Božská komedie/Ráj/Zpěv dvacátý čtvrtý

Božská komedie – Ráj Dante Alighieri
Zpěv dvacátý třetí	Zpěv dvacátý čtvrtý	Zpěv dvacátý pátý

Údaje o textu
Titulek:	Zpěv dvacátý čtvrtý
Autor:	Dante Alighieri
Původní titulek:	Divina Commedia. Paradiso. Canto ventiquattresimo
Zdroj:	ALIGHIERI, Dante. Božská komedie. Ráj. Praha : J. Otto, 1930. s. 125–130.
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

– „Ó druži ku hostině vyvolená
Beránka, který stále tebe sytí,
že touha tvoje vždy je vyplněna:

Když z Boha milosti smí tento vzíti
díl toho, s tvého co tu stolu padá,
dřív k cíli smrt než dovolí mu jíti;

Ó pomněte, jak vroucně o to žádá,
o poroste jej trochu, vy již v zdroji
tom pijete, po němž on stále strádá!“ –

Tak Beatrice začla tu řeč svoji:
a duše ty kol pevných pólů v jase
se jaly kroužit co komety v roji.

Jak ve hodinách kolečka v témž čase,
kdy jedno tomu, jenž se na ně dívá,
být v klidu, druhé pospíchati zdá se:

Tak vírný tanec těchto tady splývá
ve různých pohybech teď míň, teď více,
dle blahosti, která je rozechvívá.

A z nejkrásnějšího z nich blýskavice
jak oheň plála, zřel jsem požár blahý,
jenž předčil všecky, jak vál v moje líce.

Kol Beatrice tři v kruh opsal dráhy
a božským při tom zpěvem plesal sladce,
že obraznosti síla mlkne záhy.

Mé péro tedy přeskočí to krátce,
neb nejen slovo, též i fantasie
ten přejemný rys nevystihne hladce.

— „Ó svatá sestro má, vzdech jejíž nyje
tak zbožně, prostě, tvoje láska vroucí
mne táhne výš z té sféry, jež mne kryje!“ —

Když zastavil se ctný ten oheň skvoucí,
dech obrátil pak zcela k mojí Paní
to pravě, co má ústa řekla žhoucí.

A ona: „Velikého muže plání,
kterému Pán kdys klíče dal, a v hoře
je s říše plesu snes’ a v zemské lkání,

V té víře, kterous druhdy přešel moře,
jej zkoušej, je-li dobrým žákem Pána,
jej v lehké nebo těžké spory noře.

Zda dobře doufá, miluje, zda psána
jest víra v srdci mu, víš, oči tvoje
zří tam, kde každá věc je malována.

Leč vírou pravou jen že duší roje
se staly občany té svaté říše,
ať k slávě jí on otevře rty svoje!“ —

Jak bakalář se zbrojí, stoje tiše,
než mistr otázku s nim celou sdělí,
již nemá vyměřit, dokázat spíše:

Tak všemi důvody já rovněž smělý
se vyzbrojil, by odvět řeči dalo
mé slovo zpovědi i tazateli.

— „Nuž, dobrý křesťane,“ světlo se ptalo,
„rci, víra co jest?“ — A já pozved’ čelo
ku světlu, s něhož toto na mne válo.

K mé paní potom oko moje spělo,
ta kynula, abych já vylévati
se pramen jal, jímž nitro moje vřelo.

— „Ta milost, jíž se mohu vyznávati,“
já započal, „takému bohatýru,
kéž myšlénce mé ráčí výraz dáti!

Jak pravé péro, jež učilo víru,
nám, otče, psalo rukou tvého brata,
jenž s tebou Řím na pravou uved’ míru,

Jeť podstať nadějí všech víra svatá,
a toho důkazem, co nezří zraky,
tak pojímá je moje duše vzňatá. —“

On odvětil: „Tvůj zor jest bezemraký,
jen pochopíš-li, proč on mezi látky
ji počítal, a do důkazů taky?“

„Pro věci hluboké, jichž odlesk sladký
zde spatřit dopřáno mi nyní bylo,
jest na zemi zrak smrtelníků krátký,

Ve víře pouze že se zakotvilo
jich bytí, z které vzácná naděj vzchází,
což látky jméno víře přisoudilo;

A z víry této mužem dále blazí
své činit závěry i bez vidění,
čímž víru spolu důkaz doprovází.“ —

On: „Také kdyby bylo pochopení
všech věcí, svět jež učeností získá,
škleb sofistů by dospěl k zahanbení. —“

Tak z lásky žáru toho na mne tryská
a dál to praví: „Ve zkoušce té tíha
i kovu směs té mince dobře blýská.

Leč zdali též se ve tvém měšci míhá? —“
Já: „Ano, kulatou a lesklou plane
a jasně její rytbu oko stíhá. —“

Dál z lesku toho světla ke mně kane:
„A zářící ten skvostný klenot drahý,
jenž základem se každé cnosti stane,

Rci, odkud máš?“ — Já: „Příval rajské vláhy
Svatého Ducha, jenž se rozlil proudem
na staré, nové pergameny, záhy

Mně zjevila se ostrým býti soudem,
že každý důkaz s tímto v porovnání
mi tupým zdá se být a pouhým troudem. —“

On: „Starý zákon s novým tvému zdání
když dostačí, kdo řek’ ti, prachu synu,
že Boha hovor z nich se k lidem sklání? —“

Já: „Důkaz, z kterého se k pravdě šinu,
jsou díla, k nimž příroda netavila
kdy železo, netloukla kovadlinu. —“

On: „Co ti dokazuje, že ta díla
se stala v skutku, to dokázat právě
věř, přisahám ti, potřeba by byla. —“

„Bez divů svět když obrátil se hravě
ku křesťanství, ten zázrak pouze stačí,
že jiné stý díl jen jsou v jeho slávě:

Neb hladový a chudý vstoupil’s v pláči
na pole, abys zasel dobré símě,
jež réva dřív, teď skleslo na bodláčí. —“

Jak skončil to jsem, koruny té témě,
My bože chválíme tě! začlo pěti,
tož nápěvem, jejž rajské zpívá plémě.

A onen baron, jenž od sněti k sněti
mne táhl s sebou zkoušeje mne drahou,
že přistali jsme k sledních listů změti,

Zas začal: „Milost, které jesti drahou
tvá duše, tobě ústa otevřela
až sem, jak pravou slušelo to snahou,

Že chválit musím co tu pověděla;
leč vše, co věříš, vyznat musíš nyní
i udat zdroj, zkad tato zvěsť ti zněla. —“

— „Ó svatý duchu, otče, v nebe síni
jenž vidíš, co jsi věřil, takže k hrobu
tvůj spěch i nohy mnohem mladší stíní,

Ty žádáš nyní, bych překonav mdlobu
zde vyznal jádro přesvědčení svého
i důvod víry své, slyš v tuto dobu

Co pravím: Věřím v boha jediného
a věčného, jenž sám jsa bez pohnutí
jest láskou, touhou, pohyb světa všeho.

Ne fysika s metafysikou nutí
tu víru vyznávat, i pravda skvoucí
jest svědkem jí, tak v mocném zaplanutí,

Již Mojžíš hlásal a proroci vroucí
a žalmy, Evangelium již psali,
a vy, když pronik’ Svatý Duch vás žhoucí.

V tři věřím věčné Osoby, jež spjaly
se v jednu bytost, tak jednu, tak trojí,
že „jest“ a „jsou“ na sebe právem vzaly.

A Božství skrytá bytnost, o níž moji
zvěst slyšel’s, do mysli mi pečeť dává,
pak nejednou též Písmo v řeči svojí.

Toť princip jest, toť první jiskra žhavá,
která se v plamen sálající nítí
a hvězdou ve mně jiskřit neustává.“ —

Jak pán když slyší, čímž ples v duši cítí,
a sluhu ihned po veselé zprávě,
jak domluvil, s pozdravem v náruč chytí:

Tak žehnaje mi s písní, k mojí hlavě,
jak zmlk’ jsem, třikrát nachýlil se v jase
ten apoštolský plamen, který právě

Jsem poslech’; řeč má jemu líbila se.