Filosof jízdným koněm ženiným

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Filosof jízdným koněm ženiným[1]
Autor: Jiří Polívka
Zdroj: Národopisný věstník českoslovanský. roč. XVI. , s. 64–80. [1]
Vydáno: 1923
Licence: PD old 70
Index stran
Polívka - Filosof jízdným koněm ženiným.djvu

[64] Šimon Lomnický připomněl ve své Instrukcí mladému hospodáři v kapitolce o víře manželské anekdotu, silně rozšířenou v středověké literatuře o věhlasném starověkém filosofovi, vypravovanou v Orientě o moudrém ministrovi neb vezirovi. Šimon veršuje: „Nechť jest žena nejprostější a muž pak nejzchytralejší, přece ho ona ošidí, toho se všudy dost vidí, že i moudré zklamávají, a za nos je vodívají. An Arystoteles onen byl moudrý, a čte se o něm, že ho žena vošidila, vokročně na něm jezdila, udělala z něho koně.“

Jest to jen hrubý náčrtek povídky velice populární, takže náš veršovec mohl se omeziti ná pouhé narážky. Bylať to povídka velice známá, šířila se zvláště vlivem kazatelen, když ji kněží rádi vyprávěli věřícím, ozdobujíce jí jako jinými povídkami svá mravokárná kázání podle obecného zvyku. Za ranního středověku sestavovány pro kazatele celé velké sbírky nejrozmanitějších povídek, a do jedné takové sbírky, ovšem hodně pozdní z XV. stol., zvané Promptuarium exemplorum, kterou sestavil bazilejský dominikán Johannes Herolt, byla zanesena tato povídka. Mimo jiný sborník toho druhu, který doleji uvedeme, není dosud známa starší sbírka, která by obsahovala tuto povídku, a nemůžeme tvrditi, byla-li již dříve rozšiřována tímto způsobem. Herolt vypravuje prostince: Aristoteles radil Aleksandrovi, aby se nepřibližoval přespříliš své krásné ženě, neboť jinak by se jeho duch příliš odpoutával od péče pro veřejné blaho. Krasavice hleděla tedy sváděti mudrce, zjevujíc se mu s obnaženými nohami a uvolněnými vlasy. Konečně se jí to zdařilo, a když to viděla, slibovala mu, že mu bude po vůli, přijde-li do její komnaty, leza na nohou a rukou, aby ona mohla na něm jezditi jako na koni. Aristoteles byl svolný, a ona dala o tom [65] věděti Aleksandrovi. Král ho takto překvapil, jak na sobě nesl královnu. Aleksandr chtěl ho potrestati smrtí, ale filosof se omlouval: může-li se to státi moudrému starci, že byl obelstěn ženou, může viděti, jak správně mu radil, co se může státi mladíkovi. Král ho ušetřil a dále naslouchal jeho moudrým radám (Albert Wesselski, Mönchslatein 107 č. 108). Herolt uvádí jako svůj pramen Jakuba z Vitry (asi 1180—1240), ale v jeho Sermones se naše povídka nenalézá; jinak ovšem silně z nich Herolt čerpal (srov. Exempla of Jacques de Vitry, ed. Th. Fr. Crane, str. 298). Bez tohoto personálu čteme tuto povídku v jiném starším sborníku toho druhu z polovice XIV. stol., jehož pisatelem byl jiho-francouzský mnich Frater Johannes Junior, „ordinis fratrum predicato-rum“, a pramenem jeho byl podle jeho slov Valerius Maximus, známý spisovatel z doby Tiberiovy. Jistý filosof vytýkal ženské „familiaritates“, a jedna vsadila se, že ho svede k hříchu a na něm bude jezditi. Svolo-vala jen jeho tužbám, když bude na něm jezditi po celém dvoře. Tajně dala svolati knížata, krále a ženy, a právě když jako čtvernožec lezl a ona na něm jela, vstoupil král s množstvím žen a knížat. Pověděl králi, oklamala-li jej, stálého a silného, žena," co učiní těm, kdož stále s nimi se stýkají (Borgeld str. 8).

O století dříve zbásnil tuto látku francouzský básník Henri ďAndeli: Aleksander podmaniv Indii, oddal se lásce k indické krasavici tak vášnivě, že zanedbával své vladařské povinnosti. Aristoteles mu to ostře vytýkal, a panovník sliboval mu, že se polepší, ale nemůže potlačovati svou touhu po krasavici, třebas ji začal zanedbávati. Ona na něm vyzvěděla, kdo to zavinil, a slíbila, že se na šedivém, bledém mistrovi pomstí na zítřek o deváté hodině. Aleksander má ho vyčíhati skryt za oknem zahradní věže. Ráno vydala se krasavice s vykasanou sukní a bosými nohami do zahrady a se světlými, volně spuštěnými pletenci, trylkujíc písničku. Starý filosof z prostřed svých knih slyšel z přízemku a hleděl na ni, jak se k němu blížila k jeho oknu, a oblouzen jejími vděky, nabízel tělo i duši, život i čest. Ale ona nechce, leč maličkost, aby vzal sedlo na svá záda, aby ona mohla na něm jezditi po zahradě. Filosof svolil a Aleksander zjeví se u okna, hlasitě se zasměje i praví mu: Mistře! Zbláznil jste se? Mně jste vyčítal, a nyní jednáte, jak byste byl zbaven rozumu. Aristoteles se hned vzpamatoval a řekl: Pane! Vidíte, že jsem měl pravdu, když jsem měl strach pro vaši lásku, že jste v celém zápalu mládí, když jsem já staroch mohl býti takto sveden. Hleďme z toho vyzískati! (Bédier, Les Fabliaux 2, 204, H. Suchier-Birch Hirschfeld, Geschichte der franz. Liter. 194). Nověji upravil toto skládání do německých veršů Wilh. Hertz (Spielmannsbuch 3. vyd., str. 243—252). Jest i anglický překlad (ib. 421). Podle svědectví francouzského básníka byla tato látka za jeho doby obecněji známá, praví, že ji slyšel vypravovati.

Kromě toho čteme reminiscence u jiných francouzských literátů, v jedné hře současného truvéra Adam de le Hale, v něco starším vzdělání latinské básně Pamphilus a Galathea, v jiném velkém díle encyklopedickém Livres dou Trésor taktéž z této doby, a na sklonku XIII. stol. klerik Matheolus latinským jazykem v knize Lamentationes vyčinil zle ženám, a mezi hojnými obětmi ženské lsti připomněl ovšem také slavného [66] ného řeckého filosofa. Toto dílo pofrancouzštil v polovici XIV. století Jean le Févre a rozšířil je verši nikoli bezvýznamnými též pro tuto povídku. Jeho verše byly později v XV. stol. přejaty do kusu La grant malice des femmes (Borgeld op. c. 10—11).

V středověku byla tato látka velmi populární, jako vůbec povídky o ženské zlobě a lstivosti. Byla přečasto zobrazována dlátem i štětcem, zvláště v západní Evropě, (především ve Francii), ale porůznu též ve východní, mimo přímé prostředí románské, a nejspíše vlivem německým. Borgeld věnoval tomu zvláštní kapitolu své knihy (str. 67—85). Bývá tu zajisté zobrazován nejen slavný řecký filosof, než také jiné oběti lásky a ženské lstivosti, kromě starozákonních, zvláště Vergilius v středověku vyhlašovaný, stejně jak v dílech slovesných. Věkem svým sahají tato umělecká díla do sklonku XIII., do XIV. a XV. stol. Z nej-starších jest na hlavici v kostele sv. Petra v Caen (Revue des trad. popul. XI., 530), v kostele sv. Jana v Lyonu, v kostele des Grands Augustins v Paříži z poč. XVI. stol., v zámku Gaillon za panování Ludvíka XII., na portále katedrály v Rouen (reprodukce v knize Suchier-Birch-Hirschfeld op. 1. c), řezby na lavicích kůru v Amiens, v opatství v Montbenoit ve Franch-Comté, na frýsu v Saint-Valery-en-Caux a j. Podkladem všech těchto děl byla stará báseň Henri d’Andeli. Dále v katedrále v Lausanne vyřezáno v dubovém dřevě v druhé polovici XIII. stol. V domě v Augsburgu a ještě v Ulmu z XV. stol., o století později v Dordrechtu. Scéna byla ještě vyřezána v slonovině mimo historku o Vergiliovi, chová se vyhotovená v XIII. století v opatství Saint-Germain-des-Prés, podobné dílo z XIV. stol. v kostele Mariánském na Wawelu v Krakově, z XV. stol. v Münsteru. Taková řezba nalézá se ještě v zasedací síni radnice v Revalu (A. Schiefner, Mémoires Acad. Sciences St. Pétersbourg, VII. sér. XXII. t. č. 7 str. VII.). Z XIII. stol. pochází freska v starobylém domě v Trevisu, nyní v tamějším museu. Na kamenné plotně dubového stolu z XV. století viděti, jak ženská postava jezdí na dlouhovousém starci, který má uzdu v ústech, nyní v germánském museu v Norimberce (Keller, Fastnachtspiele, Nachlese str. 229). Na fresce zříti tuto scénu v jednom domě kostnickém z počátku XIV. stol. I v rukopisech byla tato scéna vyobrazována, ne jenom v rkp. Lai ďAristote, než i v díle Petrarkově Trionfo ďamore a j. Zvláště budiž tu uveden obraz malíře Rudolfa II., Sprengera, který pak Egidius Sadeler vyryl: zcela nahá paní jezdí na filosofu s bičem v jedné, s otěží v druhé ruce. Jest ještě řada podobných rytin, hlavně nizozemských a německých, které bývají označovány jako Sokrates a Xantippa. Flámský umělec Fr. van Bossuits (1635—1692) vyřezal v slonovině též tuto scénu, na vyobrazení z r. 1727 jest označen: Pan maltraité par Venus et Cupido. Málo jest tu sice společného s látkou nás zajímající, ale byla přece uváděna v bližší souvislosti a v scéně líčené tu shledávána pozdější obměna staré povídky (srov. Victor Michels, Studien über die ältesten deutschen Fastnachtspiele, 44). Ještě do nejnovější doby byla tato vděčná látka předmětem uměleckých děl (Borgeld 84—85), a jeden takový obraz ponoukl znamenitého francouzského spisovatele Anatole France k novému zpracování, ovšem za účely politicko-satiric-kými (Romanische Forschungen XVI., 341).

[67]

O něco mladší než francouzská báseň jest středohornoněmecké skládání: Aristoteles und Phyllis (v. d. Hagen op. c. I., 1, 7). Děj neodehrává se tu v daleké Indii, Aleksander nevystupuje jako dobyvatel světa, než celý děj se koná ještě v rodném kraji, v otcovském domě. Král Filip zjednal pro svého synka za vychovatele moudrého starce mistra Aristotela. Mladý ohnivý kralevic zahořel láskou k dvorní slečně královnině Phyllidě, a dívka opětovala jeho lásku. Aristoteles, když to poznal, zpravil o tom krále a ten hrozil dívce, že ji potrestá. Ujišťovala, že jest nevinná, královna to potvrdila, a milenci byli silně pozorováni. Aleksander bručel ve škole jako medvěd a dívka zamýšlela, že se vymstí starochovi. Scéna následující jest dosti podobná francouzské básni. Oděla se svůdně, ráno šla bosonohá po zahradě a sbírala květiny, vysoko vykasavši až nad kolena šaty. Starý mistr spatřil ji oknem a hned byl jat jejími vděky: „wie schoene und wie gehiure, wie zartiu creatiure ist das minneklîche wîp! er saelig man, der sînen lîp solte mitir elten!“ Dívka přišla k oknu a hodila mu hrst květin. Mistr zval ji, aby k němu vstoupila do světnice, a nabízel jí hned dvacet marek za noc. Svolovala, jestli si naloží sedlo, které tam leželo, dá mu do úst uzdu, svůj hedvábný pásek, takže na něm jezdila po zahradě s větví růží v ruce, zpívajíc sladkou píseň lásky. Viděla to královna se svými slečnami, jak dívka na něm dojela k cíli, seskočila, starocha vyplísnila i ušklíbala se mu a vesele vběhla do paláce. Zvěděl o té pohaně brzy král a celý dvůr, a mudrci nezbylo, než tajně utéci, sebral své knihy a ujel po lodi na ostrov Galicii, kde pak psal velkou knihu o lstech krásných, falešných žen.

Nově přebásnil tuto skladbu Rudolf Baumbach (Abenteuer und Schwänke, 1883, str. 109—118).

Německý básník se silně tu odchyluje od všech ostatních vzdělavatelů této látky, že děj klade do jinošských let potomního dobyvatele světa, shodně s tekstem Heroltovým. V tom jest německá báseň bližší románům o Aleksandrovi, zvláště jich starším recensím, než ostatní zpracování, kladoucí celý děj do Indie. Podle Gvaltera Chatillonského byl Aristoteles přítomen korunovaci Aleksandrově v Korintu jako vetchý, shrbený stařec (srov. Wilh. Hertz, Gesam. Abhandlungen, str. 23, 26). Vůbec ve většině básní o tomto světovládci ustupuje Aristoteles, když se skončil jeho vychovatelský úřad, do pozadí, ovšem záhy začínají se šířiti pověsti, že vyprovázel svého panovníka na jeho výpravách (ib. 39). Slávu starověkého mudrce a jeho krále šířilo pak jmenovitě dílko, které bývalo mylně připisováno právě Aristotelovi a pod jeho jménem proniklo málem do všech evropských literatur: De secretis secretorum sive de regimine principum, když asi v XII. století bylo z arabské předlohy převedeno do latiny. Do první části tohoto díla byla vsunuta povídka, kde právě Aristoteles vystupuje jako zachránce Aleksandrův před úklady ženskými, pověstná povídka o otravné dívce (Gift-Mädchen, poison-maiden v. Hertz op. c. 158, 162).

Látka básně francouzské, tak znamenitě složené i skladby středohornoněmecké jest zajisté nad jiné vábná a vděčná, i není divu, že byla až do našich takřka dnů pilně vzdělávána, jmenovitě v dobách starších, kdy podobné povídky o úkladech a lstech ženských se těšily veliké oblibě. Reminiscence její jsou dosti četné v starší německé poesii, [68] sestavil je Jos. Zingerle (Germania, XVII., 1872, str. 300—309). Starší je reminiscence u Reinfrieda von Braunschweig, kde krasavice jezdící na Aristotelovi se jmenuje Silarin. A. Schiefner upozornil ve svém pojednání, které níže ještě uvedeme, že se v arabském zpracování této látky v IX. stol. nazývá Sirin. Jest to shoda velmi nápadná, ale přece bude nejspíše jen nahodilá. Ulrich von Eschenbach zmiňuje se o ní ve své Aleksandreidě, uvádí leda jiná jména: Aristander a Candacis. (Toischer: Über die Alexandreis des Ulrich v. Eschenbach, Sitzungsber. Wien. Akad. XCV., 398). Stejně jmenuje ženu Aleksandrovu německý skladatel rýmované kroniky Heinz Sentlinger r. 1394. Ona sama říká svému manželu, že chce Aristotela potrestati a že na něm pojede, jak na koni. Krátce připomněl tuto povídku první meistersánger Heinrich von Meissen, známý pod jménem Frauenlob mezi jinými obětmi ženské lstivosti. Dříve na sklonku XIII. století Hugo von Langenstein též ji stručně zaznamenal ve svém skládání o mukách sv. Martiny, dále v XIV. století jiní ještě veršovci, Heinrich von Teicher, hr. Hugo von Montfort, Oswald von Wolkenstein (Borgeld, 26—30). Později ještě Klára Hätzlerin ve své augšpurské knize písní po Adamovi, Davidovi, Absolonu, Šalomounovi a Simsonu uvedla Aristotela: „das ain fraw in als ain rosz rait“, a za ním Vergilia (ib. 34).

Obšírně zpracoval ji Hans Sachs v pětiaktové komedii roku 1551; královna sama, jmenuje se tu Persones, obelstila filosofa a jezdila na něm. Aleksander úvodem se vynáší, jak přemohl Daria, oženil se s jeho dcerou a velebí její krásu. Komorná královnina, jménem Parasita, jde napřed k filosofovi a namlouvá mu, že královna zahořela k němu plamennou láskou. Aristoteles rozhořčeně zapudí kuplířku. Pak se vydá k němu sama královna. Filosof dlouho se jí vzpírá, ale konečně neodolá, podlehne a slíbí, že se večer dostaví do obory, i dostane prstének. Persones namluví pak Aleksandrovi, že se Aristoteles sám jí nestoudně kořil a prosil, by směl s ní spáti, objednala ho tedy na pozdní hodinu do obory a král ať se ukryje. Při schůzce odevzdá Aristoteles královně lístek s chvalozpěvem a ona žádala nyní, aby její touha se ještě více vznítila: „so hauch darnieder auf das grazs auff alle viere und auff das ich auff dich sitz und auff dir reit!“ Strčí mu do úst uzdu a jezdí na něm s ostruhami. V tom přijde Aleksander a královna zmizí. Aristoteles hájí se, vypravuje obšírně, kterak komorná královnina a potom královna ho sváděly a obluzovaly, až se podařilo ho oklamati. Aleksander uvěří mu, a chce se v dobrém odloučiti od královny (Hans Sachs, hsg. von Adalbert v. Keller, XII., 241—264). Dříve již plodný veršovec norimberský sepsal meisterlied: Persanes reit Aristotilem (Borgeld 48).

Krátké reminiscence vsunuty do německých masopustních her XV. století. V první obšírnější (Keller, Fastnachtspiele str. 138 č. 17) vykládá Aristoteles čtyřem kralevicům, kteří přišli ke králi Soldanovi, ten má ho za mistra veleučeného, jemuž se nikdo nevyrovná, jehož nikdo nemůže oklamati. Ale králova žena se nabízí, že mistra zbaví všech smyslů a moudrosti, a že jim ukáže, že bude na něm jezditi jak na koni. Královna vylíčí mudrci svou vášnivou lásku, on uvěří a jest jí po vůli, královna hned zavolala krále, aby se přišel podívat. V jiné masopustní hře (ib. 354) jest pouhá připomínka: „Secht, weibes list die ist so tief, [69] das in kein man nie vorgelief. Aristotiles der hoch doctor hat in nie gelaufen vor. Einer frauen list in uberkam, das all sein Weisheit in im wart lam. Do er auf seinen knien wolt streiten do lies er sich in einem garten reiten." Jest ještě zvláštní hra: ain spil von mayster Aristotiles (ib. Nachlese 216—228); královna prosí krále, aby jí dovolil zbaviti mistra smyslů a rozumu. Vydá se k němu, on se nabídne učiti ji všelikým vědám, ona odmítne, že se to nesluší ženám, než praví mu: „doch leget euch nyder auff die hende, vnd traget mich dytz marckes zu ende eyns hin, das ander her, weit ir das ich euch gewer.“ Mistr taktéž chce se spasiti útěkem, aby nikdo nevěděl, je-li živ čili mrtev. Na připojeném obrázku vylíčena scéna úplněji než v tekstě: královna jezdící na Aristotelovi má v pravé ruce jakousi knutu, v levé drží uzdu, která jest vousatému muži prostrčena ústy. Ani král ani královna nejsou pojmenováni. Jiná ještě hra byla sehrána na počátku XVI. stol. v Tyrolsku: tu se jmenuje pouze Aristoteles, který hned v úvodních slovech se předvádí, kterak ho láska zranila, ale ani předmět jeho horoucí vášně, ani manžel zbožňované jím ženy nejsou jmenováni, ba není ani překvapen manželem v obvyklé směšné scéně (Borgeld 41—44). Stručné narážky, po případě sledy čtou se dále u řady německých spisovatelů od počátku XVI. století, u Tomáše Murnera, u bazilejského skladatele dramatické básně Die Gouchmat a j. (ib. 44), v kronice okolo r. 1500 od hr. Froben Christof von Zimmern (ib. 51). Později byla tato látka zpracována ve hře se zpěvy, předchůdkyně operety, jaká vznikla v Anglii na sklonku XVI. stol. a brzy se rozšířila po Německu. Vytištěno bylo vzdělání vlastně vzdálenějšího ohlasu roku 1620 a 1624: Blázen marně hledal svou milou v Amsterodamě, viděl ji pak vycházeti z kamenného domu a plísní ji oplzlými vtipy. Ona posmívá se mu pomocí mladíka, který k tomu přišel, a nutí ho, lézti po všech čtyřech a sloužiti jí za jízdného koně (Joh. Bolte, Die Singspiele der englischen Komödianten, 1893, str. 21).

Tato látka byla ještě zanesena do středověkého nizozemského zpracování Aleksandreidy: královna Rosa, nejspíše m. Roxana, sama sváděla Aristotela, Aleksandra taktéž vyzvala, aby se střechy se díval na filosofa. Zahanben, nevěděl, co říci, kterak se dal od ženy obelstíti (Borgeld 24); jiný zveršovatel znamenitého románu, Maerlant, připomněl mezi pověstnými krasavicemi též Phillidu; poznal-li ji ze středohornoněmecké básně, nelze určitě tvrditi, mohl ji znáti také z Ovidiových Heroid (ib. 22).

Mnohem významnější jest povídka výborného následovníka Bocca-ciova, Giovanna Sercambiho v XIV. stol. nadepsaná: de falsitate mulieris: Paní Orsina poznavši, že ji Alexander začal zanedbávati z návodu Aristotelova, přemýšlela, kterak by mohla se pomstíti filosofovi, a přemluvila svou mladičkou komornou Violu, aby vyhledala Aristotela v jeho komůrce a roznítila jeho vášnivou lásku. Přišla k němu, jakoby se chtěla učiti, a snadně se jí to. podařilo. Odešla slibujíc, že mu druhý den bude po vůli. Paní poučila ji, jak by si měla počínati, sama udělá sedlo a uzdu. Viola ať ho přivede do zahrady blízko k jejímu pokoji, tam položí naň sedlo a uzdu, sedne naň a on ať udělá tak deset kroků. Druhý den prosila Aleksandra, aby přišel do jejího pokoje, Viola měla v tu chvíli přivésti filosofa, a sehráti s ním smluvenou scénu. Překvapen [70] Aleksandrem, zvedl se Aristoteles, zhanoben a odešel do města, jehož pánem byl jistý Cosmal, i tu našel útočiště. Nyní se vypravuje dále zcela samostatně. Aleksander nicméně dále se choval podle rady filosofovy a bál se nesmírně, nepřihodilo-li se jeho rádci nějaké neštěstí. Paní Orsina mezitím našla náhradu v hezkém jinochu, kterého držela u sebe jako komornou. Aleksandr ohlásil Cosmalovi, že ho navštíví, a ten i činil přípravy podle rady Aristotelovy. Přijal ho se všemi poctami, a ukázal mu, kterak ho všickni bezpodmínečně poslouchají. Na jeho rozkaz se všichni členové jeho rodiny, i jeho žena a jeho čeleď i dvořanstvo, svlékli do naha před vzácným hostem. Aleksander divil se, že jeho, tak mocného panovníka neposlouchají tou měrou, a navrátiv se udělil stejný rozkaz své ženě a všemu dvořanstvu. Po silném odporu přece vyplnili všickni tento rozkaz, také Orsina, pouze její komorná to odpírala, že jest prý chorá svou měsíční chorobou, a když se nakonec přece musela svléci, ukázalo se, že jest to mužský. Aleksander potrestal jeho i svou choť smrtí. Pozval potom Aristotela s velkými poctami k sobě, a ten se tím způsobem pomstil na zlé paní Orsině. (Jak. Ulrich, Ausgewählte Novellen Sacchettis, Ser Giovannis und Sercambis, 189, str. 174—180). Již u italských spisovatelů starších nalezeny ojedinělé sledy této látky: Francesco de Barberini (1264—1348) uvádí mezi obětmi ženské lstivosti Aristotela vedle Šalomouna, Davida, Absolona a Konstantina, v románě de la Rose podobně uváděn vedle Adama, Davida, Šalomouna, Menelaa a Merlina (Adolf Tobler v Jahrbuch rom. engl. Lit. XIII., 100). Později citoval naši povídku ještě Aeneas Sylvius, potomní papež Pius II. ve svém slavném spise Historia de Eurialo et Lucretia se amantibus.

V středověku byla naše povídka ne méně. známá v Španělsku (Borgeld, str. 32—33), a v Anglii, tu ji na sklonku XIV. stol. stručně připomněl Chaucerův přítel John Gower v dílku Confessio Amantis (ib. 31). Později na samém počátku XVI. století zveršoval ji Stephen Hawes, a zařadil své skládání do knihy The pastime of pleasure. Také tu jmenován jest filosof sám, kterak vášnivou láskou zlomena byla jeho mysl.

V dějinách literatur jsou zaznamenána jiná hojná ještě zpracování, tak ve francouzské od sicilského krále René z Anjou i u jiných francouzských veršovců nalézají se dosti četné ohlasy, v XVIII. stol. v jedné povídce Marmontelově Le philosophe soi-disant, ve verši B. Imberta La philosophie en défaut, který byl podkladem komické opery Aristote amoureux ou le philosophe bridé, která se potkala s velkým úspěchem (Borgeld, 55—63). Ohlas nalezen ještě v románě Théofila Gautier: Le capitaine Fracasse: „Aristote le prud homme marchait a quatre pattes, portant sur son dos sa maitresse, qui voulait aller a philosophe (plaisant genre ďéquitation) toutes des choses contraires a la dignité divine et humaine“, a také v Bídnících Viktora Hugo. Konečně v novější době složili Paul Arene a Alphonse Daudet komickou operu Le char a v ní volně vzdělati starou látku (ib. 64—66, Romanische Forschungen XVI., 341). V Německu zpracovali ji v XVIII. stol. A. F. E. Langbein v povídce Das Damenpferd podle staré francouzské básně. Na počátku [71] minulého století pak ještě dramatickou formou C. L. Kannegiesser pod názvem: Venus zu Rosz oder der gesattelte Pädagog (ib. 63—64).

V literatuře jest ještě jiná proslavená postava básnická známá jako oběť ženské lsti, Vergilius : omámen touhou po krasavici, dá se od ní vytáhnouti v koši, ale ponechán v polovici věže. Jest to rovněž povídka velmi oblíbená v středověké literatuře a má hojné ohlasy v lidových podáních (srv. Lee, Decameron 259). A tak bývají často oba slavní mužové klasického starověku a nad jiné populární v středověku spolu uváděni jako oběti své slepé zamilovanosti a ženské lstivosti. V island-ském zpracováni této látky jest v XIV. a XV. století charakteristický motiv naší povídky přenesen též na Vergilia (Borgeld, 17). Ovšem nebyl tu starý básník rádcem nějakého pána, aniž stal se potom předmětem posměchu, když byl výsměšně odmítnut.

Otázka o původu této látky, o poměru středověkých zpracování k podobným povídkám orientálním zaměstnávala dlouho učený svět spolu s problémem o poměru evropských látek a povídek k orientálním, zvláště k indickým. Připomeňme si stručně hlavní východní povídky ; nebudeme vycházeti hned od domněle nejstarších indických, než všimněme si napřed povídek z krajů bližších Evropě.

Velmi blízké evropským versím jsou dvě arabské: jedna čte se v knize arabského polyhistora al-G’âhiz (zemřel asi počátkem r. 869). Vypravuje: mudrc poučoval stále krále, aby se varoval plniti vůli žen. Královna, nejkrásnější a nejhezčí žena své doby, pověděla muži, že by chtěla mudrci darovati svou hezkou a chytrou otrokyni. Mudrc byl tím darem velice potěšen, neboť znal její krásu a výbornost. Královna pak jí řekla, aby starce dobře obsluhovala a ukazovala svou krásu, bude-li pak chtíti s ní souložiti, nechť odpírá, pokud ho neosedlá a na něm nebude jezditi. Dívka odhalovala své vnady a silně ho rozpalovala. Zprvu se vzpíral, ale když několik dní ho stále dráždila svými vděky, přešla ho trpělivost a řekl jí, ať dělá co chce. Opatřila malé sedlo, malou šabraku, pás a řemen, poručila mu, aby nahý se postavil na všechny čtyři, položila mu na záda šabraku a sedlo, protáhla řemen a sedla si naň. Dala pak věděti své paní, a ta vyzvala krále, aby šli na střechu domu mudrcova i oknem se dívali, co se s ním a s otrokyni děje. Mudrc zvedl hlavu k oknu a spatřiv krále pověděl: To jest, právě, co jsem mínil, když jsem tebe varoval plniti vůli žen. A král se zasmál i řekl: Bůh zahub toho, kdo se tebe ještě potom táže o radu ! (Mémoires de l’Académie Imp. des Sciences de St. Petersbourg XXII., Nr. 7, str. 66, Revue des trad. pop. XI., 530). Mudrc se tu podobně omluvil jako Aristoteles v básni starofrancouzské XIII. století. Scenerie ovšem jest namnoze jinaká, žena-milenka sama nesvádí rádce králova, ale navádí svou služku, aby tak činila. Tato povídka byla nedlouho potom mezi polovicí X. a počátkem XI. století reprodukována v jiném arabském sborníku Niháyatu ’l Irab fi Akhbári ’l-Furs wa ’l-'Arab, který vydal E. G. Browne roku 1900. (Žurnal min. nar. prosvěšč. sv. 346, str. 224): jména osob jsou tatáž, rádce dodával svým pozdravům vcházeje k panovníkovi : kéž nemusíš poslouchati ženy. Královna stejně prosila manžela, aby směla jeho rádci darovati svou otrokyni Muškdánu, a stejně pak ji poučovala, jak se má chovati [72] k onomu starci. Stejně vzpíral se několik dní plniti její libůstku, ale ona stále ho dráždila, obnažujíc před ním svou krásu. Překvapen králem ve svém směšném postavení, řekl mu: To jest právě, co jsem, říkal, když jsem tebe varoval poslouchati ženy.

S nimi souvisí turecká povídka, kterou ve francouzském překladě již r. 1770 sdělil Cardonne v Mélanges de littérature orientale traduits de différents manuscrits turcs, arabes et persans … (v. d. Hagen op. c. I. str. LXXVI., Benfey op. c. I., 462, celý tekst otiskl Borgeld str. 98—99): mladý sultán nashromáždil ve svém serailu nejkrásnější otro-kyně z celé Asie a zaujat vášnivou láskou ke krásnému pohlaví pečoval daleko více o ně, než o věci státní. Vezír vykládal mu často, že jest to pro krále hanba utráceti v rozkoších čas určený blahu národa, takže konečně sultán se přemohl, pozapomínal na rozkoše a hleděl si bedlivě panovnických svých povinností. Ale jeho otrokyně tonuly v největším strachu a úzkostech, serail stal se místem žalů a smutku. Když pak jednou navštívil své ženy, vrhly se mu k nohám volajíce, jakého zločinu se dopustily, že pán tak na ně zanevřel. Vyzradil, že se od nich vzdaloval na radu ministrovu. Nejsmělejší z jeho žen ohlásila, že se vsadí, že tento krutý odsuzovatel neodolá jim víc než jiný mužský, prosila sultána, aby ji poslal k němu a že bude jistě za krátko jeho paní. Krasavice dosáhla brzy svého cíle, a když ho učinila svým zbožňovatelem a docela ho pobláznila, změnila své chování k němu, začala býti k němu drsná a krutá, zoufalý milenec na kolenou vyličoval jí svou vášnivou lásku. Konečně vynutila na něm slib, že její prosbu vyplní. Tajně dala věděti sultánovi, aby se skryl v komnatách ministrových, dala přinésti uzdu a sedlo, a jako zkoušku lásky vezírovy žádala, aby si je naložil, a jí dovolil, aby vstoupila na jeho záda. Vezír částečně s nechutí, částečně ze žertu postavil se jako kůň a dal se přepásati a nasaditi si uzdu. V tom vyšel sultán ze svého úkrytu a řekl mu, že je přespřílišný blázen na tak přísného mravokárce. A vezír odpověděl, že ho napomínal právě proto, že znal všechny vrtochy toho nebezpečného pohlaví, jeho výklady učiní tím hlubší dojem, když k příkazům připojil příklad, a tato jeho nápadná přeměna poučí ho, jak třeba utíkati před láskou.

Více méně stejně vypravuje též povídka, kterou zapsal Ahmedech Chirouani ve sbírce Nefh ’at el Yemen (Le Qaire 1300). Když vezír byl sám u zpěvačky královy, rozněcovala v něm tou měrou vášeň líčeným odporem, že se jí nepřiblíží, pokud naň nevstoupne a on neučiní několik kroků. Nastrčila mu otěž na hlavu, sedla naň, i zpravila krále; odpověděl mu stejně, že se právě oň bál, a král se obdivoval jeho odpovědi (Revue des trad. popul. XV., 109).

V nové berberské versi přenesen jest děj do prostšího prostředí, odehrává se mezi sudím a pověstným šprýmařem arabským. Si Djeh’a vytýkal často soudci jeho vášeň k ženským. Ten měl za služku ženu velice krásnou. Když zpozorovala jednou zkormoucenost svého pána, a slyšela toho příčinu, prosila, aby se směla k němu vydati, a on ať pak tam přijde z nenadání. Když si sedla v jeho domě, a Si Djeh’a ji spatřil, vášnivě se zamiloval. „Chceš-li se přiblížiti ke mně, dovol, abych na tobě jezdila koňmo, a ty pak lez po čtyřech.“ „Přijď,“ řekl on. [73] Naložila mu sedlo a uzdu, i sedla naň koňmo. On pak lezl po čtyřech. Znenadání přišel sudí. Si Djeh’a ospravedlňoval se stejně jako Aristoteles. „Pane! bál jsem se, že tebe uvidím jako osla, jaký právě jsem - já.“ Sudí se rozesmál a obdaroval ho. (Auguste Mouliéras: Les Fourberies de Si Djeh’a 1892, str. 19, 98, č. 23. Albert Wesselski: Der Hodscha Nasreddin II. 61, č. 42). Totéž čte se v jiných ještě tiscích, viz Wesselski op. c. II. str. 203.

Ve versi indické, v Pančatantře (kn. V., č. 6) jest scenerie zcela odlišná, nejde tu o potrestání moudrého rádce králova z návodu jeho choti či milenky, než choť sama požaduje na svém muži takový důkaz jeho lásky, aby její hněv utišil. Král mocný a slavný měl ministra Vararuči, velice učeného. Žena se naň rozhněvala, a marně se muž snažil ji usmiřovati, konečně jí řekl, ať mu poví, kterým způsobem mohl by ji usmířiti, že vše vykoná. Nevrle mu řekla, dá-li si oholiti hlavu a upadne-li jí k nohám, bude v přístupnější, smířlivější náladě. Udělal to, a ona byla usmířena. Králova choť též se hněvala na svého muže, a marně král ji uspokojoval, i když jí padal k nohám. Pověděla mu: vložím-li ti uzdu do úst, vstoupím-li na tvá záda, smím-li tě poháněti do běhu, a když v běhu zařehtáš jako kůň, pak se usmířím. Tak se stalo. Ráno přišel Vararuči ke králi do síně audienční, a když ho král spatřil, proč si ve všední den dal oholiti hlavu, odpověděl, co by muž nedával a nečinil. (Das Pančatantram. Textus ornatior. Eine altindische Märchensammlung zum ersten Male übersetzt von Richard Schmidt, 1901, str. 271). Do tohoto sborníku byla poměrně pozdě zařazena (Benfey, Pantschatantra 461).

Jinak vypravuje jiná buddhistická povídka, kterou sdělil A. Schiefner (Mahakatjajana und König Tshanda-Pradjota. Ein Cyklus buddhistischer Erzählungen. 1875 str. 25, č. 9). Král vítal svého vojevůdce Bharatu, který se vracel z vítězné výpravy s přečetnými zajatci. Mezi nimi spatřil dívku, která měla tělo pokryté vředy, a řekl Bharatovi, zdali by mohl se s takovým děvčetem oddávati požitku lásky. Připustil, že nejen to jest možné, než že člověk dá ještě na sobě jezditi a bude k tomu řehtati, i sliboval, že to dokáže. Dal ji od lékařů léčiti, takže dívka se stala velmi krásnou. Přijal ji za svou dceru, řekl jí, že pozve krále a doporučil jí, aby se vystrojila.

Když Bharata s králem hodoval, hodila dívka ze sousední komnaty, oddělené závěsou, míč, a prosila otce, aby jí míč vrátil. Král sotva ji spatřil, zahořel láskou a prosil Bharatu, aby mu ji dal. Byl velmi šťasten, když ji pojal za manželku. Po čase Bharata sám řekl jí, svede-li, že vstoupí králi na záda, a aby řehtal. Oblékla se do špinavých šatů, a králi pověděla, že slibovala bohům, vrátí-li se otec z válečné výpravy, že tomu, kdo ji pojme za ženu, vstoupne na záda a přiměje ho, aby řehtal. Potom stala se jeho ženou, ale nedoufá, že svůj slib provede. Král vášní jat, slíbil, že se jí po vůli stane. Chtěla jen ještě, aby při tom brahman proslovil požehnání nad králem a loutenista hrál na loutnu. I k tomu přivolil. Vsunuta nyní jiná povídka o ženské lstivosti. Přišel kupec, který všechny své peníze promarnil s hetérou, a ta žádala na něm nových důkazů lásky, vyprázdnila se, položila jádro do výkalů a žádala, aby svými zuby chytil jádro. Již se k tomu měl, a tu ho kopla [74] podpatkem a odešla. Muž se pak živil hrou na loutnu. Toho tedy králi opatřil Bharata a zavázal mu oči hedvábným šátkem i vyvedl ho na střechu sedmipatrového paláce, kam vystoupil král se svou mladou ženou. Oblečena do bílého roucha, vystoupila králi na záda, kněz říkal svá říkadla, loutnář hrál na loutnu a král zařehtal. Loutnář myslel si, kterak přišel kůň na tu střechu, jistě že tu z muže si žena tropí blázna, a v písni narážel na svůj vlastní osud. Král ptal se ho, co jeho píseň znamená, poznal, že přišel věci na kloub a proto odměniv ho, vypověděl ho ze země. Benfey cituje ve svém díle buddhistickou povídku, kterou zaznamenal r. 648 zbožný čínský poutník Hiuen Tsiang v Indii, podle francouzského překladu Stan. Julien (Mémoires sur les contrées occidentales par H. T. trad. du chinois par S. J. I., 124): připomenut tu světec, který se dal svésti od prostopášné ženštiny, ta žena vstoupila na jeho ramena a tak se vrátil do města (srv. Borgeld op. c. 87). Jest tu jen kuse reprodukována původní povídka, a tak nelze nic bližšího pověděti o její souvislosti s předchozími povídkami, možná, že byl tento rys jen zanesen z uvedené povídky z Pančatantry, jak míní Heinrich Lüders (Nachrichten kgl. Ges. Wiss. Göttingen, Phil.-hist. Kl. 1897, str. 114). Benfey praví, že se k této indicko-čínské povídce pojí, třebas odchylně, výborně vypravovaná povídka v Dasakumâračarita, o dobrodružstvích deseti princů. Skutečně tu není motiv nás zajímající: mladá krásná hetéra svedla vyhlášeného poustevníka, dovezla ho do hlavního města do svého paláce, bývalý asketický mnich úplně se vzdal někdejšího života v lesní poušti a tonul v hýřivém životě. Přivedla ho ke králi, který byl obklopen nepřehledným množstvím mladých dam. Jak vyzvána králem usedla, povstala jiná nádherná žena, poklonila se králi a prohlásila, že ona ji přemohla, a že jest od nynějška její otrokyní. A milenka poděkovala se mnichu za všechnu jeho přízeň, že ho nechce dále zbavovati jeho povinností. Obě tyto ženy se pohádaly, a smluvily se, přemůže-li toho svatého muže, že druhá bude její otrokyní (viz nejnovější německý překlad od Joh. Hertela, na který mne upozornil prof. V. Lesný, Die Zehn Prinzen. Ein indischer Roman von Dandin I., str. 119 a d.). Dostáváme se takto však do nepřehledného moře nejrůznějších povídek o lstivosti a úkladech žen, my se chceme omezovati výhradně jen na hlavní motiv. Budiž tu leda připomenuta jiná ještě povídka, ve které též Aristoteles vystupuje jako rádce a ochránce starověkého vládce všeho světa; byla pojata do známého sborníku Secreta secretorum a potom do jiného zvláště vyhlášeného Gesta Romanorum, ale do jeho českého vzdělání nebyla zařazena. Královna severská živila svou dceru jedem a poslala ji pak Aleksandrovi, který se hned do ní zamiloval. Mnozí jen pohlédnuvše na její krásu pozbývali smyslů. Aristoteles, jemuž nic nebylo skryto, způsobil, že zločinec krasavici musel políbiti a ihned sklesl mrtev, usmrcen jedem. Landau (Die Quellen des Decameron, 2. vyd. str. 225) seřadil tuto povídku i jiné, také verse tuto námi rozbírané, aniž chtěl vyšetřovati, je-li mezi nimi užší souvislost. Částečně podobný motiv jako námi rozebraný vypravují Jatakam, kniha povídek o dřívější existenci Buddhové II. kn. č. 191 povídka o Ruhakovi (německý překlad od Dra. Jul. Dutoit, 1909, II., 133): král daroval svému domácímu knězi Ruhakovi koně zdobeného krásným udidlem. Když lidé spatřili kněze na koni, zastavovali [75] se a vychvalovali koně, volali: hleďte na krásu toho koně! jak nádherný to kůň! Potom chlubil se před svou ženou, jak jeho koně chválili. Žena, falešná a zkažená, řekla mu, že kůň je tak krásný jen pro své krásné udidlo, chtěl-li by také tak se vyznamenati, ať ten koňský postroj vezme na sebe, vyjde na ulici jím ozdoben, ať klade nohy jako kůň, a tak vyhledá krále. Kněz skutečně tak učinil, nechápaje úmyslu ženina, a stihl ho ovšem posměch jak od všeho lidu, tak od krále. Rozzuřen zapudil ji a vzal si jinou ženu (Borgeld str. 91 cituje anglický překlad mně nepřístupný).

Obměna toho motivu čte se v jedné povídce Hieronyma Morlini, místo muže zaujímá tu žena toužící po lásce svého sluhy; jen pod tou podmínkou chtěl sluha splniti její přání, když osedlána s uzdou v ústech poklekne na všechny čtyři. V tom zjeví se její manžel a krutě ji zbije (Liebrecht zur Volkskunde str. 139).

*

Otázka o poměru středověkých zpracování k versím východním, o původu evropských versí, o jejich souvislosti, po případě závislosti na versích východních zaměstnávala celou řadu badatelů, a jest o tom zcela slušná literatura; není divu, neboť souvisí s řešením důležitého problému o závislosti našich evropských podání, literárně hojně vzdělávaných a mezi lidem silně rozšířených, na východních pramenech, jmenovitě indických. Než se pustíme do řešení této otázky, musíme si předem objasniti, jaký jest poměr mezi jednotlivými středověkými teksty. Přese všechnu velkou populárnost této látky, jak svědčí hojné její vyobrazování po zemích západních a středoevropských, samostatnějších a svéráznějších literárních jejích vzdělání jest poměrně nemnoho. A mezi těmi nezdá se, že by byl býval přímý styk a vliv. Skládání francouzské Lai ďAristote a německé Aristoteles und Phyllis stojí vedle sebe úplně samostatně. V první odehrává se děj v Indii a Alexander vystupuje jako světovládce, v druhém koná se v rodném kraji na dvoře otcovském, sám otec Filip činně zasahuje do děje. V prvním koří se panovník přespříliš své ženě-milence, v druhém princ dvorní slečně královnině. V prvním ospravedlňuje se filosof, jak měl pravdu, když ho varoval před vděky ženskými, v druhém mudřec tajně ujel. Společný jest ovšem základní motiv, osedlání zamilovaného starého blouda sníživšího se na koně ženina. Heroltovo podání obsahuje jen hlavní rysy, ale celkem se srovnává více s Lai. Středohornoněmecké vzdělání jest vůbec hodně samostatné v historii této látky. Ani se nezdá pravdě podobným, že by všechny tyto tři teksty se zakládaly na jednom společném prameni, jak své doby r. 1882 mínil G. Paris (Romania XI, 139). Leda Heroltův tekst jest nejspíše spřízněn s Lai. Z pozdějších zpracování jest nejvíce pozoruhodno Hans-Sachsovo, vyznamenávající se řadou nových obměn: vystupuje tu nově komorná královnina, která má jaksi připravovati půdu pro svody královniny. Závěr jest zcela odlišný, Alexander uvěřil Aristotelovi a odlučuje se od královny. Úvod německé masopustní hry jest rovněž svérázný, královna obluzuje filosofa, když ho král má za tak dokonalého mistra, že nikdo ho nemůže oklamati. Jedno z nejdokona- [76] lejších zpracování napsal Sercambi: z návodu královnina svádí Aristotela její komorná, královna jí pomáhá připravujíc sedlo a uzdu. Rozšířena jest pak zcela novými samostatnými motivy. Alexander přesvědčí se dokonce o prostopášném životě ženině. Společné jsou leda základní motivy: Aristoteles, Alexander, přílišná láska jeho k ženě, milence, a především lstivé úklady její proti vznětlivému starci-mudrci. Evropské verse liší se od nejbližších arabských a tureckých jedině takořka tím, že do děje zavedeny jiné osobnosti, populární v středověké Evropě, světovládný panovník, jehož slávu šířily oblíbené epické zpěvy a romány, a velký řecký filosof, který z jiných děl středověkých jest znám jako rádce Alexandrův, varující ho před ženami (ze sborníku Secreta secre-torum připisovaných Aristotelovi ve spojení ovšem s jinou povídkou o jedové otravné dívce) nahoře vzpomenuté. Též v některých francouzských recensích románu o Alexandrovi vystupuje řecký filosof v takové úloze. (Borgeld, str. 104.)

Nepochybná jest souvislost evropských versí s versemi nejbližšího orientu, arabskou a tureckou: v arabské svádí z návodu královnina její otrokyně mudrce, mudrc se pak obdobně omlouval jak Aristoteles v evropských versích. V turecké versi zaujímá jeho místo vezír, a podle mravů mohamedánských jest celá scenerie změněna: sultán jest pánem celého harému, a děj točí se kolem dočasné jeho milenky, kterou vystřídá jiná šťastnější, chytřejší, všechny ženy cítily bolestně, jak byly zanedbávány z návodu vezírova, proto se jedna z nich mstí za všechny, a když se jí lest podaří, zaujme místo první s jejím souhlasem, vezír konečně se stejně ospravedlňoval. Povídka jest podstatně tatáž, jen vnější situace jsou jinaké. Velice si podobné jsou jiné verse z tohoto prostředí, mnohem podobnější, než evropské verse sobě navzájem.

Obrátíme-li se nyní dále k indickým, buddhistickým versím, pozorujeme hned značný rozdíl. Příčina hněvu ženina nebyla vzbuzena královým rádcem. Nejdříve se pokořil ministr libovůli vrtošivé své choti a splnil její zvůli. Potom po příkladu ženy ministrovy chtěla též královna, aby královský její manžel udělal, co ona si přeje, následuje charakteristická scéna. Tak čte se v mladší redakci sborníka Pančatantra. Děj jiné buddhistické povídky jest neméně vzdálen od versí arabských a tureckých a ovšem též evropských. Ještě vzdálenější jsou jiné orientální verse. Zbývá leda základní motiv, muž ženě k vůli hraje si na jejího jízdného koně. A to zajisté nestačí na důkaz hlubší a vnitřní souvislosti rozmanitých těch povídek. Příbuzné jsou pouze takové povídky, ve kterých se celá řada motivů opakuje v určitém pořadí. Může se klásti jen otázka, v jaké souvislosti jsou evropské verse k arabsko-tureckým. Důležitá, ne-li rozhodující jest tu okolnost, že arabská verse jest doložena z mnohem starších dob, než evropské, totiž již z IX. století. Jest známo, že evropský středověk byl v úzkých, stálých stycích se světem arabským. Poukazuje se, že jeden z prvních vlivných kazatelů Jacques de Vitry působil dlouho, deset let od roku 1216 na východě, v přístavním městě Syrie Akka. De Vitry zpestřil svá kázání přehojnými příklady, 74 kázání vyzdobil přečetnými exemply, přes 300 jich sestavil Th. F. Crane ve svém vydání. Tu nalézá se nejedna povídka východního původu, ale nikoliv povídka nás tu zajímající. Rozmanitými [77] cestami dostávaly se orientální povídky do středověké Evropy, srv. příklady, které uvedl Albert Wesselski v úvodě své knihy Mönchslatein r. 1909. Jaká jest souvislost povídek rozšířených po světě mohame-dánském s povídkami jihovýchodní Asie, těžko jest určitěji říci; mohly kolovati z asijského západu dále na východ, jest pravdě podobna a skutečnými literárními fakty doložena druhá možnost, že z indického východu se dostávaly na západ k Arabům. To jest ovšem otázka, která se nás tu blíže nedotýká, a jejíž řešení musíme ponechati znalejším a povolanějším odborníkům, orientalistům. My se zde spokojujeme tím, že naše povídka nepochybně z arabského prostředí pronikla do jihozápadní Evropy, a dále se šířila literárním a zajisté též ústním podáním po Evropě.

Ovšem povídka tak oblíbená v středověké Evropě upadla v úplné zapomenutí, z ústních podání lidových není vůbec doložena, leda velmi pořídku vyskytují se slaboučké ohlasy, tak pokud víme jen v slovenské povídce o veselých sousedkách, kterou z nevydané dosud, a nám zcela neznámé sbírky H. Králikovy vytiskl v německém překladě H. v. Wlis-locki (Germania 1887, sv. XXXII, str. 443): V jedné vesnici žily tři ženy, všude se bavily svými bujnými kousky, při kolovrátku, v neděli před kostelem, dokonce o poutech, pomlouvaly muže, zvláště své muže pro jich hloupost, chlubily se, že mohou s nimi činiti, co se jim zlíbí: jedna, že skočí do studně, poručí-li, druhá, že se její muž dal málem pohnouti k tomu, že by ji byl na zádech donesl do města. Tu jest ovšem jen poněkud obdobná myšlenka. Přísnější sled se zachoval v tatarské pohádce ze Sibiře (W. Radioff, Proben der Volksliteratur der türkischen Stämme Süd-Sibiriens IV., 208, Žurnal min. nar. prosvěšč. 346, 233): tu se kníže uchází o ženu jinou, ta smluví se svým manželem, že ten se ukryje s uzdou a knutem v ruce, a ona klade knížeti podmínku, aby se svlékl do naha a k ní přišel řehotaje. Muž pak přišel, naložil mu uzdu a začal ho bíti knutem. V střední Evropě zanikla tato povídka úplně v krajích, kde kdysi bývala nad jiné populární. Jest to zajisté výmluvný příklad, jak povídkové látky zcela zanikají. Jsou ovšem nyní vůbec povídky o ženské lstivosti mezi lidem dosti vzácné, ač jinak není právě nedostatek povídek o ženské zlobě a nevěře.

Joseph Bédier pokusil se vší svou ostrou dialektikou a sžíravou kritikou vůbec podvraceti teorii o indickém původu valné části lidových podání evropských národů a speciálně snažil se dovozovati to, rozbíraje staré francouzské fabliaux, při čemž se obšírněji zabýval ovšem touto látkou (Les fabliaux, vyd. 2., str. 204—212). Francouzský učenec postuluje jaksi předem, vzešla-li skutečně látka básně francouzské z indické předlohy, musely zůstati jisté její sledy též po formální straně francouzské reprodukce, sledy jakýchsi záplat, jedním slovem nemohla býti tak dokonalá, jakou se skutečně jeví podle jednomyslného úsudku všech, kdož se jí jen poněkud zabývali. Rozbírá tedy orientální verse, ukazuje, že verse v Pančatrantře jest ceny prostřední; autor druhé povídky Schiefnerem vydané měl zajisté, praví, ducha, ale jeho dílo jest vybudováno na námětech nelogických, tak že západní podání je nepoměrně dokonalejší. Pravdu má zajisté Bédier, když praví, že společných motivů s indickými versemi má báseň francouzská velmi málo, dokonalost jedné [78] a nedokonalost druhé nemůže býti rozhodujícím kriteriem pro řešení podobných otázek. Sám připouští, že povídky mohou býti výborné aneb chatrné podle toho, jaký jest jejich vypravovatel. Ale dále vytýká, že povídky chatrně vypravované nemohou nalézati obliby, nemají životnosti, ieč život jen vrátký a pomíjející, nestěhují se. Než taková čistě estetická hlediska naprosto nerozhodují při otázce o stěhování látek povídkových, již proto ne, že úsudky jen estetické bývají zpravidla subjektivní, různá v různých prostředích sociálních a kulturních. Látky povídkové bývají nepoměrně více mezinárodní, než jejich formální reprodukce. Bédier vzpomněl si po svém krutém odsouzení indických versí, že jsou též verse arabské a turecké. Ale zná pouze jedinou ze sbírky Cardon-neovy, nikoliv starý tekst z IX. stol. vytištěný též Schiefnerem, a proto, ač uznává, že se tato povídka úplně srovnává s Lai, odbývá závažnost toho faktu tím, že známá mu turecká verse jest moderní, a nic nám nedovoluje předpokládati, že pochází až z Indie. Vzpomněl si na německou báseň Aristoteles a Phyllis, a vtipkuje, nemůže-li ta rovněž činiti nároků býti tak dobře pramenem francouzského fabliau jako turecká? A připomínaje přehojná vyobrazení ženy jezdící na filosofovi, starci, míní, že spíše jest pravděpodobný evropský původ. Bédier vládl materiálem ještě hodně nedostatečným a z té příčiny jest jeho negativní stanovisko omlu-vitelno. Nedošlo také v odborných kruzích nikde souhlasu, naopak stalo se předmětem velmi ostrých posudků, až odsudků. Nejmírněji ještě Charles Martens ve studii L’origine des contes populaires (Louvain 1894, otisk z Revue Néo-Scolastique, str. 45) řekl jen, že dokonalost aneb nedokonalost nic pro původ látky pohádkové nedokazují. Fr. von der Leyen hájil v delším pojednání: Zur Entstehung des Märchens (Archiv f. d. Studium d. neueren Spr. Liter., sv. 110 a 115) velmi důrazně podstatu Benfeyovy hypothesy, že třeba se zříkati pošetilého (töricht) boje proti prioritě indických pohádek a v doplňku vystoupil energicky proti vývodům Bédierovým, a ostře potíral jeho metodu vůbec i výsledky jeho knihy. Speciálně dotkl se v. d. Leyen též této látky a znovu dokazoval, že také domov její jest v Indii. V Indii jest látkově nejvíce vyvinuta, nej-bohatší, neboť vypravuje se v ní o pokoření dvou mužů. Ovšem vypra-vovatelské umění francouzského básníka, který nevymyslel látky, než ji již nalezl, jest nejdokonalejší. Arabským versím připisuje zprostředkovatelskou úlohu. Odmítá domněnku, že by francouzský básník mohl ji vymysleti ve své zbujnělé rozpustilosti ; motiv o Aristotelovi jako jízdném koni jest příliš vymudrován (erklügelt), také pointa, že jest od téže ženy, před kterou varoval krále, mnohem hůře pokořen, jest příliš pečlivě uvážena (sv. 110, str. 298—300). Jest nepochybno, že v Evropě byla tato látka přejata z východu a sice ze sousedního arabského světa, ale poměr arabských versí k indickým není tak jasný, jak by chtěl v. d. Leyen. Ježdění na potrestané nebo pokořené osobě samo sebou jest dosti prostá myšlenka, a vyskýtá se hojně a rozmanitě v lidových podáních. Borgeld uvedl v poslední kapitole své knihy několik dokladů podobných výstřelků erotických (str. 108 a d.) z moderních děl literárních i ze staršího písemnictví. Může býti spor o tom, třeba-li tu shledávati vzdálené ohlasy povídky o Aristotelovi, aneb možno-li to vykládati jako motiv vzniklý samostatně. Borgeld připomněl ještě hojně se vyskytující [79] motiv o jízdě čarodějnice na pacholku, s čím ovšem bývá spojeno, že pacholek změněn v koně, když naň položena uzda (Kubín, Kladské povídky II, 230. Laistner, Das Rätsel der Sphinx I, 171).

Tu není zajisté žádná souvislost s jízdným koněm — Aristotelem. V cikánské jedné povídce, kterou otiskl H. v. Wlislocki (Germania XXXII, 450) čteme: Die beiden anderen Frauen gestanden, dass sie bislang den besten Streich gespielt hätte, a v poznámce čteme, že cikánsky se praví místo „einen Streich spielen“ — grayen kerelas, t. j. Pferd machte, d. h. ein Pferd aus ihm machte. Diese Wendung wird auch im Ungarischen bei ähnlichen Fällen gebraucht, „lová tette“, t. j. er machte ihn zum Pferde, d. h. er liess ihn aufsitzen. Mohlo by se málem říci, že se povídka naše stala tou měrou populární, že z ní vzniklo až pořekadlo.

Též ruský orientalista S. Th. Oldenburg hájil proti francouzskému učenci indický původ naší povídky (Žurnal min. nar. prosvěšč. sv. 346, str. 217—238).

Vynikající indolog poukazoval na to, že povídka sborníka Panča-tantra jest mladší, než arabská, a jen důvody ne právě naprosto přesvědčivými chce činiti pravdě podobným, že sáhá do dob starších: povídka jest jakoby částí cyklu o slavném králi Handovi a jeho znamenitém ministru Vararuči, jehož sledy se nalézají v sanskritských zpracováních starého prakritského sborníka z prvních století po Kr. Druhá verse indická, známá dosud jen v tibetském překladě, nedá se blíže chronologicky zařaditi do versí této povídky, ale jest velmi pravdě-podobno, že se musí klásti ještě do doby rozkvětu buddhismu v Indii, t. j. do V. a VI. století, nelze ovšem v ní spatřovati pramen pozdější verse v Pančatantře. Poukazuje ovšem na to, že motiv o muži dělajícím jízdného koně nalézá se na indické půdě v památce ne mladší IV. a V. století, totiž v palijském sborníku Jatak, který byl námi nahoře reprodukován. Přímé spojení toho motivu s naší látkou nemůže ovšem uká-zati, než spokojuje se tím, že takové motivy v Indii se různým způsobem vyskytují. Z toho soudí Oldenburg, že přibližně v V.—VII. stol. kolovala povídka v indické literatuře, jež byla podkladem naší povídky. Arabskou skupinu versí klade O. mezi památky sasanidské doby aneb doby přímo za ní následující v jich arabských zpracováních, jako Kalila va Dimna, Josafat a j., které jsou všechny bez výjimky indického původu. Nejstarší pak arabská verse náleží asi spisovateli, který měl náklonnost k přejímání povídek indického původu. To, že konečně stal se rekem této povídky populární Džuha, mohlo by též býti svědectvím jejího stáří, neboť povídky o něm vzpomínají se již v druhé polovici X. věku. Ovšem mohamedánské verse odlišují se důležitým základním motivem úvodním: rádce králi vytýká jeho slabost vůči ženám, žena králova neb milenka mstí se mu, rozpaluje jeho vášeň, tak že se dá od ní osedlati. Ruský indolog nepokouší se ani tvrditi, že by tento motiv byl již znám v prvotní prý pravlasti motivu o zamilovaném muži jako jízdném koni (l. c. 234). Při rekonstrukci původní povídky O. nepřihlíží nikterak k versi v Pančatrantře, jelikož to byl pouhý „neumělý konspekt“, než zakládá se na povídce zachované v pozdní tibetské reprodukci, kterou ovšem pokládá za starobylou. Vytýká, že se všechny povídky [80] odehrávají na dvoře královském, a že centrem děje jsou proslavení panovníci, kolem nichž se seskupily celé cykly povídkové. Na to bychom nekladli zvláštní váhy, neboť jest přirozeno, že různé původem svým povídky mohly také dodatečně býti přeneseny na známé osobnosti, koncentrovány kolem nich. V indické versi jeví se pouhou episodou v celé řadě povídek o dvorních intrikách, centrem jest tu vždy král sám, proto se také hlavní motiv, pokoření zamilovaného muže dotýká krále. A ten se pak mstí na jiných osobách — svědcích jeho slabosti. Mimo Indii jeví se povídka prý býti vytrženou z cyklu, ten nepřešel celý do Persie, a proto se povídka musela podstatně změniti, personalie byly zbytečné namnoze, a proto byla povídka tu zkrácena. Ještě více byl personál seškrtán ve francouzské versi, ale žádná podstatná změna nebyla od Henri ďAndeli provedena. Latinský tekst ve sborníku Herol-tově pokládá O. ovšem též za pouhý konspekt, který nemá zvláštního významu v ději vývoje naší látky. Mylně mluví tu ještě O. o Jaques de Vitry, neboť jemu připisovala ji pouhá nedoložená tradice, a v jeho Sermones není. Přirozeně kritisuje Oldenburg zle vývody Jos. Bédiera, a končí zajisté spravedlivým výrokem: Neohraničený skepticism jest neméně škodliv při vědecké práci, než nedostatek kritiky. Ani pojednání ruského orientalisty není bez slabin, ale jest nade všechnu pochybnost velmi důmyslně sestrojeno. Přes to všechno možno by bylo říci na nejvýše, že indický původ této povídky jest snad do jisté míry pravdě podobný, ale přesně nedá se zjistiti, a snad nebylo by ani po-třebno za každou cenu to dokazovati, neboť zajisté též v arabském prostředí mohly vznikati a vznikaly samostatně látky povídkové. Pro nás jest hlavní výsledek všech dosavadních studií, že látka naše pronikla do západní Evropy z arabského, mohamedánského světa.


  1. O této látce jest velmi bohatá literatura. Novější nejúplnější práci napsal Dr. A. Borgeld: Aristoteles en Phyllis. En Bijdrag tot de vergelijkende Litteratur-geschiedenis. Te Groningen, 1902. Spisovatel zapůjčil mi se vzácnou ochotou na doporučení prof. van Wijka jediný výtisk své knihy, zač vzdávám uctivé diky.