motiv o jízdě čarodějnice na pacholku, s čím ovšem bývá spojeno, že pacholek změněn v koně, když naň položena uzda (Kubín, Kladské povídky II, 230. Laistner, Das Rätsel der Sphinx I, 171).
Tu není zajisté žádná souvislost s jízdným koněm — Aristotelem. V cikánské jedné povídce, kterou otiskl H. v. Wlislocki (Germania XXXII, 450) čteme: Die beiden anderen Frauen gestanden, dass sie bislang den besten Streich gespielt hätte, a v poznámce čteme, že cikánsky se praví místo „einen Streich spielen“ — grayen kerelas, t. j. Pferd machte, d. h. ein Pferd aus ihm machte. Diese Wendung wird auch im Ungarischen bei ähnlichen Fällen gebraucht, „lová tette“, t. j. er machte ihn zum Pferde, d. h. er liess ihn aufsitzen. Mohlo by se málem říci, že se povídka naše stala tou měrou populární, že z ní vzniklo až pořekadlo.
Též ruský orientalista S. Th. Oldenburg hájil proti francouzskému učenci indický původ naší povídky (Žurnal min. nar. prosvěšč. sv. 346, str. 217—238).
Vynikající indolog poukazoval na to, že povídka sborníka Panča-tantra jest mladší, než arabská, a jen důvody ne právě naprosto přesvědčivými chce činiti pravdě podobným, že sáhá do dob starších: povídka jest jakoby částí cyklu o slavném králi Handovi a jeho znamenitém ministru Vararuči, jehož sledy se nalézají v sanskritských zpracováních starého prakritského sborníka z prvních století po Kr. Druhá verse indická, známá dosud jen v tibetském překladě, nedá se blíže chronologicky zařaditi do versí této povídky, ale jest velmi pravdě-podobno, že se musí klásti ještě do doby rozkvětu buddhismu v Indii, t. j. do V. a VI. století, nelze ovšem v ní spatřovati pramen pozdější verse v Pančatantře. Poukazuje ovšem na to, že motiv o muži dělajícím jízdného koně nalézá se na indické půdě v památce ne mladší IV. a V. století, totiž v palijském sborníku Jatak, který byl námi nahoře reprodukován. Přímé spojení toho motivu s naší látkou nemůže ovšem uká-zati, než spokojuje se tím, že takové motivy v Indii se různým způsobem vyskytují. Z toho soudí Oldenburg, že přibližně v V.—VII. stol. kolovala povídka v indické literatuře, jež byla podkladem naší povídky. Arabskou skupinu versí klade O. mezi památky sasanidské doby aneb doby přímo za ní následující v jich arabských zpracováních, jako Kalila va Dimna, Josafat a j., které jsou všechny bez výjimky indického původu. Nejstarší pak arabská verse náleží asi spisovateli, který měl náklonnost k přejímání povídek indického původu. To, že konečně stal se rekem této povídky populární Džuha, mohlo by též býti svědectvím jejího stáří, neboť povídky o něm vzpomínají se již v druhé polovici X. věku. Ovšem mohamedánské verse odlišují se důležitým základním motivem úvodním: rádce králi vytýká jeho slabost vůči ženám, žena králova neb milenka mstí se mu, rozpaluje jeho vášeň, tak že se dá od ní osedlati. Ruský indolog nepokouší se ani tvrditi, že by tento motiv byl již znám v prvotní prý pravlasti motivu o zamilovaném muži jako jízdném koni (l. c. 234). Při rekonstrukci původní povídky O. nepřihlíží nikterak k versi v Pančatrantře, jelikož to byl pouhý „neumělý konspekt“, než zakládá se na povídce zachované v pozdní tibetské reprodukci, kterou ovšem pokládá za starobylou. Vytýká, že se všechny povídky
