čarodějnice, která reka obrací v kámen v začarovaném lese, jmenuje se loktibrada (Súpis I, 214).
Pidimužík se jmenuje pozdě zrozený syn jako sirotek — paleček — jenž osvobodí unesené sestry (Súpis II, 70). Pidimužík se nazývá také stvoření ve versi Grim. č. 46, které pomáhá nejmladší dívce; vypráví jí o dvou sudech, v nichž je uzdravující a oživující krev, kterou vzkřísí své zabité sestry a může s nimi uprchnouti (Sb. Mat. Sl. VII, 71, č. 22). Tu onde se objevuje v pohádkách českých. Zjeví se řezníkovi, když zabije loupežníka; dá mu tři psy, s nimiž osvobodí potom princeznu (Vaněček 70, č. 49). Jindy dostane řezník tyto psy od poustevníka, na př. u Kuldy III, 21, č. 2.
Začarovaný kůň se jmenuje u Slováků tátoš, jméno je tedy původu maďarského. Toto slovo je doloženo v maďarštině v první polovině XV. století, ale v jiném významu. Pokusy vysvětlovati toto slovo ze slovanštiny byly nešťastné (R. Et. Slav. II, 268). Tátoš se krmí korýtkem ovsa a korýtkem ohně (Súpis I, 248), nebo také řeřavým uhlím (ib. II, 248). Hrdina obdrží tátoše, když uhlídá koně čarodějnice (ib. II, 34). V tátoše se promění beran uvázaný na pastvě (ib. II, 349). Nalézá se ve stáji; klíč od ní obdrží hrdina od svého kmotra Krista (ib. II, 244). Tátoše dostane hrdina od svých zvířecích švagrů, zakletých knížat (Czambel 224). Tátoš hrdinův je silnější než tátoš druhův, který unesl krásku (Súpis II, 36, 158). Takového zázračného koně dostane hrdina také od vděčného nebožtíka, jehož dluhy zaplatil (ib. 374). Tátoše obdrží spolu s mečem a oděvem, chránícími před každou ranou, z vděčnosti od starce (ib. II, 390). V novější versi z liptovské stolice jest „tartoš‟ (II, 331). V novějších versích najdeme toto jméno jen výjimečně, zřejmě vlivem pohádek již otištěných (Sb. Mat. Sl. VII, 12, č. 7). A též pod jménem zcela ojedinělým: hrdina si vyslouží u čarodějnice jenom koně, bratra koně drakova, který se jmenuje Čitajkroki (Sb. mus. spol. sl. XVII, 84, č. 36). Jméno tátoš nemá všude tento význam. V starší versi pohádky o věrném příteli proměněném v kámen (Grim. K. H. M. č. 6) slyšel sluha od ptáků, že mu pošlou naproti dva zlaté tátoše, kteří je shodí, jakmile na ně sednou (Súpis III, 47).
V českých pohádkách jest postava čarovného koně úplně vybledlá. Pohádka v rukopise E. Pecka č. 15 je patrně udělána podie pohádky Jak. Malého č. 1: Hrdina má ze šesté země dovésti koně se zlatou hřívou; u Malého „zlatohřivák‟, u Pecka „zlatohřival‟. Kůň má někdy vlastní jména, na př. kůň vysloužený u čarodějnice se jmenuje „diviš‟; když jej hrdina vezme za hřívu a stiskne jej koleny, kráčí jako „šemík‟. Jméno jest vzato ze staré pověsti (Podkrkonoší záp. 70, č. 28). V jiné pohádce nazývá tatáž vypravěčka koně čarodějnice „rychlovlak‟ (ib. 53, č. 23). Jindy se jmenuje kůň „vostro-běh‟ nebo „vostrolet‟ (ib. 347, č. 176). Ve versi Grim. č. 136 se jmenuje kůň po německu „rajtferd‟ (Podkrkonoší vých. 107, č. 76).
Jiná mytická bytost je pták Noh. V rukopisných slovenských pohádkách se jmenuje knochta-pták (Súpis I, 267,284), knofta-pták (ib. 298). V novějších záznamech knofti-fták (ib. II, 39) nebo nofti-
