Pohádkové bytosti

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Pohádkové bytosti
Autor: Jiří Polívka
Zdroj: In: Národopisný věstník českoslovanský. roč. XXV-XXVI., str. 19-35. [1]
Vydáno: 1932-33
Licence: PD old 70
Index stran
Polívka - Pohádkové bytosti.djvu

[19] Ze jmen polomytických bytostí zachovalo se poměrně nejlépe — alespoň ve slovenských pohádkách — jméno „laktibrada‟, také „loktibrada‟. Loktibrada je píď dlouhý mužíček s vousem, dlouhým celý loket (Súpis I, 265); vous měří někdy 2 lokte, a mužíček má loket dlouhé nehty (ib. III, 146). Trpaslík, ohyzdnější než čert, s vousem na loket (ib. I, 279). Vyrušuje společníky při přípravě jídla; Grim, K. H. M. č. 91; Súpis I, 265, 279, 304, 309. V jednom starším podání toto jméno vypadlo a mluví se v něm o čertu s vousem na píď dlouhým (Súpis I, 301), zde se jmenuje „na pétš bräda, na péč loket‟. Jméno nás svádí k domnění, že jím byla snad označována bytost rodu ženského, jež mohla být zaměňována s „ježibabou‟ (ib. I, 276; podobně ib. 282, 284). Proto bylo mužské jméno mužské bytosti pozměněno v „loktibradák‟ (ib. I, 294, 304). Jeho úkoly vykonává někdy bezejmenný stařec (ib. I, 321). Vyskytuje se i v jiných látkách. V Grim. č. 96, ve starším podání, potkají bratří na cestě za kouzelným ptákem starého muže s vousem na 2 lokte a nehty loket dlouhými; ptají se tohoto „loktibrady‟, kde a jak ptáka naleznou (Súpis III, 146). Sirotek, kterého otec zanechá v lese, posluhuje v lesní chatrči starci velikému píď s vousem na loket dlouhým. Za službu je bohatě odměněn a vrací se domů (Czambel 244, č. 134). Jméno toto je zapsáno i ve sbírce Škultéty-Dobšinského 13, č. 2, kde je bytost jím označená zase ženského pohlaví (srv. Bolte-Polívka I, 218). V českých pohádkách jest loktibrada zapomenut. Ve valašském podání u Kuldy I, 115, praví se, že přišel „chlap‟ ke společníkům po jídle a pořádně je zbil. V pohádce ze západní Moravy se mluví o starci loket velikém s vousem dlouhým 7 loktů (Sedláček I, 18); u Mikšíčka je zase malý mužíček (I, 177); stařec (Mikšíček, Pohádky 23).

V pohádce zpracované od B. Němcové (II, 31, č. 15) je loktibrada nepojmenovaný mužíček, jenž byl společníkům sotva po kolena; na prsa mu splýval černý vous a oděn byl červeným pláštěm. V novější reprodukci tohoto zpracování (Kladské pov. I, 113, č. 60) je loktibrada žlutý mužíček s dlouhým vousem. A v ještě jiném podání (Hruška, Na hyjtě III, 102) je loktibrada mužíček jako palec s vousem dlouhým na kolik loktů; jmenuje se také „pidimužík, trpaslík‟. Jinde se jmenuje jen trpaslík a není blíže popsán (Podkrkonoší záp. 164, č. 79). „Pidimužíka‟ s dlouhým vousem má i Přikryl (str. 464). U Slováků se jmenuje „loktibrada‟ také princ, který zabloudí při lovu (Dobšinský III, 65). Ve starším podání Grim. č. 60 [20] čarodějnice, která reka obrací v kámen v začarovaném lese, jmenuje se loktibrada (Súpis I, 214).

Pidimužík se jmenuje pozdě zrozený syn jako sirotek — paleček — jenž osvobodí unesené sestry (Súpis II, 70). Pidimužík se nazývá také stvoření ve versi Grim. č. 46, které pomáhá nejmladší dívce; vypráví jí o dvou sudech, v nichž je uzdravující a oživující krev, kterou vzkřísí své zabité sestry a může s nimi uprchnouti (Sb. Mat. Sl. VII, 71, č. 22). Tu onde se objevuje v pohádkách českých. Zjeví se řezníkovi, když zabije loupežníka; dá mu tři psy, s nimiž osvobodí potom princeznu (Vaněček 70, č. 49). Jindy dostane řezník tyto psy od poustevníka, na př. u Kuldy III, 21, č. 2.

Začarovaný kůň se jmenuje u Slováků tátoš, jméno je tedy původu maďarského. Toto slovo je doloženo v maďarštině v první polovině XV. století, ale v jiném významu. Pokusy vysvětlovati toto slovo ze slovanštiny byly nešťastné (R. Et. Slav. II, 268). Tátoš se krmí korýtkem ovsa a korýtkem ohně (Súpis I, 248), nebo také řeřavým uhlím (ib. II, 248). Hrdina obdrží tátoše, když uhlídá koně čarodějnice (ib. II, 34). V tátoše se promění beran uvázaný na pastvě (ib. II, 349). Nalézá se ve stáji; klíč od ní obdrží hrdina od svého kmotra Krista (ib. II, 244). Tátoše dostane hrdina od svých zvířecích švagrů, zakletých knížat (Czambel 224). Tátoš hrdinův je silnější než tátoš druhův, který unesl krásku (Súpis II, 36, 158). Takového zázračného koně dostane hrdina také od vděčného nebožtíka, jehož dluhy zaplatil (ib. 374). Tátoše obdrží spolu s mečem a oděvem, chránícími před každou ranou, z vděčnosti od starce (ib. II, 390). V novější versi z liptovské stolice jest „tartoš‟ (II, 331). V novějších versích najdeme toto jméno jen výjimečně, zřejmě vlivem pohádek již otištěných (Sb. Mat. Sl. VII, 12, č. 7). A též pod jménem zcela ojedinělým: hrdina si vyslouží u čarodějnice jenom koně, bratra koně drakova, který se jmenuje Čitajkroki (Sb. mus. spol. sl. XVII, 84, č. 36). Jméno tátoš nemá všude tento význam. V starší versi pohádky o věrném příteli proměněném v kámen (Grim. K. H. M. č. 6) slyšel sluha od ptáků, že mu pošlou naproti dva zlaté tátoše, kteří je shodí, jakmile na ně sednou (Súpis III, 47).

V českých pohádkách jest postava čarovného koně úplně vybledlá. Pohádka v rukopise E. Pecka č. 15 je patrně udělána podie pohádky Jak. Malého č. 1: Hrdina má ze šesté země dovésti koně se zlatou hřívou; u Malého „zlatohřivák‟, u Pecka „zlatohřival‟. Kůň má někdy vlastní jména, na př. kůň vysloužený u čarodějnice se jmenuje „diviš‟; když jej hrdina vezme za hřívu a stiskne jej koleny, kráčí jako „šemík‟. Jméno jest vzato ze staré pověsti (Podkrkonoší záp. 70, č. 28). V jiné pohádce nazývá tatáž vypravěčka koně čarodějnice „rychlovlak‟ (ib. 53, č. 23). Jindy se jmenuje kůň „vostro-běh‟ nebo „vostrolet‟ (ib. 347, č. 176). Ve versi Grim. č. 136 se jmenuje kůň po německu „rajtferd‟ (Podkrkonoší vých. 107, č. 76).

Jiná mytická bytost je pták Noh. V rukopisných slovenských pohádkách se jmenuje knochta-pták (Súpis I, 267,284), knofta-pták (ib. 298). V novějších záznamech knofti-fták (ib. II, 39) nebo nofti- [21] fták (ib.), nochtenpták (Czambel 423, č. 212), pták-nocht (ib. 444, č. 222, stol. Spišská), noch-pták (Sb. mus. spol. slov. XVII, 8). Kromě toho na Moravě pouze noh, beze slova pták (Peck, č. 32).

Toto slovanské pojmenování noha najdeme velmi často ve staročeských památkách. Teprve v XVI.—XVII. stol. zdá se, že se udrželo jen písemným podáním, vlivem starých překladů bible, ale v živé řeči upadlo v zapomenutí. Srv. pojednání Jos. Zubatého v čsp. Naše řeč XIII, 153. Toto označení mytického ptáka je asi všeobecně slovanské; praslovensky znělo asi *j (ь) nogъ,, srv. Miklosich, Etym. Wb. 216; Berneker, Etym. Wb. I, 43. Srbo-chorv. a ruské formy noj, nog, různě přetvářené, noguj ve XIV. stol. a j. nelze ovšem snadno uvésti v soulad. Slovenská jména souvisí — podle přesvědčivého výkladu Jos. Zubatého — se starým jménem; nutno je vysvětlovati jako pokaženiny slova, které se stalo nesrozumitelným; zcela jasný jest význam noh-ten-pták, ostatní z pták-noh (uv. místo 146) s různými změnami fonetickými.

V Kuldově povídce I, 205, č. 31, poslal král svého chovance, aby mu přinesl: „Buď tři vlasy ze Sybilly, která se točí ‚nad babylonskou věží‘, buď tři pérka z mořského patoše‟. V. Tille přičinil k jménu „Pátoš‟ otazník; Böhm. Märchen 328. V jeho „Soupise českých pohádek‟ str. 147 není již při tom jménu otazník. V nové versi Kuldovy povídky u Pecka č. 22 (Soupis českých pohádek, str. 146) je jméno „papuch‟. Výklad Kuldův „Mor. nár. poh.‟ II, 266, reprodukovaný od Bartoše, Dial. slov. mor. 284, zakládá se patrně na jeho pohádce. Sándor Solymossy pokládá toto „pátoš‟ za pokažené „deformé‟ z „tátoš‟; „Eléments orientaus dans les contes populaires hongrois‟, zvl. ot. str. 9 z Revue des études hongroises, VI. sv.

Místo starého mytického ptáka vystupují jiné, známější bytosti: drak (Súpis I, 245), zázračný pták (ib. 278), velký pták (ib. 280), ukrutný pták (ib. 324), pták beze všech přívlastků (ib. 283). Také jiní ptáci: orel (ib. 302), černý havran (Sb. mus. spol. slov. XVII, 92, č. 54), krkavec (Súpis II, 143). Někde jest zase místo ptáka čarodějný kůň tátošík, v podání ze župy Abaujské (Czambel 347): vynese hrdinu vzhůru, jakmile mu jen přinese uzdu z komnaty nej-staršího draka. V novější versi z Turce je tento motiv zaměněn jiným: hrdina osvobodí ze zámku kromě princezny i ptáčka, který varuje osvoboditele před jeho společníky; pak mu přinese v zobáku větvičku, kterou hrdina otevře skálu a dostane se tak zase zpět na svět (Súpis I, 313).

V českých pohádkách jsou jen zbytky; v podání ze severních Čech přiletí k hrdinovi velký pták, jmenuje se „noc‟, a slibuje mu pomoc jen když zničí starého čaroděje, který mu každého roku uloupí jeho mláďata (Podkrkonoší záp. 232, č. 114). V zpracování Grim. pohádky č. 91 od B. Němcové radí nejmladší princezna hrdinovi, aby vyskočil na draka; motiv o známém krmení ptákově, zde drakově, neúplný (B. Němcová II, 38). Podle toho vypravováno v Kladských pov. I, 115.

Tento motiv je poměrně nejlépe zachován u Přikryla (471) : Hrdina vyleze na. jabloň, aby se nasytil. Spatří, jak ke hnízdu se [22] plazí velký had. Ohromný pták létá okolo stromu; hrdina srazí hadovi hlavu. Pták hrdinovi děkuje, drak mu požíral mláďata již 300 let. Pták vynese hrdinu na svět stejně jako jindy. V moravské pohádce z r. 1847 (Mikšíček, Pohádky 28) ukazuje stařec hrdinovi koníčka, který jej ihned vznese.

U Kuldy (I, 249, č. 55) jest nový motiv: Bubeník najde nejprve v podsvětí trumpetu, píšťalu a buben. Jakmile začne v podsvětí před druhy pískat a bubnovat, shromáždí se hned celý zástup; v něm jsou tři muži z jeho země, kteří mu řekli, že vede cesta k moři a že přes moře může přijíti domů. Při břehu kotvila připravená loď jako v povídce B. Němcové. Právě tak v Kladských pov. (I, 13, č. 3). Valašská pohádka ve sbírce Tillově je zde úplně pokažena. Pohádka vypravovaná u Elpla souvisí asi s povídkou Kuldovou. V pohádce ze západní Moravy zůstane hrdina s matkou osvobozené princezny v podsvětí. Vědí o proutku, kterým si čaroděj, jejich věznitel, otvírá skálu. Tak se hrdina dostane zpět na svět (Sedláček I, 20). V této pohádce požírá mláďata nohova had. Jen ve starším podání slovenském je zničí každého roku horký vítr; hrdina je pokryje svým pláštěm (Súpis I, 284, 302). Oba motivy spojeny, had a dešť (Súpis I, 283). V podání ze Spiše (Sb. mus. spol. slov. XVIII, 92, č. 54) najde hrdina v podsvětí kováře, jenž mu vypravuje o černém havranu. Ten prý přináší svým mláďatům do podsvětí potravu. Kovář zašije hrdinu do koňské kůže, v které jej havran vynese zpět na svět. Tento motiv je z pověsti o Bruncvíkovi. V podání této pověsti u Czambela (444, č. 222) vynese pták-„nocht‟ hrdinu v koňské kůži zašitého na horu.

Pták noh zastupuje i jiné bytosti. V novější pohádce jest knofti-pták místo draka; zakletá kráska jej vězní v zakázaném pokoji v sudu a hrdina jej osvobodí (Súpis II, 39). Jiná nová pohádka vy-pravuje, že u krále, jenž nemá děti, žije knoftopták; na přání královo se mu střílí divoká zvěř (ib. II, 293). V jiné pohádce má princezna nochtenptáka, tak velikého jako je vůl; sežere najednou dva kbelíky žita, aby jí mohl přinésti ze mlýna mouku. Mlynář jej strčí do bedny (feršlog), ve které nese pták mouku, aby jej přinesl princezně (Czambel 423, č. 212). Hrdina hledá princeznu na skleněné hoře; na cestě přijde k drakovi, ptá se po skleněné hoře; druhý drak svolá všechna svá zvířata, pak přijde ještě noch-pták, jenž vynese hrdinu na skleněnou horu (Sb. mus. spol. slov. XVII, 8). Podobně ve valašské pohádce Peckově, č. 32. V českém podání této pohádky (Příhoda, č. 2) je místo noha zlý duch, poslední z těch, kteří přilétnou na poustevníkovo zapískání. Tento duch se zde jmenuje „kuchel-michel‟.

Drak se jmenuje ve slovenských pohádkách šarkan nebo šarkáň. Tato jména jsou i v pohádkách maďarských a jistě z maďarštiny přešla do slovenštiny. V pohádkách rumunských a jihoslo-vanských se nevyskýtá. Kromě tohoto bývalého území maďarského nalézáme toto slovo ještě na severních a západních pohraničních územích na východní Moravě u Uherského Brodu (Bartoš, Dial. slov. 417); kromě toho šargan, šargot, „trhán‟ (a ve Slezsku, u Karlo- [23] wicze V, 284), szargan; drak, v klení vedle pieklo, ezart: „niech to piekło (szargan) weżnie‟. Také u kmene rusínského t. zv. Lemků, ale pouze ve významu „zimní bouře‟, Hrinčenko IV, 486. Toto slovo je ještě doloženo v srbské listině z r. 1466 (Daničić, Rječnik star. III, 486): šrkana dva viteška, a treti šarkan, na njem kako čověk ko-ralja srebrom pozlaćena. Slovo je nejasné. Chauvin uvádí ve své Bibliografii V, 113, že slovo śarrkâne má v orientálních povídkách význam „héros redoutable‟. Zemřelý orientalista Rud. Dvořák mne kdysi poučil, že přídavné jméno šarkán je jen v arabštině, ale že má zcela odchylný význam. Spíše souvisí se jmény v ruských památkách a ruské epické poesii. Odtud asi proniklo do lidových podání, vyskýtá se u Srbů, zvláště pak k Maďarům a odtud k národům sousedním. V jedné severní velkoruské písni se líčí boj Djuka Stepanoviče se šarkanem (Rybnikov II, 697, č. 214, 215). Ruští učenci spojují toto slovo se jménem knížete Polovců z počátku XII. stol. šarokan, šaruchan, jež se vyskytuje i v písni o pluku Igorově, srv. R. Etud. slav. II, 269. Solymossy Sándor připomíná ve svém pojednání „Népmeséink Sárkány-Alakja‟, zvl. ot. z Ethno-graphia 1931, strana 23, německý výtah, že vedle tohoto draka „šar-kána‟ v některých maďarských pohádkách se vyskýtá čistě lidská postava. Ozbrojený bojovník na koni, který má v podsvětí svůj zámek a rodinu, jako mnohohlavý zlý obr přijde na povrch země; jezdí v bouři, chce všechno shltnouti, loupí slunce, hvězdy a měsíc z oblohy a pohádkoví hrdinové mu je potom vytrhnou. Za vichru a krupobití zuří, střílí se do mraků nebo hází se po něm sekerou a pálicí, aby jezdící drak se zapudil. I tato maďarská postava pohádková dá se dosti pravděpodobně vyložiti ze jména dávného knížete Polo-veckého. Ve slovenských pohádkách má šarkan ještě jiné úlohy: Hrdina jde hledat zmizelé labutí panny na skleněnou horu. Přijde k osmihlavému šarkanovi, poleká jej, že proti němu táhne velký zástup ; zavře jej do sklepa, až by zástup přešel. Nebo v úvodu podání legendy o sv. Jiří: chlapec rybářem vychovaný táhne do světa s bubnem. Přijde do lesa, vzbudí bubnováním devítihlavého šarkána. a řekne mu, že k němu táhne velký zástup. Chlapec vstoupí se šarkanem do jeho chýše a žádá jej, aby mu zjevil, kde žije jeho otec-král. Šarkan svolá zvířata; lev, který přijde poslední, zanese hrdinu do toho města (Sb. mus. spol. slov. XVI, 14, č. 11). Podobně ve versi pohádky o kocouru v botách. Napíše hrdinovi doporučující dopis pro desetihlavého bratra šarkana. Šarkan rozkáže svému ptáku nohovi, aby zanesl hrdinu na skleněnou horu (Sb. mus. spol. slov. XVII, 8). V pohádce B. Němcové (II, 184, č. 59) se promění starý had v šar-kana. V rusínské pohádce ze Spiše je místo náčelníka lupičů troj-hlavý šarkan, jenž miluje paní a s ní usiluje o smrt jejího vlastního syna, Súpis I, 77, č. 4. Ve versích ke Grim. č. 107 jsou na šibenici,-pod kterou je zaveden oslepený bratr, havrani; tak i v slovenských versích, Súpis IV, 96, 97, 105; hrdličky IV, 106. V polském podání ze Spiše (Malinowski 141—3, č. 1) jsou to šarkane. Ve slovenských někdy draci, Súpis IV, 98; čerti, Súpis IV, 94.

[24]

Někde se užívá slova drak (Súpis I, 236; Sb. mat. slov. VII, 14). V záznamu ze Spiše s četnými polonismy se jmenuje dragoš (Czambel 455), což je ovšem pro polštinu slovo cizí. Ve versi pohádky o věrném příteli, proměněném v kámen, je název hadisko (Súpis III, 36), ale v jiných versích je slovo šarkan (ib. 23, 27; Dobšinský VIII, 35; Czambel 399). U Škultéty-Dobšinského jest místo toho drák (str. 344), v českých pohádkách napořád drak, velmi málo saň (Kulda III, 28). Na Opavsku sanoćsanoć. Máme tu na kopci takovou nestvůru, která se jmenuje „sanoć‟, má devět hlav a devět ocasů a každého roku „musí dostati jednu ženskou na potravu‟, Polívka, Povídky opav. a han. 19, č. 4. V rukopisné pohádce Příhodově (č. 1) slyší zajatá princezna od divého muže, kdy má zemříti: V Portugalsku je ostrov; každého dne tam pronásleduje lev jednu osobu. Musí přijíti takový člověk, který by lva roztrhal. Ze lva vyskočí zajíc, ze zajíce vyletí holub. Zde je lev jistě místo draka.

Všeobecný rys pohádek jest, že kráska musí draka „vískati‟. V pohádce z Kladska unesená princezna musí draka „chovat‟ dvě hodiny v klíně (Kladské pov. I, 13, č. 3).

Nadobyčejně silný hrdina, kterého matka kojila 2X7 nebo 3X3 leta, jmenuje se obyčejně „lomidrevo‟ nebo „valibuk‟ (Súpis I, 263, 269, 277). Tento hrdina má také statečné druhy; s nimi osvobozuje unesené princezny. Jmenují se „valivrch‟, „měsiželezo‟ (ib. 263, 281) nebo také „kopivrch‟ a „měsiželezo‟ (ib. 269); někdy také „skaly-mej‟ a „železomej‟ (ib. 275). V novějším podání u Czambela (str. 402, č. 206) je jmenován jen „valihura‟, druhý společník „lomi-dreva‟; druhý rozdrtí v ruce železo jako bláto. Místo těchto jmen, známých nám už z pohádek polských, malo- a běloruských, jsou i jména jiná, jež označují denní zaměstnání, na př. „hužvár‟ a „stud-ňár‟ (ib. 277). Nebo také jména zcela obyčejná: společníky hlavního hrdiny „Janka‟ jsou „Misko‟ a „Jurko‟ (ib. 284). Někdy nejsou udána jména žádná (ib. 279, 286), ačkoliv vlastnosti hrdinů jsou popsány. Jeden vyvrací buky s kořeny a láme je přes koleno, druhý dosáhne rukou od jedné hory ke druhé (ib. 286). Místo hlavního hrdiny jest trpaslík, velký jako hrachové zrno, zvaný „Misko‟ nebo „Janko Hraščok‟ (ib. 289, 299). Má také své společníky „lomi-dreva‟, „skalymeje‟ a „železimeje‟ (ib. 293), nebo „mejskaíu‟ a „mejželezo‟, „mejolova‟ (ib. 301). V jiných podáních vystupují v těchto úlohách různí řemeslníci: mlynář a kovář, kteří potkají třetího ; ten vytrhne nejvyšší jedli a zarazí ji vrchem do země (ib. 303). Také tři veselí studenti (ib. 305). V novějším podání jsou tři nejmenovaní a nepopisovaní přátelé (ib. 308), zástavník hrivý kapitáň a bubeník (ib. 320).

Tato jména jsou pouze na Slovensku, nikde jinde. Jen v hanáckém podání Grim. č. 91 jest pojmenován silný selský syn „Zhliny-jan‟; zřejmě vzniklo ze rčení „z hliny Jan‟, o jehož původu se nevypravuje nic. Mluví se jen o tom, jakou má chuť k jídlu, a o jeho společnících: „lamskala‟ láme hory holýma rukama, „třiocel‟ rozmělní železnou tyč na prach, „třasibuk‟ vyvrátí ze země buk i s kořeny (Přikryl, 463). Jiná jména má Bayer (1874, II, 11): „lamoles‟ [25] a „lamokamen‟; u Brunclíka (str. 43) má Jan Medvědík dva druhy: „kopecnakopec‟ a „drobímosaze‟. O lidovosti těchto dvou podáni dlužno pochybovati. Totéž lze říci o povídce F. Popelky (88, 4), kde se druhové jmenují „cítil‟ a „myslil‟. Jindy jsou zase společníci tři vojáci s bubeníkem (Kulda I, 290, č. 55; Mikšíček, Pohádky 22, č. 3; Elpl 19, č. 2), kovář se svým přítelem mlynářem a pekařem (Mikšíček I, 178), Štefan s přítelem Martinem (Kolář-Kochovský, Z chat mor. Slovače 61, č. 18). V západomoravském podání hrdina nalezne muže, který jedlí vyvrátí stodolu, a jiného, který z krajiny kopcovité upraví rovinu (Sedláček I, 17). Syn kovářův se synem mlyná-řovým a truhlářem, který vyvrátí z kořene jedli (B. Němcová II, 28, č. 15). V povídce z Kladska podle této vypravované je místo truhláře — který vyvrací jedle — silný krejčí, který má na uzlíku napsáno, že jich zabil 300 jednou ranou (Kladské pov. I, 112, č. 60); jinde zase „mladíček‟ má za společníky dva lekruty (Podkrkonoší vých. 113, č. 78).

Čarodějnice se jmenuje obyčejně „ježibaba‟. Kromě toho se často užívá tvaru „jendžibaba‟, zvláště v krajinách východoslovenských, ve stolicích Spišské a Šaryšské. „Ježibaba‟ je již v záznamech starších (Súpis I, 227; II, 332; III, 462), ale i v novějších záznamech (Sb. mus. spol. slov. XVI, 6, č. 8; ib. 19, č. 9; ib. 26, č. 17; ib. 84, č. 23; XVII, 28; ib. 4, č. 26; 20, č. 34; 82, č. 35; 85, č. 36; 90, č. 39; XVIII, 6, č. 44; 93, č. 55). Téměř vždy v župě Spišské. Ojediněle bývá výraz „endžibaba‟ (Sb. mus. spol. slov. XVIII, 15, č. 49), také. ze Spiše (ib. XVI, 12, č. 10; 32, č. 19):

V novějších záznamech také „jendžibaba‟ (Czambel 289) ze župy Šaryšské; právě tak v pohádce rusínské (ib. 463). Méně časté jsou jiné formy, „jendzibaba‟ (Súpis II, 406), i v záznamech novějších ze župy Tekovské (ib. II, 156) a Liptovské (Sb. mat. sl. VII, 13; 17; 20); kromě toho i „ježibaba‟ (ib. 34).

V jedné rusínské pohádce bez nosovky „jedžibaba‟ vedle „jendžibaba‟ (Czambel 381, č. 193). Tvar s nosovkou, jenž byl již i ve starších záznamech (Kollár, Národnie zpiewanky a v časopise „Květy‟ 1845, str. 229—230), je slovenským nářečím úplně cizí; právě tak rusínským, kde najdeme jednou tvar „hyňdžibaba‟ (Etnograf. Zb. IV, 51). Slovanská slova se staroslovanskou nosovkou pronikla na půdu rusínskou prostřednictvím maďarským, na př. „serenča‟, „girinda‟, „poroňč‟; bylo by tedy zcela nasnadě, že se myslilo, že výraz „jendžibaba‟ pronikl sem také prostřednictvím maďarským. A přece podle našeho vědomí toto slovo není v maďarštině doloženo. Do slovenštiny pronikla tu a tam i slova polská, na př. slovo všeobecně známé „gemba‟ — ret. V polštině jsou však jen tvary „jędza‟, „jędzababa‟ a „jędzona‟, které odpovídají staročeskému slovu „j ě z ě‟, oproti ruskému „j a g a‟. Uspokojující výklad těchto různých slov není ještě podán.

„Ježibaba‟ je stará čarodějnice, od níž má hrdina přivésti zlatého koně, zlatého ptáka a Zlatohlávku. Proměňuje se v nestvůru se 24 hlavami, jakmile po třetí spatří hrdinu (Súpis II, 328, 343; ke [26] Grim. č. 126; Sb. mus. spol. slov. XVI, 9, č. 9). Pronásleduje hrdinu na pohrabáči (ib. 328).

Hrdina bojuje se třemi syny „ježibaby‟ a jejím vojskem, které roste tím více, čím více je hrdina pobíjí. Hrdina rozkáže svému kouzelnému meči, aby „ježibabu‟ rozsekal na kousky. Ona má tři dračí syny, „šarkany‟ (Súpis I, 248). V novější reprodukci této pohádky z Liptova (Sb. mat. sl. VII, 13, č. 12) se jmenuje čarodějnice „jenzi-baba‟, ale bylo zapomenuto na tři dračí syny.

Hoch slouží s děvčetem u „ježibaby‟; ta ukládá hochovi nadpřirozené práce, on je ale vykoná s pomocí své milenky. Ježibaba je pronásleduje, jakmile jen si oblékne železné boty a vezme si do ruky železnou lopatu. Proměněna v kobylu jde za nimi až ke kováři, kde je okována na všech čtyřech nohách podkovami po 25 librách (Sb. mus. spol. slov. XVII, 6, č. 44). Prchající děvče pronásleduje „ježibaba‟ i v jiných pohádkách; sedne si na pohrabáč (Sb. mus. spol. slov. XVIII, 16). Jinde pronásleduje milence na pohrabáči (Súpis II, 150).

„Ježibabou‟ je stará čarodějnice, která proměňuje hrdiny v začarovaném lese v kameny (Súpis I, 222, 226, 227). Ježibaba ruší společníky při přípravě jídla místo „loktibrady‟ (Súpis I, 277). Stará žena v osamělém lesním domku, u které sloužily dvě nevlastní sestry (Grim. č. 24), se jmenuje také „ježibaba‟ (Sb. mus. spol. slov. XVI, 84, č. 23; stejně již u Rimavského, str. 118; B. Němcová I, 300; Dob-šinský VI, 8; Súpis III, 322, 324). V jednom novějším podání se mluví jen o staré ženě (Súpis III, 325). Tři sestry jsou — jedna za druhou — ve službě u „ježibaby‟; nejprve hloupá, jež se vrátí domů s bohatou odměnou (Sb. mus. spol. slov. XVIII, 93, č. 55). Ve versi pohádky — Grim. č. 133 — o protancovaných střevíčkách pošlou starší sestry nejmladší k „jendžibabě‟, aby přinesla zlaté jablko a jiné věci; je chycena, lstí zabije dceru čarodějnice a hodí ji na ohniště. Čarodějnice se těší na dobré jídlo z princezny, slyší její posměch a rozplyne se v kolomaz (Sb. mus. spol. slov. XVII, 19, č. 34). Společník, dobrý běžec, jenž má přinésti vodu od Černého moře, se jmenuje „skočikrák‟; usne a „jendžibaba‟ mu pročesává vlasy po-hrabáčem (Czambel 382, č. 193). „Ježibaba‟ se jmenuje také kmotra Marinčina (Grim. č. 3; Czambel 301, č. 156) a jest kmotřenkou vysvobozena ze zakleté země; v jiných versích je místo ní Panna Maria nebo zakletá královna (Súpis III, 100, č. 2—3; ib. 103). „Endžibaby‟ jmenují se také tři přadleny ve versi Grim. č. 14 (Sb. mus. spol. slov. XVI, 32, č. 19); v jiném podání (Czambel 247, č. 136) jsou tři staré ošklivé ženy. „Ježibaba‟ je matka labutí panny, kterou hledá hrdina v zámku na skleněné hoře (Súpis II, 145). „Jendžibaba‟ ustříhá labutí panně zlatý vlas a ona odlétá proměněna ve zlatou kachnu (Sb. mus. spol. slov. XVII, 82, č. 35). „Ježibaba‟ je matka 12 dívek, které chce osvoboditi 12 princů. Nejmladší princ všem utne hlavy a unikne v „ježibabiných‟ botách (Súpis II, 317). V jiném zpracování jest pouze „čarodějnica‟ (ib. 319).

„Ježibaba‟ se nazývá čarodějnice, u níž si musí hrdina vyslou-žiti kouzelného koně (Súpis II, 156, 326; Sb. mus. spol. slov. XVII, [27] 4, č. 26; ib. 85, č. 36; Sb. Mat. Sl. VII, 20, č. 12). V jiných versích jen „stará žena‟ (Súpis II, 320, 339). V novějším podání je matkou čertovou (Súpis II, 49). Hrdina hlídá tři léta u „jendžibaby‟ ovce; v lese najde zlaté jablko, hrušku a švestku (Sb. mus. spol. slov. XVII, 90, č. 39). „Jendžibaba‟ začaruje celý kraj (Súpis III, 462). „Jendži-baba‟ jmenuje se žena, kterou měl u sebe král a která jeho mladé ženě podvrhla štěňata (Súpis II, 332). Jako porodní babička vezme zrozeňátka a hodí je z okna do moře; zachytí je bratří zakletí v havrany (Sb. mus. spol. slov. XVI, 12, č. 10). Píše také dopisy posílané králi (ib. 12, č. 10). Vypíchne nevěstě králově oči, utne jí ruce a nohy, hodí je pod most; svou dceru oblékne za nevěstu (Czambel 463, č. 232). Hodí královnu z okna do moře, kde se promění v kachna (Sb. mus. spol. slov. XVI, 6, č. 8; Sb. Mat. Sl. VII, 17, č. 9). Přemožený král má doma „jendzibabu‟, kterou bije, poněvadž mu neřekla, jakou sílu má jeho protivník. „Jendžibaba‟ prosí za půl hodiny v klidu; čte knihu, z které se dozví, že protivník má kouzelnou košili a meč; vezme mu je ve spánku (Súpis II, 406). „Ježibaba‟ je u princezny, když hrdina vítězí v turnajích a vyskočí až pro zlaté jablko; vloží mu na hlavu věnec, který nikdo nesejme mimo ni (Súpis II, 232). Ve versi Grim. č. 96 „jendžibaba‟ říká dívce, že jí na zahradě chybí zlatá voda a zlatý ptáček (Sb. mus. spol. slov. XVI, 26, č. 17). V pohádce o zlatonosném ptáčku a Fortunatovi (Bolte-Polívka 542; Polívka, Lidové povídky slovanské I, 87 a násl.; Súpis II, 480, 491) vyptává se dívka „ježibaby‟, proč má mládenec každého rána pod poduškou 10 dukátů. Připraví nápoj, po kterém mladík zvracel křídlo, čarodějnice ho vezme na pohrabáč a zanese ho na mořský ostrov. V novějším podání je „veštica‟ (ib. 490). „Ježibaba‟ radí dívce, jak by miláčka mohla přičarovati (Súpis III, 353, 359), nebo jak odkrýti upírovitého ženicha (Sb. Mat. Sl. VII, 34, č. 30; srv. Súpis III, 348 a násl.). Pomáhá maceše v pohádce o Sněhurce (Sb. Mat. Sl. VI, 60, z Liptova). V jiných versích je místo toho kouzelnice (ib. 366), nebo stará baba (ib. 356). V jedné versi této pohádky má „ohavné nosisko červené‟ (ib. 359). Macechou vyhnané 3 princezny přijdou v lese k domku, kde bydlí starý muž — vítr — a jeho žena „ježibaba‟ (Súpis III, 283). V jiných versích této pohádky přijdou k lidojedům (ib. 273, 277). Macecha je také „jendžibaba‟ (Sb. mus. spol. slov. XVI, 84, č. 23; ib. XVIII, 15, č. 49; Súpis III, 324). „Ježibaba‟ není nijak zlá, když se jí hrdina — hledající na skleněné hoře citrony — ptá, kde by našel tuto horu (Súpis III, 203). Sedí na hoře a svolá 12 havranů (ib. 205). Hrdina přijde k jiné ježibabě, která sídlí ve stříbrném zámku a má 24 havranů, ale třetí ve zlatém zámku (ib. 205 a násl.). V paralelních východoslovanských pohádkách je také čarodějnice, má ale více přívlastků této bytosti. V podání slovenském zůstalo jen jméno. Jen její obrovití synové, cítící člověčinu, zachovali starší rysy. Co jest velmi nápadné a co nelze sloučiti se všeobecnou představou této bytosti jako zloducha, jenž se vyzná v čarodějnictví, jest vyprávěni v jednom starším zpracování. Hrdina má zde totiž „ježibabě‟ posta-viti kapli a na oltář namalovati svaté, aby se tam mohla modliti, [28] Súpis II, 145. Tak se také jmenuje čarodějnice, která jede na čaro-dějnický sněm na svém pacholkovi; v dalším průběhu povídky se jmenuje „bosorka‟ (Sb. Mat. Sl. VII, 20, č. 12; srv. Kubín, Klad. li, 226, č. 69).

Kromě výrazu „ježibaba‟ se užívá často slova „striga‟, v témž významu. Někdy se stane, že obě jména jsou v téže povídce (Súpis I, 277); „striga‟ se na př. jmenuje stará žena, která promění hrdinu v lese v kámen (Grim. č. 60; Súpis I, 203, 206, 208, 214, 223, 225, 245). V jiných podáních se zjevuje zase „ježibaba‟ (ib. 209, 211, 222). „Striga‟ nazývá se také stará čarodějnice, u které hlídá hrdina koně (Súpis II, 64, 247, 251, 357). „Striga‟ se umlouvá se svými 3 dcerami, jak by se pomstily hrdinovi za zabití 3 draků. „Striga‟ pronásleduje hrdinu, proměněna v ocelového vepře, až ke kováři, kde je chycena za jazyk; hrdina si na ni sedne a objede tak celý svět (Sb. mus. slov. spol. XVI, 89, č. 24). Ve versích Grim. č. 96 pronásleduje „striga‟ královnu místo jejich sester. Jakmile se dozví, že král našel u nějakého rybáře zlatovlasé děti, sedne si na pohrabáč, letí až k rybářovu domku a přemlouvá děti, aby jí přinesly zázračné věci (Súpis III, 137). V jiných versích je to macecha (ib. 146) a ještě v jiné další je to „moudrý muž‟, pěstoun dětí (ib. 140). „Striga‟ se jmenuje žena, která ukládá ženichovi nebo dívce nadpřirozené práce a pronásleduje milence v mílových botách (Súpis II, 266, 272). Také dcery „strigy‟ mladé strigy je pronásledují na pohrabáči, koštěti, stará „striga‟ na trdlici (ib. 267). Letí za nimi na koštěti (ib. 277). Tak se jmenuje také mlynářka, která přijde na sněm čarodějů jako kobyla; její pacholek přijede na ní po druhé také tam (Sb. mus. spol. slov. XVIII, 8, č. 45; srv. Kladské pov. II, 26, č. 69). Čarodějnice „strigy‟ se promění v louku, hrušku, jabloň a jejich matky v studánku, jen aby zničily hrdinu (Súpis II, 239); v jiné versi ve studánku, jabloň a postel. Když jsou už všechny tři pobity, pronásleduje hrdinu hořící pec, jejich matka, až ke kováři; kovářští tovaryši chytnou její jazyk do kleští, ukovají z něho železného vepře, na němž hrdina objede celý svět (Súpis II, 95 a násl., 99: Tady se jmenují jen „čarodějnice‟). „Striga‟ pronásleduje Sněhurku, navlékne jí prsten atd. (Czambel 229, č. 122); v jiných versích se zjeví pouze stará žena nebo sama macecha (Súpis III, 298 a násl.). V pohádce ze Spiše „striga‟ dělá vojáky; při přástvě, když vyměňuje cívky, vyskočí vždy voják (Sb. mus. spol. slov. XVIII, 84). Někde se zachovaly velmi staré a původní představy. „Striga‟ je na př. matka velmi mocného krále, který je však malý jako mravenec. Jeho matka „striga‟ jednou odpoledne přijde tam, kde se pase velké stádo. Jeden ret dá až k zemi, druhý až k nebi, a pastýř jí musí zahnati do úst celé stádo. Hrdina vejde do „strigy‟ se stádem; volá na pomoc šik 9hlavých draků, kteří „strigu‟ roztrhají (Súpis II, 212).

Čarodějnice se jmenuje konečně také bosorka. Toto jméno je i v pohraničních krajích moravských a na Těšínsku, u polského obyvatelstva Tater, u karpatských Rusínů až do Ukrajiny (R. Et. Slav. II. 264). Jméno toto jistě souvisí patrně s maď. „boszorkany‟; do [29] lovenských nářečí proniklo pravděpodobně prostřednictvím maďarským. Souvisí sotva asi s thráckým výrazem, který se zachoval v řec. βἁσσαρα a podle slovníku označuje drzou nevázanou ženu-tulačku (srv. Zs. f. Vk. III, 348). V jihoslovanských jazycích toto slovo doloženo není. Pokusy, vysvětliti toto slovo ze slovanštiny, selhaly.

M. Vasmer mne upozornil, že slovenské slovo „bosorka‟ je vysvětleno od Halásze u Gombocze (Bulgar.-türk. Lehnw. im Unga-rischen, Helsingfors 1912, str. 53) jako slovo přejaté z maďarštiny. Maď. boszorkány, boszorka vysvětluje Gombocz na jiných místech jako přijaté ze staročuvašského basyrkán-můra (utan-cují o půlnoci muže k smrti) (Sb. Mat. Sl. VII, 29, č. 23). Nebo očarují krávy (ib. 27, č. 20; 30, č. 27). Milenkou mladíkovou byla „striga‟ (ib. VI, 63, č. 86).

„Bosorka‟ má tentýž význam jako „ježibaba‟ a „striga‟. Czambel zaznamenal (na str. 527) poznámku jednoho vypravěče ze župy Šaryšské, že „jendžibaba‟ čili „bosorka‟ je totéž. „Bosor-ka‟ je stařena, která promění hrdiny v lese v kámen (Súpis I, 216, 228). Čarodějnice pronásledující milence se jmenuje „ježibaba‟ a dále též „bosorka‟; když dívka na útěku překoná všechny překážky, praví se: Matka byla „bosorka‟, ale dívka ještě větší (Súpis II, 150). Matka Sněhurky je také bosorka (ib. III, 302, č. 7). V pohádce ze župy Šaryšské jmenuje se jendžibaba žena, která hodí mladou královnu z okna do vody; dále se jmenuje bosorka nebo jendzibaba (Czambel 289, č. 151). Tak se jmenuje také „bosorka‟ v jednom podání z Liptova (Sb. Mat. Sl. VII. 5), strčí princezny do studně, jabloně a růže! (ib. 37, č. 32); bosorka unese princeznu Zlatovlásku (ib. 15, č. 8). Hrdina najde v zámku 2 panny, které se velmi podivují, jak se odvážil přijití až sem, vždyť jejich matka je velká bosorka, jež promění každého v kámen (Súpis I, 141—142). Hrdina, jenž hledá ženu, přijde a ptá se na radu tří bosorek. První má 100 vran a 100 lidských hlav bez jedné, třetí 300 vran a 299 lidských hlav (ib. III, 213). Právě tak se jmenuje v téže povídce žena, jež chce provdati vlastní dceru za krále a pravou nevěstu hodí do rybníka (ib. III, 213). Jenzibaba a dále bosorka se jmenuje čarodějnice, jež jede na svém sluhovi na čarodějnický sněm. (Sb. Mat. Sl. VII, 21, č. 12). Radí důvěřivé nevěstě, jak si přičarovati ženicha (ib. 32, č. 29).

V pohádkách západoslovenských se čarodějnici říká také „bohyně‟. Tento název je rozšířen také na jihovýchodní Moravě (Bartoš, Moravský lid I, 165; lid a národ II, 176). Jednou je v téže povídce z Hontu a z Liptova zároveň s názvem „bosorka‟: „A to bola bohiňa, taká bosorka‟ (Súpis II, 331; R. Et. slav. II, 267). „Bohyně‟ je však přece něco jiného než „bosorka‟. V starším záznamu Grim. č. 93 se nazývá „bohyňa‟ kráska, kterou jde hrdina hledat do světa; je uspán „strigou‟, aby mohl být kráskou probuzen (Súpis II, 134). V pozdější versi téže látky jmenuje se žena, která uspává hrdinu, „bosorka‟. Ví o všem, co hrdina hledá. Kráska je ve skleněném zámku, zakleta u „bohyně‟, v závorkách přidáno u „bosorky‟. V zámku uloží „bohyňa‟ hrdinovi nadpřirozené práce (ib. 136 a nsl.).

[30]

Někdy slyšíme názvy „věštice‟, „vedomice‟, „vedomkyně‟, „vražkyně‟, jež ale mají s různě pojmenovanými čarodějnicemi sotva co společného. „Věštici‟ zavolá král, aby prorokovala osud princův, že se ve 12 letech ztratí (Súpis II, 16). Často se jí říká jen všeobecně „stará žena‟. Mladík chce míti nevěstu bílou jako sníh a červenou jako krev. Vstoupí do služby ke stařeně, jež mu uloží různé práce a ukládá o jeho život. Nejmladší dcera s ním uprchne, stařena v železných střevících je pronásleduje; v ruce má železnou vidlici a lopatu (Czambel 246, č. 135).

Čarodějnice má tak velké řasy, že chce-li se podívati na hrdinu, musí si je vyzdvihnouti železnou vidlicí (Súpis III, 216). Jmenuje se v tomto podání zcela jednoduše „stará žena‟. Matka zabitých draků má tak velká oční víčka, že je musí podpírati dřívky, když se chce na něco podívati (Czambel 45; župa Spišská). Žena lido-žroutova, ke které přijdou 3 chudé, vyhnané a zbloudilé dívky, je popisována takto: „hrozná ženská postava, tlustá jako pařez, ústa od ucha k uchu, zuby jako kůl, oči jako talíř‟ (Súpis III, 277). Takové velké řasy má také čarodějník v pohádce ze župy Spišské (Sb. mus. spol. slov. XVI, 90). Jmenuje se „obervus‟, protože má velké „obervy‟. V maďarských pohádkách vypravuje se o starcích, jejichž víčka se podpírají aneb zvedají železnými tyčemi, Róna-Sklarek, Ungarische Volksmärchen, 296, č. 19. Též v keltských pohádkách se podpírají obrvy starcovy, Bolte-Polívka IV., 148. Odkazuje se tu, Bolte-Polívka II, 392 pozn., ještě na pověst severoamerických Indiánů, Dähnhardt, Natursagen III, 147, ale ne zcela právem, neboť tu vlk vráží si pruty mezi víčka, aby neusínal.

Málokdy čteme o zámku, který stojí na husí tlapce. Je v něm uprchlá kráska; zámek je v Červeném moři (Sb. mus. spol. slov. XVIII., 82). Zámky princezny unesené do podsvětí měděný, stříbrný a zlatý se stále otřásají a otáčejí „na stračacej nožke‟; zastaví je jen hrdina „lomidrevo‟, když zadupe (Súpis I, 266-67; ib. 322-23). Zámek otáčející se na husí tlapce najdou v lese 3 bratři; jsou v něm 3 zakleté princezny (Súpis II., 182). Zakletá princezna je zavřena se zlatým ptákem ve zlaté kleci v zámku na moři; zámek se neustále otáčí na husí tlapce (Sb. mus. spol. slov XVI., 9, č. 9). Lesní chýše, ke které přijde hrdina, není jinak popisována. Oslovení a pozdravy — až na strohé „dobrý den‟ — tak typické pro východoslovenské pohádky, tu nejsou; jen stařena se podivuje, odkud mladík přišel až do těchto hlubokých lesů, kde zvíře nepřeběhne, kam pták nezaletí (Súpis III., 460). Málokdy čteme, že hrdina našel v lese ušpiněný, zamazaný domeček a v něm starou „ježibabu‟, která má sedmihlavého syna; tento syn unesl svou ženu (Súpis II., 52).

Velmi málokdy se mluví v pohádce o čarodějníkovi. Muž ježibaby se jmenoval „ježibabel‟ (Súpis II., 145). Tento výraz není ani z podání lidového. Lidovější je už jméno „strigôn‟, mascul. od „striga‟ (Súpis I., 239). Takto se jmenuje muž, jenž ve versi o Aladinově lampě unese ševcovského učedníka (Súpis II., 422). Vedle této bytosti někde vystupuje také vlkolák, jenž chce zabiti a sežrati své dcery (Súpis III., 305 a nsl.). Ve versi ke Grim. K. H. M. [31] č. 31 se popisuje „strigôn‟, jenž se chce oženiti s dívkou, ale ona mu uteče v myším kožíšku (Súpis III., 319).

Jména „ježibaba‟ se užívá jen v pohádkách slovenských a v jedné pohádce valašské (Peck, č. 5) — ježibaba očaruje mladíka tak, že nemůže nalézti východ z její zahrady. Teprve když dostane od moudré ženy vypletou trávu, kterou si dá do pravého střevíce a tímto střevícem vrazí do ježibaby, rozplyne se stařena jako smůla. V podáních slovenských provede totéž ježibaba, matka krásky, kterou hledá hrdina (Súpis II, 127, 131). V pohádce Peckově splynuly látky Grim. č. 4 a 93.

V pohádce z východní Moravy má čarodějnice, u které hrdina hlídá po 3 dny koně, jméno maďarské — „ördögbaba‟ — matka čertova (Kulda I, 82). Jinak se jmenuje jen obyčejně „čarodějnice‟. „Čarodějnice‟ nastoupí místo převozníka, totiž jsou to tři čarodějnice za sebou (Kulda I, 206). V jiném podání (ib. II, 138), pouze „stará žena‟. Čarodějnice se jmenuje stará žena, která promění v lese v kámen lidi i zvířata (Kulda I, 288; Mikšíček I, 59; Kulda III, 196; IV, 220). Čarodějnice se ještě jmenují ženy zabitých draků, nebo také jejich matka. Když jsou všechny tři zabity jako studánka, jabloň a hostinec, pronásleduje nejstarší z nich hrdinu až ke kováři, je ale přikována za jazyk a propuštěna na. svobodu až tehdy, když oživí znovu oba bratry (Tille 19, č. 12; Přikryl 232).

Ve dvou pohádkách jedné vypravěčky ze severních Čech se jmenuje čarodějník „Ježidědek‟ (Podkrkonoší záp. 52, č. 23; 70, č. 29). V první pohádce má ježidědek obrazy princezen, z nichž si hrdina jednu vyvolí. V druhé se tak jmenuje mistr mezi čaroději; je to verse pohádky Grim. č. 68. Toto jméno je jistě původu literárního. V českých pohádkách jsou jinak jen čarodějnice: Jsou tři čarodějnice, k nimž jedou na návštěvu tři draci; když hrdina zabije draka, čarodějnice jej chtějí zničiti v podobě studánky, jabloně a hostince (Tille 17, č. 12). Hrdina obstarává ve službě 12 koní čaroděje; pomocí bělouše osvobodí princeznu zakletou od čarodějnice na skleněné hoře. Baba čarodějnická přijde domů a cítí člověčinu, protože je tam ukryt hrdina (Podkrkonoší záp. 415, č. 230). „Kouzlenice‟ má u sebe uneseného ženicha, kterého hledá nevěsta pomocí slunce, měsíce a větru (Kladské pov. I, 8, č. 1).

Hrdina hledá zmizelou princeznu a přijde do domku králů větru, slunce; tam slyší, kde a jak ji najde (Súpis II, 63). Také dívka, která hledá své bratry-havrany, přijde do domu měsíce, slunce a větru, a s jejich pomocí se vyšplhá do skleněného zámku (Súpis III, 107). Nevěsta jde hledati svého zmizelého prince. Přijde k matkám větru, měsíce a slunce. Matky vískají v hlavě své syny a vytrhují jim vlasy (Súpis III, 185). Hrdina hledá svou paní, kterou mu unesl drak; přijde k matkám měsíce a slunce, a tam se poučí, že si má u čarodějnice vysloužiti koníčka (Súpis II, 40). Totéž ve versi povídky Grim. č. 104a; Bolte-Polívka II, 455 — hrdina, jenž hledá se svou ženou zmizelý zámek, přijde k matkám slunce, měsíce a větru; dostane od nich psa, kočku a myš, které mu přinesou zpět kouzelný prsten (Súpis II, 440).

[32]

Místo těchto matek je v pohádce také jen stará žena, která o všem na světě ví; radí hrdinovi, když mu drak-čert unese jeho ženu (Súpis II, 48). Jindy radí hrdinovi král vran a poslední kulhavá vrána ví, kam uprchla labutí nevěsta (Súpis II, 153). V novějších českých pohádkách je slunce, měsíc a vítr. Nevěsta hledá svého zmizelého ženicha a přijde k chatě, do které právě vstoupilo slunce; klekne na zem a prosí je, zdali nemá o jejím ženichovi nějakou zprávu. Slunce ji pošle k bratru-měsíci a k sestře Meluzině (Podkrkonoší vých. 381, č. 251). Právě tak u Mikšíčka (str. 7, č. 1) je měsíc, slunce, vítr a Meluzina; také Kladské pov. I, 8, č. 1, slunce, měsíc, vítr.

V nejmladším podání u Vaněčka (str. 119, č. 75) je na jejich místě bílá paní, která věnuje nevěstě cenné dary, jimiž si vykupuje noci u ženicha. Jinde pomáhají hrdinovi hledati zmizelou labutí nevěstu čarodějové, kteří poroučejí ptákům a zvířatům. Jiný čaroděj vyhlížel jako nestvůra: „měl hlavu střapatou tak jako kropáč, břicho měl tolké jako vědro, nos mu dosáhnul až na pupek a byl holý jak čagan‟ (Kulda I, 77, č. 25).

V novější pohádce z Valašska (Peck č. 5) přijde muž nejprve na hrad ke kouzelníkovi, jenž sedí v trávě, a jehož nos je dlouhý až na zem; poroučí všem čtyřnohým zvířatům, jež donesou hrdinu k čarodějovu bratru. Ten zase poroučí všem ptákům a má takové břicho, že čtyři by si mohli na ně sednouti. V české pohádce (Příhoda č. 2) hledá muž svou ženu na skleněné hoře a přijde do chaty poustevníka; ten pošle hrdinu ke svému bratrovi, jenž velí všem zlým duchům. Poslední zlý duch, zv. „Kuchel-michel‟ přichází právě se skleněné hory. V pohádce severočeské hledá skleněnou horu chlapec; přijde ke hradu, pán hradu jej pošle k bratrovi a dá mu klubko. Bratr hradního pána — obr — cestu nezná, ale pošle chlapce ke svému příteli, jenž bydlí už blíže, skleněné hory. Od toho obdrží zase klubko, jež dovede chlapec až ke skleněné hoře (Pod-korkonoší vých. 354, č. 235).

Ve slovenském podání u Grim. č. 29 je hrdina poslán pro tři zlaté vlasy k „Barcellymu‟ (Súpis III, 9). V jiné versi (ib. III, 8) musí přinésti zlaté vlasy draka „šárkaně‟, nebo tři zlaté vlasy psí hlavy (ib. III, str. 5). V ještě jiném podání dojde hrdina k bohu větru; to byl chlap jako věž, ústa měl jako otvor do krbu; vlasy mu vytrhne žena (Súpis III, 15—19). V podání z Moravy (Kulda I, 204, č. 41) má hrdina přinésti buď tři vlasy od Sybily, která se otáčí nad babylonskou věží, nebo tři pera z mořské příšery, „z mořského patoše‟. V stejné povídce u Pecka jmenuje se „papúch‟, jenž také žije na moři. V literárně zpracované povídce u Erbena (str. 67) má hrdina přinésti tři zlaté vlasy „děda-vševěda‟, totiž slunce. Ve zpracování této pohádky od B. Němcové (II, 84-92) jest „pták zlato-hlavec‟. V novější povídce (Podkrkonoší záp. 351, č. 177) jest hrdina poslán k pradědovi, „k pradědoj ptáku slunci‟.

Velmi málo jest sledů pověstí o jednookém obru Polyfémovi. Jsou na př. v novější povídce ze župy Spišské (Sb. mus. spol. slov. XVII, 89, č. 38), zachovány poměrně dobře, kromě posledního mo- [33] tivu s prstenem. Ve versi Grim. č. 15 vede jednooký obr zbloudilé dívky na svůj zámek; dívky mu vrazí do oka „žaravý kutáč‟ (Súpis III, 287). Vypravuje se ještě o jednookém králi Gurovi, jenž svým pohledem každého promění v kámen (Sb. mus. spol. slov. XVIII, 84, č. 51; Súpis I, 260).

Málo se také vypravuje o Psohlavcích. Mučí hrdinu v strašidelném zámku, odkud má vysvoboditi zakletou princeznu (Czambel 212). Pak se o nich vypravuje ještě v pověsti, jak schytávají v lesích lidi (Sb. mus. spol. slov. XV, 124).

V pohádce B. Němcové (II, 103) — v zpracování Grim. č. 91 — jest motiv, který jinak není znám v celé střední Evropě. Okolo hrdiny běhají v podsvětí dva berani, bílý a černý. Ačkoliv princezna hrdinu varuje, uchopí tento za rohy berana černého a jest na něm zanesen do pekla. Tento motiv se opakuje v novější reprodukci téže pohádky (Podkrkonoší záp. 167, č. 79). Není ještě zcela vysvětleno, odkud měla B. Němcová tento motiv; z lidového podání jistě ne (viz Sb. filolog. V, 68 a násl.).

Pro slovenské pohádky jest příznačné, že jejich pohádkové postavy mají často maďarská jména. V starším rukopisném záznamu se jmenuje nepřemožitelný obr, obdařený i čarodějnou silou, „Vaš-barát‟. Toto jméno bylo přeloženo do slovenštiny — „železný mnich‟ — teprve v textech do tisku připravovaných (Súpis I, 254, 256, 258). Paleček se jmenuje v novější povídce ze župy Hontské „pipora Janči‟. Stejně se jmenuje v podáních jihoslovanských „bi-berče‟, velký jako zrnko pepře, kdežto v pohádkách slovenských „Hraško‟ (zrnko hrachu), Súpis II, 92. Vděčný nebožtík se jmenuje v jednom starším záznamu „Leveleš Marko‟; v tomto záznamu jest spojena látka o vděčném nebožtíkovi s látkou o věrném příteli proměněném v kámen (Grim. K. H. M. Č. G.) (Súpis III, 46).

V novější slovenské reprodukci povídky z lidové knížky o Alexandrovi a Ludvíkovi jsou jména „Lajoš‟, „Šándor‟ z maďarštiny (Czambel 339, č. 175). Z podání maďarských jsou jistě také jména „Tindirilóna‟ (Súpis II, 244), vedle německého „Hajnrich‟, a „Terzi-pilona‟ (Czambel 223), srv. „Tindejr-Sejp-Ilona‟, Etnogr. Zb. XXIX, 44, č. 5; 272, č. 39; „čarokrásná Ilona‟ (Sklarek II, 211). Také jen „zlatovlas-Ilena‟ (Sb. mus. spol. slov. XVII, 9), nebo „Ilka‟ (Súpis III, 112), podobně Ilonka, (Etnogr. Zb. XXV, 8, 145) „přepěkná Iljona‟ (ib. 128). Ve starším záznamu se jmenuje dívka, osvobozená z moci čarodějnice, „svatá Iljena‟ (Súpis III, 46). Stejně tak v pohádkách maďarských „Szép Ilonka‟ (Sklarek I, 68, 289, č. 5), „Ilona‟ (Sklarek II, 30, 42). Maďarské jest asi také hrdinovo jméno „Agar Janči‟ (Sb. Mat. Sl. VII, 36, č. 32), i když vypravěč slyšel povídku od svého otce, rodem od Olomouce; nebo také Galbašpan (ib. 7, č. 3), zakletý mladík, „půl člověk, půl čert‟.

Tu a tam jest místo draka čert. Obyčejně se vypravuje, že v nejzadnější, zamčené světnici jest připoutaný drak; hrdina jej osvobodí pomocí darovaného nápoje, a drak pak odnese jeho paní. V novějším podání ze župy Novohradské jest čert (Súpis II, 48). V jiném podání „šeredný král‟ (Súpis II, 33).

[34]

Někdy jsou čerti místo zvířecích švagrů; proměněni ve tři havrany pomáhají hlídati koně „ježibaby‟ (Súpis II, 44). Ve versi Grim. K. H. M. č. 46 jest čert místo loupežníka (Súpis III, 384, 386; Škultéty-Dobšinský 81, č. 10). V jiném podání pohanský král (ib. 385; Dobšinský 5, č. 21), ale u Czambela (241, č. 131) loupežník. Také na Moravě jest čert-Lucifer (Kulda III, 143, č. 19), ale v jiném podání (ib. 135, č. 18) čarodějnice.

Bytosti, které se slétají na strom a pomáhají hrdinovi, jsou dívky, dcery starce, jenž něco zapisuje do knih (osudy?). Létají do světa v podobě vran a oznamují hrdinovu sluhovi, jaká nebezpečí hrozí jeho pánovi (Súpis III, 41, 43). Jindy se dívky proměnily v holubice (ib. 22) anebo jsou to prostě holubice (ib. 24, 27). V jiné versi slyší sluha, jak stařec zjevuje všechno svým dcerám (ib. 39). Někde jsou pouze vrány (ib. 45), nebo jen všeobecně ptáci (ib. 47). V novějším podání: tři mraky, „tri chmari‟ (Czambel 282). V jiném novějším podání: starý muž, jenž vypráví sluhovi, jaká nebezpečí hrozí jeho pánovi (Czambel 399). Tento motiv se objevuje i ve versi Grim. K. H. M. č. 107. Na šibenici, pod níž sedí oslepený, usedají dva havrani a radí mu, jak znovu nalezne ztracený zrak, jak vyschlá studánka bude mít znovu vodu atd. (B. Němcová I, 144, č. 22; Sb. mus. spol. slov. XVI, 18). Jinde jsou tři — Bohem poslaní — ptáčci (Czambel 356, č. 783). V podání Dobšinského (I, 36) jsou čerti. V českých pohádkách tři čarodějnice (Malý 123). U Kuldy (II, 64, č. 75) tři havrani, stejně u Koláře (Z chat mor. Slovače 51) čert (Václavek, Poh. a pov. val. I, 8; Val. poh. a pov. 25, č. 6); čarodějnice (Kladské pov. I, 48, č. 22). Tento motiv jest i v podáních jiných (srv. Bolte-Polívka II, 481), stejně Podkrkonoší záp. 73, č. 30.

Ojediněle se vypravuje na Moravě o „Tromsynu‟, jenž jest znám z tradic východoslovanských. U Pecka v č. 13 se jmenuje chlapec „Trojsyn‟, našli jej tři bratři. Tři psi, přidaní hrdinovi, mají zvláštní jména: „Lamcoš‟, „Lamželezo‟, „Lammed‟ (Súpis I, 161), nebo „Železolom‟, „čujko‟ a „chytrik‟, který je rychlý („chytrý‟) jako vítr (ib. 168). Jinak: „veter‟, „vicher‟, „Lamželezo‟ (ib. 165); označení vlastností: „Hrivko‟, „Dunčo‟, „Strežko‟ (ib. 277), nebo: „mocný‟, „železný‟, „ďalekovidi‟ (ib. 197). Podle rozkazů: „vervaj‟, „terhaj‟, „sekaj‟ (ib. 163). Jméno „Lamželezo‟ najdeme i na Moravě (Kulda III, 22), kromě toho také „držho‟ a „čerstvý jak vítr‟; v severních Čechách vedle „čerstvý nad vítr‟ a „dobře merkuje‟ (Podkrkonoší vých. 390, č. 253) také „Něcopřines‟, „Trhan‟ (ib. 352, č. 234) a „železolom‟, nebo „Pozordej‟, „Roztrhej‟ (Tille, Val. 51, č. 24). Ojedinělá jsou jména „Ďalekohľaď‟, „Dalekosluch‟ a „Mocný‟ (Dobšinský VTI, 90-91). Jinak ještě jsou i jiná jména: „Sokolo‟, „Vokolo‟, „Naněj‟ (Podkrkonoší vých. 269, č. 192). U Pecka v č. 43 jest jméno jen jediné a ještě pokažené „Lamor‟. Toto jméno se opakuje ještě ve versi z Kladska, a rozšířeno: „Lamor‟, „Lamor-mramor‟, „Lamor-marmor láme zámky, železo‟ (Kladské pov. I, 149, č. 62). B. Němcová užila ve svém zpracování (I, 63) jména „Lámej‟, „Trhej‟ a „Pozor‟. Tato jména odpovídají názorům vyskytujících se v jiných evropských pohádkách (srv. [35] Kladské pov. I, 152). Někdy nemají tito psi — kteří se popisují jako zakletí duchové — vůbec žádných jmen (Podkrkonoší záp. 96, č. 39).

Bratří, kteří se hádají o kouzelné předměty a otcovské dědictví, jsou čerti, kteří se tak hádají již 500 let; hádají se o neviditelný plášť, boty, kalhoty, které chrání před velkým vedrem, a kouzelný pás (Súpis II, 137); pod ib. 141; Sb. mus. spol. slov. XVIII, 82, č. 35. Na Moravě tři obři (Kulda II, 216), jinak jen bratří (ib. I, 195).