Božská komedie/Ráj/Zpěv jedenáctý

Božská komedie – Ráj Dante Alighieri
Zpěv desátý	Zpěv jedenáctý	Zpěv dvanáctý

Údaje o textu
Titulek:	Zpěv jedenáctý
Autor:	Dante Alighieri
Původní titulek:	Divina Commedia. Paradiso. Canto undicesimo
Zdroj:	ALIGHIERI, Dante. Božská komedie. Ráj. Praha : J. Otto, 1930. s. 60–64.
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Ó péče šílená smrtelných lidí,
jak bludné jsou tvé všecky sylogismy,
jenž křídel tvojích povzlet dolů řídí!

Ten loví práva a ten aforismy,
na kněžství onen všecku skládá péči,
ten násilím na vládu i sofismy;

Ten snahou po loupení jiné předčí,
ten úřadů, ten zahálky se chytá,
ten umdlévá zas v smyslnosti léčí:

Co, toho všeho zbavenému, svítá
po boku Beatrice blaho ráje,
jenž přeslavně mne na mé pouti vítá;

Co každý plamen kolem polétaje
se na bod kruhu, odkud vyšel, vrátil,
tam tkvěl, jak na svícnu když svíce plaje;

Ze středu světla hlas mé ucho schvátil,
ze světla, jež mluvilo se mnou dříve
ve úsměvu, jejž vzácnější jas zlatil:

— „Jak zažíhám své světlo lásky živé
tím, v světlo věčné že zřím bez ustání,
v něm každý vzruch znám tvojí mysli snivé.

Ty pochybuješ a ty chováš přání,
bych vyslovil se obšírně a zcela,
by jasnější tvé bylo pojímání.

Kde v blahu dlít lze, když má ústa děla,
i tam, kde pravila se nevznes žádný;
Zde rozdílu by duše dbáti měla.

Ta prozřetelnost, která v souzvuk ladný
svět s radou řídí, již, než pochopiti,
spíš zblouditi můž’ každý rozum chladný,

By k miláčku nevěsta mohla jíti,
jenž snoubil se jí křiče krví svojí,
tak ráčila to moudře upraviti.

By věrná jemu byla, co stráž dvojí
dvě ku ochraně Knížata jí dala,
již vedou ji a po stranách jí stojí.

Jak v serafu tak v jednom láska plála,
a moudrost druhého na vaší zemi
se odlesk jasu cherubínů zdála.

O jednom povím, neb oběma těmi
zní chvála zvěsť, když o jednom řeč zvoní,
cíl jeden měli svými skutky všemi.

Kde Tupino, kde potok vlny roní
z té hory, Ubaldo již zvolil sobě,
svah úrodný se s vrchu dolů kloní,

Zkad z Portasole cítí v každé době
Perugia chlad i vedro, za níž kvílí
Nocera s Gualdo ve jha těžké mdlobě.

A z toho svahu, kde se nejmíň chýlí,
tam slunce vzešlo světu užaslému,
jak ono nad Gangem, jež vznést se pílí.

Čí řeč když přijde k tomu místu ctnému,
Ascesi neříkej, to děl bys málo,
spíš Východ říkati se sluší jemu.

Nad východem svým málo ještě stálo
a již začala země cítit vskutku,
co z jeho síly útěchy jí plálo.

Mlád, s otcem vlastním on se pustil v půtku,
tož k vůli ženě, kteréž každý dvéře
jak samé smrti uzavírá v smutku.

Před soudním dvorem, hle, ji za svou béře
et coram patre dí: Hle moje žena!
Jí stále chová větší ve důvěře.

Ta jedenáct set roků zavržená
tak žila po prvního chotě ztrátě,
bez nápadníků, sirá, opuštěná.

Co pomohlo, že u Amykla v chatě
ji viděl klidnou nehnouti se z místa
ten, před nímž svět se třás’? Rci, ku odplatě

Zda stálost pomohla jí, láska čistá,
že Mar’je když zůstala dole státi,
se ona vznesla na kříž vedle Krista?

Bych jasněji moh’ tobě zprávu dáti,
František s Chudobou jsou milující
v mé dlouhé řeči. Takou láskou jati

Tak svorně žili s usměvavou lící,
s tak jasným zrakem, že myšlénka svatá
tím vzbudila se v mnohé mysli snící,

Že Bernard ctihodný juž první chvátá,
se zouvá za tím velkým mírem v běhu,
a míní, že se zpozdí. Nepojatá

Ty dobrá, plodná, velká beze břehů!
Hle, se Sylvestrem Egid spějí bosi
za ženichem pro nevěsty té něhu.

A mistr ten a otec jde a prosí,
se ženou svou a svými se soudruhy,
a všichni provaz pokory již nosí.

V své zbabělost je neschvátila kruhy,
že Petra Bernardona on byl synem,
ni zhrdání že útok zkusil tuhý.

Před Inocencem ve svém nehostinném
on trval úmyslu, až řádu svému
on první pečeť vymoh’ jeho kynem.

Když chudičký lid vzrost’, jda v stopách jemu,
kterého život divuplný pěti
by slušelo víc sboru nebeskému,

Tu svaté jeho tužbě ve zápětí
duch věčný druhou korunu mu klade
na skráně a jej Honoriem světí;

Po mučednictví v touze věčně mladé
před sultanem pak pyšným kázal Krista
i o jiných děl, již šli za ním všade;

A ztěží tvrdý lid ten že se chystá
ku pravé víře, práce že tu marná,
italské setby žeň jej láká jistá.

Na tvrdé skále mezi břehy Arna
a Tibery vzal slední zpečetění,
dva roky nesl znamení ta žárná,

Když tomu ale přišlo zalíbení,
jenž zvolil jej, ku odměně ho zváti,
již zasloužilo jeho pokoření:

Svým bratrům spěchal co dědictví dáti
svou ženu nejdražší, jim přikazuje,
ji s věrností vždy stejnou milovati.

Z jejího klína výše vystupuje
chtěl duši vznešenou v říš svoji vznésti,
mar jiných zdobu sobě zakazuje.

Teď pomysli, kdo ten byl, jenž měl štěstí,
být jeho druhem a člun Petra boží
na širém moři pravým směrem vésti.

Toť patriarcha náš byl, zříš, kdo složí
svou víru v něj a jde za jeho slovy,
jist bude, že nakládá dobré zboží.

Leč stádo jeho týrá teď chtíč nový
po nové straně a tak rozptýliti
se musilo, za jinými spět lovy.

A čím se více v bludné dráhy řítí
a od pastýře vzdaluje se prudce,
věř, mléka míň lze z něho nadojiti.

Jsou jedni, mistra již chytají ruce,
škod bojí se, leč těch jest věru málo,
jim málo sukna stačí na kapuce.

To zřejmé dosti když se tobě zdálo
a pozorné tvé bylo naslouchání,
by, co jsem pravil, před tebou vše stálo,

Tu z části uzří splněné své přání,
strom poznáš, jejž roztříští zloba divá,
též poznáš pravdu toho pokárání:

Bláh’ žije, cesta jejž nezláká křivá. —“