40
přizpůsobovaly prostředí, kde kolovaly, k vrstvám měšťanským, rytířským, kněžským- Jak se vyvinula záliba k pohádkám v určité zemi (ve staré Francii)? Ve kterých zvláště vrstvách společenských, a pro jaké obecenstvo: V které době? Jakými vlivy historickými tato záliba byla podporována? a j. p. Jsou to zajisté velmi zajímavé a důležité úkoly, ale možno jich všech s poměrnou jistotou řešiti, odstavena-li je naprosto otázka o původu a o šíření pohádek? Mohu já slůvko jen říci o formě, které nabývaly pohádky u středověkého člověka, smím-li s jakousi jen oprávněností mluviti o tom, jak se pohádky akkommodovaly vrstvám společenským neb vůbec národům, v jichž středu se vypravovaly a poslouchaly, když nemohu věděti, kde vznikly, odkud přišly?
V jednom souhlasíme s J. Bédierem jako Gaidoz-em, že není zvláštního privilegovaného národa, který jedině vymyslil pohádky, jimiž se od dávných věků baví veškero lidstvo. Pohádky, báchorky, bájky atd. vznikají, vynalézají a skládají se více méně ve všech krajích světa našeho u všech národů, v tom ohledu jest učení o polygenesi pohádek úplně oprávněno a správné. Ale s jistým obmezením: neskládají se pohádky atd. u všech národů stejnou měrou, než souvisí jak obsahem, podstatou svou tak i formou svou se stupněm kultury. Pohádky, jako staroegyptská o dvou bratřích a j., jak indické atd. předpokládají jistou vyspělost kulturní, nevznikají u národů stojícich na samých počátcích vzdělanosti aneb tápajících ve tmách nevzdělanosti. Jak v pohádkovém repertoiru, taktéž v zevnější formě pohádek nalézáme zajisté mezi národy východo- a středo-asijskými a národy východoevropskými a západoevropskými přese všecky jinak základní shody značné rozdíly, jinak pokaždé vypravuje se tatáž látka Velkorusem, jinak Malorusem, jinak Polákem z pohraničních krajů litevských, jinak Polákem z Poznaňska, jinak Slovákem podtatranským, jinak Cechem podšumavským, jinak bude zníti ve Francii, jinak v Spa-nělích atd. Jaké teprve jsou rozdíly mezi tradicemi národů indo-evropských i semitských a tradicemi afrických černochů, Zulukafrů atd.! Proto theorii o polygenesi značně obmezíme: vznik pohádek, jich šíření a měnění souvisí co nejúže s vývojem vzdělanosti. My proto můžeme vznik a původ našich látek připisovati více méně jen určitým centrům kulturním t. j. těm, u kterých v dávných dobách jsou pohádky tyto fakticky doloženy, tedy starým Egypťanům, Indům, Řekům, o jichž vyspělosti kulturní víme, nemůžeme je ale připisovati národům, starověkou Evropu střední a východní obývajícím. Neodpíráme naprosto ústní, tradicionalní slovesnost národům evropským, kteří později teprve se hlásili k životu v historii člověčenstva a zasáhli účinně do vývoje vzdělanosti, ale myslíme, že máme právo odpírati jim spolučinnost na původu repertoiru pohádkového, který nyní u nich nalézáme.
