Božská komedie/Ráj/Zpěv devatenáctý

Božská komedie – Ráj Dante Alighieri
Zpěv osmnáctý	Zpěv devatenáctý	Zpěv dvacátý

Údaje o textu
Titulek:	Zpěv devatenáctý
Autor:	Dante Alighieri
Původní titulek:	Divina Commedia. Paradiso. Canto diciannovesimo
Zdroj:	ALIGHIERI, Dante. Božská komedie. Ráj. Praha : J. Otto, 1930. s. 99–104.
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Tak s křídly přede mnou stál rozpjatými
ten krásný obraz, který v sladkém plese
ty svorné duše činil blaženými.

Jak rubín každá, který zažehne se,
zář slunce ohněm v nich tak mocně plála,
až odleskem se v mojím oku třese.

Co třeba nyní, aby ruka psala,
hlas neřek’, inkoust k tomu nedostačil,
ba obraznost to nikdy nepojala.

Neb svatý zobák ptáka mluvit ráčil
a v hlase Já a Můj jsem slyšel zníti,
kde smysl My a Náš by říci značil.

Děl: „Milosrdný že jsem byl v svém žití
a spravedlivý, přišel jsem v tu slávu,
již ani touhou nelze převýšiti.

A upomínku zanechal jsem v davu,
že lidé vůle zlé mne přece chválí,
ač nesledují při tom mého mravu.“ —

Tak z mnoha uhlů, jež se ohněm pálí,
zář jedna sálá, jak mi z toho světla
těch duší lásky jeden zvuk se valí.

Dím: — „Květy věčné, v kterých stále kvetla
a kvete radost, z nichž jen jedna vůně
na místě vůní všech vás ke mně letla,

Ó vyplňte mi, po čem srdce stůně,
to prázdno, jež mne dlouho trápí hlady,
chléb pro něž nenašel jsem v světa lůně!

Vím dobře, božská Spravedlnost tady
když jiné říše zrcadly si dělá,
též vám bez šláře ukáže své vnady.

Vy víte, kterak mysl má jest bdělá
ku naslouchání, znáte pochybnosti,
kterými záhy sestár’ jsem tak zcela.“ —

Jak sokol když se čepičky své zhostí,
hne hlavou, křídly v potlesk sobě tluče,
chtě ukázat se v svoji spanilosti:

Tak onen obraz zřel jsem, dělat ruče,
jenž z pochval božské milosti byl spjatý,
tož písní, již zná rajský host jen, zvuče.

A začal: — „Ten na mezi světa svatý
jenž točil kružidlem, tam rozeznával
ruch žití zjevný všem i nepojatý,

Tak vtisknouti své síly nemoh’ nával
do vesmíru, by nezůstalo déle
nedostižné slovo, jež tu dával.

A důkaz toho, první v pýše smělé
jenž nejvyšší byl tenkrát ze všech tvorů,
že světla nečekal, pad, zkrušen cele.

Tak menší každá bytost beze sporů,
jak vidíš, jesti vasa dobra malá,
jež, sobě mírou, nemá jinde vzorů.

Tož musí vaše patření, jež sálá,
jen toho ducha jeden paprsk býti,
kterého, plnit vše, jest péče stálá,

Dle vlastní bytnosti přec tak nesvítí,
by všeho stvořeného za hranicí
svůj pravý původ mohlo cele zříti.

Tak světa vašeho zrak pátrající
jen tak se v božskou spravedlnost noří,
jak lidské oko v moře tůň se tmící;

Dno u břehu to stihne, ne však v moři,
kde není břehů, přec dno tam se skrývá
a hloubka nad ním pouze závoj tvoří.

A není světla nad to, které splývá
k nám z jasu, jenž se nikdy nezakalí,
vše jiné tma, stín těla a jed bývá.

Víc závoj tobě dál se neodhalí,
jenž ukrýval ti spravedlnost živou,
v otázkách po němž byl jsi neustálý.

Ty řekneš: Ind kde vlnou teče divou,
se zrodil člověk, nikdo neřek’ jemu
o Kristu, aniž psal, a cestou křivou

On v žití nejde a zákonu všemu
vždy vyhoví, kam rozum najde cestu,
on v žití, v řeči nedá místa zlému;

A bez viny když zemře beze křestu,
kde, nevěří-li, jesti jeho vina,
kde spravedlnost, jež ho vydá trestu?

Kdos ty, že rozum soudu se vzpíná
na věci, jež jsou tisíce mil dále,
svým krátkým zrakem, píď jenž obepíná?

Kdo chtěl by odstíny ty pojmout malé,
by nad vámi nestálo písmo svaté,
ten pochybností až strach měl by stále.

Ó zemské duše, mysli bludem jaté,
vždyť vůle první, jež jest dobrá v sobě,
jsouc dobro nejvyšší, se nepomate.

Jeť správné, co s ní v shodě, pravím tobě,
ji k sobě dobro stvořené nestáhne,
leč vzniká ono jí v paprsků zdobě.“ —

Jak nad svým hnízdem vírným letem táhne
též čápice, když mláď svou nakrmila
a tato za ní patříc po ni práhne:

Já dělal, touha má zrak obrátila
výš k obrazu blahému, jehož křídla
se duchy poháněná zakroužila.

Ten krouže zpíval: „Právě jako zhlídla
tvá duše pouze mlhu zvěsti mojí,
jsou lidem tajná věčných soudů zřídla. —“

Pak žáry Duchem svatým vzňaté zkojí
se v zpěvu, v znamení se shluknou blíže,
pro které Říma svět se v úctě bojí.

To začlo: — „V tuto říši bez obtíže
ten nevstoupí, kdo nevěří v tě, Kriste,
ať dřív, či pak, když utrpěls smrt kříže.

Však, mnozí křičí v sboru: Kriste! Kriste!
a budou od tebe dál stát v den soudu,
než mnozí, již tě nepoznali, Kriste!

I pohan odsoudí pak těchto bloudů,
když jedni k radosti a druzí k žalu
se rozdělí pro věčnost v dvojím proudu.

Co řekne Peršan ctnosti vašich králů,
až uzří onu knihu otevřenou,
kde psáno jest, jak brodili se v kalu?

Zvěsť Albertova skutku zlořečenou
tam bude zřít, jež brzy peruť vznese,
jímž Pražskou říši uzříš zpustošenou.

Tam v bolest nad Sekvanou nahledne se,
již způsobil ten, mince padělaje,
jenž kance kly na honbě sejde v lese.

Tam pýcha Anglické i Skotské láje
se zjeví nenasytná k šílenosti,
jež honí je přes hranic jejich kraje.

Tam zjevný bude přepych zženštilosti,
v níž Španělský král s Českým tráví žití,
jenž nesnažil se poznat cenu ctnosti.

U chromce Jerusalemského zříti
lze dobré skutky s I jak znamenány,
M u protivy jich se bude skvíti.

Tam lakota a zbabělost jsou psány,
u krále, ohnivý jenž ostrov hlídá,
kde Anchises mřel stářím dlouhým štvaný.

A k označení, co v něm nebe vídá,
tam v zkráceninách nad ním bude psána
na malém místě velká jeho bída.

Tam podlých skutků bude zjevna strana,
jež spáchal ujec s bratrem, čímž lid smělý
a korun dvou jest sláva promrhána.

Tam Norveg s Portugalcem zdivočelý,
má z Rascie pán v této knize zvěsti,
Benátských mincí padělatel smělý.

Že nedáte se týrat, mějte štěstí,
ó Uhry, rovněž Navarro, již kryje,
vrch z každé strany a jí štítem jesti.

Věř každý, s Famagostou Nicosie,
jak toho závdavkem že trpce kvílí
a k vůli bestii své vzteklé vyje,

jež s druhé strany víc se neuchýlí. —“