22
kdy v Egyptě byly pohádky již zapsány, ani v jižní tím méně v střední takové kulturní poměry, za kterých by mohla jen poněkud podobná díla slovesná vznikati. O Evropě možno ještě méně mluviti než o Indii současné onomu staroegyptskému písaři pohádky »o dvou bratřích«. —
Theorie indická, namítá dále A. Lang, musí ještě vysvětlovati existenci pohádek v Africe a v Americe u národů, se kterými Indie nikdy nebyla ve styku. Přívrženci theorie této jednak neuznávají vůbec podobu pohádek afrických a amerických s pohádkami našimi, jednak ji vykládají, musí-li přiznávati jich podobu, tím, že byly v době nové národy evropskými, Hollanďany, Francouzi, Angličany, neb Španěly k oněm kmenům zaneseny. S tímto výkladem A. Lang se však nespokojuje, přiznává, že jest do jisté míry oprávněn i správný, důkaz však že jest velmi těžký, ne-li nemožný, poukazuje pak jmenovitě na to, že v tradicích národa Huaroširů, který zaujímal jižní Peru před dobytím Inků, nalezeny byly pohádky pohádkám u nás rozšířeným velmi blízké. Sebral a sestavil tyto tradice jakýsi španělský kněz, Francisco de Avila, kolem r. 1608. Lang výslovně připomíná, že tradice tyto jsou pevně zakořeněny v mysli obyvatelstva tohoto kraje. Vztahují se na jistá díla umění předhistorického, která byla určena k odvodňováni země. Huaroširové vykládali je řadou pohádek o dvou národních recích, šiřitelích osvěty a o zvířatech jim pomáhajících. Stejným způsobem také na jednom místě ve Francii vykládají práce odvodňovací, které sahají až do XII. stol., připisují je místnímu rekovi, Gargantuovi, že všecku vodu vypil. Zajisté mohly tu podobné místní tradice vznikati samostatně, odtud však k našim složitým pohádkám a báchorkám jest cesta ještě velmi daleká. Neznáme ale těchto staroamerických pohádek, a musíme se proto zdržovati všech podrobnějších poznámek. Nesahá-li ale podobnost tradice Huaroširů nad shodu o některých místních recích, nad shodný výklad dávných prací ve prospěch zemědělství podniknutých, sotva jest Lang oprávněn, činiti z toho fakta další důsledky proti obvyklému výkladu shody našich evropských tradic s některými americkými, zapsanými v novější době z úst divochů amerických, a tvrditi, že hypothese o přejímání západních látek americkými kmeny od Evropanů neb i černochů jest chatrna.
Přejímání z Indie dokázalo by se jen tehdy, kdyby se dokázalo, že ideje a zvyky specificky indické sc nalézají v pohádkách národů, jimž ideje a zvyky tyto jsou cizí. Ale důkaz tento jest sotva možný, neboť pohádky vypůjčené, převzaté od jiného národa nabývají nové tvářnosti místní, jakmile mění svou vlast. A ideje o stejnosti zvířat a člověka, o vděčnosti zvířat a nevděčnosti člověka, víra v metempsychosu atd., které Cosquin prohlašuje za specificky indické, po případě bud-dhistické, nalézají se u četných národů jiných, jsou ideje vlastně universální, všelidské. Dospívá pak A. Lang ke konečnému výsledku naprosto negativnímu: zbývá nám, praví, vyznávati se, že neznáme vlast a původ
