Božská komedie/Ráj/Zpěv dvacátý pátý

Božská komedie – Ráj Dante Alighieri
Zpěv dvacátý čtvrtý	Zpěv dvacátý pátý	Zpěv dvacátý šestý

Údaje o textu
Titulek:	Zpěv dvacátý pátý
Autor:	Dante Alighieri
Původní titulek:	Divina Commedia. Paradiso. Canto venticinquesimo
Zdroj:	ALIGHIERI, Dante. Božská komedie. Ráj. Praha : J. Otto, 1930. s. 130–134.
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

To stane-li se, že ty svaté sloky,
na kterých zem i nebe pracovaly,
a při nichž dlouhé zhubeněl jsem roky,

Zášť přemohou, která mne žene v dáli
od stáje krásné, kde beránek já jsem
spal, vlků sok, již na stáj v útok hnali;

Pak s jiným závojem a jiným hlasem
se vrátím básník a u křtitelnice,
kde byl jsem křtěn, laur propletu svým vlasem.

Neb v onu víru, kterou blíží více
se k Bohu duše, tam jsem vstoupil, dítě,
pro kterou Petr objal teď mé líce.

Již z oné sféry jiný oheň svítě
se pohnul k nám, zkad vystoup’ onen svatý,
jenž první Kristův náměstek byl. Hbitě

Má paní, v srdci plesu plamen vzňatý,
mi děla: „Barona viz, v světa luhu
v pouť k němuž v Santiago je mnohý jatý. —“

A jako holubi, druh sedá k druhu,
a vrkajíce lásku svou si sdílí,
a v lásce své se oblétají v kruhu;

Dva tito knížata se k sobě chýlí,
se zdraví, chlebu vzdávajíce chvály,
jejž skytá Ráj a za kterým duch pílí.

Když pozdravy již svoje dokonali,
tu coram me stanuli u mlčení,
můj nemohl snést pohled, kterak pláli.

A Beatrice úsměv svůj v řeč mění:
„Ó velký duchu, basiliky naší
jenž hlásal’s hojnost, které rovno není,

Dej, nadějí kéž řeč tvá k nám se snáší;
když tři viděli proměnění Krista,
tys mezi nimi značil naděj blažší.

Skráň pozvedni, ať duše tvá jest jista,
že všemu, co přichází z tůně světa,
se teprv zralost v naší záři chystá. —“

Ta útěcha mi s druhé hvězdy slétá;
tož obrátil jsem k horám zraky svoje,
jichž tíž dřív skláněla je, teď jich meta.

— „Když Císař náš milosti svoje zdroje
ti otevřel, bys před svou smrtí zíral
až v jeho dvůr a v jeho knížat roje,

Bys s pravdou, kterou jasný dvůr ten svíral,
též naděj na zemi, jež lásku nítí,
ne pro sebe, leč pro druhé též sbíral:

Rci, čím jest ona, jak můž’ zdobou býti
tvé duše, pověz, kterak přišla k tobě?“ —
Tak druhé světlo slyším hovořiti.

A ona svatá, jež má křídla obě
tak k vysokému letu mocně vzpíná,
mou odpověď tak předešla v té době:

— „Věř, bojující Církev nemá syna,
jenž větší naděj choval by, jak psáno
jest v Slunci, jež vás všecky obepíná.

Tož z Egypta by vyšel, je mu přáno,
a Jeruzalem viděl v žití dráze,
než skončiti boj jemu přikázáno.

Ty dvě otázky, po vědění v snaze
jež nečinil jsi, ale proto pouze,
by on zvěstoval, jak sám ceníš draze

Ctnost tuto, jeho přenechávám touze,
on rozluští je a nezpyšní jimi;
ať milost Boha vyprostí jej z nouze! —“

Jak žák za mistrem kroky ochotnými
se ubírá, v tom co pochopil bdělý,
by vlohami se mohl zaskvět svými:

— „Jest naděj čekání,“ mé rety děly,
„na příští slávu, kterou milost boží
a zásluha si v srdci vystavěly.

Ten jas se z mnohých světel ve mně množí,
však největšího vůdce pěvec svatý
mi v srdce vdechl jej; Svou naděj složí

(On zpívá ve svém žalmu Bohem vzňatý)
na tebe všichni, kdo tvé znají jméno;
kdo nezná je, zda vírou mou jest jatý?

Tvým listem pak mé srdce poroseno,
že nyní plný jsem a jiným zase
tvou naděj’ mohu v pevné dáti věno.“ —

Co mluvil jsem, blesk zachvěl se tu v jase,
ve pochodně té chvějném nitru živém
v ráz, pronikavě, v blesku zářné kráse.

I děla: „Láska, která v světle snivém
mne vedla k ctnosti, jež se mnou šla stále
až k palmě, jež mi dána v boji divém,

Mne nutí, abys odpovídal dále
k své potěše, tož rci mi, naděj slovy
co slibuje ti? Promluv k její chvále! —“

Já pravím: „Starý zákon též i nový
cíl značí mi, zde lze to vysvětliti,
těch duší, Boha přátel, o nichž poví

Ti Isaias: Lze je snadno zříti,
neb dvojí mají šat ve zemi svojí,
a jejich zemí je to sladké žití.

A zjevení to patrnější stojí
před námi bratra tvého řečmi těmi,
o bílých hávech kde svůj hovor strojí. —“

A dříve než jsem skončil, nebes lemy
nad námi slyším: Sperent in te zněti,
a odvet tomu zavzněl kruhy všemi.

A mezi nimi náhle světlo vzletí
tak jasné, krystal ten kdyby byl v Raku,
dnem stálým zimní měsíc moh’ se skvěti.

A Panna jak se zvedá, radost v zraku,
a v kolo vstupuje, ne z marnivosti
leč k poctě nevěsty, tak v světlém mraku

Se blížilo to světlo, jas jež hostí,
k těm dvěma, jež se v kruhu otáčela,
jak slušelo ve jejich horoucnosti

A v písně nápěv padlo, sladce zněla,
a Paní moje pevně zřela na ně
jak nevěsta, ni sebou nezachvěla.

— „Toť onen, který položil své skráně
na prsa ctná našeho Pelikána,
jej s kříže k velkým činům zval hlas Páně. —“

Tak řekla Paní má, leč zadumaná;
tvář před tím ani potom nepohnula,
zrak její poutala tak ona strana.

Jak mžourá zřítelnice ustrnulá
chtíc postihnouti slunce zatmívání,
až zřením zření moc jí pominula:

Mně dělo se v sledního ohně plání.
V tom zazněl hlas: „Nač oslňuješ sebe,
chceš viděti snad, co zde není ani?

Zem na zemi jsem, ujišťuji tebe,
a zůstanu tam s jiných druhů davem,
až počet náš vyplní číslo nebe.

V tom klášteře jsou v hávu dvojím, žhavém
jen dva, již v nebe s tělem vystoupili,
ó jdi a zvěstuj všem to v světě tmavém! —“

A vířící se při tom zastavili
a s nimi směs ta sladkých melodií,
jež trojím dechem stkali v slastné chvíli;

Jak obtíže neb nebezpeč když míjí,
se vesla sotva v proudy ponořena
na hvízdnutí hned zastaví. Jak svíjí

Se duše moje v hloubi rozechvěna,
když odvrátiv se nezřím paní svojí,
ač stála blízko mne ta vyvolená

A k blaha sám já přiblížil se zdroji!