30
gruita ideje a formy v takových a podobných slovesných plodech, sbás-něných snad původně v lůně národa a dlouho v něm žijících, a třebas již přešly do literatury, snadně opětně do lidu klesajících, jeví se býti obyčejné teprve jako výsledek dlouho působícího, jaksi reflexivně kritického přetvořování… a kdybychom mohli sledovati historii všech bájek, pohádek, básní, epů národních atd. až k jich samému původu, poznali bychom asi, že nejkrásnéjší díla, jež máme, vzešla tímto způsobem z počátků za časté velmi neforemních, zdokonalila se ke své zodpovědné formě teprve po dlouhém trvání v duši národní, dospěla k nejvyšší své dokonalosti, když se jich uchopila vysoce nadaná osobnost jak živého výrazu ducha národního a byla vyznačena pečetí vynikajícího individualního ducha. Všeobecně tedy aspoň měla by méně dokonalá forma právo na prioritu, nedala-li by se dokázati jako pokažená … «[1] To jest stanovisko zcela odchylné od stanoviska Bédie-rova, a s tohoto stanoviska všecky dedukce Bédierovy o poměru středověkých fabliaux k zodpovědným versím orientalním, indickým, by se a priori měly považovati za pochybené. Mnohem více oprávněn jest požadavek první: nechť se v původně prý indických pohádkách ukážou indické sledy a zbytky jich původních versí. Zastancové indické theorie dávno pocítili oprávněnost tohoto požadavku a starali se vyhovovati jemu. Odpůrcové pak ukazovali nedostatečnost uváděných jimi důvodů: to co se uvádělo v pohádkách jako zbytky specialně indických, ne-li dokonce buddhistických, názorů a zvyků, zamítali odpůrcové, hlasatelé t. ř. anthropo-logické školy najmě ukazovali, že podobné názory a zvyky mají také četní národové jiní, tak jmenovitě víru v metempsychosu a j., jak výše jsme se již zmínili. Bédier podobně chce dokazovati neopodstatněnost a nesprávnost vývodů zastanců theorie indické, uvádí několik nových námitek, ale ne zcela správných. Když ku př. Benfey (Pančatantra I, § 167) uvádí hojně rozšířenou pohádku o učedlníku čarodějnickém, (který se naučil přeměňovati se v nejrůznější zvířata, mění se v koně — bratr, otec má ho prodati ale bez uzdy atd., na konec učitele a mistra svého přemůže), a ukazuje její původní předlohu indickou, nestačí proti němu poznamenati jen pouhé pochybnosti, že dar metamorfosy jest nejobyčej-nější privilej každého, ať si indického neb evropského kouzelníka (str. 153), a sice nestačí proto, že asijské i evropské verse této pohádky tak úzce souvisí, že všeliká pochybnost o jich příbuznosti jest vyloučena. Povaha pak a podstata pohádky tak úzce souvisí s celým duševním rázem orientalního člověka, že by s větším asi právem mohl odpůrce indické
- ↑ Podobně R. Köhler v rozboru Grimmovy pohádky »Der treue Johannes« ukázal, jak naše evropské pohádky v tomto jako v mnohých jiných případech se jeví nám býti nikoliv špatnými, znetvořenými versemi, nýbrž zdokonalenými prohloubenými versemi indické předlohy (Aufsätze über Märchen und Volkslieder, str. 24—35).
