Božská komedie/Ráj/Zpěv třicátý třetí

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Zpěv třicátý třetí
Autor: Dante Alighieri
Původní titulek: Divina Commedia. Paradiso. Canto trentatreesimo
Zdroj: ALIGHIERI, Dante. Božská komedie. Ráj. Praha : J. Otto, 1930. s. 170–175.
Online na Internet Archive
Licence: PD old 70
Překlad: Jaroslav Vrchlický
Licence překlad: PD old 70

— „Ó Panno, matko, dcero Syna svého
nejpokornější, nejvyšší všech tvorů,
určený cíle záměru věčného,

Tys lidskou bytost k důstojnosti vzoru
tak povznesla, že Tvůrce její déle
neváhal tvorem stát se v jiných sboru.

V tvém lůně láska ona vzplála vřele,
na jejímž ohni v míru věčném, v kráse
ten nebes květ se rozvinul tak skvěle.

Zde pochodní polední usmívá se
tvá láska na nás, lidem v zemské rmuti
jsi věčné naděje zdroj živý zase.

Tys velká, vše tvé zmůže pokynutí,
že milost kdo bez tebe v světě žádá,
si přeje lítati však bez perutí.

Leč dobrota tvá nepomáhá ráda
jen tomu, kdo tě prosí; často rojí
se sama, dlaň než k modlitbě se skládá.

Se soucitem se milosrdí pojí
a velkomyslnost, šlechetnost čirá;
ba dobrotu všech tvorů zoveš svojí.

Teď prosí tento, který z všehomíra
vzlet nejdolejší strže a zřel žití
všech duchů posloupně a k tobě zírá;

Ó milostí svou rač jej posilniti,
by ještě výše k poslednímu blahu
moh’ smrtelným se zrakem odvážiti!

Pro zření své já nenapjal tak snahu,
jak pro jeho tě prosím s horoucností,
kéž u Tebe má prosba moje váhu!

Ó rozptyl každý mrak mu smrtelnosti
svou prosbou, aby se mu rozevřela
nejvyšší rozkoš v celé líbeznosti!

Dál prosí, Královno, má mysl smělá,
— co chceš, to můžeš — v takém popatření
bys zdravé smysly zachovat mu chtěla.

Tvá stráž kéž zmůže lidských pudů vření!
Viz Beatrici a viz všecky svaté,
jak modlí se za moje vyslyšení!“ —

Na modlícího s pozorností vzpjaté
ty oči, jež Bůh ctí, mně svědkem byly,
jak vděčí se jim prosby blahovzňaté.

K věčnému Světlu pak se obrátily;
věř každý, oči tvoru nižádného
se v také světlo nikdy nestopily.

Já, k slednímu jenž cíli přání všeho
jsem blížil se, jsem cítil ve slušnosti
se tišit bouřný plamen žáru svého

A Bernard, jeho pohled úsměv hostí,
mi kyne již, bych oči zvedl výše,
leč dělal jsem, co chtěl sám s ochotností.

Můj ostřejší zrak vnikal víc a spíše
do paprsků tak vznešeného světla,
jež pravda v sobě, pravdu kolem dýše.

A síla mého viděni tak zkvětla,
že slovo zraku nepostačí ani,
že vznešenost mou pamět zcela zhnětla.

A jako ten, jenž vidí něco v spaní
a dojem toho po snu trvá dále
a jiného se v mysl mu nesklání,

Mně dělo se, neb ač zmizelo v mále
mé vidění, přec onu cítím něhu,
jež zrodila se v mojí hrudi, stále.

Pod sluncem takto tají spousty sněhu,
tak věštby psané lehké na lupení
ve větru ztrácely se v hravém běhu.

Ó světlo nejvyšší, nad pochopení
se lidí pnoucí, mojí duši vroucí
vrať něco aspoň toho ze zjevení!

Můj jazyk učiň silný, Všemohoucí,
by aspoň jiskru této slávy tvojí
moh’ zanechati věky pro budoucí!

Když navrátí se něco v pamět moji
a něco bude v těchto verších zníti,
tvé vítězství všem srdcím zjevné stojí.

I myslím, živý blesk že oslepiti
by docela mne musil, kdyby zcela
v něm dál má chtěla zřítelnice dlíti.

Leč pamatuji, že jím více smělá
se stala duše v patření, až Síla
ta věčná s okem sloučiti se spěla.

Ó milosti, jež odvahu’s mi vlila,
že v Světlo věčné zrak jsem upřel v jase,
až patření moc v něm se roztavila!

Ve hloubi jeho zřím, jak proplítá se
do jedné knihy láskou spjato, světem
co rozptýleno v prostoru a čase;

A podstať, příslušnost, jich poměr letem
zde spojeno vše v takou harmonii,
že slabé světlo jest, co dím svým retem.

Tvar uzlu základní, jenž zde se svíjí,
mním, že jsem viděl, neb při této zvěsti
mně srdce vlny v plesu bouřněj’ bijí.

Já mžikem v zapomnění víc se plavím
než věků pětadvaceti pouť, v které
se Neptun divil Arga stínům tmavým.

Tak v patření v hloub duše má se bere
a zírá pevná, klidná, pozorlivá,
vždy k zření rodí se v ní žáry steré.

Tím světlem do ní taká síla splývá,
že nelze jí se hnouti v jiném směru,
chtít nemůže to žádná vůle chtivá

Neb ono blaho, cíl všech tužeb věru,
v tom světle ústí, vše v něm dokonalé,
vše vadné, co jest mimo jeho sféru.

Teď já i o tom, v paměti mé stále
co zbylo, budu žvatlat jako dítě,
jež na prsu si vlhčí rtíky malé.

Ne, že by vzplálo v tomto živém svitě
víc nežli prostý obraz, jak byl dříve,
jenž zůstane vždy, jak jsem zřel jej hbitě:

Leč zřením víc že rostlo oko snivé,
to jedno světlo náhle se mi mění,
neb sám jsem změnil se ve hmotě živé.

A v hloubi toho světla v překvapení
tři kruhy zřím, jež jeden obvod mají,
leč při tom ale troje zabarvení,

Jak duha v duze, první s druhým hrají,
jak odrazem z třetího kruhu žárně
se zdá, že ohně z obou prvních plají.

Jak stručné slovo, jak nezlíčí zdárně,
mou představu! To, co jsem viděl, říci
tak velké jest, že málo říci marně!

O věčné Světlo, pouze v sobě dlící,
se chápající, sebou pochopeno
a lásku s úsměvem si věnující!

To víření, jež v tobě způsobeno,
když pozoroval jsem já malou chvíli,
se zdálo světlem, které odraženo,

To v sobě, v barvě své se ke mně chýlí,
tak jako lidská tvář je zabarvena,
čímž zcela vnořit se v ně, zrak můj pílí.

Jak měřič, jehož mysl zahloubena
jen v kruhu výměr a jenž nemá štěstí,
by našel klíč, jímž práce podmíněna,

Mně dělo se při této zraku zvěsti,
já zříti chtěl, jak obraz ten ku kruhu
se má a jak je možno jej v kruh vplésti.

Leč slabou k tomu křídel měl jsem vzpruhu;
by síla blesku duši nezajala,
jež tišila mou touhu nad zásluhu.

Tu síla skvělé obraznosti splála;
neb jako kolo v stejném ruchu vezdy
již touhu a mé chtění Láska hnala,

Jež u vír žene slunce a vše hvězdy.