odehrávají na dvoře královském, a že centrem děje jsou proslavení panovníci, kolem nichž se seskupily celé cykly povídkové. Na to bychom nekladli zvláštní váhy, neboť jest přirozeno, že různé původem svým povídky mohly také dodatečně býti přeneseny na známé osobnosti, koncentrovány kolem nich. V indické versi jeví se pouhou episodou v celé řadě povídek o dvorních intrikách, centrem jest tu vždy král sám, proto se také hlavní motiv, pokoření zamilovaného muže dotýká krále. A ten se pak mstí na jiných osobách — svědcích jeho slabosti. Mimo Indii jeví se povídka prý býti vytrženou z cyklu, ten nepřešel celý do Persie, a proto se povídka musela podstatně změniti, personalie byly zbytečné namnoze, a proto byla povídka tu zkrácena. Ještě více byl personál seškrtán ve francouzské versi, ale žádná podstatná změna nebyla od Henri ďAndeli provedena. Latinský tekst ve sborníku Herol-tově pokládá O. ovšem též za pouhý konspekt, který nemá zvláštního významu v ději vývoje naší látky. Mylně mluví tu ještě O. o Jaques de Vitry, neboť jemu připisovala ji pouhá nedoložená tradice, a v jeho Sermones není. Přirozeně kritisuje Oldenburg zle vývody Jos. Bédiera, a končí zajisté spravedlivým výrokem: Neohraničený skepticism jest neméně škodliv při vědecké práci, než nedostatek kritiky. Ani pojednání ruského orientalisty není bez slabin, ale jest nade všechnu pochybnost velmi důmyslně sestrojeno. Přes to všechno možno by bylo říci na nejvýše, že indický původ této povídky jest snad do jisté míry pravdě podobný, ale přesně nedá se zjistiti, a snad nebylo by ani po-třebno za každou cenu to dokazovati, neboť zajisté též v arabském prostředí mohly vznikati a vznikaly samostatně látky povídkové. Pro nás jest hlavní výsledek všech dosavadních studií, že látka naše pronikla do západní Evropy z arabského, mohamedánského světa.
