36
važovány za nic jiného, než za určitý plod slovesný, který byl po dlouhé věky a dosud na mnoze jest nejširším vrstvám lidu tím, čím jest lidu písma znalému literatura psaná: u něho dochází stejné obliby Doktor Vševěda, učeň kouzelníkův- vítěz nad mistrem svým, Popelka, Krejčí sto much zabil a j. m., jako hrdopyšný král Jovinian neb Aggej v ruských versích, Polyfem, jak romantický rytíř Bova Korolevič, jak pohádky a anekdoty o nevěrné ženě atd. A jak ku př. ani Polyfem ani Jovinian ani legendy o andělu a poustevníkovi nejsou nám důkazem, že základní jich myšlenky, ideje a názory sdílel již lid je přijímající, tak nesmíme to ani říci o pohádkách jako o učni a jeho mistru kouzelníkovi nesčíslně-kráte se přeměňujících v různá zvířata aneb o pohádkách o vděčnosti zvířat a černém nevděku i zradě člověka.
Bédier ve své knize analysuje dále velmi podrobně (str. 164 sl., kap.. VI.—VII.) různé fabliaux, verse jich orientalní, z indických sborníků známé, i verse jich středověké, francouzské ; zkoumá, která verse jest logičtější, dokonalejší, i dovozuje, že tu převaha jest na mnoze na straně evropské, francouzské. Methoda pro srovnávací studium pohádek p. Bé-dierem hlásaná a užívaná jest zajisté správná, není ale také zbrusu nová (str. 200). V každé pohádce má se ustanoviti její podstatný, stálý obsah, organický a nezměnitelný, a části vedlejší, mimotné a měnivé. Spojiti se mohou úže jen takové verse, které mají společný týž vedlejší, mimotní rys. O souvislosti versí, které nemají nic společného mimo podstatný svůj obsah, nikdo nic určitého nemůže pověděti. Souvislost, po případě-odvislost versí určí se dle jakosti a rázu společných rysů vedlejších; verse, jejíž vedlejší rys se dá označiti jako znetvoření odpovědného rysu verse jiné, bude se museti považovati za versi z oné dokonalejší vzniklou. To pak dále ještě obmezuje, pravě, že tento společný rys musel vyply-nouti z obrazotvornosti tak zvláštní, tak individuální, že nemohl býti. dvakráte nezávisle vymyšlen. Kdyby verse se shodly v přídavcích, v myšlenkách, v scénách nepatrných, jež by snadno mohli vynalézti různí vypravovatelé, neznamenalo by to nic pro jich užší souvislost (str. 228 sl.). S toho stanoviska rozbírají se franc. fabliaux, jimž podobné nalezeny jsou v Orientu, v Indii. Dospívá pak Bédier k výsledkům negativním o vzájemném poměru východních i západoevropských versí udaných jím 11 pohádek, a rozšiřuje konečně negativní své stanovisko na srovnávací studium tradicionalní literatury vůbec. Připouští možnost vzniku některých neb všech 11 fabliaux v Indii, ale praví, ten původ jest pravdě nepodobný, a zajisté nedá se dokázati. Tím, pak myslí, nabyl práva, naprosto za-mítnouti hypothesi o indickém neb orientalním původu pohádek národních. Nechceme, nemůžeme ani zde do podrobností rozbírati, na kolik správny a důvodny jsou dedukce Bédierovy o poměru stfranc. fabliaux k obdobným versím orientalním, ale i kdybychom mu přisvědčili, že správně vystihl poměr probíraných, jím anekdot o nevěrných a lstivých
