Božská komedie/Ráj/Zpěv pátý

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Zpěv pátý
Autor: Dante Alighieri
Původní titulek: Divina Commedia. Paradiso. Canto quinto
Zdroj: ALIGHIERI, Dante. Božská komedie. Ráj. Praha : J. Otto, 1930. s. 30–35.
Online na Internet Archive
Licence: PD old 70
Překlad: Jaroslav Vrchlický
Licence překlad: PD old 70

— „Když lásky žárem příliš planu tobě,
víc, na zemi než obyčejem bývá,
že oči tvoje nesnesou to v mdlobě,

Tož nediv se, neb dokonale dívá
se duše má, a za poznáním blaha,
jak seznala je, chvátá noha chtivá.

Již vidím, jak v tvůj slabý rozum sahá
zář věčna světla, jíž, jak zrak jen chytí,
se láska v duších hned a vždycky vzmáhá.

A jiné jestli lásky cit v nás nítí,
tuť vždycky stopa věčného to světla,
jež špatně známa ve vás mdle jen svítí.

S tím přáním teď tvá duše ke mně letla:
Lze nesplněný slib snad vyrovnati,
by duše do sporu se nezapletla?“

Tak Beatrice začla rozmlouvati,
ve zpěvu tomto dál svatou při vedla,
jak ten, kdo nechce řeči své mez dáti.

„Dar největší, s nímž boží štědrost shlédla
k nám, tvoříc, dobrotě jenž nejskvěleji
jest přiměřen i cenou, který svedla,

Jest vůle svobodná, jíž skutky dějí
se tvorů rozumných, a tito pouze
jí nadáni dělají, co jen chtějí.

Tuť netřeba ti přemýšleti dlouze
a zjeví se ti velká slibu cena,
v němž přichází Bůh naproti tvé touze.

Neb smlouva s bohem, jak jest uzavřena,
tu oním pokladem, jejž nejvýš kladu,
jest skutkem Bohu oběť učiněna.

Co můžeš za to dáti ve náhradu?
Chceš dobře dělat s tím, co v oběť dáno,
nad cizím statkem osobíš si vládu.

Teď v nejtěžším juž svitlo tobě ráno;
však církev může dispens udíleti,
čímž zdá se bludem, mnou co vykládáno.

U stolu musíš ještě poseděti,
neb těžký pokrm, jejž jsi požil, žádá,
ku jeho strávení též přihlížeti.

Nuž mysl otevř a hleď, moje rada
by zůstala v ní, neb věděním není,
když mysl pochopené pustí ráda.

Té při oběti ku dvojímu zření
je třeba mít, i na to, co slib tvoří,
a druhé pak jest slibu uzavření.

To druhé ničím pak se neumoří,
leč slibu splněním, a v tomto byla
má řeč již dříve tobě pravdy zoří.

Tož nutností se oběť objevila
u Hebreů, jak známo ti má býti,
ač na dar obětní se zaměnila.

To druhé, látkou slibu co lze křtíti,
můž’ s jinou látkou býti zaměněno
a netřeba se tímto prohřešiti.

Leč nepřendávej druhé na rameno
si proto břímě, než by žlutým dříve
i bílým klíčem bylo otočeno;

A každé zaměnění ti buď křivé,
když obsažen tak jako čtyři v šesti,
slib starý není v novém. Proto lživé

A nemožno jest záměnu tam svésti,
kde stále dolů tahá misku váhy,
co vlastní cenou příliš těžké jesti.

Ó smrtelníci, budiž slib vám drahý,
jej držte, ne však jako Jefte činil,
jenž při oběti své byl bez rozvahy.

Líp slušelo, by sebe z hříchu vinil,
než držet slib a tím spáchal zlo větší;
jej Řeků vůdce hlupstvím nezastínil,

Když Ifigenii lkát nechal v křeči,
a rozplakával moudré s blázny, v čase
kdy o té bohů úctě zněly řeči.

Ó křesťané, víc rozvahy k své spáse!
Jak peří neleťte ve vichrů sváry,
což omyje vás každá voda zase?

Vždyť máte zákon nový, též i starý
a církve pastýře, kteří vás řídí,
tím dosti mohou klíčit spásy zdary.

Zlá vášeň když vás svádí, buďte lidi,
ne hloupé ovce, jinak na vás čeká,
že pospolu vám vysmějí se židi.

Jak jehně nečiňte, jež nechá mléka
své matky, hloupé, vlastním po rozmaru
si pohrává a rozpustile těká!“ —

Tak Beatrice jak zde píši, v žáru
pak touhy k té se straně obrátila,
kde vesmír v živějším se jeví tvaru.

Že mlčela, tvář jasem proměnila,
to zastavilo otázky mé, k letu
jež chtivá mysl má si připravila.

A jako šíp, jenž dříve protkne metu,
než ku klidu se struna luku vrátí,
tak letěli jsme ku druhému světu.

Svou paní zřel jsem tak veselou státi,
když v hvězdy té se potopila jasu,
tím hvězdu zřel jsem větším leskem pláti.

A hvězda když se smála, její krásu
jak hostila, což já pak, od přírody
jenž podléhám hned každé změně času!

Jak v rybníku, kde jasný povrch vody,
jdou ryby za tím, co k nim dolů kývá,
v tom domnění, že pastva to a hody:

Tak víc než tisíc světel, zřím, k nám splývá
a z každého zní hlas: „Hle vyvolený,
jímž rozmnoží se naše láska živá!“

A každý stín byl jasem ozářený,
jenž proudil z něho a pln veselosti,
jak blížil se. Jak byl bys roztoužený,

Ó čtenáři, bych nyní řekl: Dosti!
ku písni začaté, pln nepokoje
víc zvědět jak bys žádal s toužebností!

Tož pochopíš, jaké jsem přestál boje,
jich žití zde a stav poznati chtěje,
když před mým zrakem stanuly jich roje. —

„Ó přešťastný, kterému milost přeje,
než opustil šik válečníků, zříti
říš, která věčným triumfem se skvěje!

My světlem, které celým nebem svítí,
jsme zníceni, tož tuto svoji tuchu
dle libosti zde můžeš skonejšiti.“ —

Tak pravil jeden ke mně ze ctných duchů,
a Beatrice: „Mluv, jen mluv, co žádáš,
jak bohům dopřej víry jim a sluchu! —“

— „Já zřím, že v své se vlastní světlo vpřádáš,
je s očí vlastních sypeš, v usmívání
že vzplanou vždy, jak tahy tváře skládáš.

Však nevím, kdo jsi, proč tvé přebývání
na stupni této sféry, duše svatá,
již spatřit lidem jiná záře brání.“ —

Tak děl jsem k světlu, jehož řečí jata
dřív byla duše má a jehož záře
víc nežli dříve před tím vzplála vzňata.

Jak slunce v lesk svůj vlastní halí tváře,
když svojím teplem zvolna pohltilo
vše, co je v husté ukrývalo páře:

Tak v světle vlastním se mi utajilo
to svaté zjevení v svém velkém plese,
a celé zahalené odvětilo

Tou řečí, již má příští píseň nese.