Božská komedie/Ráj/Zpěv čtrnáctý

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Zpěv čtrnáctý
Autor: Dante Alighieri
Původní titulek: Divina Commedia. Paradiso. Canto quattordicesimo
Zdroj: ALIGHIERI, Dante. Božská komedie. Ráj. Praha : J. Otto, 1930. s. 74–79.
Online na Internet Archive
Licence: PD old 70
Překlad: Jaroslav Vrchlický
Licence překlad: PD old 70

Od středu v kraj, od kraje v střed se voda
ve oblé váse vždycky rozvlňuje,
když zvenčí se neb z nitra náraz podá.

To náhle v mysl moji sestupuje,
co pravím, Tomášovo slavné žití
co zatím zprávu svoji zakončuje.

Tož k vůli podobnosti, jež tu svítí
v tom, co děl on, co děla Beatrice,
jež po něm takto začla hovořiti:

— „Ač neřek’ to, ni myslil, jeho chtíče
jej vedou k tomu, potřebou mu jesti,
se uchopiti jiné pravdy klíče.

Rci jemu, světlo, ve kterém zří kvésti
zde bytost vaši, zda potrvá s vámi
a bude se tak do věčnosti nésti;

A zůstane-li, časů proměnami
co bude, až vy stanete se těly?
Zda neoslní zrak vám?“ Jako sami

V ráz pudem plesa vyššího v rej smělý
se rozháraní pustí tanečníci
a ve smíchu zpěv začnou převeselý:

Tak svaté kruhy, novou radost v líci,
po zbožné řeči nové začly řady,
rej veselý a píseň jásající.

Kdo naříká si, že zmíráme tady,
tam bychom žili, věru nepoznává
té věčné rosy osvěživé chlady.

Ten Jeden, Dva, Tři, žít jenž neustává,
a vždycky vládne v Jednom, Dvou, Třech stále,
neobjatý, ač vesmír obetkává,

Byl třikrát chválen duchů ve chorále
a s takým vděkem, takou melodií,
jež každé zásluze by byla k chvále.

Z těch, v nejzářnějším světle co tu žijí,
hlas skromný z menšího jsem slyšel kruhu,
jak Anděl asi mluvil ku Marii:

— „Jak dlouho bude trvat v rajském luhu
ples čarovný, tak láska naše živá
nás bude v takou šatit zářnou duhu;

Lesk její z lásky záře sílu mívá
a láska z patření, to rozmáhá se,
co milosti v mohutnost lidskou splývá.

Až slavně v svatém octneme se mase,
jak naše osoba je na se vloží,
se zastkví, ježto celá, v plné kráse.

Dar největšího Dobra se v nás zmnoží,
ač bez zásluhy máme je, mním světlo;
jím schopni jsme pak patřit v světlo boží.

Tím naše patření do hloubi zkvetlo,
tím vzrůstá žár, který se na něm nítí,
tím vzrůstá světlo, které s něho sletlo.

A jako uhel, plamenem jenž svítí,
svým živým leskem plamen převyšuje,
že v plamenech lze zřetelně jej zříti:

Neméně paprsk, zde jenž vytryskuje,
též převýšený bude těla leskem,
jež nyní země stále zahaluje.

A nebudeme znaveni tím bleskem,
neb silní budou ústrojové těla,
snést všecken ples, nic nebude nám steskem. —“

A v obou sborech svorná píseň děla
jak na kyn jeden takým hlasem Amen,
po mrtvém těle touha že v něm zněla.

Ne pro sebe trysk’ tento něhy pramen,
leč otcům, matkám a všem drahým dříve,
než byli změněni v ten věčný plamen.

A dokola hle, v záři stejně živé
lesk nový povstal nad leskem, jenž planul,
jak obzor, když se jasní v tiši snivé.

Když soumrak večerní ku zemi skanul,
jak nové hvězdy náhle vystupují,
zrak neví, zda jej přelud neovanul:

Tak nové bytosti se vynořuji
a kol dvou kruhů jako do třetice
ve nový kruh se točí a v něm plují.

Svatého Ducha pravá blýskavice,
jak náhle před můj zrak jsi předstoupila
tak zářná, snésti nemoh’ jsem tě více!

Leč Beatrice se mi objevila
tak smavá, krásná, že jak jiným tady,
má pamět rovněž tomu nestačila.

Jí oči moje nabyly zas vlády
se pozvednout a ku vyššímu blahu
sám vznešen s paní svou jsem z té byl řady.

Já cítil, na vyšší že stoup’ jsem dráhu,
neb jasněj’ hvězda ta se usmívala
a rudším světlem než na zemském práhu.

A s celým srdcem, řečí, která jala
všech srdce stejně, Bohu dík jsem vzdával
za novou milost, jež se na mně stala.

Z mých ňader ještě plamenů těch nával
se nevyrojil a já v duši cítil,
jak libým se a šťastným dar ten stával.

Neb velký lesk a rudý požár svítil
a plála světla a paprsky dvojí:
Jak Helie je zdobíš!“ žas mne chytil.

Jak z menších, větších světel setkána rojí
se mléčná dráha jdouc od pólu k pólu
a mudrcům tak velkou starost strojí —

Tak v hloubi Marta vše ty svity spolu
se pojily to svaté na znamení,
jež tvoří kvadranty ve jednom kolu.

Tu pamět má se vzpíná nad umění,
neb na tom kříži tak plál světlý KRISTUS,
že příklad vhodný možno najít není.

Leč kdo svůj vezme kříž a jde, kam KRISTUS,
ten omluví rád, co zamlčím právě,
až v oné záři zjeví se mu KRISTUS.

Od ruky k ruce, od paty až k hlavě
se světla míhala, jak přecházela
a srážela se, vytryskla vždy žhavě.

Tak zvolna, rychle, částečně a zcela
vždy v změně tvaru krátce aneb dlouze
se prachu čára nad tvým zrakem chvěla

Se pohybujíc v světla zlaté prouze,
jíž proudí stín, jejž ku úkrytu svému
si chytře člověk zřídil. A jak pouze

Jen sladký hlahol sluchu zdivenému,
jenž jednotlivé tony nerozlíší,
zní ve souzvuku harf a houslí: V sněmu

Těch světel, která plála v této říši,
jsem slyšel píseň, s kříže slavně zněla,
můj duch byl zpit, ač bez textu ji slyší.

Za předmět jistě velkou chválu měla,
neb „Vstaň a vítěz!“ rozeznal jsem chvíli,
jak ten, kdo slyší, nechápe však zcela,

I byl jsem tady takou láskou zpilý,
že nenašel jsem věcí, v pouta sladčí
jež byly by mne takto uvěznily!

Mé slovo příliš daleko snad kráčí,
když kladu níže ples těch svatých očí,
jichž pohled jeden vší mé touze stačí.

Kdo ale chápe, čím výš noha kráčí,
tím síly víc pečetě krásy mají
a zrak můj pozděj’ ku oněm se stáčí;

Ten omluví mne, proč se tady kaji,
neb uvidí, má slova byla pravá,
neb svatý ples nemusí mlknout v taji,

Neb čím výš stoupá, tím se čistší stává.