Božská komedie/Ráj/Zpěv osmnáctý

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Zpěv osmnáctý
Autor: Dante Alighieri
Původní titulek: Divina Commedia. Paradiso. Canto diciottesimo
Zdroj: ALIGHIERI, Dante. Božská komedie. Ráj. Praha : J. Otto, 1930. s. 95–99.
Online na Internet Archive
Licence: PD old 70
Překlad: Jaroslav Vrchlický
Licence překlad: PD old 70

Svých vlastním slovům těšilo se v slasti
to šťastné zrcadlo, já chutnal svoje,
a sladkost hořkostí jsem mírnil z části;

Ta, k Bohu výš jež vedla kroky moje:
„Změň, děla, myšlenky, jsem tomu blízká,
jenž může ucpat bezpráví všech zdroje“ —

Já obrátil se po řeči, z níž blýská
mi nová těcha, jakou lásku v zraku
jsem jejím zřel, mé písní ústa stiská;

Ne, slovy že bych snad byl na rozpaku,
leč proto, duch že zpamatovat záhy
se nemůž’, když je bez průvodce v mraku.

Jen tak mi jasným zůstal mžik ten blahý,
že srdce moje všech pozbylo přání,
co upřeně jsem patřil v její tahy.

A věčná rozkoš, která přímo sklání
se k Beatrici a jí s obličeje,
svým odleskem mé vše ztišila plání.

Mne světlem zmohla, ve kterém se směje:
„Hleď, ať tvůj zrak i sluch se trochu schýlí,
ne pouze v očích mojích se ráj skvěje! —“

Jak v žití mnohou shledáváme chvíli
plát v očích touhu, taká její vláda,
že pláním jejím duch je celý zpilý.

K svatému ohni obrácena ráda
má duše pochopila vůli jeho,
že, ještě se mnou hovořit, dál žádá.

— „Na pátém stupni stromu pověčného,“
on začal, „který žije od vrcholu,
vždy plody má, neztrácí listí svého,

Zde duše šťastné obývají spolu,
jež v žití slavny, snadno mohly vznítit
by každou Musu písně ku zápolu.

Viz nyní, kříže ramena tu svítit,
a každý, jehož jméno s mých úst sválo,
se pohne, v let, jak blesk vidíš se řítit.

A podél kříže ihned světlo plálo,
jak Josua jsem slyšel a to jméno
jsem neslyšel dřív, nežli se to stalo.

Jak Makkabea jméno prosloveno,
hned jiné kroužiti jsem viděl světlo,
jež slastí v rej ten bylo roztočeno.

Tu Karla Velkého, Rolanda zkvetlo
mi před okem, jež pozorně kol zřelo,
jak za sokolem při honu by létlo.

Rinouarda s Vilémem potom sjelo,
Gottfrieda světlo před můj zrak v tom kříži,
pak Roberta Guiscarda světlo spělo,

Pak v druhých sbory se též světlo blíží,
jež mluvilo, bych poznal, v nebes bráně
ký zpěvák umělý je. Zrak můj níží

Se k Beatrici po mé pravé straně,
by, ať již slovy nebo ruky sledy
mi řekla, co bych dělal odhodlaně.

A takým leskem plály její hledy,
tak radostně, že přemohly svým jasem,
čím plály dříve a čím naposledy.

A jako člověk, který cítí časem
vždy více plesu z dobra, které dělá,
ví, jeho ctnost že vzrůstá; tak já s žasem,

Co s nebem dráha má se otáčela,
jsem pozoroval, jak výš oblouk víří,
že ona v kráse víc se pozaskvěla.

Jak v tváři ženské, jež se studem pýří,
se brzy opět v krátkém po přechodu,
když mine stud, zas úběl sněhu šíří;

Tak byla mi v bílého světla brodu,
jež v šesté hvězdě něhou snivou hrálo,
jak octnul jsem se v žárném jejím svodu.

V té Jovišově pochodni tu plálo
tak lásky velké jiskření, v tom žehu
pak před mým zrakem jako hovor stálo.

A jako ptáci, kteří vzletli s břehu,
jak svojí pastvy nové ku pozdravu,
hned v chumáči, hned v dlouhém pílí běhu:

Tak svatí tady polétali v davu
v těch plamenech a tkali v sladkém pění
hned D hned I hned L do světla hávu.

Teď podle svého vznášeli se znění,
pak na jednom z těch když utkvěli tvaru,
se zastavili chvilku u mlčení.

Ó svatá Pegaseio, ve svém žáru
jež duchům slávu, věčné dáváš žití
a jimi města, říše vedeš k zdaru.

Mne osvěť nyní, abych zobraziti
moh’ vše, co viděly mé tady oči,
tvá síla vše nechť v krátkých verších svítí!

Tu pětkrát sedm zřel jsem, jak se točí,
souhlásek, samohlásek; jejich díly,
jak skládají se, dobře oko zočí.

V Diligite justitiam se slily,
já sloveso zřel i podstatné jméno,
Qui judicatis terram slední byly.

V M slova pátého pak seřaděno,
jich světlo plálo, tak že v Jupiteru,
jenž stříbrný, vše bylo pozlaceno.

A jiná světla letla v tuto sféru,
na hrotu M pak dlela, Dobro pěla,
jež za sebou je láká v tomto směru.

Jak žhoucí polena by v sebe vjela,
čímž nepočetných jisker k nebi vzlétá,
v čem bláznů mysl často věštbu zřela:

Víc nežli tisíc světel se tu splétá,
a stoupá víc a méně, jak se lijí
ze Slunce, kterým síla jejich zkvétá.

A na své místo co se každá svijí
a v klidu dlí, já v různých světel moři
jsem viděl plát z nich orla hlavu s šijí.

Ten, bez vůdce jenž maluje v té zoři,
sám vůdcem jest, vždyť z něho proudí síla,
jež vhodnou formu pro vše hnízda tvoří.

Druž blahá, jež se zatím spokojila
v M do lilijí šatiti se dříve,
teď k obrazu se orla připojila.

Ó sladká hvězdo! drahokamů v snivé
co záři jevíš mi, jenž ukazují,
tvůj vliv na naše skutky spravedlivé!

Tož prosím ducha, z jehož nitra plují
tvá síla s letem, by zřel, odkud dýmy
se noří, jež tvou záři zatemňují:

By jednou přece zaplál hněvy zlými
nad kupčením ve chrámu, který stojí
jen mukami a divů znameními.

Ó nebes vojsko, zde před tváří mojí,
ó za všecky se modli, kteří v sboru
zlým příkladem v blud řídí cestu svoji!

Dřív bojováno meči v bitev sporu,
teď tu i tam chléb lidem zamýká se,
jejž dobrý Otec přeje všemu tvoru.

Jenž píšeš dnes, bys zítra smazal zase,
věz Petr s Pavlem živi jsou, již mřeli
pro vinici, jež pustne ve tvém čase.

Ty řekneš: Pro toho mám zápal vřelý,
jejž učinilo svatým tancování,
jenž stráviti chtěl život osamělý,

Že neznám Rybáře ba Pavla ani.