Stránka:Polívka - O srovnávacím studiu tradic lidových.djvu/28

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována

28

(str. 113 sl.). Známo jest, že ze staré doby egyptské se zachovaly pohádky. A také v Evropě v středověku ranním před křižáckými výpravami nalézáme pohádky, najmě žertovné, anekdoty a bájky, jak nám ukazuje znamenitý sborník Romulus Marie de France, původně anglosaský sborník asi XI. v., připisovaný králi Alfredovi Velikému ; ze 137 bájek jeho nalézá se v starém Romulus jen 75, odkud vzaty jsou ostatní 42 bájky a 20 různých povídek anekdotických ? Vliv původně orientalních sbírek, šířených zprvu v latinských překladech, na lidovou ústní literaturu byl, jak dále Bédier velmi podrobně dovozuje (str. 126 sl.) nepatrný, takřka minimalní. Básníci francouzští a němečtí XII— XIII stol. čerpali látku ke svým veršovaným vypravováním výhradně téměř z ústní tradice, nikoliv z latinských překladů orientalních sborníků. To se dokazuje na př. tím, že znali na př. pohádku o filosofovi (Aristotelovi), jak podlehl úkladům ženským, kterou jsme poznali jak orientalní, indickou v Evropě teprve v polovici našeho století z Pančatantra, kterou ale středověké vzdělání sborníka původně indického, známé pode jménem Directorium humanae vitae, vynechalo. Středověkou ústní tradicionalní literaturu shledává Bédier dosvědčenou několika latinskými, francouzskými a německými sbírkami veršovaných povídek, jak byly vydány ve sbírce A. de Montaiglona a G. Raynauda[1], ve sbírce vydané von-der-Hagenem,[2] a ve sbornících exemplů od Jacques de Vitry († 1240) a Etienne de Bourbon († ok. 1261). Rozbírá pak (str. 133 sl.) středověké překlady sborníků orientalních »Disciplina clericalis«, Dolopathos, Sedm mudrců, »Directorium humanae vitae«. Barlaam a Joasaf, a dospívá k výsledku zajisté velmi překvapujícímu, že ze všech 400 povídek, obsažených ve výše jmenovaných sbírkách západoevropských převzato jest ze středověkých sborníků orientalního původu všeho všudy jen 13, a z těchto že 3 jsou již dosvědčeny v klassickém starověku. To by zajisté neomylně dokázalo pranepatrný vliv orientalních sbírek, kdybychom mohli přisvědčovati tomu, že ústní tradice středověké Evropy západní jest vyčerpána uvedenými sbírkami. Mimo to není tím ještě vyvrácen předpokládaný vliv orientalních, indických pohádek na ústní tradice evropských národů, neboť mohly se zajisté orientalní látky šířiti též cestou ústní, a sice daleko větší měrou, než cestou knižní, jak s náležitým důrazem ukazovali zastancové theorie indické, Em. Cosquin, G. Paris.[3] Bédier proto hledal v oněch středověkých sbornících ještě orientalní pohádky, které sice nebyly pojaty do latin-

  1. Recueil général et complet des fabliaux des XIIIe et XIVe siècles, imprimés ou inédits, publié d’après les manuscrits par M. Anatole de Montaiglon et par M. Gaston Raynaud I-VI 1872—1890.
  2. Gesammtabenteuer. 1850. sv. I—III.
  3. V recensi jiné menší práce Bédierovy Romania XXII, 1893 str., 136 »j’ai toujours admis … que la transmission des contes orientaux avait été surtout orale, et venant en grande partie par Byzance, remontait à une époque très ancienne.«