Božská komedie/Ráj/Zpěv sedmý

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Zpěv sedmý
Autor: Dante Alighieri
Původní titulek: Divina Commedia. Paradiso. Canto settimo
Zdroj: ALIGHIERI, Dante. Božská komedie. Ráj. Praha : J. Otto, 1930. s. 40–44.
Online na Internet Archive
Licence: PD old 70
Překlad: Jaroslav Vrchlický
Licence překlad: PD old 70

„Osanna, sanctus Deus Sabaoth,
superillustrans tua claritate
felices ignes horum malachoth!“

Tak vracejíc se k písni svojí svaté
ta bytost dále započala pěti,
své skráně majíc dvojím světlem spjaté.

Já zřel, jak s drahými zas v tanci letí,
jak nejrychlejší jiskry v dálce zraku
se skryly, že zrak nemoh s nimi spěti.

Já k sobě: „Řekni, řekni, bez rozpaku
jen řekni,“ — pravil, „sladké svojí paní,
ať rosou v žízni, sluncem je ti v mraku!“ —

Leč ona úcta, která vždy mne sklání,
když slyším pouze B znít nebo ICE,
mne uchvátila jak člověka spaní.

Tak nechala mne trochu Beatrice,
pak děla s úsměvem, jenž oblažiti,
i v mukách ohně každého moh’ líce:

„Jak vidím a v čem nemůž’ klamu býti,
jak spravedlivě pomsta spravedlivá
se trestá, v tobě plamen pochyb nítí;

Však osvobodím tobě ducha, živá
slyš slova moje, nebo jimi tobě
v dar velký nyní velká pravda splývá.

Své vůle uzdu, ač ku blahu sobě,
přec nechtěl člověk snésti nezrozený,
tím sebe i svůj rod vzdal pekel zlobě.

Čímž řadou věků bludem poražený
rod lidský ležel chorý, božím Synem,
jenž sestoup’ na zemi, až odcizený

Pak Stvořiteli vesmír jedním kynem,
byl spojen v jeho osobě s ním zase,
tož pouze jeho věčné lásky činem.

K mým slovům obrať zrak! Ve plné kráse
ta přirozenost, v svazku s Bohem byla
tak dobrá, čistá, jak v stvoření čase.

Leč z ráje sama sebe vyhostila,
od cesty pravdy, od života svého
se sama příliš záhy odvrátila.

Trest měříme-li kříže posvátného
dle těla podstaty, pak podle práva,
toť věru trest byl na očistu zlého.

Však žádná křivda nebyla tak žhavá,
na osobu, jež trest ten vytrpěla,
v níž taká bytost, když se pozor dává.

Tak jediná věc různý účin měla;
ta smrť se Židům líbila i Bohu,
jí nebe otevřelo se, zem chvěla.

Teď nesmí ti ve příkrém zdát se slohu
řeč, která dí, že spravedlivě mstěna
zde spravedlivá pomsta. Leč tvou vlohu

Zřím, kterak myšlénkami zapletena
jest v uzel, na kterého rozluštění
tvá mysl čeká snažně roztoužená.

Díš: „Co jsem slyšel, to je k pochopení,
proč ale Bůh ten způsob volil právě,
by vykoupil nás, to mi zřejmé není.“

To, bratře, očím všech vždy bude tmavě
se míhat v taji všem, jimž nedozrála
ve ohni lásky duše plápolavě.

Leč k tomu, že jest cesta všechněch stálá
a zřídka poznaná, chci tobě říci,
proč bylo nejlíp tak. Věř, neskonalá

Dobrota boží, záště neznající,
plá bez ustání v jisker takých roji
nám věčné krásy jevíc čaroskvící.

Co bezprostředně dolů z ní se rojí,
jest bez konce, kam ona pečeť vtiská,
tam otisk věčně trvá v kráse svojí.

To všechno, co z ní bezprostředně tryská,
je volné též a nemůž’ podléhati
těch věcí moci, jež ve nových blýská.

Jí blíže jsou, a víc jim látka platí,
neb svatý plamen, jejž věc každá hostí,
zříš v nejpodobnějších jí nejvíc pláti.

Všech těchto věcí člověk ve hojnosti
požívá, pakli však jen jedna schází,
tu klesá s výše svoji důstojnosti.

Hřích pouze v pouta, v okovy ji hází,
ji nepodobnou tomu Dobru čině,
že z jeho světla málo do ní vchází.

A neoctne se dřív milosti v klíně,
až trestem spravedlivým v choutky smělé
vyplní prázdno, jež jde v stopách vině.

Když zhřešili jste v semeni svém cele
ve lidstva celém pozbyli jste rodu
své důstojnosti, Ráje říše skvělé.

A dobře pozor dáš-li, najdeš shodu,
že návrat nebyl možný jinou drahou,
než projít jedním z těchto dvojích brodů:

Buď musil Bůh se spravednosti vahou
ustoupit z lásky, nebo ze své síly
tvor učinit mu zadost vlastní snahou.

Ve propast věčné rady kéž se chýlí
a upře oko tvé a v roztoužení
ať za mou řečí krok za krokem pílí!

Věz, člověk nikdy ve svém omezení
za dosti učiniti neměl vlohu,
neb nemoh’ sestoupit v svém pokoření,

Jak povznesl se vzdorem proti Bohu.
Toť příčina, že víc pomoci sobě
on nemohl, jak vyložit ti mohu.

Tak zbyly Bohu nyní cesty obě,
by život vrátil vám, jenž nepřestává,
a tou či dvěma k první ved’ jej zdobě.

Leč dobrý skutek že se dražším stává,
čím o dobrotě srdce, jež ho koná,
zkad vychází, svědectví větší dává;

Tu všemu vtisknutá dobrota ona
všech užila cest, aby v první krásu
důstojnost lidská vešla bezúhonná.

K poslední noci od zlatého jasu,
jímž první den vzplál, z žádné nikdy strany
čin taký nestal se a v žádném času.

Sám dal se, štědřejší byl Svrchovaný
když silu dal vám pozvednout se k zdaru,
než odpuštěním zhojit vaše rány.

Vše jiné nestačilo ztišit žáru
spravedlnosti, kdyby ve pokoře
Syn boží nesnížil se k těla tvaru.

Bych vysvětlila vše, co touhou hoře,
chceš zvěděti, co nejasné ti bylo,
bys jako já zřel všady pravdy zoře.

Díš: „Vzduch, zem, oheň, vidím vše, co slilo
se opět z nich a zřím, jak k zmaru v krátce
se chýlí, málo trvá toto dílo.

A věci ty jsou přece boží práce,
čímž je-li pravdou, co má ústa děla,
tož neměly by zhynout.“ — Kde dlíš sladce,

Ta čistá říš i Andělů druž skvělá
jsou stvořeny, o těchto právem platí
dle bytostí jich, jak se jeví celá.

Však živly, jež jsi začal jmenovati,
a ony věci, které z nich se tkají,
ze stvořených sil vidíš povstávati.

Jeť látka stvořená, již v sobě mají,
jeť stvořená ta tvorná jejich síla
v těch hvězdách, které kol nich oblétají.

A z směsice, jež k tomu způsobilá,
hvězd svatých paprslek a pohyb budí,
všech zvířat a všech rostlin duši. Milá

Ta dobrota však dýchá v naší hrudi
proud života, ji plní láskou k sobě,
že po ní zpět se život stále trudí,

A tím též může jasným býti tobě
těl vzkříšení, když váží mysl smělá,
jak lidské tělo v oné vzniklo době,

Kdy prarodičů lidská vznikla těla.“ —