a „lamokamen‟; u Brunclíka (str. 43) má Jan Medvědík dva druhy: „kopecnakopec‟ a „drobímosaze‟. O lidovosti těchto dvou podáni dlužno pochybovati. Totéž lze říci o povídce F. Popelky (88, 4), kde se druhové jmenují „cítil‟ a „myslil‟. Jindy jsou zase společníci tři vojáci s bubeníkem (Kulda I, 290, č. 55; Mikšíček, Pohádky 22, č. 3; Elpl 19, č. 2), kovář se svým přítelem mlynářem a pekařem (Mikšíček I, 178), Štefan s přítelem Martinem (Kolář-Kochovský, Z chat mor. Slovače 61, č. 18). V západomoravském podání hrdina nalezne muže, který jedlí vyvrátí stodolu, a jiného, který z krajiny kopcovité upraví rovinu (Sedláček I, 17). Syn kovářův se synem mlyná-řovým a truhlářem, který vyvrátí z kořene jedli (B. Němcová II, 28, č. 15). V povídce z Kladska podle této vypravované je místo truhláře — který vyvrací jedle — silný krejčí, který má na uzlíku napsáno, že jich zabil 300 jednou ranou (Kladské pov. I, 112, č. 60); jinde zase „mladíček‟ má za společníky dva lekruty (Podkrkonoší vých. 113, č. 78).
Čarodějnice se jmenuje obyčejně „ježibaba‟. Kromě toho se často užívá tvaru „jendžibaba‟, zvláště v krajinách východoslovenských, ve stolicích Spišské a Šaryšské. „Ježibaba‟ je již v záznamech starších (Súpis I, 227; II, 332; III, 462), ale i v novějších záznamech (Sb. mus. spol. slov. XVI, 6, č. 8; ib. 19, č. 9; ib. 26, č. 17; ib. 84, č. 23; XVII, 28; ib. 4, č. 26; 20, č. 34; 82, č. 35; 85, č. 36; 90, č. 39; XVIII, 6, č. 44; 93, č. 55). Téměř vždy v župě Spišské. Ojediněle bývá výraz „endžibaba‟ (Sb. mus. spol. slov. XVIII, 15, č. 49), také. ze Spiše (ib. XVI, 12, č. 10; 32, č. 19):
V novějších záznamech také „jendžibaba‟ (Czambel 289) ze župy Šaryšské; právě tak v pohádce rusínské (ib. 463). Méně časté jsou jiné formy, „jendzibaba‟ (Súpis II, 406), i v záznamech novějších ze župy Tekovské (ib. II, 156) a Liptovské (Sb. mat. sl. VII, 13; 17; 20); kromě toho i „ježibaba‟ (ib. 34).
V jedné rusínské pohádce bez nosovky „jedžibaba‟ vedle „jendžibaba‟ (Czambel 381, č. 193). Tvar s nosovkou, jenž byl již i ve starších záznamech (Kollár, Národnie zpiewanky a v časopise „Květy‟ 1845, str. 229—230), je slovenským nářečím úplně cizí; právě tak rusínským, kde najdeme jednou tvar „hyňdžibaba‟ (Etnograf. Zb. IV, 51). Slovanská slova se staroslovanskou nosovkou pronikla na půdu rusínskou prostřednictvím maďarským, na př. „serenča‟, „girinda‟, „poroňč‟; bylo by tedy zcela nasnadě, že se myslilo, že výraz „jendžibaba‟ pronikl sem také prostřednictvím maďarským. A přece podle našeho vědomí toto slovo není v maďarštině doloženo. Do slovenštiny pronikla tu a tam i slova polská, na př. slovo všeobecně známé „gemba‟ — ret. V polštině jsou však jen tvary „jędza‟, „jędzababa‟ a „jędzona‟, které odpovídají staročeskému slovu „j ě z ě‟, oproti ruskému „j a g a‟. Uspokojující výklad těchto různých slov není ještě podán.
„Ježibaba‟ je stará čarodějnice, od níž má hrdina přivésti zlatého koně, zlatého ptáka a Zlatohlávku. Proměňuje se v nestvůru se 24 hlavami, jakmile po třetí spatří hrdinu (Súpis II, 328, 343; ke
