Stránka:Polívka - O srovnávacím studiu tradic lidových.djvu/25

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována

25

IV.

Učení o stěhování a přejímání látek zásadně se tedy uznává. Na otázku o původu báchorek a bájek ale odpověděl A. Lang, že se roz-řešiti nedá. K témuž naprosto negativnímu stanovisku dospěl, možná že v šlépějích A. Langových, jmenovité Josef Bédier.[1] Učenec tento pojednal o různých theoriích o původu pohádek a jich rozšíření. Zmíníme se zde napřed o jeho kritice učení, které chce nepopiratelné shody pohádek i jiných plodů slovesných vysvětlovati náhodou podle kterého prý každá pohádka mohla býti vynalézána a znovu nalézána, nesčíslněkráte v různých dobách a na různých místech, a podobnosti, které se nalézají mezi pohádkami různých zemí, pocházejí z identity tvůrčích pochodů ducha lidského. Jest to, praví Bédier (str. 63), hypothese, která přijde na mysl každému učni folkloristiky na počátku studií. Může se zajisté připouštěti, že svobodná hra lidského ducha zplodí v různých dobách a zemích tutéž ideji, týž nápad velmi jednoduchý: nalézají se v starém umění řeckém a u starých Mexikanů nádoby velmi podobné, a jich podoba se vysvětluje podobností materialu, nástrojů, stupně vzdělanosti. Můžeme také připouštěti, že jedno přísloví — týž obraz, tatáž metafora, tatáž úvaha morální — mohlo se zjeviti v jednom, ve dvou, v desíti myslích nezávisle; možno to předpokládati také u hádanek, ač tu zajisté více již se projevovala individualnost, může a musí se to připouštěti u písní národních, kde totéž sentimentalní thema, velmi všeobecné, mohlo se zroditi v zemích velmi různých. Neméně však jest pravda, že jsme zaraženi velmi malým počtem přísloví, hádanek aneb typů písní historicky určených, jich povahou nahodilou, svéráznou a nikterak nutnou, a značným počtem forem, ve kterých totéž přísloví, týž typ písně, tatéž hádanka se zjevuje: to znamená nutně ve velké většině případů tvoření jediné, pamatováni, opakování, přejímání. Jest dále jisto, že všeobecné typy, řady pohádek ku př. o zlé ženě, o lsti ženské a p., aneb zázračné živly pohádek (zvířata mluvící, kouzelné věci) nepřináležejí jedné zemi, ani jedné době, a že mohly tyto živly býti tisíckráte znovu vynalézány. Ale to, co my nalézáme v různých literaturách lidových, když přejdeme od sbírky sicilské ke sbírce norvéžské, nejsou pouze všeobecné typy identických pohádek, než jsou tytéž zvláštní pohádky : mezi milliony ženských lstí, kteréž si můžeme mysliti, jest tu jen jistý obmezený počet lstí zvláštních, a mezi milliony pohádek, kouzelných báchorek, kteréž můžeme vymysleti, jest tu také jen obmezený počet povídek velmi podrobných, (Jan syn medvědí.

  1. Les Fabliaux Études de littérature populaire et d’histoire littéraire du moyen âge. Deuxième édition revue et corrigée. Paris 1895 str. 499. (1. vyd. 189? str. XXVII a 485).