42
versemi. Týž poměr shledáváme také srovnávajíce východoslovanské (ruské, jmenovitě velkoruské), polské, slovenské, české, jihoslovanské, bulharské, srbské, i západnější chrvatské, jmenovitě kajkavské, a slovinské pohádky: všude pozorujeme větší celkem shodu s versemi neslovanského souseda, než s versemi vzdálenějšího, slovanského bratra. Pohádky nesouvisí s jazykem, než s poměry kulturními. Původní forma jednotlivého děje, motivu se obyčejně nikdež nezachovala v plné své ryzosti, musí se proto děj rozkládati dále v hlavní své prvky, osoby jednající, předměty jich činnosti, jich prostředky, jich konání atd., a každý člen má se po celé řadě variantů sledovati v pořádku zeměpisném, aby se našla původní forma. Při tom ale nesmíme jen hleděti na početnou převahu shod variantů, neboť často klame, než také na cesty, jimiž se šíří a na přirozenou povahu. Nejdříve musíme se dopíditi původní formy děje, motivu, pohádky, pak teprve můžeme souditi o místě a době jich vzniku, o národu je tvořícím a j. Toto odkrývání prvotní formy pohádky není ale nejzajíma-vější prací srovnávacího studia pohádkového. Mnohem důležitější jest asi zkoumání změn, jichž utrpěla prvotní forma na svém stěhování. Všecky změny při přejímáni pohádek dějí se dle určitých zákonů psychologických. Sem patří jmenovitě: zapomenutí rysu, motivu nějakého, akklimatisování cizího a modernisování zastaralého předmětu, sevšeobecnění specialního a specialisování všeobecného označení, přesmyčka událostí, přeměna osobností neb dějů, množení, jmenovitě číslicemi 3, 5, 7, polyzoismus (více zvířat místo jednoho), anthropomorfismus zvířat i opak toho, zoomorfismus lidí, egomorfismus (vypravovatel sám vystupuje jako rek) a j. v. Mimo to ještě objevuje se zhusta záliba, vyšňořovati děj vkládanými episodami, lépe odůvodňovati úvodem, hezky ukončovati závěrečným refrainem, vůbec dále přísti všemi směry nit povídky. Touto zálibou vysvětluje se, že často více dějů spojeno v jeden celek. Obme-zená totiž obrazotvornost lidu málo nového dnes tvoří, všecky téměř dodatky vybírá z materialu již hotového. Spojení nějakého zlomku z jiné látky neb celé jiné látky s pohádkou danou nemůže ovšem býti beze vlivu na části pohádek, látek nově sloučených. Podobně, jak v jazyce pozorujeme vzájemný vliv hlásek sousedních, taktéž v pohádkách často mění se děje a motivy pod vlivem sousedních, nově spojených dějů a motivů z jiné látky. A rovněž dále jak v jazyce mnoho změn vyvolává analogie, taktéž v pohádkách přetvořuje se často nějaký děj neb motiv dle skupiny jiných dějů neb motivů. Kaarle Krohn připomíná bájky o medvědu a lišce, že se vlivu antických bájek o vlku a lišce podřídily, že v nich nastoupil na místo medvěda vlk. Větší snad ještě význam než pro psychologii lidu má věda pohádková pro historii kulturní. Ukazuje nám cesty, jimiž pohádka pronikla cestou ústní od národa k národu, nejenom cestou literární, a tím podává nám více méně pevné důkazy kulturního vlivu jednoho národa na druhý. Kaarle Krohn tak
