Stránka:Polívka - O srovnávacím studiu tradic lidových.djvu/5

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována

5

44 sl. č. 5). V této slouží sluha také u kněze: nejdříve oře, nikdo mu nenese jisti, prodal tedy voly, najedl a napil se, ocasy volům uřezal a zakopal na polo do země. Když přišel kněz podívat se naň, řekl mu, že volům chtělo se ještě více jisti než jemu, a že se propadly do země, tak že jim jich ocasy jest viděti. Zatáhl kněz za ohon, sluha křičí naň, co to dělá, že utrhne ocas, a pak se už vůl nedostane ze země. Druhý den má s párem koní jeti do lesa a vzíti s sebou psa Pietruchu (v chrvat. versi jmenuje se Petrožel), pod kterou sosnou se pes zastaví, tu ať porazí. Pes lítal po lese přes cesty necesty, on psa bil, pes dále přes pole a ploty, on za ním, bez koní za psem doběhl domů. Třetí den šel kněz na bál, sluha má v ovčíně zabiti každou ovci, která se za ním ohlédne a má ji připraviti s petruželí (z pietruszko), mimo to má vykoupati chorou matku jeho. Sluha zabil všecky ovce, neboť všecky se za ním ohlédly, a jednu připravil knězi k jídlu; chytil pak psa Pietruchu (petružel) a hodil ho do kotla k masu, neboť chtěl je míti pán jeho s petruželí. Matku chorou pak polil vřící vodou, a tak ji opařil až zuby rozšklebila; položil ji pak pod peřinu, a ona se zubila, jakoby se smála. S hrůzou spatřil kněz, co sluha mu nadělal. Kněz mu vykládá službu na stole, a sluha chtěl by všecko vzíti: na ohništi právě hořely třísky a kocour tam byl, vzal sluha třísku, strčil ji kocouru pod ocas, kocour utekl s hořící třískou na střechu, a sluha zvolal Och, velebníčka, hlad s jasností vyletěl na výšiny! Kněz běžel na střechu hasit a sluha sebral všecky peníze. Z jiné látky byl tento konec převzat; též scena s chorou matkou byla odjinud převzata, jak by ukázal důkladnější rozbor. Ve slezské versi (Sláma, Slezské poh. a pov. str. 20) jinak dosti odchylné posvítil také sluha lakomému hospodáři svému: když šel jednou na jitřní do kostela, aby dobře viděl na cestu, zapálil mu stodolu. Jak v chrvatské a polské stejně na př. v jedné versi hornobretonské (Sebillot, Litter. orale de la Haute Bretagne č. 11) má sluha svému skoupému pánovi uvařiti polívku a do té dáti cibuli, mrkev, petržel a vůbec vše, co jest třeba; sluha pak hodil do hrnce psa jménem petržel, miláčka pánova. Ostatní kousky sluhovy se podrobně nevypravují, jen že pán měl ho již po krk a řekl mu »až kukačka zakuká, půjdeš pryč!« Poručil pak své dceři, aby vylezla na hrušku a zakukala. Sluha ještě nikdy prý neviděl tohoto ptáka, zatřásl stromem, a dívka spadla.

Všecky verse této látky do podrobna rozbírati a srovnávati zde nemůžeme, vedlo by to nás příliš daleko, vybrali jsme jen některé zeměpisné od sebe hodně vzdálené, a ukázali jsme snad dostatečně na jich vnitřní souvislost.

Mohli bychom uvésti veliký počet versí rozmanitých pohádek, ale není toho snad třeba; to málo, co jsme uvedli, stačí snad, aby každý nabyl úplného přesvědčení, jak úzce souvisí pohádky a zkazky všech téměř národů všeho takřka více méně civilisovaného světa. Jen z oboru