Božská komedie/Ráj/Zpěv desátý

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Zpěv desátý
Autor: Dante Alighieri
Původní titulek: Divina Commedia. Paradiso. Canto decimo
Zdroj: ALIGHIERI, Dante. Božská komedie. Ráj. Praha : J. Otto, 1930. s. 55–59.
Online na Internet Archive
Licence: PD old 70
Překlad: Jaroslav Vrchlický
Licence překlad: PD old 70

S tou láskou, v níž mu od věčnosti rovna,
jíž oba dýší, k svému patří Synu,
ta první Síla svatá, nevýslovná,

Vše stvořila, co v ducha tvého klínu,
co před zrakem se točí s takým ladem,
že nítí ples v nás při každém svém činu.

Čtenáři, k vyšším kruhům, které řadem
mně kynou, ať se tam tvé oko ztrácí,
kam protínání obou kruhů kladem.

Tam začni v mistra nahlédati práci,
jenž takou láskou pořád k ní se sklání,
že od ní ani zraku neodvrací.

Viz, odtamtud, jak šikmý kruh v svém plání
se odděluje, planety v němž svítí,
by pomoh’ světu, jenž se po něm shání.

Viz, jejich dráha jak se šikmá řítí;
tak nebýt, síla mnohá zahálela
a schopnost mnohá musila by mříti.

Od cesty přímé by se ukláněla
míň nebo více, nahoře neb dole
by světa soustava chyb dosti měla.

Teď, čtenáři, juž zůstaň při svém stole,
přemýšlej o tom, co zde dáno tobě,
ples chceš-li mít, než umdlíš ve zápole.

Já častoval tě, sám jez; v této době
mou péči všecku látka vyžaduje,
jež za písaře zvolila mne sobě.

Největší služka přírody, jež snuje
vesmíru žíti mocí nebes síly,
a jejíž světlo čas nám rozměřuje,

Se točila s tou částí, o níž byly
dřív řeči mé a spěla ve spirále,
v níž zjevuje se dřív nám v každé chvíli.

Já s ní jsem byl, že stopuji však stále,
jsem nevěděl, tak člověk, že v něm klíčí
myšlénka první, neví nenadále.

Dík za to dlužen byl jsem Beatrici,
že v čase krátkém, jemuž míry není,
mne z dobra ještě ku lepšímu cvičí.

Ó v jakém samo čarném ozáření
vše plálo v slunci, kam jsem vstoupil právě,
ne barvou, pouze v světla rozproudění!

Cvik, rozum, umění bych namáhavě
zde spojil, k vyřčení to nedostačí,
leč lze to věřit a zřít přát si žhavě.

A příliš nízko obraznost má kráčí,
div není věru, pomníš-li té výše!
nad slunce nevnik’ kdo se v prachu vláčí.

Zde čtvrté služebnictvo nebes říše,
jež velký Otec sytí ve stálosti,
čím dokazuje, jak plodí a dýše.

A Beatrice: „Dík, dík v uctivosti
vzdej slunci Andělů, jež k smyslnému
tě zvedlo slunci svojí ve milosti!“

Hruď lidská sotva citu pobožnému
tak otevřela se a s takým chvatem,
s vším díkem vzdát se chtějíc Bohu svému,

Jak při těch slovech v srdci mocně vzňatém
se v Boha vnořila má láska celá
i Bici zapomněvši v citu svatém!

Však právě v tom své zalíbení měla
a sladká usměvavost jejích očí
mou mysl k různým věcem obracela.

Já živá světla viděl, jak se točí;
my střed, korunou ona byla v jasu,
zpěv sladší měla než lesk oko zočí.

Dceř Latony tak v mlh a v páry času
na nebi vídáváme opásanou,
když mlha drží stužky toho pasu.

Ve dvoře nebes četné skvosty planou,
(jdu odtamtud) tak vzácné lesky všemi,
že odnášet je, věcí neslýchanou.

Zpěv světel těch skvost byl mezi těmi,
kdo nemáš ale křídla ku povzletu,
ty čekej, ať zvěsť podá tobě němý.

Tak pějíce ta slunce v žhavém vznětu,
jak hvězdy, jež jsou blízké pevných pólů,
kol nás ve trojím zakroužila letu.

Mně zdály se jak tanečnice v kolu,
jež nepustí se, ale chvíli v stoje
se pídí nové hudby po hlaholu.

A jedno světlo dělo z jejich roje:
— „Když milosti svit, na němž láska pravá
se nítí v lásce, množíc síly svoje,

Tak v tobě zrcadlit se neustává,
že vede tebe na ty schody výše,
po kterých návrat nemožným se stává:

Kdo vína ze své nepřál by ti číše,
pro žízeň tvou ten byl by bez volnosti,
jak tok, jenž spád by neměl v mořské říše.

Chceš květy znát, jež tento věnec hostí,
jenž s láskou na krásnou se paní dívá,
jež k povzletu ti vdechla síly dosti?

Já z beránků byl stáda, kterým kývá
ku pravé cestě Dominik, kde v blahu
lze dlít, když cesta nezláká tě křivá.

Ten po pravici, bych tvou skojil snahu,
můj mistr byl a bratr Albert svatý,
já Tomáš Akvinský jsem. Tuto dráhu

Dále následuj, druhé poznat jsi-li jatý,
nechť oči tvé dle slov mých v kruhu hrají,
jež tvoří tento věnec blahovzňatý.

Ty druhé lesky z Graciana plají,
jenž usmívá se; povznes’ oba soudy
tak, radost že to způsobilo v Ráji.

Jenž zdobí po něm toho kruhu oudy,
jeť onen Petr, jenž podoben vdově,
dal Církvi poklad svůj. Dál světla proudy

Zde páté světlo plá a stále nově
tak láskou dýše, že lační svět celý
tam dole po nějakém o něm slově.

V něm světlo moudrosti, v něm skvělý
věd složen poklad, k jehož ovládání
se nevznes’ druhý, pravda pravdou je-li.

A dále vidíš oné svíce plání,
jež v těla poutech vnikla nejhlouběji
v andělů bytost a jich povolání.

Dál v malé hvězdičce se tahy smějí
obhájce křesťanství, a z jeho díla
pak čerpal Augustin; když dále spějí

Tvé oči ducha za světly (jež ctila
má ústa chválou), nestaví se záhy,
po osmém žízeň juž tě uchvátila.

Tam, zříc vše dohro, loká rajské vláhy
zdroj duše, světa klam a světa bludy
jež zjeví tomu, čí jdou za ní snahy.

Ve Cieldauro leží těla údy,
z nichž vyhnána, a z vyhnanství a bědy
sem přišla mírem skojit světské trudy.

Dál plamenný dech Isidora, Bedy,
dál Richarda též, který v kontemplaci
hloub nežli člověk pohroužil své hledy.

Ten, od něhož tvůj zrak se ke mně vrací,
je světlo ducha, jemuž, smrt že váhá,
se zdálo v těžké myšlénkové práci.

Toť Sigiera hvězda věčně blahá,
čet’ v „slaměné ulici“, pravda mnohá,
jež závist budí, jím zaplála nahá.“

Jak orloj v chvíli volá nás, kdy Boha
se vzbouzí nevěsta, k ženichu pěje,
by miloval ji, spěchá její noha;

Část jednu táhna, druhou poháněje,
a bim bam takou sladkou notou buší,
že srdcem v mír zladěným láska chvěje:

Tak viděl jsem to slavné kolo duší
se točit; v sboru zní jich hymna smavá,
s tou sladkostí, kterou jen srdce tuší,

Tam pocítí, kde radost nepřestává.