Božská komedie/Ráj/Zpěv dvacátý

Božská komedie – Ráj Dante Alighieri
Zpěv devatenáctý	Zpěv dvacátý	Zpěv dvacátý prvý

Údaje o textu
Titulek:	Zpěv dvacátý
Autor:	Dante Alighieri
Původní titulek:	Divina Commedia. Paradiso. Canto ventesimo
Zdroj:	ALIGHIERI, Dante. Božská komedie. Ráj. Praha : J. Otto, 1930. s. 104–109.
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Když ono, celý svět jež světlem zlatí,
tak s polokoule naší sestupuje,
že na všech stranách tiše den se tratí,

Tu nebe, jež dřív slunce osvěcuje,
vzplá opět zářící ve světel kráse,
v jichž davech jedno nejvíc v lesku pluje.

Ta změna nebes připadla mi v čase,
kdy odznak světa vůdců jeho svatý
ve požehnaném zobáku zmlk’ zase.

Neb rej těch světel novým ohněm vzňatý
zas pěti počal v sboru písně, vratká
jež paměť moje ztratila, Jež v šaty

Se halíš úsměvu, ó lásko sladká,
jak mohutně jsi v oněch jiskrách plála,
z nichž každá svatých myšlének je matka!

Když drahokamů zdoba dokonalá,
jež vroubí šesté hvězdy jasné plání,
andělským tonům zmlknout rozkázala:

Já mněl, že řeky slyším šumné lkání,
jež zvučně od skály ku skále padá,
tak zdroje ukazujíc požehnání.

A jako citery zvuk v tón se skládá
jí u hrdla, a jako u šalmaje
na konci jejím, kam se dech jí vkrádá:

Tak hučení to bez přestávky vlaje
ve orla těle, stoupá k hrdlu jeho
a ve dutině jeho táhlé hraje.

Teď hlasem jest a ze zobáku ctného
vychází ve slov tvaru, která píši,
jež dávno bylo tužbou srdce mého:

— „K té části na mne, orli zemských říší
jíž snesou slunce patříce mu v žáry,
hleď, abys oči svoje povznes’ k výši!

Neb z plamenů, z nichž složil jsem své tvary,
ti, kteří okem na hlavě mi planou,
všech stupňů vrchol jsou a vděk a čáry.

Ten, jehož svity z mé zornice kanou,
byl pěvec Ducha Svatého, jenž stále
po městech archu nosil s písní manou.

Svou cenu poznává teď dokonale
i písně své, neb dle zásluhy svojí
má odměnu zde; z oněch pěti dále,

Již jako v oka obrví se pojí,
ten, který nejblíž leží u zobáku,
pro syna těšil matku jeda v zbroji;

Zde zří jak trpí a jak bloudí v mraku,
kdo Krista nezná, zdejší zkušenosti
i opak jich se jeví jeho zraku

Ten, jejž pak obvod, o němž mluvím, hostí
na kruhu hořejším, ten smrti snění
od sebe vzdálil pravou zkroušeností.

Že boha věčný soud se nepromění,
teď dobře ví, byť prosby Bohem hnuly,
a svolila se lhůta jednodenní.

Ten, jehož úmysly se k dobru snuly,
zlo spáchal se mnou, když i se zákony
se Řekem stal jen papežovi k vůli.

Teď ví, že zlo jest jemu bez úhony,
neb z jeho upřímné jen snahy zkvetlo,
ač zkázu vrhlo do světa a stony.

Kde oblouk sklání se, tam ono světlo,
toť Vilém, jehož smrt zem oplakává,
již Karla žití s Fridrichovým hnětlo.

Zří, jakou láskou nyní obsypává
Ráj krále dobrého, a svojí září
to všem on jistě na jevo tak dává.

Kdo uvěřil by v světě, jenž se sváří,
Trojanský Rifeus že v tomto sboru
jest pátým světlem? Mnohé se mu zdaří

Teď proniknouti, rozum lidských tvorů
co nechápe milosti boží, oku
byť uniklo dno těchto věčných vzorů.

Jak skřivánek se ztrácí ve vysoku
a zprvu pěje, ale mlkne záhy
syt vlastní sladkou písní: ve hluboku

Mním, orel cítil úkol rajské vláhy
v tom otisku, když touhy mojí síla
věc každou ve své umístila práhy

Nechť pochybnost i ve mně vystoupila
jak barva za sklem, jež je zevšad halí,
bych mlčky čekal, přece nesvolila.

Leč z mojich úst se velkou silou valí:
— „Co za věci to jsou?“ mne nutí ptáti.
Hned v slavné záři všichni zablýskali

A svatý obraz v zraku zřel jsem pláti,
a v tom již odpovídal mému přání,
mne v úžasu tak nechtěl zanechati:

„Zřím, víra tvá se k těmto věcem sklání,
tím, že tak dím, však nevíš jak se tkají,
ač nechápeš, ty věříš bez váhání.

Jsi jako ti, již podle jména znají
tak mnohé, avšak bytost všeho pravou
bez rady cizí těžko pronikají.

Regnum coelorum tady láskou žhavou
a živou nadějí se zmoci dává,
ty vůli Boha zmohou půtkou dravou,

Ne člověk člověku jak podléhává
ta vítězí chtíc býti přemožena,
svou láskou zbita vítězem se stává.

Nad v brvě prvním, pátým podivena
je mysl tvoje, udiven jsi celý,
říš andělská že jimi ozdobena.

Ze svojich těl ne, jak mníš, vycházeli,
jak pohané, křesťané s vírou v nohy,
jež trpěly anebo trpět měly;

Ten z pekla, kde se sotva lidské vlohy
za dobrem pídí, navrátil se v kosti,
čímž vykvetl mu naděje květ mnohý,

Té naděje, jež v svojí horoucnosti
vše kladla v modlitbu, by ožil zase,
až vůle nová jeho vzplála ctností.

Ctná duše ta se opět octla v mase,
o které mluvím, aby vinou svojí
vše napraviti mohla v krátkém čase.

A víra s láskou tak se na ní pojí,
že podruhé když smrti podlehnula,
již mohla dospět k zdejších plesů zdroji.

Ten druhý milostí, jež vyhrnula
se z hloubi takové, že duše není,
jež k první vlně až by dosáhnula,

Jen právu zasvětil své lásky vření
a proto Bůh milosti po stupnici
zrak pro příští mu zostřil vykoupení.

On věřil v ně a proto s věštce lící
on mlčet nemoh’ ku pohanství smradu,
zved’ proti bludům svůj hlas kárající.

Tři paní pokřtily jej, než na řadu
křest přišel za tisíc let, v zrak jim zříti
tys mohl u pravého kola vzadu.

Ó předurčení, kterak málo svítí
na kořeny tvé světla, co tu duší,
jež první „proč“ nemohou pochopiti!

Ó smrtelníci, k soudům světským hluší,
dál bluďte jen, zrak náš, kdo Boha zříme,
přec vyvolence všecky sotva tuší!

Ten nedostatek v radosti však ctíme,
náš ples jen zcela zraje v tomto plesu,
že s tím, co Bůh chce, rovněž souhlasíme.“ —

Tak ze svatého obrazu, z těch hlesů,
bych zostřil krátký zrak svůj rozjasněním,
lék osvěžující já sobě nesu.

Dobrého zpěváka strun rozechvěním
jak citerista často doprovází,
což bývá zpěvu vzácným okrášlením:

Tak vzpomínám, že duchové ti blazí,
co potěše mi orla řeči zněly,
jak pohled z očí najednou vychází,

Plamínku chvěním řeč svou provázeli.