Božská komedie/Ráj/Zpěv dvacátý osmý

Božská komedie – Ráj Dante Alighieri
Zpěv dvacátý sedmý	Zpěv dvacátý osmý	Zpěv dvacátý devátý

Údaje o textu
Titulek:	Zpěv dvacátý osmý
Autor:	Dante Alighieri
Původní titulek:	Divina Commedia. Paradiso. Canto ventottesimo
Zdroj:	ALIGHIERI, Dante. Božská komedie. Ráj. Praha : J. Otto, 1930. s. 145–149.
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Když o nynějším žití bídných lidí
mi, kárajíc je, pravdu pověděla
ta, jíž má mysl ve všem nebe vidí,

Jak ve zrcadle pochodeň by skvělá
se rozsvítila za člověka záda,
než myslil na ni, že by vzplanout měla,

I obrátí se a zvěděti žádá,
zda sklo dí pravdu, a zří, do souhlasu
že obé jest, jak text s notou se skládá:

Má paměť učinila v tomto času;
zrak vzpjal k očím, z kterých láska sítě
mi nastrojila v úsměvu a jasu.

Když obrátil jsem se tam okamžitě,
mé oči tknuty byly tím, v té knize
co zří, kdo dívá se, jak víří hbitě.

Bod viděl jsem, plál v čistém světle ryze,
že oko bylo oslněno v jase
a zavřelo se ostrosti té cizé.

A hvězda sama, nejmenší jež zdá se,
ta měsícem by byla vedle něho,
když hvězda s hvězdou v nebi porovná se.

V té vzdálenosti jak od kola svého
je světlo, které kolo způsobuje,
když nejhustší jest pára štítem jeho,

Kruh ohnivý kol bodu pohybuje
se prudce, takže pohyb, nejrychleji
jenž svět obíhá, před tím ustupuje;

Kol toho jiný víří, za ním spějí
pak druhý, třetí, čtvrtý a kruh pátý
a šestý v sebe tak se otáčejí.

Pak sedmý sleduje tak rozepjatý,
že služka Junony v svém kruhu celém
by neobjala tento oblouk zlatý.

Tak osmý, devátý v rozpětí smělém
a každý volněji se v kole točil,
čím od jedničky dál byl jasným čelem.

A tam jsem plamen nejčistější zočil,
jenž nejmíň od čisté se jiskry dálí,
proud pravdy nejvíce do něho vkročil.

Má Paní zřela, že rmut péče kalí
mou duši, a tu řekla: „Na tom bodu
tkví nebesa i celý vesmír v dáli.

Na kruh ten hleď, jenž nejblíž jeho svodu,
a věz, že žhoucí láskou, jež ho žene,
on víří v takém bystrém chorovodu.“ —

Já: „Byť pořádkem tímto sestavené
vše bylo v světě, jejž zřím v kruzích tady,
rád uznal bych, co přede mnou se klene.

Leč jiný řád zemskými vládne lady,
čím vzdálenější od toho jsou středu,
tím více božské jsou těch kruhů spády.

Nuž tady aspoň ztiš mé touhy bědu
v tom čaruplném i andělském tejně,
jenž světlo s láskou věnčí; v dalším sledu

Jest slyšeti mi, s obrazem proč stejně
se otisk neshoduje, sám v tom sporu
se zmítám, rozjímaje beznadějně.“

— „Tvé prsty, děla v klidném rozhovoru,
že nestačí na uzel ten, toť jasné,
stvrd’ tím, že nevšim’ si ho žádný z tvorů.“

Pak řekla dál: „Však tvoje žízeň zhasne,
tím nasytíš se, co dí ústa moje,
nuž namáhej si ducha v práci spasné.

Těl sféry rozličné jsou podle zdroje
buď většího neb menšího té síly,
jež částěmi jich žene proudy svoje.

Tak větší dobrota v zdar větší pílí
a větší zdar ve větším bují těle,
když stejně dokonalé má vše díly.

Tak ten kruh, vesmír v rozsáhlosti celé
jejž za sebou rve, odpovídá kruhu,
jenž patří víc a víc miluje vřele.

Ty podle síly měříš-li, můj druhu,
ne podle zjevu substancí, jež tobě
se ve kulatém objevují pruhu,

Tu poznáš čárný poměr, v jakém obě,
tož málo k míň a mnoho k více stojí,
dle síly v každém nebi jemu k zdobě.“

Jak jas a světlo hned se vzduchem rojí,
když Boreaš s té svojí tváře dýše,
kde nejmírnější svoje větry strojí;

Čímž hustá mlha rozplývá se tiše,
až zkalené dřív nebe se usmívá
i se vší krásou svojí hvězdné říše:

Tak bylo mi, když Paní dobrotivá
mne jasnou odpovědí ukojila,
jíž pravda vzplála mi co hvězda živá.

Řeč její v ticho když se zkonejšila,
tu kruhy začly jiskřit blesku žehy
jak tyč, která se v ohni roztavila.

Za vlastním žárem šly ty rudé šlehy
a rostly, jako když se šachy dvojí
do tisíců a zněly písní něhy:

Kol zpěvem Hosanah, jenž výš se rojí
od sboru k sboru, v chválu tomu bodu,
jenž drží, udrží je, kde vždy stojí.

By v myšlénky mé zas uvedla shodu,
dí paní moje: „Serafy zříš tady
a Cherubiny napřed v chorovodu.

Svá pouta sledují tak jejich řady,
by bodu tomu jen se vyrovnali,
což mohou podle stupně zření všady.

A druhých lásek tento věnec stálý,
se Trůny zvon božského obličeje,
neb co hráz první trojice zde vzplály.

A zvědět máš, že rozkoš v ně se leje
dle síly, kterou mohou proniknouti
do Pravdy, jež všem duším úkoj přeje.

Čímž zjevno, blaha že lze dosáhnouti
jen patřením, ne láskou, tato bývá
jen toho následkem na světské pouti.

A patření za míru svoji mívá
pak zásluhu, ta dobrou vůlí vzchází
a milostí, toť stupně, kde se dívá.

A v druhé trojici, jež v svěžím mlází
věčného jara pro vše časy klíčí,
květ jehož s listím Beran nerozhází,

Tam blažení Hosanah stále křičí,
tři sbory pějí v trojí melodii
a ples, v němž trojnásobí sebe, líčí.

Tři sbory pak jsou v té hierarchii,
ty první Panstva, druhé slují Síly
a třetí Moci, které tam se kryjí.

Pak v předposledních kruzích v reji pílí
tam Knížata a svatí Archandělé,
hry Andělů se v sledním zakotvily.

A vzhůru všichni zří, jas na svém čele,
a dolů tak působí, že jak k Bohu
jsou taženi, též všichni táhnou směle.

Svou Dionys obrátil k tomu vlohu,
je pozorovat, různit, jmenovati,
a po něm dělám já to, jak jen mohu.

Leč Řehoř nechtěl za pravdu mi dáti,
však jakmile zde otevřel své zraky,
sám nad sebou se musil usmívati.

A takového taje zdali mraky
se smrtelníku roztrhly, nech žasu,
kdo sdělil s ním je, viděl je zde taky

A jiné pravdy ještě z toho jasu.