Božská komedie/Ráj/Zpěv devátý

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Zpěv devátý
Autor: Dante Alighieri
Původní titulek: Divina Commedia. Paradiso. Canto nono
Zdroj: ALIGHIERI, Dante. Božská komedie. Ráj. Praha : J. Otto, 1930. s. 50–54.
Online na Internet Archive
Licence: PD old 70
Překlad: Jaroslav Vrchlický
Licence překlad: PD old 70

Když, sličná Clemenzo, tvůj Karel vlídný
mne osvítil, jal se mi vyprávěti,
ký jeho rod klam očekává bídný,

Však pravil: „Mlč, nech čas ať dále letí,“
víc říci nemohu, než: Škodě vaší
pláč spravedlivý přijde ve zápětí.

Juž svaté světlo toto nazpět snáší
se do Slunce, které je plní celé,
jak v dobro, které každou touhu plaší.

Ó duše podvedené, zdivočelé,
to dobro necháváte a své čelo
jen ku marnostem obracíte směle!

V tom ejhle, světlo jiné hbitě spělo
mně naproti a v jeho zářném plání
jsem četl, že mně zalíbit se chtělo.

A jako dříve oči mojí paní,
jež tkvěly na mně, zjistily mi zase
svým souhlasem, bych pronesl svá přání.

„Kéž touhu mou bys v krátkém splnil čase,
ó duchu šťastný, důkaz dej mi záhy,
má myšlenka že v trém se zhlíží jase! —“

A světlo neznámé, v němž zřel jsem tahy,
z dna hloubky, v které zpívalo, hned ke mně
to dělo, jak ten, kdo jest dobrem blahý:

„Ve oné části Italské zlé země,
jíž Rialto a Brenta hranicemi
a zdroje Piave, tam zvedá jemně

Se malý vršek, s něhož známa všemi
se vyřítila pochodeň kdys žhavá,
škod nadělala mnoho celé zemi.

Týž kořen zrodil ji i mne, dí smavá,
Cunizza slula jsem, zde planu v zdobě,
neb této hvězdy přemohla mne sláva.

Svůj osud více nevyčítám sobě,
jej odpouštím si, nezříš bol v mé tváři,
což těžko chápe váš lid ve své mdlobě.

Ten drahokam, který tak luzně září
na našem nebi a mně nejblíž svítí,
má velkou slávu, která, než se zmaří,

Věk pětkráte se musí obnoviti;
viz, jak má člověk toužit vyniknouti,
by po prvním mu druhé vzešlo žití!

To necítí však lid ten na své pouti,
jejž Tagliamento s Adiží objímá,
jenž, byť i kárán, pramálo se rmoutí.

Však Padova zdroj zbahní, který jímá
kol Vicenzu, ta jistě přijde chvíle,
neb všecken národ tvrdošijně dřímá.

A kde se druží Cagnano a Sile,
tam hlavu, vládna v pýše, jeden zvedá,
že chytit jej, síť tká juž lidská píle.

A věrolomnost kněze svého, běda,
opláče Feltro, tak po hříchu bažil,
že Malta horšímu víc místa nedá.

A vanu věru bych se najít snažil,
kam Ferrarských krev stekla by jak splavem,
a zmdlel by, po uncích jenž by ji vážil.

Tu krev, již dobrý kněz ten rozdá právem,
že věrným zůstává své straně kleté
a dar ten půjde v souhlas s vaším mravem.

Jsou zrcadla tam, které Trůny zvete,
zkad kyne vstříc nám Bůh, jenž všech je sudí,
čím správnost řečí těchto nahlédnete! —“

Tu zmlkla a domněnku ve mně budí
tím vířením, v němž vrátila se zpátky,
že jiné myšlénky jí vzplály v hrudi.

Mně druhý, známý juž ples ráje sladký
vzplál v jasné záři náhle přede zrakem,
jak slunce zář když raní rabín hladký.

Lesk nahoře zde radosti jest znakem,
jak úsměv na zemi, leč dole stíny
se zatemňují, duch když pokryt mrakem.

„Bůh vidí vše, ty jeho do hlubiny
se noříš duchu blahý (já mu pravím),
že jasné jsou ti všecky jeho kyny.

Proč hlas tvůj, který souzvukem zní smavým
s tou písní zbožných světel, které šesti
se halí křídly jako kulík, žhavým

Cíl touhám nestaví mně svojí zvěstí?
Já nečekal bych na otázku tvoji,
bych pronik’ tě, jak tobě dáno jesti. —“

„Dol největší, v kterém se voda rojí —“
— on začal hovor, — „vyjma ono moře,
jež celou zem objímá paží svojí,

Ve sporných březích také na prostoře
se rozkládá vstříc slunci poledníkem,
že místo jest, jež zřel jsi na obzoře;

Na břehu tom jsem žil byv smrtelníkem,
tož mezi Ebrem a Macrou, jež dělí
Toscanu od Janovy oka mžikem.

Týž východ a týž západ nachem skvělý
má Buggéa, i rodiště mé, v kterém
kdys přístav zbarvil příval krve vřelý.

Zván Folko byl jsem ve zástupu sterém,
jenž znal mne kdys, a nebe toho cítí
teď můj vliv, jak já jeho dřív tímž směrem.

Dceř Bela nevzplála tak láskou v žití,
což Sicheu i Kreuse látkou stonu,
než vlas mi ostříhán, ni v klamu síti

Kdys Fillis nepadla tak Demofonu,
ni Alcid, pro Jolu když cítil plání,
tak nemiloval prudce jak já onu.

Zde není lítost, zde jest usmívání,
ne nad vinou, s tou nemáme víc práci,
leč nad silou, jež v dobrý cíl vše sklání.

Zde v umění zrak udiven se ztrácí,
jež všecko takou láskou vyzdobilo,
čímž dolejší svět k vyššímu se vrací.

By ale přání tvé se vyplnilo,
jež vzniklo v tobě poutí v této sféře,
tu nutno, mnou by mluveno dál bylo.

Ty rád bys věděl, kdo asi se béře
v tom světle, které na blízku mi kmitá,
jak slunce svit se čistou vodou déře.

Věz, mír a jitro Rahabě zde svítá,
jeť v spolek náš zde vřaděná, jí z něho
na stupni nejvyšším plá pečeť vrytá.

Do nebe toho, světa pozemského
kde stín se hrotem končí, byla vzata
dřív chorovodem Krista vítězného.

Neb slušno jesti, aby záře zlatá
ji věnčila kdes v nebi, pro lesk slávy,
jež získala nám dvojí ruka svatá,

Neb v svaté zemi dbala, kolem hlavy
by Josue nes’ vavřín, žena ona
v té zemi, k níž jest papež nevšímavý.

Tvé město vystavené od démona,
jenž k Tvůrci svému obrátil se zády,
pro jehož závisť v slzách duše stoná,

Květ kletý rodí a rozpíná všady,
jenž ovce s jehňaty v blud vede větší,
neb vlkem stal se pastýř plný zrady.

Tak Nový zákon, Otců svaté řeči,
vše opuštěno, pouze dekretály
se studují, jak jejich kraje svědčí.

Tím zabývá se papež s kardinály,
jich myšlení Nazaret málo jímá,
kam Gabriela perutě se vzpjaly.

Leč Vatikan a jiné části Říma,
jež hřbitovem se staly, tam kde množství,
jež Petra sledovalo, nyní dřímá,

Ty zbaveny již budou cizoložství. —“