Stránka:Polívka - O srovnávacím studiu tradic lidových.djvu/9

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována

9

ského, že titéž národové, kteří stěhujíce se se severu na jih nesli s sebou jména slunce a jitřenky i víru ve stkvící bohy nebeské, měli ve svém jazyce, ve své fraseologii mythologické, v příslovích svých více méně vyvinuté zárodky, ze kterých zajisté nutně museli vzrůsti byliny identické aneb aspoň velmi podobné v každé půdě, pod každým podnebím.«[1] Chceme-li tyto »poslední trosky staré polozapomenuté mythologie« podrobovati vědeckému výzkumu, musíme nejdříve uváděti každou moderní pohádku na starší legendu, a každou legendu na původní myth. »Nesčíslné zkazky o všech princeznách a sněhobílých paních, které úpějí v temných žalářích a vždy se osvobozují mladým, skvělým hrdinou, dají se vesměs uváděti na mythologické tradice o osvobození jara ze země zimy, o vysvobození slunce z temnot nočních, o návratu jitřenky z dalekého západu, o propuštění vod ze zajetí oblačného.« Slovem každá zkazka »musí se uváděti na legendu neb myth, ze kterého vznikla, ve kterém má přirozený význam, jinak nemůžeme doufati, že dospějeme k zdárnému výsledku.«[2]

Tohoto učení i methody této v studiu a u výkladu tradic lidových drželi se přečetní učenci jak na západě Evropy, tak též u národů slovanských takřka do našich dnů. Jedním z nejhorlivějších adeptů školy této byl Afanasjev, jí náleželi Buslajev, Orest Miller, Řehoř Krek, Nodilo a mnozí jiní mythomanové. Ze západoevropských učenců vynikl zvláště A. de Gubernatis, v jehož hojných mythologických spisech se mohou shledávati snad ještě četnější a křiklavější příklady zneužívání a nad-užívání učení i methody školy Grimmovské, než na př. u Nodila. Učenec tento nerozpakoval se ku př. shledávati pozůstatky mythu ve známé bajce o mlékařce, radující se, co všechno si vydělá z hrnce mléka, který nesla na trh,[3] jaký základ životního štěstí si získá, jaké bohatství; spatřoval v mlékařce, radující se, plesající a poskakující samou radostí, snící o příštím svém štěstí, o svém ženichu — jitřenku smějící se, tancující a slavící sňatek svůj se sluncem, rozbíjející hrnec mléka, rozlévající a rozšiřující mléko v něm obsažené po zemi. Jinde spatřuje opět myth měsíční: bob, z něhož vyroste strom až do nebe a po kterém leze rek do nebe pro divutvorné věci, stolek — prostři se a j., toť měsíc; sýr, který vypadne vráně ze zobáku a po kterém číhá liška, toť měsíc, který nechá spadnouti jitřenka na konci noci[4] a j. v.

Tyto do směšností zabíhající výstřelky školy mythologické u předních učenců školy této valně asi přispěly k úpadku jejímu. Nejen že její učení samo jest neudržitelné, než nestačilo by ani, třebas by se

  1. tamže II, str. 200 sl.
  2. tamže II, 208, 219.
  3. Bájku tuto studoval v přehojných jejích obměnách Max Müller zcela ve smysle theorie o stěhování látek Essays III, str. 303 sl.
  4. Srv. Em. Cosquin: Contes populaires de Lorraine str. XXXXIII sl.