Přeskočit na obsah

Božská komedie/Ráj/Zpěv dvacátý prvý

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Zpěv dvacátý prvý
Autor: Dante Alighieri
Původní titulek: Divina Commedia. Paradiso. Canto ventunesimo
Zdroj: ALIGHIERI, Dante. Božská komedie. Ráj. Praha : J. Otto, 1930. s. 110–114.
Licence: PD old 70
Překlad: Jaroslav Vrchlický
Licence překlad: PD old 70

Na tváři paní mé zas dlely pouze
mé oči a má celá duše s nimi
v té chvíli věru cizí jiné touze.

A nesmála se řkouc: — „Teď kdyby mými
spěl tahy úsměv, popel byl by z tebe,
jak z Semely kdys žáry znícenými.

Má krása, čím víc vystupujem v nebe
od stupně k stupni věčném ve paláci,
jak viděls, roste převyšujíc sebe;

Mou vůlí její silný lesk se ztrácí,
neb jinak byla by tvá zemská síla
jak lupení, jež s větví bouře kácí.

K sedmému jasu nyní vystoupila
pouť naše, leží pod Lva hrudí žhoucí;
v lesk ten se jeho síla přimísila.

Za okem obrať mysl svoji vroucí
a zrcadlem jej učiň pro zjevení,
jež objeví ti zrcadlo to skvoucí. —

Kdo zví jen, jakou pastvu v pohledění
můj našel zrak v blaženém obličeji
ku jiné péči obraceje zření,

Ten pochopí hned, jaké plesy lejí
se v hruď mou k vůdkyni mé poslušnosti,
když jedno s druhým sváží bedlivěji

Ve křišťálu, jenž ve své spanilosti
má jméno vůdce svého, v kruhu světa
kdy vlád’, nebylo žádných nepravostí,

Já zlaté barvy, v níž se paprsk vplétá,
jsem žebřík viděl, vztyčen, trčel k výši,
že stěží k jeho konci oko vzlétá.

A po stupních šla světla z nebes říší,
i myslil jsem, že všecky hvězdy ladné,
co v noci plá jich, sem svou září dýší.

A jako vrány dělávají za dne,
při úsvitu se začnou hýbat polem,
by trochu zahřály své peří chladné,

Ty bez návratu odlétají, kolem
ty krouží, aniž by se zastavily,
ty octnou záhy na lánu se holém:

Tak mně zde v jiskření ty svity byly,
jež bleskly v jednom mžiku v pouti svoji,
jak na jistém se stupni zarazily.

To jeden duch, který nám nejblíž stojí,
tak zaplál, že jsem náhle pravil k sobě:
— „Zřím, kterou pro mne hoříš, lásku tvoji.“ —

Leč ona, od níž jak a v které době
kyn očekávám mlčení neb řeči,
ta mlčí, čímž má touha hyne v mdlobě.

Když zřela, mlčení že chvím se v léči
ve Toho zření, jenž se na vše dívá,
tu řekla: — „Tedy zjev svou vroucí péči.“

— „Ne zásluha má,“ slovo mé tak splývá,
„mne hodným tvojí odpovědi dělá,
leč k vůli té, jež k mým otázkám kývá,

Ty šťastné žití, které halí skvělá
zde clona plesu, zjev proč blíž a blíže
se zářící tvůj oděv u mne bělá?

A pověz v této sféře, jež tě víže,
proč mlkne sladká symfonie Ráje,
jež zbožně zní tak v druhých sférách níže? —“

Zrak smrtelný i sluch máš, toť ty taje,
proč Beatrice nemohla se smáti,
náš proto tichne zpěv, zde umlkaje.

Mne touha hnala dolů sstupovati
po svatém žebříku, na tvoji těchu
svým hovorem i světlem, jež mne šatí.

Žár lásky větší ten mne nehnal k spěchu,
neb stejná, větší láska tady hoří,
jak na plamenech vidíš, našem dechu.

Neb láska nejvyšší, která nás tvoří,
co sluhy rady oné, jež svět řídí,
nám dává práci, jak se v zrak tvůj noří.“ —

— „Ó svatá pochodni, svým zrakem lidí
já zřím, jak volná láska na tom dvoru
jít v souzvuk s prozřetelností, se pídí;

Leč pouze jedno vpřádá mne v síť sporu,
proč pouze ty jsi byla předurčena
pro úřad tento z celého tam sboru?“ —

Má řeč nebyla ještě domluvena,
když centrum udělal ze středu svého
se jako mlýnské kolo u vír žena.

Pak láska takto hovořila z něho:
— „Nade mnou zde Svit božský pozvedá se
a roušku trhá u vězení mého;

Mé zření s jeho silou ve souhlase
mne vyvyšuje tak, že mohu zříti
zdroj jeho, věčnou bytost v plném jase.

To plesu „proč“ jest, který ve mně svítí,
neb moje zření dle čistoty svojí
též s jasem záře musí v souzvuk jíti.

Leč nejzářnější v duchů božských roji,
ten Seraf, nejvíc který hledí k Bohu,
zde nestačil by, věř, otázce tvojí;

Neb za čím nyní obracíš svou vlohu,
jest skryto ve propasti věčné rady,
že stvořený zrak neřekne zde „mohu“.

A v světské až pak navrátíš se lady,
zjev každému to, by nechali touhy,
za cílem takým líčit svoje spády.

Duch světlo zde, jest na zemi dým pouhý,
tož uvažuj, co zmůže v světa pouti
jsa chabý zde, ač oděn v světla prouhy.“ —

Tak stačila mne jeho slova tknouti,
že, pouze „kdo jest“, ždál jsem ve pokoře,
vše jiné odhodlaný pominouti:

— „Skal tlum se z Italie středu noře
nedaleko od vlasti tvojí snuje,
(hrom hlouběji zní jejich ve prostoře,)

Hrb, který tvoří, ten Catria sluje;
pod tímto tichá poustevna jest skrytá,
jak Bohu klanění ji vyžaduje.“ —

Tak po třetí mne jeho řeč zas vítá!
— „Zde v službě Boha, jeho hlas mi praví,
má mysl byla přímá, ostražitá,

Že krmě jídal jsem jen z oliv šťávy
a necítil žár ani mrazu hlody,
v myšlénky svaté vnořen bez únavy.

Ten klášter hojné nosil Ráji plody,
však nyní zpust’ a čas je, odhaliti,
jak velké prázdnoty v něm zejí brody.

Já Petr Damian slul v onom žití
a Petr Hříšník v chrámu naší Paní,
jejž na Adrie břehu vidíš čníti.

Můj život blížil se již dokonání,
když toho klobouku mně dali slávu,
jenž od zlých ku horším se nyní sklání.

Když přišel Kephas, vyvolený z davu,
Nádoba Ducha, oba zhublí, bosí,
a každé krčmy pojídali stravu;

Nového pastýře ze všech stran kdosi
na cestě podporuje dál jej veda,
tak těžký jest, že ze zadu jej nosí,

A koně pláštěm kryjí mu, ó běda,
že šelmy dvě pod jednou kůží spějí.
Jak zvolna shovívavost bič svůj zvedá!“ —

Při tomto hlase zřel jsem v novém reji
jak nové plameny jdou po žebříku
a každým vírem krásnější se skvějí.

Kol onoho se sestavily v šiku
a vykřikly tak velkým, silným zvukem,
že mizí každý světský zvuk; v tom mžiku

Jsem nechápal jej, přemožen jsa hlukem.