indická oněmi starými sborníky nebyla vyčerpána. Z »fabliaux« starofrancouzských, které Bédier vyčítá (str. 436 sl.) počtem 147, jest málem čtvrtina známá ve versích orientalních NB starých, počet dosti značný, povážíme-li předně, že nepovšimnuty zůstaly nově zapsané tradice orientalní, a jmenovitě pak, že zbývající fabliaux jsou bezcenné a bezduché nápady špatného básníka neb více méně ozdobená líčení skutečných událostí. Dle toho by se tedy důkaz o nepatrném vlivu orientalních tradic na středověkou literaturu nebyl podařil.^[34]

Kdo chce dokázati indický původ našich pohádek — dovozuje dále Bédier — musí dokázati sledy indické, zbytky, přežitky buddhistické, sledy ducha indického. Pohádky neevropské, cizí, indické musely se přejaty byvše evropskými národy přizpůsobovati jich názorům a zvykům, musely býti přepracovány. Zastance indického původu pohádek našich jest tedy povinen provésti důkaz, že indické verse jsou skutečně starší, původnější, nepřepracované a logičtější. Tyto požadavky vyslovené J. Bédierem (str. 148) nejsou ale zcela správné. Původní, starší podání, vypravování může býti zajisté zhusta méně dokonalé, méně logické, než pozdější a několikeré zpracování téže látky. Spis. později sám to přiznává, praví ku př. na str. 210 Stěhují se pohádky kazíce se neb zdokonalujíce se? Jedno neb (snad spíše i) druhé, dle toho, přicházejí-li od duchaplného člověka ke hlupci neb naopak. V tomto případě redukuje se otázka na to: pohádka se vynalezla, nevíme kde. Známe její chatrné verse indické, a znamenitou její versi francouzskou. Vzniklo dobré podání z podání chatrných? Jest to možno, nikolik ale nutno. Při naší nejistotě ale můžeme spíše dáti přednost hypothesi opáčné. Neboť pozorování nás poučuje o tom, že špatné, nesmyslné verse pohádky nemají nikterak životní síly. Nestěhují se, jsou efemérní, vetché.« Mnohem správnější jest opáčný přímo názor Benfey-ův (Pančatantra I, 325): »Krása, dokonalá kon- gruita ideje a formy v takových a podobných slovesných plodech, sbás-něných snad původně v lůně národa a dlouho v něm žijících, a třebas již přešly do literatury, snadně opětně do lidu klesajících, jeví se býti obyčejné teprve jako výsledek dlouho působícího, jaksi reflexivně kritického přetvořování… a kdybychom mohli sledovati historii všech bájek, pohádek, básní, epů národních atd. až k jich samému původu, poznali bychom asi, že nejkrásnéjší díla, jež máme, vzešla tímto způsobem z počátků za časté velmi neforemních, zdokonalila se ke své zodpovědné formě teprve po dlouhém trvání v duši národní, dospěla k nejvyšší své dokonalosti, když se jich uchopila vysoce nadaná osobnost jak živého výrazu ducha národního a byla vyznačena pečetí vynikajícího individualního ducha. Všeobecně tedy aspoň měla by méně dokonalá forma právo na prioritu, nedala-li by se dokázati jako pokažená … «^[35] To jest stanovisko zcela odchylné od stanoviska Bédie-rova, a s tohoto stanoviska všecky dedukce Bédierovy o poměru středověkých fabliaux k zodpovědným versím orientalním, indickým, by se a priori měly považovati za pochybené. Mnohem více oprávněn jest požadavek první: nechť se v původně prý indických pohádkách ukážou indické sledy a zbytky jich původních versí. Zastancové indické theorie dávno pocítili oprávněnost tohoto požadavku a starali se vyhovovati jemu. Odpůrcové pak ukazovali nedostatečnost uváděných jimi důvodů: to co se uvádělo v pohádkách jako zbytky specialně indických, ne-li dokonce buddhistických, názorů a zvyků, zamítali odpůrcové, hlasatelé t. ř. anthropo-logické školy najmě ukazovali, že podobné názory a zvyky mají také četní národové jiní, tak jmenovitě víru v metempsychosu a j., jak výše jsme se již zmínili. Bédier podobně chce dokazovati neopodstatněnost a nesprávnost vývodů zastanců theorie indické, uvádí několik nových námitek, ale ne zcela správných. Když ku př. Benfey (Pančatantra I, § 167) uvádí hojně rozšířenou pohádku o učedlníku čarodějnickém, (který se naučil přeměňovati se v nejrůznější zvířata, mění se v koně — bratr, otec má ho prodati ale bez uzdy atd., na konec učitele a mistra svého přemůže), a ukazuje její původní předlohu indickou, nestačí proti němu poznamenati jen pouhé pochybnosti, že dar metamorfosy jest nejobyčej-nější privilej každého, ať si indického neb evropského kouzelníka (str. 153), a sice nestačí proto, že asijské i evropské verse této pohádky tak úzce souvisí, že všeliká pochybnost o jich příbuznosti jest vyloučena. Povaha pak a podstata pohádky tak úzce souvisí s celým duševním rázem orientalního člověka, že by s větším asi právem mohl odpůrce indické theorie býti vyzván, aby udal důvody své, proč pohádka tato by měla býti složena mimo Indii, třebas v Evropě; důvody ty by ovšem musely býti poněkud důkladněji rozvedeny, než to učinil Bédier. Tento plesá vítězoslavně, že žádná touha školy Benfeyovy patrněji se neztroskotala, jak ta, která chce odkrývati v pohádkách evropských přežitky indické. Myslíme, že předčasně: při všem musíme nejdříve a stále na mysli míti těsnou souvislost a nepopiratelnou příbuznost přečetných pohádek evropských s orientalními, mimo to vysvětluje se celý ráz pohádek lehce a přirozeně na půdě orientalní, indické, snadněji asi než v starověké neb středověké Evropě, z těchto důvodů bude asi přece třeba u přečetných našich pohádek předpokládati původ orientalní, indický. Mimo to ovšem mohly vznikati a zajisté též vznikaly jiné, mnohé pohádky i jinde mimo Indii, též v Evropě. To bude třeba vyšetřovati u každé jednotlivé látky zvlášť, ale vždy bude zapotřebí též míti na paměti všeobecné proudy v literatuře tradicionalní a vůbec kulturní poměry. Zajisté plným právem řekl E. Cosquin v jedné své polemické brošurce,^[36] dotýkaje se pohádek, ve kterých dochází výrazu prazvláštní láska a příchylnost k zvířatům že jsou takové a podobné rysy v našich pohádkách v úzké shodě s idejemi a skutečným životem Indů, t. j. že pohádky všude vypravované odrážejí zcela dobře ideje Indů. Připouští ovšem, že podobné, analogické ideje se vyskytují také u jiných národů, z toho však nevyplývá dle jeho mínění mnoho proti theorii indické. Má-li tato býti vyvrácena, jest zapotřebí důkazu, že naše pohádky odporují idejím panujícím v mysli Indů. Posměch, kterým stihá J. Bédier (str. 162 sl.) tento požadavek, není oprávněn, neboť nalézají-li se všude stejné a tytéž pohádky, není to nutně důkazem, že všude ovládají mysle národa, uprostřed kterého pohádky ty kolují, tytéž ideje, city, představy a názory. Národ pohádky jisté tvořící byl zajisté proniknut myšlenkami a idejemi, které byly podstatou jeho pohádek. To však nelze s určitostí tvrditi o národu přejímajícím ony pohádky. Pohádky nemohly vzniknouti u národa, jehož ideje a názory rázně se lišily od oněch, jež jsou podkladem a podstatou pohádek, kteréž sám vypravuje. Národ snadně přejímal pohádky, třebas ideje a názory v nich vyslovené a jimi illustrované nesdílel, neboť nepovažoval pohádky za jakousi propagandu jistých názorů jemu snad protimyslných neb lhostejných, než liboval si v pohádkách proto, že ho bavily, obrazotvornost jeho povzbuzovaly, pomáhaly mu pozapomínati na námahy a těžkosti jeho denního lopotného života. Ku př. po celé Evropě od jihu až na sever i v Asii rozšířená pohádka o Polyfémovi není důkazem, že všude u všech národů evropských i asijských měli vůbec — mimo tuto původně řeckou báj — představu o jednookém obrovi, pa- stýři lidojedovi, neboť pozorujeme, že rysy starořecké této postavy byly přeneseny na bytostí mysli a citům lidu bližší, na jakési reky národní, aneb na čerta, na personifikovanou Bídu, Hoře »Gore—zločastije« atd. — Hojné jsou jak u národů slovanských, taktéž u jiných národů pohádky, vypravující na pohled starobylé tradice lidové, že za dávných dob neduživé, к práci neschopné starce zabíjeli, a proč a od které doby začali starce chovati u vážnosti a úctě až do jich přirozené smrti. Tak ku př. vypravuje se v Chrvatsku^[37]: Dříve žili lidé dlouho a nechtěli dlouho umírati, tak že mladí lidé museli starce zabíjeti. Jeden syn však miloval velice otce svého, nechtěl ho zabíjeti, uschoval ho raději pod jednu káď a tam ho choval. Tam, kde stařec tento žil, rozhodli se jednou páni, že budou voliti soudce a zvolí za soudce toho, kdo nejdříve ráno zpozoruje slunce. Syn se poradil se svým otcem, jak se má zachovati, a stařec mu moudře poradil, ať jen tam jde, ať se odvrátí od slunce a se zadívá na nejvyšší horu, pak nejdříve slunce uvidí. Smáli se mu pánové, když viděli, jak si při tom počíná, byli ale brzy překvapeni radostným jeho výkřikem, že na nejvyšším vrchole slunce spatřil. Podivili se pánové jeho moudrosti i ptali se ho, kdo ho tomu naučil. Přiznal se, že starý otec jeho. Uložili mu nyní jiné ještě úlohy, rozřeší-li je, bude, soudcem: má ráno přijiti k nim ani bos ani obut, ani pěšky ani jízdmo. Poradil mu opět stařeček jeho dobře. Jindy se jim nezrodilo žito, neměli žádného semena; i tu mladíkovi poradil otec jeho, takže se opět domohl semena potřebného. Když poznali pánové, jak byl stařeček svými moudrými radami užitečný, rozhodli se, že se nesmějí více staří lidé zabíjeti. Podobné jsou některé verse ruské, zvláště zakončením pohádky. Tak vypravuje se v Smolenské gub.^[38]: Po potopě žili lidé náramně dlouho, až do 700 let; když pak byli již velmi chatrní, odváželi a házeli je do nějaké jámy. Když jednou tak vezl syn starce do jámy, poznal ze slov svého synáčka, že jemu hrozí týž osud; slitoval se tedy a odvezl dědečka opět domů. Žilť dědeček ještě několik let. A přišly zlé časy, neúroda stihala neúrodu, nikdež nebylo obilí. Poradil stařeček synu svému, aby vzal slámu se střechy a zašil ji, vzejde žito. Učinil tak, když přišel čas setí, rozestlal slámu po poli, přišel deštíček a překrásně mu vzešlo a urodilo se žito. Když poznali, že radu tu moudrou děkuje svému stařečkovi, přestali starce usmrcovati. — Zcela podobné jsou maloruské verse z Haliče,^[39] z Kyjevské gub.,^[40] z Jekaterinoslav. gub.,^[41] též běloruské z Mogilevské gub.,^[42] i lotyšská z Liflandské gub.^[43]

Poněkud odchylná jest pohádka bulharská zapsaná v Ochridě^[44]: I v této uschoval hodný syn svého otce v bečce, neboť velice bylo mu ho líto. Jednoho dne totiž všickni synové zabili otce své a místo starců dostavili se mladíci do místní schůze radní. Náčelník se podivil, kam se poděli starcové. Řekli mu, že umřeli, jeden na tu, druhý na onu nemoc. Vymyslel si tedy náčelník, že jim uloží takovou práci, aby poznali, že jim zapotřebí pomocné rady starců. Došel prý cárský rozkaz, aby opatřili pro koně provaz z písku; uložil jim lhůtu třídenní, nepřinesou-li, budou o hlavu kratší. Jen hodný syn se dostavil vesel, neboť rada moudrého otce pomohla mu v tísni: řekl náčelníkovi, že jsou takoví řemeslníci, kteří dělají provazy z písku, ale к zadělání písku potřebují mléka od mezka, neboť něčím jiným se písek nezadělá; a protože pak provazy málo se žádaly, a tedy také dělaly, zapomněli řemeslníci již, jak se dělají, prosí tedy o kousek takového provazu na vzor. Poznal náčelník, že mluví z úst mladíkových moudrost starcova, ptal se, odkud radu tu má, a tu přiznal se, že zachoval otce svého na živě, kdežto ostatní starce své zabili. Uctil toho mladíka velice náčelník, ostatní pak smrtí potrestal.

Můžeme v těchto tradicích shledávati svědectví, že předkové Chrvatů a Bulharů se přidržovali barbarského toho, v starém věku ovšem velmi rozšířeného zvyku?^[45] Nikoliv, neboť nalézáme podobné pověsti v středověké literatuře, a jest více než pravděpodobné, že tyto pověsti zapadly do lidu i tam ovšem přepracovány a zmodifikovány sc zachovaly po dnešní den. Tak ku př. v jednom stfranc. rkp. XIV v. nalezena byla následující historka: Král Šalomoun Syrský poručil jednou, aby všickni starci se zabili, mladík jeden však rozkazu toho neuposlechl a schoval otce svého s vědomím ženy své. Mladík tento vyznamenával se stále před králem svými moudrými rozsudky, neboť stále se radil se svým otcem. Jednou král chtěl jeho moudrost podrobiti obzvláštní zkoušce: má se totiž dostaviti před krále zároveň se svým přítelem, svým sluhou, svým šaškem a svým úhlavním nepřítelem. Dle rady otcovy dostaví sc se svým psem jako přítelem svým, se svým oslem jakožto sluhou, se svým mladým synkem jako šaškem svým, a se svou ženou jako se svým nepřítelem. Když mladý muž průvod svůj takto představuje králi, jest žena prudkým hněvem jata a vyzradí králi, že manžel její neuposlechl rozkazu jeho, neboť nechal otce svého na živě. Král jest ale tomu rád, že moudrý stařec zůstal živ a odpouští provinilci. — Verse tato jest v středověké literatuře západoevropské hojně rozšířena^[46], dosti podobnou zapsal již lotrinský mnich Johannes de Alta Silva ke konci XII. stol.^[47] a dříve již v jiném lat. rkp. X. byla verse nepatrně se odlišující nalezena. Také Festus v II. stol. po Kr. již vypravuje, že začali v Římě shazovati šedesátileté starce do Tibery, když tam nastala veliká nouze. Jen jeden syn zachoval otce svého na živě, a stařec moudrými radami, které dával synu svému, prospíval často městu. Přišlo to konečně na jevo, mladíkovi bylo nejenom odpuštěno, že jednal proti rozkazu, než také vydáno nové nařízení, aby starcové více se nezabíjeli. — Z pozdějších versí jest zvláště zajímava povídka německá, nalézající se ve známé sbírce Jana Pauli Schimpf und Ernst.^[48] neboť velice připomíná bulh. pohádku v Ochridě zapsanou.

V jistém městě chtěli mladí lidé sami zmocniti se vlády, a aby starých radních se zbavili, zabili je všecky. Pouze jeden jediný zachoval stařičkého otce svého na živě. Král země té také by města toho rád se zmocnil, chtěl zkusiti moudrost občanů těch a dopsal jim, že by chtěl sůl svou udržeti, ale moli mu ji požírají. Nevěděli si mladí radní páni rady, až onen hodný mladík poradiv se se svým otcem jim přinesl odpověď na královu žádost, ať sůl pokropí mlékem z mezka, pak bude zachována před červy. Poznali, že moudrost tu nemá ze své hlavy, a jak velice jest prospěšná rada starců.

Nemůžeme a nechceme dále rozváděti a důkladněji srovnávati a roz-birati široce rozvětvené verse této látky. Pojí je všecky základní myšlénka : Staří lidé neduživí a neprospěšní veřejnému blahu odstraňují se, usmr-cují se, podle některých versí ovšem jen v čas velké nouze, hrozícího hladu a bídy. Mladík jeden proti příkazu zachovává otce svého na životě, radí se s ním stále v obtížných otázkách blaho veškerenstva ohrožujících, tímto pak dojdou všickni k přesvědčení, jak velice jest potřebná moudrá rada starců. Úlohy, které mladí nezkušení páni radní mají řešiti, jsou velmi různé, jiné ku př. u Jana Pauli než u Ratheria v X. stol. a v zpří-zněných versích románských a německých. Tyto úlohy, přivésti nejlep-šího přítele, největšího nepřítele a sluhu po případě ještě šaška nalézají se také v jiných pověstech bez onoho úvodu o ubíjení starců a prospěšnosti jich moudrých rad. Rovněž tak úlohy řešené pomocí moudrého starce u Jana Paulia a v uvedených versích slovanských naskytují se častěji v jiných látkách, jmenovitě v hojně rozšířené látce o moudré dívce, a v obsáhlém cyklu pověstí o Šaomlounovi. Látka o zabíjení starců a o prospěšnosti jich moudrých rad se spojila patrně s látkou právě uvedenou, v tomto spojení poznal ji Jan Pauli na роč. XVI. věku, na podobné předloze zakládá se také připomenutá pohádka bulharská. Vedle toho ovšem naskytují se také jiné tradice o zabíjení starců, které nejsou ve spojení se starými pověstmi jako verse probrané. Tak ku př. v Meklenbursku vypravovala se již pouhá prázdná téměř tradice.^[49] Běloruská verse a maloruské verse^[50] připínají se к jiné velmi známé zkazce: Dědečka stařičkého odvážel syn na saních do jámy. Běžel za nimi vnouček; když syn chtěl otce pustiti do jámy i se saněmi, opřel se vnouček, bude jich potřebovati sám, až tatíček jeho sestárne. Motiv jest vpleten také do uvedené nahoře pohádky lotyšské.^[51]

Připomíná to silně rozšířenou pověst o nevděčném synovi, který se starým otcem svým špatně zacházel, a se vzpamatoval teprve, když vlastní synáček jeho slíbil, že rovněž tak к němu se chovati bude.^[52] Prof. N. Th. Sumcov v těchto nových tradicích o zabíjení starců nechce vůbec spatřovati starobylé vzpomínky na ten barbarský kdysi v dávných dobách všeobecný zvyk: nezachovalo se v starých ruských památkách právnických a literárních ani sledu po něm, nemůžeme proto sledů takovýcb očekávati ani v dnešní literatuře lidové.^[53] My s tímto míněním úplně souhlasíme, pokud tradice lidové můžeme uvésti ve spojení se starými literárními památkami jiných národů: to nám do kazuje, že byly látky toho druhu zaneseny clo lidu od jinud z cizích literatur.

Podobně také mohli bychom dovozovati, že jisté představy t. ř. bájeslovné se šíří pomocí a prostřednictvím pohádek, z nich pronikají hloub do lidu a žijí pak vlastním svým životem. Doklady к tomu mohli bychom hojné shledávati jmenovitě z publikac akad. A. N. Veselovského. Pohádky samy sebou nemohou a nesmějí býti považovány za pramen к poznávání bájesloví. Ke studiu pak psychologie lidové mohou pohádky, jakožto díla slovesná do daleké většiny odjinud zanesená a přijatá, sloužiti jen potud, pokud můžeme poznávati, jak se akkommodují názorům, představám a obyčejům toho kterého národa, jak se pod vlivem těchto mění a přepracují, jak tyto cizí plody slovesné zdomácňují, stávají se jakoby přirozenou a nutnou součástí duševního života národa. Pohádky nemohou býti po- važovány za nic jiného, než za určitý plod slovesný, který byl po dlouhé věky a dosud na mnoze jest nejširším vrstvám lidu tím, čím jest lidu písma znalému literatura psaná: u něho dochází stejné obliby Doktor Vševěda, učeň kouzelníkův- vítěz nad mistrem svým, Popelka, Krejčí sto much zabil a j. m., jako hrdopyšný král Jovinian neb Aggej v ruských versích, Polyfem, jak romantický rytíř Bova Korolevič, jak pohádky a anekdoty o nevěrné ženě atd. A jak ku př. ani Polyfem ani Jovinian ani legendy o andělu a poustevníkovi nejsou nám důkazem, že základní jich myšlenky, ideje a názory sdílel již lid je přijímající, tak nesmíme to ani říci o pohádkách jako o učni a jeho mistru kouzelníkovi nesčíslně-kráte se přeměňujících v různá zvířata aneb o pohádkách o vděčnosti zvířat a černém nevděku i zradě člověka.

Bédier ve své knize analysuje dále velmi podrobně (str. 164 sl., kap.. VI.—VII.) různé fabliaux, verse jich orientalní, z indických sborníků známé, i verse jich středověké, francouzské ; zkoumá, která verse jest logičtější, dokonalejší, i dovozuje, že tu převaha jest na mnoze na straně evropské, francouzské. Methoda pro srovnávací studium pohádek p. Bé-dierem hlásaná a užívaná jest zajisté správná, není ale také zbrusu nová (str. 200). V každé pohádce má se ustanoviti její podstatný, stálý obsah, organický a nezměnitelný, a části vedlejší, mimotné a měnivé. Spojiti se mohou úže jen takové verse, které mají společný týž vedlejší, mimotní rys. O souvislosti versí, které nemají nic společného mimo podstatný svůj obsah, nikdo nic určitého nemůže pověděti. Souvislost, po případě-odvislost versí určí se dle jakosti a rázu společných rysů vedlejších; verse, jejíž vedlejší rys se dá označiti jako znetvoření odpovědného rysu verse jiné, bude se museti považovati za versi z oné dokonalejší vzniklou. To pak dále ještě obmezuje, pravě, že tento společný rys musel vyply-nouti z obrazotvornosti tak zvláštní, tak individuální, že nemohl býti. dvakráte nezávisle vymyšlen. Kdyby verse se shodly v přídavcích, v myšlenkách, v scénách nepatrných, jež by snadno mohli vynalézti různí vypravovatelé, neznamenalo by to nic pro jich užší souvislost (str. 228 sl.). S toho stanoviska rozbírají se franc. fabliaux, jimž podobné nalezeny jsou v Orientu, v Indii. Dospívá pak Bédier k výsledkům negativním o vzájemném poměru východních i západoevropských versí udaných jím 11 pohádek, a rozšiřuje konečně negativní své stanovisko na srovnávací studium tradicionalní literatury vůbec. Připouští možnost vzniku některých neb všech 11 fabliaux v Indii, ale praví, ten původ jest pravdě nepodobný, a zajisté nedá se dokázati. Tím, pak myslí, nabyl práva, naprosto za-mítnouti hypothesi o indickém neb orientalním původu pohádek národních. Nechceme, nemůžeme ani zde do podrobností rozbírati, na kolik správny a důvodny jsou dedukce Bédierovy o poměru stfranc. fabliaux k obdobným versím orientalním, ale i kdybychom mu přisvědčili, že správně vystihl poměr probíraných, jím anekdot o nevěrných a lstivých ženách k podobným versím orientalním, nemohli bychom ihned dovoliti generalisování jeho vývodů na pohádky a báchorky vůbec, na »contes merveilleux«, »contes des fées«. My žádáme a chceme podrobný rozbor, detailní analysi každé jednotlivé látky, pohádky, báchorky, bájky atd., třebas s střízlivě krajně kritického stanoviska Bédierova, a konečný soud o vzniku původu našich pohádek odkládejme do té doby, až předběžná práce tato bude vykonána. Bédier ale ve své horko krevnosti vyřkl smrtelný ortel vůbec nad srovnávacím studiem pohádek čelícím a spějícím k tomuto hlavnímu cíli (v kap. VIII, str. 251 sl.). Otázku o původu a o rozšíření pohádek prohlašuje za nerozluštitelnou, prázdnou, zbytečnou. Připouští sice, že jest velmi značný počet pohádek, jichž původ se dá s jistotou určiti a jichž rozšíření snadně se může zkoumati, jsou to pohádky a pověsti úzce spojené s určitými kulty náboženskými (legendy křesťanské, hebrejské, mohamedánské, buddhistické), nemající životní prý síly mimo tento, jsou to prý pověsti spojené s určitými názory socialními, společenskými. Kdybychom však na tradice tohoto rázu přikládali totéž sžíravé, dotíravé měřítko kritické, kterým potíral Bédier důvody a výklady učení o indickém, orientalním původu pohádek, mohli bychom rovněž dovozovati, že ani o původu a rozšíření tradic tohoto druhu valnou měrou nemůžeme docházeti bezpečných výsledků, mohli bychom stejným právem popírati úspěšnost podobných pokusů, prohlašovati je za marné a zbytečné. Poukazuju ku př. jen na tradice kosmogonické souvisící s učením dualistickým a na studie akad. A. N. Veselovského i M. Dragomanova o nich, na hojné tradice o štěstí, o osudu, o dolji a j. m., které od dávných dob se u jižních a východních národů slovanských nesmírně rozmohly, i k západním národům slovanským pronikaly, a u nich se zcela dobře srovnávaly s jich vyznáním křesťanským, pravoslavným neb katolickým. Můžeme v té příčině v otázce o původu a rozšíření dualistických tradic o stvoření světa, tradic o osudu a pod. dodělávati se, po případě nedodělávati se určitějších výsledků jak v otázce o původu tradic, pojících se s vírou v metempsychosu, s obzvláštní láskou a příchylností k zvířeně atd. Též rozbor křesťanských legend mohl by někdo stejným právem prohlašovati za marný a zbytečný, jakmile se ukážou podobné tradice u jiných národů nekřesťanských. Poukazuji na přebohatou literaturu o tradicích apokryfických.

Nemožno jest věděti, kde a kdy která pohádka vznikla, jest prý také lhostejno to věděti čili ne, vlast pohádek jest všade tam, kde jsou v oblibě, kde se vypravují a poslouchají. Jak, kterým směrem a způsobem se pohádky šířily, určiti, jest rovněž nemožné, o tom nelze stanoviti určitého pravidla, zákona. Původ a šíření pohádky možno hledati jen v tom případě, praví Bédier (str. 281), když pohádka tato svedena na svou formu organickou, uzavírá v sobě pod touto formou prvky, které obmezují šíření v prostoru neb čase. Naopak, uzavírá-li tato organická forma jen prvky, které nepředpokládají žádnou podmínku specialní odvislosti — sociální, morální, nadpřirozené — jest zkoumání šíření a původu této pohádky marné. Tyto zákony platí dle názorů p. Bédierových pro všecky části folkloru.

Těchto zákonů uznávati nemůžeme a nesmíme. Pravda, že určité mathematické pravdy se v tom ohledu ani po nejúsilovnějších studiích nedoděláme, jak jí vůbec nemůžeme poznati v žádném asi oboru věd historicko-filologických, ale přece větší neb menší pravděpodobnosti. Pohádka o zlaté rybce mohla zajisté vzniknouti jen na pobřeží mořském, mezi lidem rybářským, a nalézá-li se přece někde uvnitř pevniny, bylať tam nepochybně přenesena: tento aprioristický předpoklad, vznikající z podstaty její, mění se v jistotu, jakmile najdeme na pobřeží mořském celou řadu jejích versí a jiné až doslovně shodné verse v krajinách vnitrozemních. Nese-li nebožák neuspokojitelnou ženou k stále větším žádostem popoháněný v chrvatské versi nedávno zapsané totéž a sice neslovanské jméno jako jeho spolutrpitel v jiho-německé versi na počátku našeho století zapsané, nikdo nebude pochybovati o tom, že pohádka ta byla z jihoněmeckých zemí přenesena do Chrvatska. Základní ideje této pohádky jest zajisté universální, všelidská, ale velká shoda versí těchto pohádek předpokládá nepochybně jeden společný pramen. Pramen ten se dá přibližně určití, dle jistých přídavků a přívěsků, které s podstatnou částí pohádky nutně nesouvisí, můžeme pak s velkou pravděpodobností určití jich souvislost a též odvislost.^[54] Aneb vezměme daleka rozvětvenou pohádku o Doktoru Vševědovi^[55], jejíž podstatné jádro jest velmi prostinké: vyhlášený kouzelník, vyhlášená kouzelnice, člověk dosti obyčejný vydává se, neb jest vydáván za kouzelníka, zázračného hadače: v okolí udála se krádež, hadač neb hadačka uhodne nahodile zloděje, zlodějové neporozuměvše slovům hadačovým, strachujíce se, že jsou poznáni, sami se přiznají. Jest to tak prostá anekdota, že konečně mohla býti vynalezena náhodou v Indii i ve Francii i kdekoliv jinde. Čím důkladněji však srovnáváme její přečetné verse od dalekého východu až na západ, od břehů Tichého oceanu až po břehy oceanu Atlantského, tím větší nalézáme shodu v jistých pro vlastní obsah, pro podstatné jádro její naprosto zbytečných rysech vedlejších: v annamské versi posílá král pro hadače nosítka s dvěma sluhy svými; hadač sedě v nosítkách bojí se velkého trestu, který mu hrozí, neuhodne-li, naříká a sténá, uleví si konečně slovy: »Co pomůže mi můj nářek! Břich (Bung, franc. ventre) to udělal, panděro (Da, franc. panse) to odpyká!« Sluhové, zlodějové byli již plni strachu, že je hadač poznal a honem se mu vyznají. Zcela podobně v ruské versi z Tambovské gub., pán poslal pro ha-dačku kočár s dvěma sluhy, Sam'onem a Andrjuchou; stařena v kočáře sedíc stále naříká, »kdyby nebylo mamona a kdyby nebylo břicha, nemusela bych jeti k tomu pánovi.« Sluhové slyší tu jakoby svoje jména Samon a Andrjúcha m. brjúcha, jsou přesvědčeni, že stařena je poznala a vyznají se jí; podobně ve versích běloruských z okresu a gub. Vitebské a Smolenské. Ale v těchto jak též ve versi ruské ze Samařské gub. jest scéna poněkud jiná: hadačka jest již v komnatě okradeného pána; u dveří naslouchají sluhové, co ona tam říká, a slyší, jak ona jejich jména pronáší a je trpce lituje. »Och, och, není codělati, musím hádati. Co bude spince, to i břišku!« t. j. co bude zádům (rus. спина) i břišku (брюшку), sluhové se totiž jmenují Spinka i Brjuško. V staré versi indické Somadevy podobně naslouchá služka-zlodějka u dveří pokoje, ve kterém přenocuje hadač pozvaný od okradeného pána. Hadač tam naříká : »O jazyku, (O Džihva), cos ty učinil z touhy po dobrém kousku«, zlodějka naslouchající u dveří jmenuje se Džihva. Podobná jest scéna ve versi arabské. Shoda jest mezi těmi versemi tak značná, že jest vyloučena myšlenka o pouhé náhodě. Sluší pak poznamenati, že scénu tuto nalézáme pouze v orientálních versích a ve versích ruských, že pohádka o doktoru Vševědovi v této formě nepronikla dále na západ za hranice gub. Vitebské a Smolenské. Z toho vyplývá nutně, že vznikla kdesi na východě, v Rusku neb ve východní či centrální Asii. Vše, co my víme o kulturních a literárních poměrech Ruska, a o úzké spojitosti jeho s Orientem, nasvědčuje tomu, že vznikla pohádka tato ne u Rusů, než v Orientu. Zbývá tedy jen Orient. Podstata této pohádky zajisté není té povahy, že by předpokládala jakousi podmínku »ďadhésion spéciale-sociale, morale, surnaturelle —« a přece můžeme s přibližnou jistotou určitá její vznik i postup její od východu na západ. Pohádka o Doktoru Vševědovi obsahuje celou řadu podobných více méně charakteristických přídavků, na jichž základě můžeme sestaviti jednotlivé verse orientalní i evropské v určité skupiny : způsob hádání, scena, při které se zlodějové domnívají, že jsou poznáni, nález ukradeného prstenu v hrdle krocanově neb jiného zvířete, nová zkouška hadačského umění, a konečně i první počátky hadačovy, jimiž proslul, jsou více méně v řadě versí stejné. Dle toho jsem se jinde (ve Wisłe 1897) pokusil o jich seřazení, a o naznačení postupu pohádky této od východu na západ. Myslím, že touto cestou, kterou jsem se dal v zmíněné své studii, bude možno u celé řady látek stanoviti jak jich původní vlast taktéž jich pouť od jednoho národa k druhému, ovšem ne s apodiktickou určitostí, než aspoň s přibližnou pravděpodobností, ne-li s poměrnou jistotou. Naprosto popírati možnost a úspěšnost studií těchto, jest mírně řečeno ukvapené, jest to, jakoby badatel lekaje se velkých obtíží v cestu se mu stavících, cíl žádoucí oddalujících, vší práce se zřekl jakožto bezúčelné a marné, prostě zbraň svou zahodil do žita. Bédier praví, že vědu tradic národních čekají jiné, důležitější a vážnější úkoly, totiž určiti formu, do které tradice ty oděl středověk, studovati je se stránky formální, jak se tradice, pohádky přizpůsobovaly prostředí, kde kolovaly, k vrstvám měšťanským, rytířským, kněžským- Jak se vyvinula záliba k pohádkám v určité zemi (ve staré Francii)? Ve kterých zvláště vrstvách společenských, a pro jaké obecenstvo: V které době? Jakými vlivy historickými tato záliba byla podporována? a j. p. Jsou to zajisté velmi zajímavé a důležité úkoly, ale možno jich všech s poměrnou jistotou řešiti, odstavena-li je naprosto otázka o původu a o šíření pohádek? Mohu já slůvko jen říci o formě, které nabývaly pohádky u středověkého člověka, smím-li s jakousi jen oprávněností mluviti o tom, jak se pohádky akkommodovaly vrstvám společenským neb vůbec národům, v jichž středu se vypravovaly a poslouchaly, když nemohu věděti, kde vznikly, odkud přišly?

V jednom souhlasíme s J. Bédierem jako Gaidoz-em, že není zvláštního privilegovaného národa, který jedině vymyslil pohádky, jimiž se od dávných věků baví veškero lidstvo. Pohádky, báchorky, bájky atd. vznikají, vynalézají a skládají se více méně ve všech krajích světa našeho u všech národů, v tom ohledu jest učení o polygenesi pohádek úplně oprávněno a správné. Ale s jistým obmezením: neskládají se pohádky atd. u všech národů stejnou měrou, než souvisí jak obsahem, podstatou svou tak i formou svou se stupněm kultury. Pohádky, jako staroegyptská o dvou bratřích a j., jak indické atd. předpokládají jistou vyspělost kulturní, nevznikají u národů stojícich na samých počátcích vzdělanosti aneb tápajících ve tmách nevzdělanosti. Jak v pohádkovém repertoiru, taktéž v zevnější formě pohádek nalézáme zajisté mezi národy východo- a středo-asijskými a národy východoevropskými a západoevropskými přese všecky jinak základní shody značné rozdíly, jinak pokaždé vypravuje se tatáž látka Velkorusem, jinak Malorusem, jinak Polákem z pohraničních krajů litevských, jinak Polákem z Poznaňska, jinak Slovákem podtatranským, jinak Cechem podšumavským, jinak bude zníti ve Francii, jinak v Spa-nělích atd. Jaké teprve jsou rozdíly mezi tradicemi národů indo-evropských i semitských a tradicemi afrických černochů, Zulukafrů atd.! Proto theorii o polygenesi značně obmezíme: vznik pohádek, jich šíření a měnění souvisí co nejúže s vývojem vzdělanosti. My proto můžeme vznik a původ našich látek připisovati více méně jen určitým centrům kulturním t. j. těm, u kterých v dávných dobách jsou pohádky tyto fakticky doloženy, tedy starým Egypťanům, Indům, Řekům, o jichž vyspělosti kulturní víme, nemůžeme je ale připisovati národům, starověkou Evropu střední a východní obývajícím. Neodpíráme naprosto ústní, tradicionalní slovesnost národům evropským, kteří později teprve se hlásili k životu v historii člověčenstva a zasáhli účinně do vývoje vzdělanosti, ale myslíme, že máme právo odpírati jim spolučinnost na původu repertoiru pohádkového, který nyní u nich nalézáme.

V.

Pohádky se vynalézají, skládají v určitých centrech, v určitých dobách, z těchto se stěhují dále od národa k národu, dědí je pokolení od pokolení: Theorie o stěhování a přejímání látek zůstává v plné platnosti. Otázka o původu látek, o cestách, kterými došly k národům dnes ji vypravujícím bude stále v přední řadě zajímati učence. Jest otázka jen ještě, kterou methodou nejspíše a nejbezpečněji dojdeme želaného cíle.

Tou cestou dle našeho přesvědčení nejlepší a nejjistější dal se v době novější finský folklorista Kaarle Krohn, v mladém věku již vědě vyrvaný nelítostnou smrtí. On ve svých srovnávacích studiích pohádkových ^[56] methodu tuto také stručně vypsal. Pohádky nemají se studo-vati jako prameny mythu ani jako prameny dávnověkých zvyků, obyčejů a názorů socialních atd., než mají se zkoumati prostě jak určitý plod slovesný, pohádky právě jen jakožto pohádky a nic jiného mají býti samostatným předmětem vědy. Společný, mezinárodní ráz pohádky záleží nejenom ve všeobecné ideji základní, než v zauzlení i v luštění děje, v celém thematu. Základní thema má se odloučiti ode všech nadbytečných přídavků, pak jen může sc vyvinouti mezinárodní věda pohádek. Jelikož ale děj pohádek jest často velice složitý, musí se rozložiti v jednoduché, jen ze zauzlení a rozluštění sestávající děje. Každý takový děj sc pak zkoumá zvlášť pro sebe. Abychom se pak dopídili původní formy jednoduchého děje, motivu, dobrodružství, musí se shledáváti a srovnávati všecky přístupné varianty téže pohádky, kde se stejným způsobem děj zauzluje a luští. Verse, ve kterých jest totožné jen zauzlení aneb jen rozluštění děje, mohly jen náhodou se státi podobnými následkem stejnosti lidského myšlení. Dvojnásobná náhoda ale jest v ohromném světě idejí sotva myslitelna. Varianty se pak musí zařaďo-vati v určitém pořádku a sice v zeměpisném, pokud pak stačí starší prameny literární, také v pořádku historickém. Ukázalo se, že společný původ národů má velmi malý vliv, tím větší ale přese všecky jazykové rozdíly a obtíže má vliv na podobnost pohádek zeměpisná blízkost a vzájemný styk.^[57] Západofinské varianty a východofinské varianty téže pohádky liší se, prvé shodují se se skandinavskými, druhé s ruskými versemi. Týž poměr shledáváme také srovnávajíce východoslovanské (ruské, jmenovitě velkoruské), polské, slovenské, české, jihoslovanské, bulharské, srbské, i západnější chrvatské, jmenovitě kajkavské, a slovinské pohádky: všude pozorujeme větší celkem shodu s versemi neslovanského souseda, než s versemi vzdálenějšího, slovanského bratra. Pohádky nesouvisí s jazykem, než s poměry kulturními. Původní forma jednotlivého děje, motivu se obyčejně nikdež nezachovala v plné své ryzosti, musí se proto děj rozkládati dále v hlavní své prvky, osoby jednající, předměty jich činnosti, jich prostředky, jich konání atd., a každý člen má se po celé řadě variantů sledovati v pořádku zeměpisném, aby se našla původní forma. Při tom ale nesmíme jen hleděti na početnou převahu shod variantů, neboť často klame, než také na cesty, jimiž se šíří a na přirozenou povahu. Nejdříve musíme se dopíditi původní formy děje, motivu, pohádky, pak teprve můžeme souditi o místě a době jich vzniku, o národu je tvořícím a j. Toto odkrývání prvotní formy pohádky není ale nejzajíma-vější prací srovnávacího studia pohádkového. Mnohem důležitější jest asi zkoumání změn, jichž utrpěla prvotní forma na svém stěhování. Všecky změny při přejímáni pohádek dějí se dle určitých zákonů psychologických. Sem patří jmenovitě: zapomenutí rysu, motivu nějakého, akklimatisování cizího a modernisování zastaralého předmětu, sevšeobecnění specialního a specialisování všeobecného označení, přesmyčka událostí, přeměna osobností neb dějů, množení, jmenovitě číslicemi 3, 5, 7, polyzoismus (více zvířat místo jednoho), anthropomorfismus zvířat i opak toho, zoomorfismus lidí, egomorfismus (vypravovatel sám vystupuje jako rek) a j. v. Mimo to ještě objevuje se zhusta záliba, vyšňořovati děj vkládanými episodami, lépe odůvodňovati úvodem, hezky ukončovati závěrečným refrainem, vůbec dále přísti všemi směry nit povídky. Touto zálibou vysvětluje se, že často více dějů spojeno v jeden celek. Obme-zená totiž obrazotvornost lidu málo nového dnes tvoří, všecky téměř dodatky vybírá z materialu již hotového. Spojení nějakého zlomku z jiné látky neb celé jiné látky s pohádkou danou nemůže ovšem býti beze vlivu na části pohádek, látek nově sloučených. Podobně, jak v jazyce pozorujeme vzájemný vliv hlásek sousedních, taktéž v pohádkách často mění se děje a motivy pod vlivem sousedních, nově spojených dějů a motivů z jiné látky. A rovněž dále jak v jazyce mnoho změn vyvolává analogie, taktéž v pohádkách přetvořuje se často nějaký děj neb motiv dle skupiny jiných dějů neb motivů. Kaarle Krohn připomíná bájky o medvědu a lišce, že se vlivu antických bájek o vlku a lišce podřídily, že v nich nastoupil na místo medvěda vlk. Větší snad ještě význam než pro psychologii lidu má věda pohádková pro historii kulturní. Ukazuje nám cesty, jimiž pohádka pronikla cestou ústní od národa k národu, nejenom cestou literární, a tím podává nám více méně pevné důkazy kulturního vlivu jednoho národa na druhý. Kaarle Krohn tak jako jiní badatelé opírá se názoru, že máme vznik pohádek připisovati geniаlní činnosti jediného jen národa. Všickni pak zajisté s ním považují pohádky za společný majetek všeho více méně ciyilisovaného světa dobytý společnou prací a následkem toho za předmět vědy mezinárodní. Nepouští se ale K. Krohn do úvah, kterým národům zvlášť smíme připisovati hlavní účastenství na tvoření pohádek a pokud smíme je a do které míry připisovati všem národům. Porůznu ovšem ve svých spisech ukazuje, že bájky podobné nalezené u černochů, u jihoafrických Hottentottů, u severoamerických a jihoamerických kmenů indiánských nevznikly snad u těchto samostatně, než že k nim byly přeneseny dílem již v době starší, dílem pak v době novější národy civilisovanými. (Srv. Bär [Wolf] und Fuchs str. 23, 24, 64, 68, 73; Mann und Fuchs str. 47).

Posuzování a určení té míry účastenství, které má podnes lid náš vypravuje dávnověké, po otcích zděděné a od sousedů převzaté zkazky, bude zajisté míti nemalou váhu pro řešení hlavní a principialní naší otázky o původu a vzniku pohádek. Bylo to již nahoře připomenuto. Kaarle Krohn připisuje lidu, v jehož středu pohádky žijou, jemuž jsou jedním z předních pramenů zábavy a poučení, velmi nepatrnou součinnost na pohádkách jím vypravovaných. Naprosto téměř všecko spolu-účastenství na pohádkách dnes ještě žijících v ústech lidu odpírá tomuto lidu Em. Cosquin.^[58] Vesnickým vypravovatelům ani ve snu nenapadá vynalézati pohádky. Tvoří-li se pohádky neb určitěji řečeno varianty pohádek, děje se to tak, jako když děti sestavují figurky z malých kostek dřevěných, přiříznutých tak, aby se mohly skládati rozmanitým způsobem. Ideje, které se kombinují v pohádkách, jsou ideje přesně již formulované, již ustálené ve formě určité a význačné. Ani podobnost sebe menší se ne--vynalézá, ani interpolace, vše to již bylo, když se více méně důmyslně zařadilo do takové či onaké kombinace. Lid tedy netvoří více pohádek, ne-kombinuje ani vědomě ze známých starých motivů pohádky nové, než reprodukuje jen více méně věrně a zdařile zkazky, které slyšel vypravovati již dědy své neb nejbližší sousedy své, při reprodukci starodávných pohádek mění je jenom někdy nevědomě dle jistých zákonů psychologických, málo kdy úmyslně. Nelze ostatně vždy říci, že pohádky vypravuje lid, než jsou to vždy určité osobnosti, význačné fysiognomie, vypravovatelé či vy-pravovatelky pohádek v kraji svém proslavení, právě tak, jak jsou jen někteří vyhlášení pěvci písní epických atd. Příklad názorný podávají nám dějiny vývoje tradic u ruského národa. Při cárských dvorech ruských, taktéž na dvorcích šlechtických chovali zvláštní vypravovatelé, pohádkáře (сказитель, бахарь) a bohatě je obdarovali, tak cár Michail Fedorovič, Aleksej Michajlovič, ještě císařovna Jelizaveta Petrovna, r. 1617 připomínají se tři takoví pohádkáři carem Michailem Fedorovičem obdarovaní; vedle těchto pak měli ještě zvláštní osoby, které povzbuzovaly vypravovatele k pokračování, když tento někdy vázl. V těchto kruzích žily vlastně tradice národní. Ke konci XVII. v. se pohádky pak zapisovaly, přepisy jmenovitě znárodnělých románků-povídek cizích, jako o Bově kralevici, o Jeru-slanovi, o Mageloně (Петръ-Златые ключи od pol. XVIII. v. na trzích moskevských se prodávaly. Brzy potom začali se také již tiskem vy-dávati ovšem ve zpracování dle tehdejšího vkusu literárního.^[59] Vypravovatele, pohádkáři tito šířili pak nejrůznější látky mezi širšími vrstvami obecného lidu, obvcselujíce a bavíce lid o různých příležitostech, zvláště o výročních trzích. Jich prostřednictvím valnou měrou pronikaly pohádky východní i západní do nejširších vrstev lidu ruského. Z vyšších vrstev pak přirozeně tito vypravovatelé mizeli, čím více rostla literatura tištěná, znalost písma a vůbec vzdělání. Prostá pohádka, jak říkáme, národní, uchýlila se pod střechu chat selských. Posud pak jsou to celkem stejně jako v starších dobách určité osobnosti, nadané nadobyčejnou pamětí a obrazotvorností bujnou, které jsou nositeli tradic národních. Jest to ku př. zajisté velmi významné, že Sadovnikov, sběratel pohádek a podání ve východoruském kraji Samarském, vypsal přes polovici všech sebraných tradic, 65 z 124, z úst jediného vypravovatele (u některých čísel není ani vypravovatel zaznamenán). Bohužel, nebyl ještě obracen náležitý zřetel na ty jednotlivce a kruhy, ve kterých vlastně jen žijí tradice národní. Pro otázku o šíření tradic národních, o jich osudech v životě národním, mělo by to nemalý význam.

Shody mezi tradicemi všech téměř národů všech téměř částí světa vysvětlovány byly tedy společnými základy mythologickými u všech národů indoevropských zděděnými z pravlasti, neb společnými základy všelidskými z dob dětství, nekulturnosti, aneb konečně stěhováním a přejímáním hotových látek neb i pouhých motivů od národa k národu, od pokolení k pokolení. Zdálo by se snad na pohled, že tyto různé theorie, mythologická či arská, anthropologická a migrační, vášnivě proti sobě bojující, vzájemně se potírají, jedna druhou vylučují. Než není tomu tak. Stojíme sice rozhodně na. stanovisku theorie migrační, ale nechceme od-pírati ani theorii mythologické ani theorii anthropologické naprosto všecku oprávněnost, než přiznáváme jim, že mohou platně přispívati k řešení otázky o původu a vzniku našich tradic lidových ovšem jen v jistých mezích. Již Max Müller, horlivý tento obhájce theorie mythologické nemohl se uzavírati závažnosti vývodů Benfeyových. Stěhování pohádek a bájek z Indie do Evropy považuje za historický fakt,^[60] vedle toho stále shledával v tradicích indoevrop. národů nepopiratelné sledy pradávných názorů a představ bájeslovných, rozeznával tedy dva různé druhy tradic, 1. také, které byly známé již původnímu plemeni arskému, než se rozštěpilo v pozdější samostatné národy indoevropské, tradice primitivní čili organické a 2. takové, které v pozdější době se přestěhovaly z jedné literatury do druhé, tradice sekundarní čili neorganické. Opětně nalézá jazykozpytec analogon ze své vědy: jak v každém arském jazyce rozeznáváme slova společná a cizí — prvá staré dědictví plemene arského, druhá slova převzatá Římany od Řeků, Germany od Římanů atd. — stejně bychom měli rozeznávati společné, původní arské zkazky a zkazky v pozdější době převzaté. Dle pravidel, jimiž se řídíme rozeznávajíce slova starodávná od cizích, měli bychom se říditi také při srovnávající análysi zkazek. Rozeznávati tyto dva druhy zkazek, domorodých a cizích, přiznává Max Müller, jest ovšem velmi obtížné.^[61] Kritika zajisté dokázala, že převelký počet tradic se nemůže považovati za starodávné dědictví ze společné pravlasti národů indoevropských, než za přejaté a vypůjčené. Příslušné místo ve studiu tradic lidových přikázal theorii mythologické akad. A. N. V e s e l o v s k i j, vysloviv se v ten smysl, že se nejen nevylučují obě tyto theorie, než že se i doplňují, ovšem přikazuje mythologické theorii místo velmi skromné: pokus mythologické exegese má počínati tam, kde přestává historický, srovnávací výklad.^[62] Později v recensí knihy Cos-quinovy vyslovil se, že jest to jeho dávný názor, že učení školy Grim-movské nesnese kritiky ani v celku ani v jednotlivostech.^[63] Veselovskij stojí rovněž rozhodně na stanovisku theorie migrační, připouští rozhodný vliv indické literatury tradicionalní na národy evropské, souhlasí s tím, že přejímání hrálo v pohádkové literatuře evropských národů velmi značnou úlohu, že není snad ani národa, jehož obrazotvornost by se byla vyvinula samostatně, nebyla se podrobila vítězným výbojům cizím. Nicméně nesdílí ruský učenec krajní, naprosto odmítavé stanovisko Cos-quinovo proti anthropologické škole Langově, proti učení jejímu, kterému dává velmi případné jméno „теорiя самозарождения‟. Veselovskij souhlasí s Cosquinem, že pohádky národní nemohou sloužiti ke charakteristice národa, který je vypravuje, ale připomíná k tomu: nesmíme odpírati právo k volnému výběru látky národu, který stojí pod vlivem pohádkové literatury cizí; jedno se lépe zapamatuje než jiné, zdá se býti zajímavějším; objevují se oblíbení rekové pohádkoví, kolem kterých se seskupují cizí i domácí povídky. V této organisaci materiаlu pohádkového musí se nepochybně projeviti Sympathie a vkusy toho či onoho národa, ty se projevují volbou i způsobem osvojení látky. Theoreticky, praví Veselovskij, ukazuje jen na možnost určití takto poměr živlu speciаlně národního k všeobecnému, netají si pak obtíže při této práci. »Důležitější jest ještě, že nelze mysleti na osvojení cizího materiаlu po- hádkového, aniž by vrstvy přejímající byly do jisté míry připraveny. Podobné přitahuje se podobným, třebas by i podoba byla neabsolutní, jak mezi zárodkem a vyvinutým organismem, mezi bájeslovnými typy a nejprostšími sujety, vlastními fantasii »divokých«, a pohádkami, které tyto typy a sujety uvedly v pevný pořádek. Cizí pohádka šla vstříc místním představám a zlomkům bájí; zorganisovala je, ale přijímala se právě proto, že ony již byly. Legenda o sv. Jiří drakobijci zapustila kořeny do starší pohádky o reku, vítězi nad drakem, tato cizí pověst se své strany pak připodobňovala sc k představám o recích porazivších netvora, draka všude rozšířeným. S tohoto hlediska může býti v každé pohádce něco domácího i něco cizího, theorie o přejímání látek podává ruku theorii o samostatném vzniku látek. Jich poměr určí analyse, která najde sobě oporu a východisko mimo oblast pohádek, t. j. jinými slovy původ pohádky, látky určí se dle toho, pokud odpovídá obsahem svým i rázem svým všeobecným zeměpisným i kulturním poměrům. Podobně vyslovil se Veselovskij ještě později.^[64] Vytýká, že badatelé vysvětlující shodu mythů, pohádek, epických sujetů u různých národů obyčejně se rozcházejí dvěma protivnými směry: shoda objasňuje se buď společnými základy, ze kterých se předpokládá, že podobné pověsti vzešly, buď hypothesí, že jedna pověst převzala svůj obsah z druhé. »Faktický nelze použiti ani jedné theorie z nich zvláště, ba jsou myslitelny jen společně, neboť přejímání předpokládá v přijímajícím ne místo prázdné, než proudy odpovědné, podobný směr myšlení, analogické způsoby obrazotvornosti … Analyse každého faktu z oblasti folkloru musí sc stejně obraceti na tu i druhou stránku otázky, neboť jest možno, že vzájemné přenášení mythu, pohádky, písně mohlo sc díti ne jednou než pokaždé za nových podmínek jak společnosti přejímající taktéž i materialu přejímaného. Germánské motivy epické byly podkladem francouzských Chansons de geste a znovu přešly Rýn jak básně rázu feudálního a rytířského …« Slovy těmito ukončil Veselovskij svou rozsáhlou studii o dualistických představách o stvoření světa, ve kterých dospěl k tomu výsledku, že kosmo-gonické tradice dualistického rázu u Slovanů nad míru rozšířené mají za základ tradice finské neb uralo-altajské, na svém postupu na jih k Slovanům byly tradice tyto zbarveny pod vlivem sekt křesťanských (bogo-milství, gnosticismu) a takto zbarvené vrátily se opět na sever ke kmenům finským a uraloaltajským. Později poznal Veselovskij podobné kosmo-gonické legendy u národů amerických, a tu přirozeně byla na snadě myšlenka, že tyto a podobné představy se mohly samostatně vyvinouti u různých národů, kteří neměli nikdy vespolných styků, a že dualism jest jen jistý stupeň ve vývoji názorů náboženských u mnohých národů. Ale Veselovskij neodhodlal se vysloviti tuto myšlenku, a sice proto předně »že otázka o samostatném vzniku může býti položena jen v tom případě, když bude negativně řešena otázka druhá: o nemožnosti dávného, před-historického styku mass národních, který na př. zanesl do Mexika výrobky z nefritu, z nerostu, který se v Americe nenalézá, proč tedy nemohly býti zaneseny zlomky mythu? Neodhodlal se proto dále, že odděluje otázku o dualismu, jako názoru světovém, od obsahu mythu. Čím jest tento složitější, tím jest obtížněji dopouštěti hypothesi samostatného vzniku na vysvětlení podobných legend …«^[65] Jest to ovšem dosti subjektivní, pokud jistou představu bájeslovnou, jistou tradici můžeme považovati ještě za prostou, jednoduchou, a kdy již za složitou, přiznává to Veselovskij. Z toho všeho vychází jen, že můžeme theorii o samostatném vzniku bájí a tradic připustiti jen tehdy, když jsme vyčerpali naprosto methodu theorie o přejímání a když jsme nedospěli k výsledkům poněkud uspokojivým na této cestě. Vlastně tedy by připadalo theorii o samostatném vznikání bájí a tradic totéž místo, které vykázal Veselovskij theorii mythologické v prvním svém velkém spise.

Podobně jako Veselovskij soudil také druhý vynikající slovanský badatel tradicionalních literatur M. Dragomanov,^[66] že se tři vědecké methody, jimiž se dosud brali učenci v studiu tradic lidových, vzájemně nevylučují, a že jest třeba, aby každé se užívalo na svém místě. Methoda mythologická i anthropologická napomáhá nám poznávati prvky pověstí a process jich prvotních tvoření, methoda literárně-internacionalní Ben-feyova) může nám objasňovati pozdější zpracování a změny zkazek, i mezinárodní jich pohyb, kterýžto v mnohých případech jest zcela očividný, tak že se nemůže popírati. Podrobně pak vykládá Dragomanov methodu, kteráž vede k výsledkům nejjistějším. Tak jako západoevropští mistři školy migrační, jako R. Köhler, jako Em. Cosquin a j. klade váhu na to, aby se neobracela pozornost jen na základy tradic, než také na podrobnosti: na vývoj thematu, na rysy ze života, poukazy zeměpisné a historické, na tendence atd. Jest očividné, náležejí-li podrobnosti socialní v několika podobných tradicích nějaké pozdější době (jak na př. království, plavba po moři, obchod a j. atd. ve větší části pohádek starého světa), bude podivno, aby se shledal v šíření těchto tradic jakýsi zbytek nejstarší doby. Mimo to, je-li socialní ráz — nechceme mluviti dále o zeměpisných a historických podrobnostech — téměř totožný v různých variantech u různých národů, to mluví již dostatečně ve prospěch přejímání tradic, patrně v nějaké pozdější době historické. Při tom jest velmi možno, že základ nějaké tradice jest velmi starý — v souhlase s učením školy mythologické neb anthropologické — ale zpracování jeho a šíření jeho mezi různými národy přináleží obyčejně době poměrně pozdější. Dragomanov jest přesvědčen, že srovnávání podrobnosti ve variantech tradic u různých národů může nám ukázati nejenom cestu, kterou se tradice ta či ona dala, pohnutky i cíle zpracování, než na konec také místo a dobu, kde a kdy prvotně pověst ta se utvořila; při tom může se badatel uspokojiti jen tehdy, když vidí, že podklad pověsti, i podrobnosti jejího variantu, kteréž se mohou pokládati za nejstarší a nejsamostatnější, odpovídají socialnímu, kulturnímu rázu jistého kraje a jisté doby.

Studium tímto směrem postupující ukáže, náleží-li podklad jisté tradice v té oné zemi k původním památkám, čili ke zbytkům starých tradic ku př. kosmických čili ze života ještě divošského a světového názoru divošského, a má-li se v jiné zemi tradice s týmž podkladem počítati mezi přejaté, novější a slovesné materialy zpracované za cílem ethickým neb socialním. Touto methodou bral se M. Dragomanov ve svých studiích uveřejňovaných ve Sborníku bulh. ministerstva a dospíval v nich ke stkvělým i dosti jistým výsledkům.

Srovnávaje důkladně tradice nejenom dle jich podkladů a prvků, než rozbíraje shodu neb rozdíly jich detailů, přihlížeje pak vždy při hledání původu a vzniku nějaké tradice, bedlivě na různé kulturní i socialní poměry, jmenovitě na zeměpisné, dospěl Dragomanov zvláště stran kosmo-gonických tradic slovanských rázu dualistického bezpečnějších výsledků než akad. A. N. Veselovskij. Srovnávaje dualistické tradice kosmogonické61) rozšířené u všech téměř národů evropských, asijských, amerických a j. do podrobností, ukázal, že mezi tradicemi uváděnými Veselovským, a před tímto již jinými učenci, najmě mezi tradicemi americkými a slovanskými, i uralsko-altajskými jsou značné rozdíly, tak pověst finské Kalevaly se odchyluje; konstatoval, že jmenovitě v amerických tradicích kosmo-gonických není žádného dualismu, že tedy není naprosto žádného genetického svazku mezi kosmogonickými legendami světa nového a starého. Nemusíme se tedy utíkati o pomoc k theorii anthropologické. Další rozbor kosmogonických legend dualistických rozšířených u národů slovanských a uralsko-altajských ukazuje, že jsou nutně původu cizího, neboť legendy tyto mají ráz oceanický, a tito národové jsou po výtce kontinentální. Učenec postupuje nyní dále, rozbírá vývoj náboženských idejí na východě v Asii, a po cestě velmi namáhavé a klopotné dospívá do místa i doby, do přední Asie, do iransko-chaldejské oblasti, do doby působení sekt křesťanských, jmenovitě do doby vzrůstu učení manichej-ského. Dokazuje dále, že ideje a představy náboženské, kosmogonické pronikaly do Ruska nejen prostřednictvím balkánským, působením apokryfního písemnictví jihoslovanského, než přímo také ze střední Asie, neboť vliv iransko-chaldejský na ruský lid jest i jinak hojně dosvědčen.^[67]

Ze všech hypothesí, kteréž se pokusily o výklad shody národních tradic našich západních i východních, severních i jižních, jedině a především jen ta hypothese povede k určitějším poněkud výsledkům, kteráž na základě detailního rozboru ukazuje, že látky se skládají jednou pro vždy a že se pak šíří a dědí dále. Ostatní hypothese, že v našich tradicích jsou zachovány sledy dávných představ mythických, všem národům indo-evropským v pravlasti společných, aneb zbytky a přežitky dávných představ a názorů socialních a p., mohou se při řešení otázky o původu a vlasti té které látky bráti v potaz teprve v druhé řadě, když hypothese migrační nemůže se svými prostředky tu kterou otázku řešiti. Při tom pak budeme se říditi methodou velkých mistrů migrační theorie, jichž bádání klopotná dovedla zajisté již k výsledkům stkvělým. V jich šlépějích doufáme, že dospějeme k výsledkům uspokojivějším jmenovitě v otázce původu tradic národů slovanských, o jich poměru k tradicím sousedních národů.

---

1. Velmi dobře napsal Gustav Meyer: Ich glaube, derjenige wird der beste Märchenforscher sein, der auf der tüchtigen Grundlage philologischer Bildung steht. Die kritische Sichtung, die methodologische Vergleichung, das formelle wie sachliche Verständniss eines so weitläufigen und häufig so fragwürdigen Materials kann der philologischen Vorbildung nicht entbehren (Essays und Studien I, str. 169).
2. Эрленвейнъ Народныя русскiя сказки, 2 vyd 1882, str. 8. sl.; srv. pod Аѳанасьевъ Р. нар. ск III, 20 sl.; Шейнъ Матерiалы сħверо-зап кр. II. str. 4 č. 3. Чубинскiй Труды II, str. 113 sl. č. 37, Манжура Сказки str. 1 sl. Рудченко южнор. ск I str. 18.
3. Kinder- und Hausmärchen gesammelt durch die Brüder Grimm III. (1856) 409.
4. Kinder- und Hausmärchen, 6 vyd., str. LXIII.
5. ib LXIX.
6. srv. předmluvu německého překladu Vukových pohádek srbských str. VI. a předmluvu Liebrechtova překladu Pentamerone (1846) str. IX sl.
7. Griechische und albanesische Märchen I, 1861, str. 5 sl.
8. Podobně soudili ještě mnozí učenci, ku př. Hyacinthe Husson: La chaine traditionelle (Paris 1874), srv. jmenovitě str. 175 sl. a j.
9. Essays von Max Müller II, 217, pod str. 199.
10. tamže II, 187.
11. tamže II 177.
12. tamže II, str. 200 sl.
13. tamže II, 208, 219.
14. Bájku tuto studoval v přehojných jejích obměnách Max Müller zcela ve smysle theorie o stěhování látek Essays III, str. 303 sl.
15. Srv. Em. Cosquin: Contes populaires de Lorraine str. XXXXIII sl.
16. Der Textus ornatior der Çukasaptati. Ein Beitrag zur Märchenkunde von Richard Schmidt. Stuttgart, 1896, str. 55 sl.
17. Benfey (Pantschatantra, I str. 519 sl.) obšírně pojednal o té pohádce, vyčetl hojné její verse orientální i západní, mezi nimi také českou versi »nejznamenitější ze všech sem náležejících pohádek národních« zaznamenanou B. Němcovou.
18. Rheinhold Köhler již r. 1865 napsal: »… jedenfalls sind aber schon jetzt so viele Märchen auf indische Quellen sicher zurückgeführt, dass wir auch bei den übrigen sehr vorsichtig mit der Annahme sein müssen, dass sie autochthonen Ursprungs seien. Ganz besonders aber wird man sich hüten müssen, in jedem deutschen Märchen einen verblassten und entstellten uralten heidnischen Mythus zu suchen …« (Aufsätze über Märchen und Volkslieder str. 23.).
19. Charakterisuje výmluvně styky řecko-indické ve starověku Weber: »In Folge von Alexanders Feldzügen haben bekantlich die Griechen längere Zeit hindurch in directer Beziehung zu Indien gestanden. Griechische Fürsten regierten über zwei Jahrhunderte hindurch in den nordwestlichen Distrikten Indiens, ja bis tief in das westliche Indien hinein, — griechische Gesandte wurden an die Höfe der indischen Könige geschickt, — griechische Kaufleute, griechische Kunst und Wissenschaft traten theils vom Penjab her, theils über Alexandrien mitten in das indische Leben hinein. Der Einfluss, der hiedurch ausgeübt worden, ist unstreitig ein sehr bedeutender gewesen, viel bedeutender vermuthlich, als man in der Regel noch immer anzunehmen pflegt. Nicht nur auf praktischen Gebieten, z. B. bei der Münzprägung, bei der Baukunst, hinsichtlich dramatischer Aufführungen, astronomisch-astrologischer Kenntnisse etc., sondern auch in Bezug auf rein geistiges Eigenthum, wie insbesondere die Übermittlung mannigfacher occidentalischer Erzählungen, Fabeln, Sagen, Mythen und sonstiger legendarisch-religiöser Stoffe. Dafür kamen dann aber auch umgekehrt zahlreiche indische Produkte, materielle wie geistige, durch den Handel und Wandel nach dem Occident hinüber. Und wenn der Einfluss des Occidents auf Indien in der vorchristlichen Zeit überwogen haben mag, so scheint dagegen in nachchristlicher… umgekehrt der indische Einfluss nach dem Westen hin stärkeren Zug gehabt zu haben. Manches ursprünglich vom Occident her den Indern zugekommene Gut wanderte nunmehr wieder zurück, und zwar in der neuen Gestalt, die es mittlerweile in Indien gewonnen hatte«. (Monatsberichte der kgl. preuss. Akad. der Wissensch. 1S71, 613 sl.).
20. Сборникъ матер. племенъ Кавказа XIII. část 2, str. 82 sl.
21. Orient und Occident 3, 1864, str. 170.
22. Plným právem praví A. Lang, že tato jediná staroegyptská pohádka stačí k vyvrácení celé theorie, která prohlašuje Indii býti kolébkou všech našich pohádek, která má za to, že z Indie v historických dobách se rozšířily po celém světě tradicí ústní neb cestou literární. (Mythes, cultes et religion. Par A. Lang. Traduit par Léon Marillier 1896, str. 597).
23. Andrew Lang vyložil své názory ve spise »Myth, ritual and religion« vydaném poprvé r. 1887 v XVIII. kap.; máme před sebou francouzské vydání »Mythes, cultes et religion. Traduit par Léon Marillier. Paris.« 1896, kap. XVIII. »Mythes heroïques et romanesques« str. 581 sl.
24. Kinder- und Hausmarchen. III., vyd. 3. 1856 str. 405; srv. Lang op. c.
25. Pantschatantra I, str. 222.
26. Novelle popolari toscane 1885 str. XXIV. sl., srv. ЖМНПp. sv. 250 str. 294 sl.
27. Aufsätze über Märchen und Volkslieder str. 20.
28. Les Fabliaux Études de littérature populaire et d’histoire littéraire du moyen âge. Deuxième édition revue et corrigée. Paris 1895 str. 499. (1. vyd. 189? str. XXVII a 485).
29. Bédier praví «Cette hypothèse est donc bien, comme nous disions, une attitude première et toute provisoire de l’esprit: elle est de celles qui s’évaporent dès qu’on les regarde fixement. En fait, il n’y a pas de »casualistes!« (str. 67).
30. Mimo učence J. Bédierem jmenované dokázal nověji ještě Kaarle Krohn :souvislost řeckých bájek s indickými, ba i závislost řeckých versí na indických. Srv. Bár (Wolf) und Fuchs, 1889, str. 16.
31. Recueil général et complet des fabliaux des XIIIe et XIVe siècles, imprimés ou inédits, publié d’après les manuscrits par M. Anatole de Montaiglon et par M. Gaston Raynaud I-VI 1872—1890.
32. Gesammtabenteuer. 1850. sv. I—III.
33. V recensi jiné menší práce Bédierovy Romania XXII, 1893 str., 136 »j’ai toujours admis … que la transmission des contes orientaux avait été surtout orale, et venant en grande partie par Byzance, remontait à une époque très ancienne.«
34. srv. Archiv für das Studium der neueren Sprachen und Litteraturen, sv. 93, 1894, str. 209 sl.
35. Podobně R. Köhler v rozboru Grimmovy pohádky »Der treue Johannes« ukázal, jak naše evropské pohádky v tomto jako v mnohých jiných případech se jeví nám býti nikoliv špatnými, znetvořenými versemi, nýbrž zdokonalenými prohloubenými versemi indické předlohy (Aufsätze über Märchen und Volkslieder, str. 24—35).
36. L’origine des contes populaires européens et les théories de M. Lang mémoire présenté au congres des traditions populaires de 1889, par E Cosquin, 1891. Známe brošurku tu, pokud ji cituje Bédier str. 162.
37. Strohal, Hrvat. nar. pripov. I, č. 70.
38. Добровльскiй Смоленскiй Сборн. I, str. 236 č. 17.
39. Erben, Slovanská čítanka str. 137 sl.
40. Чубинскiй Труды зтнограф.-стат. экспед. II, str. 526 sl.
41. Манжура Сказки str. 143.
42. Романовъ Бħлор. Сб. IV. str. 179 sl. č. 39, 40.
43. Трейландъ Латышскiя сказки str. 269 sl. č. 130.
44. Šapkarev: Българ. нар. прикаски 1885 č. 64 str. 118 sl. Сборникъ отъ българ. нар. умотворения VIII, 1892 č. 60 str. 77 sl. Podobná, jen kratší jest verse zapsaná ve Velesu v Makedonii (Сборн. за нар. умотвор. XII, odd. 3, str. 214): žádati o mléko z mezka, potřebné k dělání provazů z písku zapomněli.
45. Felix Liebrecht: Des Gervasius von Tilbury Otia Imperialia, 1856, str. 84 sl. Ed. Tylor: Úvod do studia člověka a civilisace str. 455 sl. В. Каллашъ: Цоложеше неспособныхъ къ труду стариковъ въ первобытномъ обществħ Этнограф. Обозрħнiе кн. I —III.
46. Reinhold Köhler: Eine römische Sage (Zs. f. deutsche Mythologie II, 110 sl.). A. Mussafia: Über eine altfranz. Handschrift der k. Univer.-Bibl. zu Pavia (Sitzungsber. Akad. Wissen. Wien hist. phil. Cl. sv. 64 str. 596 sl. Romania III 188 sl., X. 26 sl. А. Н. Веселовскiй Славянскiя сказанiя о Соломонħ и Kитоврасħ str. 88 sl. Замħтки по литературħ и народной словеснисти (Записки И. Ак. Н. т. 45, прилож. 3. Str. 7 sl.)
47. Johannis de Alta Silva Dolopathos. Herausgegeben von H. Oesterley str. 52 sl.
48. Vydal H. Oesterley č. 442 str. 263, srv. pozn. na str. 525
49. Bartsch Sagen, Märch. und Gebrauche aus Meklenburg I, str. 323 č. 434.
50. Романовъ IV, str. 179 č. 38 Гринченко Этнограф. матер. II, 168 sl.
51. Трейландъ č. 130.
52. Srv. Bédier Les fabliaux2 str. 201, 463 sl. Сборинкъ за нар. умотвор VI. odd. 3, str. 127, č. 2, 3.
53. Pазборъ етнограф. трудовъ. Е. Р. Романова 1894. str. 54 sl.
54. srv. Národopisný sborník I, str. 49 sl.
55. Srv. moje pojednání v čas. Wisła XI str. 54 sl. 298 sl.
56. 1. Bär (Wolf) und Fuchs. Eine nordische Tiermärchen-Kette. Aus dem Finnischen übersetzt von O. Hackmann: Journal de la Société Finno-Ougrienne VI. Helsingissä 1889. 2. Mann und Fuchs. Drei vergleichende Märchenstudien. Helsing-fors 1891.
57. Podobná myšlenka vyslovena byla též jinými, ku př. Gustavem Meyerem (1887): Essays und Studien zur Sprachgeschichte und Volkskunde, II. str. 173.
58. Les contes populaires et leur origine 1895, str. 14.
59. Ровинскiн Pycc. нар. картинки V, 102 sl.
60. Essays III, 308 sl.
61. Essays II, 218.
62. Славянскiя cзания о Соломонħ и Китоврасħ 1872 str. I sl.
63. ЖМН просв. 1887, sv. 250, část krit. str. 286.
64. Разысканiя въ области русскаго духовнаго стиха. выпускъ V, str. 115 sl.
65. Разысканiя въ обл. русск. дух. стиха. вып. VI, (1891) str. 123.
66. Славянскитħ прħправки на Едиповата история. Zvl. ot. z Сборн. за нар. умотвор. V.-Vl, str. 6 sl.
67. Забħлħжки вħрхy славянскитħ и етически легенди. II. Дуалистическото миротворение V VIII. a X. sv. Sborníka bulh. min.