Božská komedie/Ráj/Zpěv třicátý prvý

Božská komedie – Ráj Dante Alighieri
Zpěv třicátý	Zpěv třicátý prvý	Zpěv třicátý druhý

Údaje o textu
Titulek:	Zpěv třicátý prvý
Autor:	Dante Alighieri
Původní titulek:	Divina Commedia. Paradiso. Canto trentunesimo
Zdroj:	ALIGHIERI, Dante. Božská komedie. Ráj. Praha : J. Otto, 1930. s. 160–164.
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Tak tedy v tvaru bílé, zářné růže
mně zjevila se armáda ta svatá,
již krví Kristus snoubil sobě úže.

Leč tlupa, která v letu blahém vzňatá
zříc pěje slávu Toho, který nítí
v ní lásku s dobrotou, jež vrchovatá,

Jak hučící roj včel pospíchá v kvítí,
hned pelem obtížit se, hledá práci,
a hned se opět v sladké dílo řítí,

Tak v obrovské té květině se ztrácí,
již tolik listů zdobí, a pak spěje
tam, kde vždy její Láska dlí, se vrací.

Na tváři všem se živý oheň chvěje,
pár křídel zlatých, vše pak jiné bílé,
že v kráse také sníh se nezaskvěje.

Od stopne k stupni v květině tu čile
jak nesli se, mír s žárem roznášeli,
jichž nabyli u nejvyššího cíle.

Leč tíseň perutí, jež kol se chvěly,
tož mezi květem, mezi nebes výší,
ta zření netlumila ni lesk skvělý;

Neb svaté světlo všehomíra říší
vše proniká, jak zásluha kde kyne,
že v odpor jemu pranic nepřispíší.

Ta obec v tiši jisté, pohostinné,
tak plna starých jako nových tvorů,
svůj zrak i lásku v jediný bod šine.

Ó trojí světlo, planouc v jejich zoru
v jediné hvězdě, jež je všecky zkájí,
ó pohleď na náš život plný sporu!

Když barbaři, již doma jsou v tom kraji,
jejž Elice svou září denně jímá,
ve víru za synem, jejž kochá v taji,

Se žasem třásli, hrdé stavby Říma,
když zřeli s Lateranem, pokud čníval
nad všecka díla lidí; což já, mdlýma

Jenž očima se z lidského teď díval
ku božskému, jenž z času do věčnosti
a z Florencie v obec ctnou jsem splýval,

Ký úžas teprv duše moje hostí!
Ba, mezi žasem, plesem, neviděti
a neslyšet, mi bylo líbezností!

A jako poutník jme se rozhlížeti
po chrámu, k němuž za svým slibem kráčel,
a doufá, jak vše bude vyprávěti:

Tak světlem bloudě, jehož lesk mne smáčel,
já nechal po stupních své těkat zraky,
jichž let se k výši, dolů, kolem stáčel.

Já viděl tváře a v nich lásky znaky,
v nich cizí jas a vlastní usmívání
a posuňky, jež plné ctnoty taky.

Tvar celý Ráje se již znenadání
v mém oku objevil, jež těkající
se v žádnou částku pevně neuklání;

A proto s tužbou nově hárající
jsem obrátil se rychle k paní svojí,
by srovnala mé spory zápasící.

Kdos jiný odvetou mou touhu kojí;
já tušil Beatrici a zřel kmeta,
jenž stál tu v těchto oslavených kroji.

Po tváři jeho, v jeho zraku zkvétá
ples dobrotivý, posuňky měl vlídné,
jak něžný otec. Hned s rtů mojich slétá:

„Kde jest má paní?“ v řeči málo klidné.
On: „Přání tvoje bych přivedl k cíli,
mne slala z místa mého; ji zrak zhlídne,

Když v kruhu třetím trochu dál se schýlí,
od stupně nejvyššího, v křesle zase,
jež její zásluhy jí ustrojily —“

Bez odvety již můj zrak pozvedá se;
ji zřel jsem, korunu kol sebe měla,
svit věčný sebou odrážejíc v jase.

Od končin, kde hřmí nejvíc, kdyby směla
se pohroužiti v moře zřítelnice
až v bezdno, není vzdálenost ta celá,

Jak paní svou jsem v dáli zřel, ba více;
však nevadilo to, by obraz její
plál v nezkaleném lesku v moje líce.

— „Ó paní, kterou věčně svěží skvějí
se naděje mé květy, k mému blahu
jež nechalas své stopy v pekel reji,

Na všem, co viděl jsem na svojím tahu,
tvou dobrotu a mocí tvojí ctnosti
a milosti tvé cítím božskou vláhu.

Já otrok tebou vznešen ku volnosti
všemožným způsobem a každou tratí,
jež k cíli tomu síly měly dosti.

Ó nech mi dále štědrost svoji pláti,
by moje duše, která tebou zdráva,
se líbíc ti, se mohla těla vzdáti!“ —

Tak modlil jsem se, ona shovívavá
se na mne z dálky usmívati zdála;
k věčnému zdroji v návrat pak se dává.

— „By cesta tvá se cele dokonala,“
děl svatý Stařec, „k tomu láska svatá
a prosba její mne sem povolala.

Po zahradě té ať tvůj pohled chvátá,
neb pohledem tím v další povzlétnutí
ku Bohu bode zornice tvá vzňatá.

A nebes Královna, k níž v zaplanutí
já hořím zcela, milost dá ti svoji,
jsemť Bernard věrný v každičkém jí hnutí.“ —

Jak z Chorvátska kdo přišel a teď stojí
a dívá se na Veroniku naši
přeslavnou a žár svůj přec neukojí,

Leč šeptá, před ním dokavad se vznáší:
„Ó pane Jezu Kriste, Bože pravý,
tak tedy patří7m v pravou tváři vaši? —“

Tak bylo mně, když lásky oheň žhavý
jsem toho viděl, který v tomto žití
již patřením mír nebe chutnal smavý.

— „Ó synu milosti, hlas slyším zníti,
ten zdejší ples ti zůstane přec tajem,
když v bázni budeš oči dolů krýti.

Leč rozhledni se v nejzažší kruh Rájem,
až uzříš Královnu na trůnu, tato
již říše poslouchá s tím celým krajem. —“

Já oči zved’, jak ráno jako zlato
část nebes, která ku východu leží,
plá nad onu, kde hasne Slunce; jato

Mé oko světlem, tak z údolí běží
se k vrcholu, bod na pokraji zřelo,
s nímž jiné řady zápasily stěží.

Jak tam, kde oko voj by spatřit mělo
u vozu, který Faeton špatně vedl,
vzplá nebe více, co se kolem ztmělo:

Můj zrak tu míru oriflamu zhledl,
víc plála v středu, ale každým směrem
lesk její mírnil se a snivě bledl.

A k středu tomu, v křídel vzmachu sterém
já slavnostní zřel archandělů tísně,
z nich každý jiný leskem, křídel pérém.

A při hrách jejich a za jejich písně
jsem viděl krásu, jak se usmívala
v ples svatým všem. Ó kdybych zvážil přísně

Svá slova všecka, by se vyrovnala
mé obraznosti, nemohl bych říci
ni nejmenší čásť vděků, v kterých plála.

Když Bernard zřel, mé oči pátrající
jak v plamen patří, ihned v tužbě vroucí
k ní obrátil též svoje plesající,

Čímž mé k patření více byly žhoucí.