Božská komedie/Ráj/Výklady

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Výklady
Autor: Jaroslav Vrchlický
Zdroj: ALIGHIERI, Dante. Božská komedie. Ráj. Praha : J. Otto, 1930. s. 176–191.
Licence: PD old 70

Zpěv první[editovat]

Počínaje poslední čásť básně své vzývá Dante samého Apolla, nejvyšší to básnickou mohutnost, by mu přispěl ku pomoci. Posud stačil mu jediný vrchol Parnassu, Musami obývaný, nyní potřebuje i druhého Apollonovi zasvěceného. Nadšení světské i božské musí pomáhati k dovršení jeho díla. Tak může získati vavřínu (rostliny penejské; Dafne, proměněná ve vavřín, byla dcerou Peneovou), po kterém v zkaženém světě nikdo více netouží. Doufá, že byť sám pouhou jiskrou byl, jiní básníci na něm se vznítí, kteří nadpozemské taje (sluje Cirrhy, orakul na Parnasse) vyloží. Soustava ráje Dantova spočívá na systému Ptolomeovu: země je pevným středem všehomíra, kol ní se v koncentrických sférách devět planet vznáší: Měsíc, Merkur, Venuše, Slunce, Mars, Jupiter a Saturn. Osmým nebem jest nebe stálic, devátým nebe křišťálové, též zvané „primum mobile“. Nad tímto jest desáté nejvyšší nebe, zvané empyreum, říše světla, kde trůní Bůh. Jest pevné, ale vešken hyb jde odsud. Čím vzdálenější jsou jednotlivé kruhy od empyrea, tím menšího mají podílu na božské slávě, která je všecky v různých stupních naplňuje. Mezi zemí a nejspodnějším nebem jest říše ohně, za tou pak první nebe, které, průhledná koule s měsícem, jako ostatní kolem pevné země se točí. Dante prostupuje říší ohně, nemůže pochopiti, jak těžké jeho tělo lehčím živlem prochází. Beatrice o tom jej poučuje. V příčině určení času budiž poznamenáno, že ekliptika, rovník, zvěrokruh a čára rovnodenní protínají se při východu slunce v jarním rovnodenní a tvoří v průřezu tři kříže. Dle některých je tu narážka na čtyry mravní a tři theologické ctnosti. — Rybák Glaukus okusil trávy, z které chycené jim ryby, sotva že se jí dotkly, zase do moře skákaly, a stal se, vrhnuv se rovněž do moře, bohem.

Zpěv druhý[editovat]

Básník vstoupí v první nebe, t. j. na měsíc. Pověst, že Kain s otýpkou hloží na měsíci prodlévá (viz Peklo konec zpěvu XX.), podává příležitost ku výkladu o skvrnách na měsíci. Beatrice vyvrací tenkráte běžné mínění arabského filosofa Averroësa, přidržujíc se scholastického učence Alberta Magna.

Zpěv třetí[editovat]

V měsíci spatřuje Dante postavy jako mdle odražené obrazy; dlí tam oni, kteří výše vystupovati nemohou, jelikož v životě slibů nedodrželi. Mezi nimi jest ona Piccarda, na kterou se již v Očistci (zpěv XXIV., v. 10.) jejího bratra Forese Donatiho vyptával. Bratr její Corso Donati vyrval ji z kláštera a přinutil ji, že provdala se za jednoho z přátel jeho. S ní tam prodlévá Constanza, dcera krále Rogera ze Sicilie, manželka Jindřicha VI., druhého císaře z rodu Hohenštaufů a matka Friedricha II.

Zpěv čtvrtý[editovat]

Dantem zmítají pochybnosti, které mu Beatrice vyvrátí. První týče se bludu Platoniků, jako by duše k hvězdám se vracely, z nichž přišly; druhá, proč nutnost není omluvou (vzhledem k porušení slibu Piccardy). Dante děkuje a ptá se na vysvětlení jiné pochybnosti své, lze-li nesplněné sliby jinými dobrými skutky nahraditi. Ve verši 13. naráží básník na vidění Nabuchodonosorovo, ve verši 22. na Platonův dialog Timaeus, ve verši 46. na známou legendu o Tobiášovi, ve verši 82. na pověst o Muciovi Scaevolovi (2. kniha Livia) a ve verši 103. mluví o Alkmaeonu, který zabil svou matku Eriphylu, jejíž zrada byla příčinou smrti jeho otce Amphiaraa.

Zpěv pátý[editovat]

Beatrice vykládá Dantovi, proč lesk jejího zjevu roste jeho vstupováním. Dále odpovídá na otázku jeho, lze-li vyplniti slib, když se změní obsah slibu, což popírá, dokládajíc se příklady z bible i bájesloví. Dante stoupá po jejím boku v druhé nebe, sféru Merkurovu, kterouž planetu, poněvadž pro přílišnou blízkost slunce je nám neviditelna, nazývá sférou, již nám cizí lesk zahaluje.

Zpěv šestý[editovat]

Danta osloví císař Justinian, zakladatel zlepšeného zákonodárství římského, který s počátku dle falešného domnění prvních historiků, byl přívržencem kacířského učení monofysitů, kteří v Kristovi pouze lidskou přirozenost uznávali. Římský biskup Agapetus obrátil jej na víru pravou a císař zde v nebi vykládá Dantovi pravé učení církve, podávaje zároveň přehled dějin římského orla, symbolu to nejvyšší vrchnosti. Celý zpěv jest kárná řeč proti Ghibellinum a Guelfům, z nichž první pouze osobní zájmy pod císařskými prapory hájí a druzí císařství samo v sobě pronásledují. Dále odpovídá na otázku Dantovu, proč tito duchové na Merkuru prodlévají. Konečně uvádí druha blaženosti své Provencala Roméa, který vracel se z Compostelly, když mu hrabě Raimund IV. svěřil správu svých statků. On vedl ji výtečně tak, že čtyry dcery hraběte provdal za krále, Ludvíka sv., Karla z Anjou, Jindřicha III. anglického a jeho bratra Richarda z Cornvalis. Závistníci obžalovali Romea, který však se skvěle ospravedlnil, dále však nechtě sloužiti hraběti jako chudý poutník zase odešel.

Zpěv sedmý[editovat]

Zpívaje hebrejský a latinský hymnus přiblížil se Justinian opět ku sboru blažených, načež vyvrací Beatrice Dantovu pochybnost, která zmocnila se ho při výroku Justinianově, že Jerusalem po právu byl potrestán pro ukřižování Kristovo.

Zpěv osmý[editovat]

V třetím nebi (ve Venuši) setkává se Dante s duchy, kteří podobni jiskrám v rychlém reji se točí. Mluví zde s Karlem Martellem, synem Karla II. Neapolského, který mu vykládá, proč dobrý otec může míti špatného syna. Ve verši 37. cituje Dante I. verš své první kanzony z knihy „Hostina“ narážeje tím na duchy, od nichž (dle jeho systému) pohyb různých kruhů nebeských pochází. Ve verši 58., 61., 64., 67. naráží na země, které se nazývají dědictvím Martellovým, totiž Neapol, Provenci, Uhry a Sicilii. Ve verši 70. vyvrací Dante mínění starých, jako by kouř a oheň z Etny pocházely od giganta Tyfea, horou pohrobeného. Tamtéž zmiňuje se o synu Karla Martella Karlovi Robertovi a o jeho tchánu, Rudolfovi Habsburském. Veršem 75. naráží na známé nešpory Sicilské. Ve verši 75. mluví o Robertovi, jenž dědil trůn neapolský, byl sedmiletý poslán jako rukojmí za otce do Katalonie, kdež uzavřel přátelství s mnohými zchudlými a hamižnými šlechtici, jež později ku dvoru svému přivolal. Ve verši 124. naráží na Solona, Xerxa, Melchisedecha a Daedala, jakožto na zástupce různých stavů lidské společnosti, a sice zákonodárce, krále, vojevůdce, kněze, umělce neb řemeslníky. Ve verši 130. na Romula, syna Rhey Silvie, připisovaného Martovi a ctěného pode jmenem Quirinus.

Zpěv devátý[editovat]

Po Karlu Martellovi mluví Dante s Cunizzou, sestrou tyrana Ezzelina římského, která ukazuje mu na provencalského básníka Folca, jenž po mládí lásce zasvěceném stal se mnichem, opatem, biskupem a bojovníkem proti kacířství Albigenských. Dále věstí příští neblahé osudy své otčiny, naráží na porážku Padovanských u Vicenzy r. 1312, na smrt Richarda Cammina, pána trevisského a na pokutu, která stihne město Feltro. Biskup z města tohoto vydal 30 ghibellinských utečenců Ferraře, kteří byli r. 1314 sťati. Malta, o které zde se zmínka činí, byl žalář papežský ve Viterbu, kam byli nejtěžší zločincové deportováni. Biskup byl dle pověsti r. 1316 utlučen pytli pískem naplněnými. Tyto příští osudy čte Cunizza v zrcadle božské spravedlnosti, které jí shlížení se ve vyšších andělích poskytuje. Údolí mezi Ebrem a Makrou ve verši 88. jest Provence. Bugea ve verši 91. malé město na břehu africkém ležící s Marsilií (starou Massilií), rodištěm Folcovým, skoro pod jedním poledníkem. Ve verši 97. naráží se na Didonu Aeneidy Vergilovy, ve verši 100. Phyllis, královna Thrakie, která zamilována do syna Theseova Demophona a od něho zrazena, život si vzala, tamtéž na Herakla a jeho lásku k Jole; ve verši 115. na Rahab, nevěstku jerišskou. Dále na Acre, poslední hrad křesťanský, který v r. 1291 Turci dobyli vinou papežovou, který jen peníze (fioriny) hromadil, jež básník nazývá květy (fiore) z ďábelských sadů florentských. Ve verši 133. znamenají Dekretalie knihy práv, opatřené hojnými poznámkami po krajích. Stín země dle verše 118. padá dle systému Dantova svým hrotem až na Venuši.

Zpěv desátý[editovat]

Cesta pokračuje k čtvrtému nebi k slunci, kde obklopí Danta a Beatrici množství zářících duchů, z nichž jeden, Tomáš Aquinský (1224—1274), jej osloví a jmenuje mu ostatní a všecky zásluhy jejich. Jsou to: Albert z Kolína čili Albertus Magnus, který žil v Paříži (1193—1280) a byl učitelem Tomáše Aquinského; Gracián, mnich benediktinský, který sepsal dílo Concordantia canonum, Petrus Lombardus, biskup pařížský (1155), autor čtyř knih sententiarum; král Šalomoun, spisovatel knihy moudrosti; Dionysius Areopagita, který prý psal o hierarchii andělů; Paulus Orosius, autor sedmi dějinných knih proti pohanům, kteří pád římské říše křesťanství připisovali; Boettius, autor knihy zvané „de consolatione philosophiae“. Isidor, biskup Seviský, Beda zvaný Venerabilis († 735), Richard, mnich u sv. Viktora v Paříži, který v svých meditacích spíše prý andělu než člověku se podobal, a konečně Sigert čili Sigieri, znamenitý dialektik v Paříži, který v ulici Slaměné přednášel a jehož výklady Dante sám poslouchal. Ve verši 67. jest dcerou Latony míněn měsíc.

Zpěv jedenáctý[editovat]

Tomáš Aquinský vykládá básníkovi dvě záhadná místa svého rozhovoru ve zpěvu předešlém, při čemž zmiňuje se o řádu dominikánském i o osudech sv. Františka z Assisi, zakladatele řehole Františkánské. Ve verši 4. naráží na Aforismy Hippokratovy, ve verši 34. na nevěstu Kristovu — církev. Ve verši 43. popisuje rodiště sv. Františka z Assisi. Tupino jest říčka u Assisi, Chiasso teče z hory, kde sv. Ubald poustevničil. Nocera a Gualdo jsou dvě osady na druhé straně neúrodného pohoří. Assisi ve starším jazyku nazývalo se Ascesi, což zavdává Dantovi příčinu k následující metafoře se sluncem. Nevěsta sv. Františka ve verši 58. jest Chudoba. První manžel její (ve verši 64.) jest Ježíš; ve verši 67. naráží básník na Lucanovu Pharsalii zpěv V. verš 32. až 37., kde Caesar v noci našel chudého lodníka Amykla spáti klidně v chatrči, kdy zatím vojsko jeho celé okolí plenilo. Ve verši 79. byli Bernhard z Quintavalle, Aegidius a Sylvestr prvními přívrženci Františkánství. Řád byl potvrzen Innocencem III. r. 1224 a po druhé Honoriem III. (verš 91.—97.). Na tvrdé skále Monte d’Alverna u Arezza dostal sv. František znamení ran Kristových, kteréž byly takřka třetím potvrzením jeho instituce. Patriarcha ve verši 121. jest sv. Dominik.

Zpěv dvanáctý[editovat]

Rej dvanácti blažených obklopuje věnec jiných duchů jako vnitřní duha zevnější a zazní zpěv jejich, kterýž v poměru k našemu zní, jako se má vlastní světlo těl k světlu cizímu. Dante srovnává obě duhy s nymfou Echo a Narcisem. Generál Františkánského řádu, kardinál Bonaventura (1221—1274), vychvaluje na to sv. Dominika, jehož matce se zdálo, že porodí černobílého psa, jenž s pochodní v ústech celý svět zapálí. Kmotra jeho viděla hvězdu na jeho čele i na šíji, ozařující východ i západ. Porovnávaje řády Dominikánský a Františkánský s koly válečného vozu církve bojující, vypisuje Bonaventura nástupce sv. Františka. Jedenáct blažených, kteří s Bonaventurou tvoří zevnější věnec, jsou: 1. Augustin, provinciál řádu Františkánského z XI. století, 2. Illuminatus, jeden z prvních žáků sv. Františka, jeho průvodce do Egypta, 3. Hugo ze sv. Viktora, známý mystik, 4. Petrus Comestor, kancléř a historiograf pařížského učení, 5. Petrus Hispanus, pozdější papež Jan XXI., autor 12 knih „Summae logicales“, 6. prorok Nathan, 7. círk. otec Jan Zlatoústý, 8. Anselm z Canterbury (1034—1109), otec scholastiky, 9. Donatus, gramatik z IV. století, 10. Rabanus Maurus, opat z Fuldy a arcibiskup Mohučský (766—856); 11. Jáchym, opat z Curazzo, komentator Apokalypsy (1130 až 1202). — Ve verši 52. Callaroga v Castilii měla ve znaku dva lvy a dva hrady tak, že v jednom poli byl lev nad zámkem a v druhém pod zámkem. Ve verši 82. biskup v Ostii, Jindřich ze Susy, napsal komentář k „Decretaliím“, a Taddeo z Bologne byl znamenitý lékař florentský. Ve verši 142. zmíněný Casal vykládal pravidla řádu sv. Františka příliš přísně, kdežto Matouš z Aquasparty vykládal je opět příliš volně.

Zpěv třináctý[editovat]

Patnáct hvězd první velikosti, sedm hvězd vozu neb velkého medvěda, nejbližší pólu, představují ve dva kruhy koncentrické rozděleny čtyřiadvacet blažených, již se pohybují v opačných směrech. Tomáš Aquinský vyvrací další pochybnosti Dantovy o králi Šalomounovi a jeho moudrosti a varuje před úsudky o věcech, které jsou mimo dosah lidského pochopení. Ve verši 10. představuje si Dante souhvězdí menšího medvěda jako roh, jehož poslední dvě hvězdy ústí tvoří. Ve verši 13. naráží na souhvězdí Ariadny, ve verši 22. zmiňuje se o Chianě, zdlouhavé říčce u Arezza. Ve verši 124. dotýká se bludů filosofů Parmenida, Melissa a Brisona, ve verši 127. bludů Sabellia a Aria.

Zpěv čtrnáctý[editovat]

Po rozhovoru o vzkříšení těl vstupuje Dante do pátého nebe, planety Marta. Vidí množství hvězd neobyčejného lesku, tvořících kříž, a slyší sladký chvalozpěv.

Zpěv patnáctý[editovat]

Dante setká se s Cacciaguidou, svým prapradědem (1091—1147), který jej latinsky oslovuje. Cacciaguida byl zasnouben s dámou z rodu Aldigieri, odkudž rodinné jméno Dantovo, byl od císaře Konrada III. pasován na rytířství, účastnil se třetí výpravy křížové do Palestiny, kde padnul. Jeho syn Alghiero byl Dantův dědeček, který dlí v očistci v kruhu pyšných. Praděd vypisuje vzezření Florencie v době své a líčí dojemnými slovy přísnost a prostotu mravů tehdejších. S vrchu Monte Malo, čili Mons Marius, jest nejlepší vyhlídka na celý Řím, jako s vrchu Uccellatoio na Florencii. Ve verši 115. a 118. jmenuje některé vzácné rodiny tamější, ve verši 127. zmiňuje se o Cianghelle della Tosa, která po smrti svého manžela vedla život velice pohoršlivý, a o soudci Lapu Salterellovi, který byl dobrodružný a nádhery milovný křikloun.

Zpěv šestnáctý[editovat]

Následuje rozjímání o marnosti stavu šlechtického. Cacciaguida vypravuje Dantovi o nejstarších rodinách a mravech ve Florencii, nešetře důtek k době nynější. K verši 10. Vykání přišlo do mody až za pozdějších římských císařů a papežů. K verši 13. Když Ginevra, manželka krále Artuše, poprvé od Lancelota políbiti se nechala, zakašlala komorná její paní Malehault na znamení nelibosti a výsměchu. K verši 25. Stádem sv. Jana Křtitele myslí se Florencie, kteréhož města byl sv. Jan Křtitel patronem. Ve verši 31. naráží se na přechod z latiny do vlaštiny, ve verši 34. se obrazně udává čas od vtělení Krista; ve verši 37. mluví o planetě Martovi, jehož oběh roční čítá 686 dnů, 22 hodin, 29 minut, což násobeno 580 dá rok 1094, v němž se narodil Cacciaguida, který zemřel 1152. K verši 40. sluší podotknouti, že při ročních dostizích přišli závodníci naposled do čtvrti, kde stál rodný dům Dantův. Ve verši 46. označují socha Marta (viz 13. zpěv Pekla) a kostel sv. Jana dva od sebe nejvzdálenější body města. Ve verši 49. jmenuje básník některá sousední místa a ve verši 52. nejbližší osady Florencie. — Baldo z Aguglione byl osobní nepřítel Dantův, který se po vyhnání Dantově zmocnil statků jeho a napsal stranické dějiny Guelfů a Ghibellinů; Bonifac ze Signy zneužil prodajností úřadní moc. Ve verši 61. Simifonti jest hrad v Toskánsku. Ve verši 64. Monte Murlo, hrad blíže Pistoje. Cerchi a Buondelmonti byli náčelníci obou svářících se stran v městě. Ve verši 73. jmenuje se řada měst, dnes většinou nepatrných. Ve verši 82. naráží na měsíc, jakožto příčinu přílivu a odlivu mořského. Ve verši 94. mluví o domu Bellincciona Bertiho, který stál u brány Petrské, při čemž republiku florentskou k lodi přirovnává. Rodina Berti slula původně Ravignani. Ve verších 100., 103., 121. zmiňuje se o některých vynikajících rodech florentských a rodinných erbech jejich. Ve verši 136. naráží na původ sporu mez Guelfy a Ghibelliny, jenž povstal tím, že rodina Amidei krvavě se pomstila na rodině Buondelmonti proto, že jeden z nich nedodržel slíbený sňatek, vzav za ženu dívku z rodiny Donati. Ve verši 142. jest Ema řeka, kterou musil překročiti Buondelmonte ubíraje se z Monte Buono, svého rodiště, do Florencie. Ve verši 145. zmiňuje se opět o soše Martově, o níž mluvil v 13. zpěvu „Pekla“.

Zpěv sedmnáctý[editovat]

Cacciaguida na otázku Dantovu předpovídá mu jeho vypovězení i pohostinství v domě Scaligerově ve Veroně. Ve verši 1. naráží na Faetona syna Klymeny a Apollona, který pochybuje o svém božském původu matky své se tázal. (Viz Ovid. Metamorf. I.) Ve verši 46. naráží opět na mythus Hipolyta a Faedry. Ve verši 61. na nesvornost vyhnaných Ghibellinů a ve verši 70. na znak Scaligerů — orla na žebříku. Ve verši 82. jest Gaskoňcem papež Klement V., který podporoval Francii proti císaři Jindřichu VII.

Zpěv osmnáctý[editovat]

Cacciaguida jmenuje na to jednotlivá světla kříže jako: Josue, Judu Makab., Karla Vel., Rolanda atd., načež zvedá se Dante s Beatricí do šestého nebe, do nebe Jovišova, kde vítá je množství světel, tvořících různě tvary. Tak nejprve nápis: „Diligite iustitiam, qui iudicatis terram“, dále věnec liliový kolem posledního „m“, nad tím orel, symbol spravedlnosti, což zavdává básníkovi příčinu k nájezdu proti moci papežské. Ve verši 46. zmiňuje se básník o některých bohatýrech prvních výprav křížových, ve verši 100. o pověrčivém hádání při roji jisker z kovárny létajících. Smysl verše 109. poněkud temný, lze asi takto vysvětliti: Lidské umění má přírodu za vůdkyni (Peklo 11., 103.), ale příroda odvozuje se od nejvyššího umělce, totiž Boha, jsouc tvarem tvůrčím pro všecka hnízda (rody) nejen orla, nýbrž veškerých ptáků. Ve verši 127. naráží na přílišné zneužívání církevních exkomunikací, ve verši 130. na papeže Klementa V. a ve verši 133. na sv. Jana Křtitele, jehož obraz ražen byl na mincích florentských. Rybář ve verši 136. jest ovšem sv. Petr.

Zpěv devatenáctý[editovat]

Orel, z blažených duší utvořený, začíná mluviti a vykládá Dantovi, jak zatracení ctnostných nekřesťanů lze srovnati s božskou spravedlností, a končí líčením posledního soudu nad panovníky, kteří jsou básníkovými současníky. Ve verši 10. naznačuje se alegoricky sloučení všech blažených duchů v bytost jedinou. Ve verši 16. naráží se na častější chválu spravedlnosti, nežli na její vykonávání. Ve verši 46. na osud Luciferův, ve verši 115. na krále Alberta I., jenž r. 1304 Čechy zpustošil, ve verši 118. na Filipa Krásného, který při honbě na divoké kance pádem s koně se zabil, ve verši 121. na ustavičné války mezi Skotskem a Anglií, ve verši 124. na dějiny Ferdinanda IV. a Václava III. (viz Očistec 7., verš 34.), ve verši 127. na Karla II., chromého syna Karla I. z Neapole, (1:m = 1:1000), ve verši 130. na Fridricha Sicilského, syna Petra Aragonského s narážkou na Virgilovu Aeneidu zpěv 3., verš 109. týkající se smrti Anchisa na Sicilii. Ve verši 136. naráží na Jakuba, krále Balear, a Jakuba Arragonského, ujce a bratra Fridricha Sicilského. Ve verši 139. na Dionysa s příjmím Agricola, krále portugalského, a na Hakona VI., krále norvéžského, Rascia jmenovala se jedna část Dalmacie; Nikosia a Famagosta byla města na ostrově Cypru.

Zpěv dvacátý[editovat]

Orel vykládá Dantovi nejvýtečnější světla svá. Jmenuje Davida, Trajana, Ezechiáše, Konstantina Velkého, Viléma Sicilského a Trojanského Rhipea (viz Aeneidy II. zpěv, verš 426.).

Zpěv dvacátý prvý[editovat]

Dante vstoupí v sedmé nebe Saturnovo, kde objeví se mu světci, kteří život svůj rozjímání o božských věcech zasvětili. Zde jej pozdraví Petr Damianus, převor ze Santa Croce, kláštera pod horou Catria ležícího. On sám nazýval se Petrus Peccator, jako i jiný Petr z Ravenny, který byl převorem Marianského kláštera v Ravenně. Kefas ve verši 127. znamená rovněž jako Petrus, totiž skála. Vása vyvolení jest sv. Pavel.

Zpěv dvacátý druhý[editovat]

Sv. Benedikt, zakladatel řádu Benediktinského a kláštera Monte Casinského, ukazuje Dantovi poustevníky Makaria a Romualda, načež vstoupí Dante do osmého nebe stálic. Dívaje se na cestu uraženou vidí Dante zemi, dále měsíc beze skvrn, slunce, Venuši, Merkura, Marta a Saturna pod sebou.

Zpěv dvacátý třetí[editovat]

Z místa, kde slunce pomaleji pohybovati se zdá, blíží se triumfální průvod Kristův, spojující všecky blažené, které přezařuje jediné Slunce, totiž Kristus. Dante nesnese pohledu toho a může jen letmo dojmy své vylíčiti. Dostačí mu zadívati se na největší z blažených ohňů — Královnu nebes, nejrozkošnější to safír, a pozorovati, jak archanděl Gabriel nad ní krouže ze svého lesku korunu jí setkává. V osmém nebi setká se Dante se sv. Petrem a ostatními apoštoly.

Zpěv dvacátý čtvrtý[editovat]

Sv. Petr zkouší přísně Danta o základech víry; on odpovídá, spoléhaje se ve výrocích svých na současné učitele církevní, hlavně na Lombarda, také na Aristotela a písmo svaté.

Zpěv dvacátý pátý[editovat]

Blíží se apoštol Jakub, který zkouší Danta o naději, on odpovídá spoléhaje při tom na žalmy Davidovy i na list apoštolův. Objeví se sv. Jan Evangelista, který jej poučuje, že pouze Kristus a Maria s tělem do nebe se dostali. Ve verši 55. značí cesta z Egypta do Jerusaléma symbolicky cestu ze světa do ráje. Ve verši 73. naráží se na různé žalmy, ve verši 91. na proroctví Isaiášovo, ve verši 97. na žalm 9., ve verši 112. nazývá se Kristus pelikánem, který zobákem hruď si otvírá, by mláďata krví napojil.

Zpěv dvacátý šestý[editovat]

Sv. Jan Evangelista zkouší Danta o lásce, načež zazni třikrát „svatý!“ a Beatrice, která před tím na chvíli zmizela, objeví se opět v plné slávě. Dante uzří čtvrté světlo — Adama, který na různé jeho otázky odpovídá. Ve verši 10. naráží se na dějiny apoštolské IX. 17., ve verši 37. na Platonovu hostinu, ve verši 40. na Exodu knihy 33., 9., ve verši 43. na I. kapit. evangelia sv. Jana. Ve verši 82. na Adama, ve verši 109. na zemský ráj čili Eden, ve verši 133. na význam slova EL dle výkladu sv. Jeronyma: „Primum apud Hebraeos Dei nomen EL dicitur, secundum nomen Eloi est.“ V příčině rozdělení času podotýkáme, že Dante dělí den dle starořímského způsobu od východu do západu slunce. Od 6. hodiny ráno do 12. vystupuje slunce 90° v prvním quadrantu, pak klesá až do 6. hodiny večerní též o 90°. Adam byl v ráji pouze 7 hodin, tak se alespoň domníval Petrus Comestor ve své Historii scholastické C. 24.

Zpěv dvacátý sedmý[editovat]

Chvalozpěv celého ráje na trojjediného Boha. Sv. Petr promění barvu svého světla v červenou a ostře kárá své nástupce, načež pohled Beatrice povznáší Danta do devátého nebe, o němž jej poučuje, končíc svou řeč kárající výtkou lidské slabosti, která duše s pravé cesty svádí a o rajskou odměnu olupuje. Ve verši 10. rozumí se sv. Petr, ve verši 13. nazývá Dante světlo hvězd metaforicky peří, tak má Jupiter bílé a Mars červené. Ve verši 22. naráží na papeže Bonifáce VIII., ve verši 25. na Lucifera, ve verši 34. na zatmění slunce při ukřižování Krista, ve verši 40. na první papeže Lina a Kleta, ve verši 46. na Ghibelliny, ve verši 58. na papeže Jana XXI. a Klementa V. Ve verši 79. na 22. zpěv a 127. verši Ráje. Ve verši 82. na únos Europy s Fenicie, ve verši 85. na 151. verš 22. zpěvu Ráje, ve verši 97. na Kastora a Polluxe, ve verši 109. na primum mobile svého systému světového, ve verši 136. nazývá lidskou přirozenost dcerou slunce a ve verši 145. táhne se k nadějím, které vzbouzel Jindřich VIII., které však se pro předčasnou smrt jeho nesplnily.

Zpěv dvacátý osmý[editovat]

Dante uzří Boha v podobě bodu, kolem něhož devět kruhů se točí. Beatrice vykládá mu poměr mezi kruhy duševními a hmotnými a jmenuje mu stupně andělů těchto devět kruhů tvořících. Ve verši 22. naráží na kola kolem slunce neb měsíce, která jsou tím menší, čím hustší jsou páry kolem nich. Ve verši 31. myslí Iris — duhu, která jest vždy jen segmentem kruhu. Ve verši 91. líčí, jak každá jiskra opět v jiskry se dělila tak, že počet jich překonal brzy počet zrn obilních, jež si vyžádal vynálezce šachu za odměnu. Ve verši 115. označuje se jeseň, ve verši 130. odvolává se k Dionysovi Areopagitovi a Řehoři Velkému v příčině rozdělení řádů andělských.

Zpěv dvacátý devátý[editovat]

Beatrice vykládá Dantovi stvoření andělů a jejich počet. Ve verši 1. myslí se Apollo a Diana, ve verši 16. naráží na stvoření andělů, ve verši 49. na povstání pekla. Lapi a Bindi ve verši 103. jsou florentinské formy jmén Jacopo a Albino. Ve verši 118. myslí se ptákem ďábel, ve verši 121. naráží se na prase sv. Antonína, jakožto symbol smyslnosti, již svatý přemohl, a verš 113. naráží na VII. knihu, verš 10. proroctví Danielova, kterým se zde vylíčení nekonečnosti nahražuje.

Zpěv třicátý[editovat]

Dante octne se v Empyreu, posilní víčka oční vodou z řeky světla tam tekoucí a uzří celou nádheru blažených a růži svatých v nekonečném stupňování. Na prázdném jednom sedadle uzří korunu, která jest přichystána pro císaře Jindřicha VII., což zavdává Dantovi příčinu k nájezdu na Italii a papeže. Ve verši 142. myslí se papež Klemens V., ve verši 145. Bonifác VIII. (Peklo, zpěv 19.)

Zpěv třicátý prvý[editovat]

Na místě Beatrice objeví se sv. Bernard, který ukáže mu Beatrici sedící v třetí řadě svatých. Modlitba Dantova, který dle rady Bernardovy dívá se na královnu nebes. Ve verši 31. znamená Helice souhvězdí velkého medvěda, ve verši 103. naráží se na známý potní šátek, kam vtisknul Kristus svůj obličej, ve verši 127. na válečný prapor barvy ohnivé, zvaný Oriflamma, dle pověsti přinešený Konstantinovu synovi, a který stal se později říšským praporem francouzským, zde však jest zástavou míru a symbolem Panny Marie.

Zpěv třicátý druhý[editovat]

Sv. Bernard ukazuje a jmenuje Dantovi největší ze světců. Prostřední kruhy zaujímají neviňátka, o nichž déle se šíří. Všickni zpívají „Ave Maria“. Další líčení a jmenování svatých, Bernard napomíná básníka k modlitbě ku spatření veleby boží. Ve verši 4. naráží se na prvotní hřích, ve verši 10. na Ruth, pramáteř Davidovu, který po dokonaném cizoložství zapěl žalm „Miserere mei“. Ve verši 31. připomíná básník, že sv. Jan Křtitel až do smrti Ježíšovy dlel v předpeklí, totiž 2 léta; ve verši 67. na Genesis XXV., 22. Smysl poněkud temného místa ve verši 70. jest tento: Odměna v nebi (věnec) řídí se dle stupně propůjčené milosti (barvy vlasů), ve verši 82. znamená dole předpeklí, ve verši 109. připomíná se, že vůle svatých souhlasí s vůlí boží, ve verši 127. naráží se na Apokalypsu sv. Jana, ve verši 130. na Mojžíše a 136. na Lucii (Peklo V., 100.).

Zpěv třicátý třetí[editovat]

Modlitba sv. Bernarda k Panně Marii, aby Dantovi dána byla milost, spatřiti Boha, jest vyslyšána. Dante pohledne vzhůru, ale je mu nemožno vylíčiti, co spatřil. Zří tři kruhy různé barvy, ale stejného obsahu, jeden z druhého tryskající (symbol Trojice). Osvícen paprskem božské milosti chápe taj, jejž rozum nestihne, a oslovením lásky, jež hýbá sluncem i hvězdami, zakončuje své veliké vidění. Ve verši 64. naráží na Aeneidu Virgilovu III. 445. verš. Ve verši 109. na Očistec XXXI. verš 121. a na Ráj XI. verš 22. Ve verši 133. na nevyzpytnost tajemství vtělení Syna božího a ve 142. chce naznačiti, že touha jeho, proniknouti taj, a jeho vůle, spojiti se s jeho neproniknutelností, byly v souzvuku s vůlí boží, která tomu tak chtěla.