Božská komedie/Ráj/Zpěv dvacátý druhý

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Zpěv dvacátý druhý
Autor: Dante Alighieri
Původní titulek: Divina Commedia. Paradiso. Canto ventiduesimo
Zdroj: ALIGHIERI, Dante. Božská komedie. Ráj. Praha : J. Otto, 1930. s. 115–120.
Online na Internet Archive
Licence: PD old 70
Překlad: Jaroslav Vrchlický
Licence překlad: PD old 70

Jsa děsem schvácen k svojí průvodkyni
jsem obrátil se, jak to dítě k tomu,
jenž důvěry mu nejvíc vlívá, činí.

A tato, máť jak děcka na pohromu,
jež bledé, bez dechu ji volá, hlasem
svým vzmužujíc je, rychle chvátá z domu,

Mi děla: — „Což pak nevíš, nebe jasem
že procházíš a že je svaté zcela
jsouc pravé horlivosti spjato pasem?

Jak píseň — uvaž to tvá mysl smělá —
a úsměv můj by tebe proměnily,
když vřava hlasů tak tě rozechvěla;

Jich prosby kdyby tobě zřejmy byly,
pak pomsta teprv byla by ti známa,
již uvidíš, než smrt se k tobě schýlí.

Meč nebes v ráně své se neoklamá,
ne záhy, pozdě ne, jak tomu zdá se,
jejž trýzní naděj nebo bázeň sama.

Však jinam obrať oči svoje zase,
neb uzříš slavných duchů jinou řadu,
když poslechneš mou radu v brzkém čase.“ —

Jak chtěla, jinam cíl svým očím kladu
a malých sfér sto zřím, jež září svojí
na vzájem vlastní zvyšovaly vnadu.

I stál jsem tady jako onen stojí,
kdo osten zvědavosti potlačuje
a pro předmětů mnohost ptát se bojí.

A největší, jež nejvíc paprskuje
z těch perel, vidím, jak se ke mně blíží,
mou zkojit zvědavost, se obětuje.

Z ní slyšel jsem: — „Byťs mohl bez obtíží
jak já zřít lásku, která ve náš plane,
svou myšlénku bys vyřk’ i co tě tíží.

Leč v pouti k nebes výši tebou ždané
by čekání tě nezdrželo, záhy
má odpověď na myšlénku tvou skane.

Ten vrch, Cassino hostí jeho svahy,
byl navštěvován na vrcholi svojim
čeládkou klamanou, zlé lidem snahy,

Já první vynesl tam, jenž tu stojím,
zvěsť Onoho, jenž pravdu snesl k zemi,
jíž jasem tady povznešen se kojím.

A milost rozlila se ručejemi
na hlavu mou, že z jarma modloslužby
jsem vytáh’ kraj ten chodě vesnicemi.

A druhá světla nebeské té kružby
též v přemítání žila, svaté plody
a květy nesly plamenné jich tužby.

Zde Romuald i Makarius, rody
zde bratrů vidíš mojich v monastýru,
již hrud i krok před světa střehli svody.“ —

Já na to: „Láska, jejíž plnou míru
mi jevíš v řeči své a ve svém zraku,
jež kyne mi v ohnivém vašem víru,

Mne jímá důvěrou, že bez rozpaku,
jak před sluncem se růže otevírá,
když rozvíjí se, jak jen může; z mraku

Mých pochyb, otče, veď mne, dej, ať zírá,
ač jestli hodná toho, duše moje
v tvář tvoji, kterou halí jasnost čirá!“ —

On: „Bratře, vznešené to přání tvoje,
to vyplní se až v posledním kruhu,
kde každé i mé najde cíle svoje.

Tam uzrá touha každičkého kruhu
jsouc úplná, neb všecky částky spolu
dlí od věku, kde byly již, můj druhu!

On nemá prostorů a nemá pólů,
a žebřík náš ten přímo až tam čelí,
čímž pohled tvůj zří vzdálený jej v bolu.

Tam patriarcha Jakub viděl skvělý
že ústí konec jeho, v oné chvíli,
kdy Andělově po něm v lesku spěli.

Leč nyní, aby po něm vystoupili,
kdo nohou hne? Ba věty mého řádu
jsou dobré, aby s pergameny shnily.

Zdi, opatství jež byly, nyní v pádu
jsou lotrů pelech, kutny však jsou žoky,
z nichž zkažená čpí mouka plna smradu.

Lichvářství proti bohu hříšné kroky
tak neobrací, jak ty plody, jimi
hruď mnichů šílí již po mnohé roky.

Co církev má, těm patří, prosebnými
již hlasy „pro Bůh“ lkají, nemá vzato
být strýci jim a parasity zlými.

Jest lidské tělo bludem těžce spjato,
že od duběnky čas až ku žaludu
dobrému začátku je malý. Zlato

Ni stříbro neměl Petr a já v trudu
jsem začal modlením a dlouhým postem,
František pokorou řád proti bludu.

A setrváš-li při počátku prostém,
a uzříš-li, kam došlo to v jich pýše,
kde bílé bylo, černé teď zříš hostem.

Že Jordán obrátil se, mořská říše
že couvla nazpět podle Boha přání,
než pomoc tady, větší div je spíše.“ —

Děl, mezi druhy vstoupil z nenadání,
sbor svatý sevřel se a pak se vzchopil
a povzlet’ vzhůru jak vichřice vání.

V tom sladká paní, já to nepochopil,
mne kynem pošinula po žebříku,
svou tíhu v její sílu hned jsem stopil.

Kde stoupati a scházeti je v zvyku,
tak rychlý vzmach se nestal přirozeně,
jak já se během vznesl v tomto mžiku.

Kéž, čtenáři, se vrátím oslaveně
v ten slavný pochod, k vůli němuž vinu
svou pykám, v hruď se bije rozhorleně.

Prst z ohně nevytáh’ bys v takém kynu,
jak znamení jsem viděl, jež za Býkem,
a rázem v jeho octnul jsem se klínu.

— „Ó slavné hvězdy, světla, volám mžikem,
vy silou nadané, jen vaším darem
jest celý duch můj, vyznávám to s díkem;

Pod vámi zrozen byl i stižen zmarem
ten otec všeho smrtelného žití,
když poprv rodný vzduch mne blažil čárem;

Když, vstoupiti v kruh váš, mně milost svítí,
v ten vznešený kruh, s nímž se otáčíte,
tu souzeno mi v luh váš sestoupiti.

K vám letí duše mojí vzdechy skryté,
a v úctě prosím, dodejte mi síly
ku cíli, jenž mne táhne k pouti hbité!“ —

— „Tvá pouť se k poslednímu blahu chýlí,
zas Beatrice začla, potřeba je,
by oči tvé co nejjasnější byly.

A než se dále vhloubíš v tyto kraje,
hleď ještě jednou dolů, viz co světa
jsem tobě dala přejít, nuž ať zraje.

Ať rozkoš nejvyšší v tvé duši zkvétá,
bys k vítěznému přidružil se davu,
jenž vesel tím etherným kruhem létá.“ —

Ku sedmi sférám naklonil jsem hlavu
a zřel jsem v hloubi kouli malou plouti,
že usmál jsem se, jak je v bídném stavu;

Tož úsudek ten nejlepším můž’ slouti,
jenž pohrdá jí; statečným ten sluje,
kdo po vyšším jen snaží ducha pnouti.

Já dceru Latóny zřel, v záři pluje
bez stínu, který dokladem mi býval,
že řidší tu, tam hustší poletuje.

A pohled tvého syna zde mi kýval,
Hyperione, já jej nes’, jak s Mají
Diony kolem něho vír tu splýval.

Pak ztlumené mi svity ve zrak hrají,
to Joviš, mezi otcem, mezi synem
jak mění místa, oči poznávají.

Všech sedm viděl jsem tu jedním kynem
v jich velkosti a ve rychlosti stálé,
na různých drahách každou v směru jiném.

A místo, s nímž se pyšníváme, malé
jsem viděl, s vrchy, s doly jak se točí,
ve kruhu Blíženců tak v letu dále:

I obrátil jsem k sličným očím oči.