45
druhy tradic, 1. také, které byly známé již původnímu plemeni arskému, než se rozštěpilo v pozdější samostatné národy indoevropské, tradice primitivní čili organické a 2. takové, které v pozdější době se přestěhovaly z jedné literatury do druhé, tradice sekundarní čili neorganické. Opětně nalézá jazykozpytec analogon ze své vědy: jak v každém arském jazyce rozeznáváme slova společná a cizí — prvá staré dědictví plemene arského, druhá slova převzatá Římany od Řeků, Germany od Římanů atd. — stejně bychom měli rozeznávati společné, původní arské zkazky a zkazky v pozdější době převzaté. Dle pravidel, jimiž se řídíme rozeznávajíce slova starodávná od cizích, měli bychom se říditi také při srovnávající análysi zkazek. Rozeznávati tyto dva druhy zkazek, domorodých a cizích, přiznává Max Müller, jest ovšem velmi obtížné.[1] Kritika zajisté dokázala, že převelký počet tradic se nemůže považovati za starodávné dědictví ze společné pravlasti národů indoevropských, než za přejaté a vypůjčené. Příslušné místo ve studiu tradic lidových přikázal theorii mythologické akad. A. N. V e s e l o v s k i j, vysloviv se v ten smysl, že se nejen nevylučují obě tyto theorie, než že se i doplňují, ovšem přikazuje mythologické theorii místo velmi skromné: pokus mythologické exegese má počínati tam, kde přestává historický, srovnávací výklad.[2] Později v recensí knihy Cos-quinovy vyslovil se, že jest to jeho dávný názor, že učení školy Grim-movské nesnese kritiky ani v celku ani v jednotlivostech.[3] Veselovskij stojí rovněž rozhodně na stanovisku theorie migrační, připouští rozhodný vliv indické literatury tradicionalní na národy evropské, souhlasí s tím, že přejímání hrálo v pohádkové literatuře evropských národů velmi značnou úlohu, že není snad ani národa, jehož obrazotvornost by se byla vyvinula samostatně, nebyla se podrobila vítězným výbojům cizím. Nicméně nesdílí ruský učenec krajní, naprosto odmítavé stanovisko Cos-quinovo proti anthropologické škole Langově, proti učení jejímu, kterému dává velmi případné jméno „теорiя самозарождения‟. Veselovskij souhlasí s Cosquinem, že pohádky národní nemohou sloužiti ke charakteristice národa, který je vypravuje, ale připomíná k tomu: nesmíme odpírati právo k volnému výběru látky národu, který stojí pod vlivem pohádkové literatury cizí; jedno se lépe zapamatuje než jiné, zdá se býti zajímavějším; objevují se oblíbení rekové pohádkoví, kolem kterých se seskupují cizí i domácí povídky. V této organisaci materiаlu pohádkového musí se nepochybně projeviti Sympathie a vkusy toho či onoho národa, ty se projevují volbou i způsobem osvojení látky. Theoreticky, praví Veselovskij, ukazuje jen na možnost určití takto poměr živlu speciаlně národního k všeobecnému, netají si pak obtíže při této práci. »Důležitější jest ještě, že nelze mysleti na osvojení cizího materiаlu po-
