Božská komedie/Ráj/Zpěv třicátý

Božská komedie – Ráj Dante Alighieri
Zpěv dvacátý devátý	Zpěv třicátý	Zpěv třicátý prvý

Údaje o textu
Titulek:	Zpěv třicátý
Autor:	Dante Alighieri
Původní titulek:	Divina Commedia. Paradiso. Canto trentesimo
Zdroj:	ALIGHIERI, Dante. Božská komedie. Ráj. Praha : J. Otto, 1930. s. 154–159.
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Snad šest tisíc mil od nás v různém plání
začíná šestá hodina a stíny
své tento svět již v rovnou plochu sklání,

Střed nebes když se ztrácí do hlubiny,
a taký jest, že mnohou hvězdu schvátí,
svit kteréž k nám až neproniká siný:

A slunce nejjasnější služka pláti
kdy začne, nebe tak se uzavírá,
že z hvězd se i ta nejkrásnější ztratí:

Tak onen triumf nebes zvolna zmírá
kol Bodu toho, jenž mne zraku zbavil,
jenž tím se zdá být uzavřen, co svírá.

Ten triumf zvolna, pozvolna se strávil;
jat zjevu zmizením i lásky chvěním
jsem u své paní zrakem svým se stavil.

Co o ní pověděl jsem již svým pěním,
bych v jednu chvátal chválu zahrnouti,
by málo bylo, jak ji nyní cením.

Neb krása, k níž jsem mohl oko pnouti,
vše meze přesahá, ba řek’ bych krátce,
ji celou lze jen v Tvůrci obsáhnouti.

V tom, vyznávám, jsem přemožený sladce,
víc nežli komik aneb tragéd cítí
se přemoženým v úlohy své látce.

Neb jako paprsk slunce v zraku vznítí
mohutné chvění, tak vzpomínka milá
na úsměv ten mou duši v zmatek řítí.

Od prvního dne, když mně objevila
se v žití její tvář, až k této chvíli
má báseň vždycky za ní pospíšila.

Však její krása tak se do mne chýlí,
že ustávám, ji píseň nevypraví,
jak umělci, nedojde k svému cíli.

A proto o ní podati vám zprávy,
to rád již přenechávám troubě jiné,
má končí již svůj úkol namáhavý,

A vůdčím hlasem, posuňkem mi kyne:
— „My vyšli jsme již z největšího těla,
náš krok se v nebes pouhé světlo šine,

Ve světlu umu, které rozechvěla
jen láska plesná dobru ku věčnému,
slasť, jež kdy v slasti sotva rovné měla.

Tu Ráje obě vojska zraku tvému
se objeví a jedno v takém tvaru,
v němž dostaví se jednou k soudu obecnému. —“

Jak zraku duchové při silném žáru
se rozprchnou, že oko sílu ztratí,
i mohutné zřít předměty, tak v čáru

Zřím kolem sebe živé světlo pláti,
to v planoucí svůj závoj vše mi tají,
že kolem nic jsem nemoh’ rozeznati.

— „Vždy láska, která toto nebe skájí,
tak počíná zde vždycky k jejich blahu,
že svícny světlům upraví, v nichž plají.“ —

A sotva krátkých slov těch slyším vláhu,
již cítím, kterak nad svou silou z místa
jsem povznešen a nad svojí též snahu.

A zraku bystřina mi náhle čistá
se otevřela, tak že každé světlo
má zornice již pojmouti se chystá.

Jak řeka světlo před mým zrakem letlo
a plálo leskem ve dvou břehů loubí,
na kterých jaro divuplně kvetlo.

A z řeky vidím jiskry plát, jak snoubí
se s květy v jejich padajíce kalich,
jak rubíny, jež zlato živé vroubí.

Ve vůních jakby zpity neustálých
zpět klesaly v to zřídlo, jedny výše
a druhé dolů ve hrách neskonalých.

— „Ta touha, jež tě rozpaluje tiše
co vidíš, abys o tom nabyl zvěsti,
čím roste výš, tím líbí se mi spíše.

Leč musíš doušek této vody vznésti
k svým rtům, než taková se žízeň skojí.“
(Dí slunce očí mých a moje štěstí,

A dále): „Řeka v těch topasů roji,
jež jdou a mizí, a ten smích kol v trávě
jsou stinné předehry jen pravdy svojí.

Ne v sobě že by jevily se tmavě,
leč chyba tady je na tvojí straně,
že nevznáší se zrak tvůj k také slávě.“ —

Tak dítě prudce nepovznese skráně
a k prsu netočí se v probuzení,
když v spánku zpozdilo se, odhodlaně

Bych z očí zrcadla měl, v okamžení
jak obrátil jsem hlavu k vlně svaté,
jež proudí k duší lidských posvěcení.

Jak dotklo se jen moje víčko vzňaté
té vody, zdála se mi délka její,
že v okrouhlost se mění; častokráte

Jak lidé, v larvách již se procházejí,
se jiní zdají, když háv cizí složí,
jenž kuklí jejich dřív byl obličeji:

Tak květiny a plameny se množí
ku kvasu většímu, že náhle kýval
mi v celé slávě obojí dvůr Boží!

Ó jase Boha, kterým jsem se díval
na říše pravé triumf slavný, krásný,
dej sílu, abych co jsem viděl, zpíval!

Tam zářný svit se stkví, kterým jest jasný
i Tvůrce tvoru, který pouze v míru,
když patřiti smí na Něj, můž’ být šťastný.

Ten v kruhu roztáčí se v prudkém víru,
že v objemu svém mohl volným pasem
by slunci být, jež vládne všehomíru.

Jest podstať jeho celá tkaná jasem,
od primum mobile jenž odražený
to čerpá sílu z něho každým časem.

Jak vršek patou v rybník potopený
se zrcadlí, jak chtěl by vidět, květy
a stromy hojně jak jest vyzdobený:

Tak všechněch, jichž se vznesli k nebi lety,
víc nežli na tisíci stupních úže
se v světle, kam zřím, zrcadlily čety.

Nejnižší stupeň když pojmouti může
již také množství světla nebeského,
ký rozměr v listech sledních má ta růže?!

Já v dálku nepustil let zraku svého,
ni do výšky, mé oko všecko zírá,
i jakost, mnohost plesu nesmírného.

Nic blízkost nedá, dálka neubírá,
neb tamo, kde Bůh bezprostředně vládne,
tam přirozený zákon každý zmírá.

V střed žlutý této věčné růže ladné,
jež šíří, stupňuje se, voní v slávu
věčnému Slunci, které stále mládne.

Jak toho, který mlčí a přec zprávu
by čerpal rád, mne Beatrice táhla
řkouc: — „Jaký tady zástup bílých hávů!

Viz obec naši, jak jest neobsáhlá,
viz naše trůny, jak jsou plny kolem!
Těch málo, po nichž naše chuť by prahla.

Na velký trůn, na kterém posud holém
jest koruna, kam patříš neustále,
dřív nežli usedneš za tímto stolem,

Kdys duše sedne velikého krále,
tož Jindřicha, jenž přijde, Italii
by ku ochraně povstal nenadále.

Však slepá hamižnost vás příliš zpíjí,
že jako děti jste, jež mrou již hlady
a přece chůvu zahánějí, bijí.

Na božím soudě domůže se vlády
pak člověk, který zřejmě ani v taji
s ním nepůjde touž cestou; jeho spády

Bůh zruší, takže krátce potrvají;
Bůh s úřadu jej svrhne v sluje děsné,
kde Šimon se a svatokupci kají,

Čímž z Anagni ten mnohem hlouběj’ klesne. —“