Božská komedie/Ráj/Zpěv dvacátý šestý

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Zpěv dvacátý šestý
Autor: Dante Alighieri
Původní titulek: Divina Commedia. Paradiso. Canto ventiseiesimo
Zdroj: ALIGHIERI, Dante. Božská komedie. Ráj. Praha : J. Otto, 1930. s. 135–139.
Online na Internet Archive
Licence: PD old 70
Překlad: Jaroslav Vrchlický
Licence překlad: PD old 70

Nad oslepnutím svým co strach jsem cítil,
tu z plamene, jejž nemohl zrak snésti,
dech vyšel, který pozornost mou vznítil,

Řka: „Než nabudeš zraku, na mne jesti,
když strávil jsem jej, aby za náhradu
můj hovor mnohou potěšil tě zvěstí.

Nuž, odhal duši svou mi do základu,
kam směřuje; dej tomu výhost zdání,
že’s ztratil zrak, tys zmdlel jen jeho vládu.

Neb, jež tě vede rájem, ona Paní
má v pohledu svém síly plamen žhavý,
již druhdy Ananias, měl v své dlani.“ —

Já pravil: „Dřív neb pozděj’, vždy v čas pravý
mé oči uzdraví, jež byly brány,
kterými vešla ohněm, jenž mě tráví.

To Dobro, jímž dvůr tento požehnaný,
jest A i O všech písem, láska čítá
buď silně je, buď slabě z každé strany.“

A tentýž hlas, jímž útěcha mi vlitá,
pro náhlé zdánlivé mé oslepení,
zas dále k řeči myšlénky mé splítá.

— „Na hustším sítě třeba protřesení,
(on pravil) luk tvůj k takovému cíli
kdo napjal, třeba dát mi vysvětlení.“

Já: „Filosofické důvody síly
dost mají s autoritou, jež ztad splývá,
že láska taká v duši mou se chýlí.

Neb dobro, pokud znané, dobrem bývá,
tak vznítí lásku, a tím stále větší,
čím výtečnosti více v sobě skrývá.

Tož k bytosti, jež ostatní tak předčí,
že dobro každičké mimo ni jsoucí
jest paprsk světla jejího, vždy s péčí

Se musí obraceti duše vroucí
všech v lásce, kteří pravdu poznávají,
na níž spočívá tento důkaz skvoucí.

A s pravdy této hlubokými taji,
mne seznamuje ten, jenž učí znáti
mne lásku, věčné bytosti jíž plají;

Hlas mistra pravého já slyším vláti,
jenž o sobě tak pravil ku Mojžíši:
Chci všecko dobro tobě ukázati.

I tvoji rtové konečně ji dýší
hned na počátku zvěsti tvé, nad jiné,
když nebes taj oznámil’s světa říši. —“

— „Po rozumu a slovu božím (plyne
hlas ke mně), jež se spolu provázejí,
zřím láska tvoje k Bohu že se vine.

Zda ale, mluv, se jiné struny chvějí
v tvém srdci, zjev mi zuby lásky tvojí,
kterými útroby tvé krvácejí?“ —

Mně neostalo skryto ve závoji,
co orel Krista chtěl a v jaké svody,
já poznal, obrátit chce zpověď moji.

I pravím: „Všecky tyto silné hlody,
jež mohou srdce k Bohu obrátiti,
v mé lásce vroucí nabývají shody.

Neb světa jsoucnost, pak i moje žití,
smrt, kterou trpěl On, bych živ byl dále,
a naděj, kterou jak já každý cítí,

A jisté poznání to neustálé,
ty odtrhly mne klamné lásky moři,
břeh lásky zjevily mi dokonalé.

A pro listy, jimiž sad stkví se v zoři
věčného zahradníka, též jsem vzňatý
dle dobra, které z něho jim se noří.“ —

Co mlčel jsem jak ustrnutím jatý,
zpěv sladký nebem zněl, a moje Paní
též pěla s nimi: Svatý, Svatý, Svatý!

Jak ostré světlo probouzí ze spaní,
tož zraku duchem, jenž se vrací zpátky,
jak od pokožky k pokožce jde plání.

A vzbuzený se leká na čas krátký,
tak nezvyklé mu náhlé procitnutí,
až rozum posilní soud jeho vratký:

Tak světlem očí svých, jichž zaplanutí
se leskne dál, než na tisíc mil, vzala
mým zrakům Bice všecko ochrnutí.

Má zřítelnice víc než jindy vzplála
a tázal jsem se jako podivený,
co za hvězdu to, jež tu čtvrtá plála?

Má Paní: „V těchto svitech zakotvený
duch první a tam nad svým Tvůrcem plesá,
on první silou kdys byl vytvořený.“ —

A jako lupen zprvu špičkou klesá,
jak vítr zavane, a pak se zdvihá
svou vlastní silou k povzletu se vznesa:

Já činil, úžasu mne jala tíha
co mluvila, pak vzmužil jsem se ale,
bych touhy sprostil se, která mne zžíhá.

A začal jsem: „Ó ovoce, jež zralé
jsi stvořeno, ach otče, jemuž bývá
i každá žena dceř i snacha stále,

Seč jsem, v nejhlubší úctě řeč má splývá,
ó promluv ke mně, ty znáš vůli moji,
jež abych již tě slyšel, slovo skrývá!“ —

Jak zvěř se pohne pod pokrývkou svojí,
že pohyb její vnitřní pudy zradí,
neb roucha záhyb se dle těchto strojí:

Tak první duše pokrývkou svou vnadí
mne na odpověď, tak se pozachvěla,
jak ochotně mi odvet dáti pádí.

— „Než bys mi vůli svoji řekl,“ děla,
„již znám tvé přání a to líp než jiné
snad věci, jinak zřejmé tobě zcela;

Neb Zrcadlo mi pravé, čisté kyne,
v kterém se vše odráží jasné v ladu,
však ono v ničem. Jaký čas již plyne,

Chceš zvěděti, co do sličného sadu
Bůh postavil mne tam, kde k vystoupení
jsi této slyšel přípravu a radu?

Jak dlouho byl mým očím k potěšení
a jaký hněvu důvod byl as pravý,
té řeči vznik byl a upotřebení.

Ó synu, věz, že jedl jsem (on praví),
se stromu, samo nebylo by hříchem,
jen neposlušnost a vzdor pohrdavý.

Kde Virgil zavolán tvou Paní v tichém
žil dolu, dvakrát dva tisíce roků
a tři sta dva jsem trávil touhou, vzdychem.

A slunce zřel jsem drahou jeho kroků
let devět set a třicet v hvězdách pláti,
co na zemi jsem žil po Evy boku.

Má řeč vymřela zcela nežli hnáti
se začli k dílu, bez konce jež bylo,
ti Nimrodovi národové klatí.

Neb z rozumu co jen kdy působilo,
vždy, jelikož se mění vůle lidí
dle hybu nebes, též se proměnilo.

Že člověk mluví, přírodou se řídí,
leč zdali tak či jinak, přenechává
vám příroda, jak vám se to líp vidí.

Než pojala mne pekel tůně tmavá,
J Dobro Nejvyšší se nazývalo,
zkad plane radost, jež mne obetkává.

Pak slulo El, a to se právem stalo,
neb lidské zvuky jsou jak listí snětí,
jež vadne, mizí, aby jiné vzplálo.

Na hoře, z vln již nejvýš viděl’s čněti,
já v žití čistém, tak i v provinění
jsem od první až k oné mohl dleti,

Kdy slunce o šesté svůj kvadrant mění. —“