21
to ještě, že nemáme vůbec žádného příznaku, který by nám dovoloval určitи zemi neb dobu, kde a kdy byly pohádky původně vynalezeny. Zajisté mohly se staroegyptské pohádky jakož i jednotlivé motivy pře-nášeti na všecky strany světa bez prostřednictví indického, ale jest to otázka, o které nic se nemůže říci s naprostou jistotou. Hypothesi indické odporuje dále, že také Rekové před Homérem měli své pověsti a pohádky, viz pověst o Jasonovi, základní ideu Odysseje: návrat manželův a těžkosti ženy ho poznávati, pověsti o Cyklopech, o Polyfémovi, o sirénách, o Scylle atd., všecky tyto látky a motivy nepřevzali zajisté Rekové z historické Indie, a nemáme žádných důvodů předpokládati, že by byly bývaly přeneseny z Indie do Řecka. Theorie indická nicméně jest, ovšem jen ve velmi úzkých mezích, opodstatněna, neboť jest to fakt nepopiratelný, že v středověku cestou literární přečetné zkazky pronikly do západních literatur a k národům evropským, že propagandou bud-dhistickou pronikly k ostatním národům asijským, že se rozšířily též ústní cestou až na západ působením různých faktorů, vlivem hojných styků obchodních i vlivem výprav válečných, výprav křižáckých, vpádů národů asijských atd. Jsou to fakta nepopiratelná, ale dalekosáhlých vývodů z nich A. Lang činiti nechce. Vyslovuje mínění, že pohádky se vypravovaly v Evropě již dříve, než byly z Indie v dobách středověkých přejaty. Poukazuje na to, že knižné verse pohádek, aťsi velkých sborníků orientálního původu, ať si později domácími spisovateli sestavené a upravené, neměli přes svou velkou popularitu valného vlivu na lidové vy-pravovatele pohádek. Středověká pak rukopisná literatura tím méně mohla míti vliv na široké vrstvy lidové. Na to však lze namítati, že proti faktům uváděným, že lid francouzský na př. vypravuje též takové verse o Popelce, které jsou úplně nezávislé na versi vypravované starým populárním pohádkářem franc. Charles Perraultem, možno uvést i opět jiné a jiné ; vzpomeňme si jen, jak ku př. hluboko do lidu ruského pronikly západoevropská pověst o Бовħ Королевичħ, Buovo d’Antona, kterouž my známe jen z běloruského zpracování starého jeho vzdělání západosrbského, franc. román o Mageloně, který byl v XVII v. přeložen z pol. do ruštiny, orientální o Jeruslanu Lazareviči z perské básně Šah-Name, vzpomeňme si, jak hluboko pronikly do lidu legendy a apokryfy křesťanské atd., jak do pravoslavného lidu ruského pronikly legendy z katol. sborníků jako Legenda aurea, Magnum speculum. Otázka o vlivu literatury psané na literaturu lidovou není ještě daleko rozřešena, a myslíme, že všestranný a důkladný její rozbor povede k výsledkům opačným těm, jež vyslovuje tento anglický učenec. Jiný ještě vývod činí: verse, které byly do Evropy ve středověku ústní cestou zaneseny, musely se tu setkati s jinými versemi, kteréž tu dávno již kolovaly a které nepochybně byly dříve známy, než jakýsi písař egyptský si umyslil napsati pohádku na papyrusu. Na to možno namítati, že nebyly v Evropě v dobách těch,
