k onomu starci. Stejně vzpíral se několik dní plniti její libůstku, ale ona stále ho dráždila, obnažujíc před ním svou krásu. Překvapen králem ve svém směšném postavení, řekl mu: To jest právě, co jsem, říkal, když jsem tebe varoval poslouchati ženy.
S nimi souvisí turecká povídka, kterou ve francouzském překladě již r. 1770 sdělil Cardonne v Mélanges de littérature orientale traduits de différents manuscrits turcs, arabes et persans … (v. d. Hagen op. c. I. str. LXXVI., Benfey op. c. I., 462, celý tekst otiskl Borgeld str. 98—99): mladý sultán nashromáždil ve svém serailu nejkrásnější otrokyně z celé Asie a zaujat vášnivou láskou ke krásnému pohlaví pečoval daleko více o ně, než o věci státní. Vezír vykládal mu často, že jest to pro krále hanba utráceti v rozkoších čas určený blahu národa, takže konečně sultán se přemohl, pozapomínal na rozkoše a hleděl si bedlivě panovnických svých povinností. Ale jeho otrokyně tonuly v největším strachu a úzkostech, serail stal se místem žalů a smutku. Když pak jednou navštívil své ženy, vrhly se mu k nohám volajíce, jakého zločinu se dopustily, že pán tak na ně zanevřel. Vyzradil, že se od nich vzdaloval na radu ministrovu. Nejsmělejší z jeho žen ohlásila, že se vsadí, že tento krutý odsuzovatel neodolá jim víc než jiný mužský, prosila sultána, aby ji poslal k němu a že bude jistě za krátko jeho paní. Krasavice dosáhla brzy svého cíle, a když ho učinila svým zbožňovatelem a docela ho pobláznila, změnila své chování k němu, začala býti k němu drsná a krutá, zoufalý milenec na kolenou vyličoval jí svou vášnivou lásku. Konečně vynutila na něm slib, že její prosbu vyplní. Tajně dala věděti sultánovi, aby se skryl v komnatách ministrových, dala přinésti uzdu a sedlo, a jako zkoušku lásky vezírovy žádala, aby si je naložil, a jí dovolil, aby vstoupila na jeho záda. Vezír částečně s nechutí, částečně ze žertu postavil se jako kůň a dal se přepásati a nasaditi si uzdu. V tom vyšel sultán ze svého úkrytu a řekl mu, že je přespřílišný blázen na tak přísného mravokárce. A vezír odpověděl, že ho napomínal právě proto, že znal všechny vrtochy toho nebezpečného pohlaví, jeho výklady učiní tím hlubší dojem, když k příkazům připojil příklad, a tato jeho nápadná přeměna poučí ho, jak třeba utíkati před láskou.
Více méně stejně vypravuje též povídka, kterou zapsal Ahmedech Chirouani ve sbírce Nefh ’at el Yemen (Le Qaire 1300). Když vezír byl sám u zpěvačky královy, rozněcovala v něm tou měrou vášeň líčeným odporem, že se jí nepřiblíží, pokud naň nevstoupne a on neučiní několik kroků. Nastrčila mu otěž na hlavu, sedla naň, i zpravila krále; odpověděl mu stejně, že se právě oň bál, a král se obdivoval jeho odpovědi (Revue des trad. popul. XV., 109).
V nové berberské versi přenesen jest děj do prostšího prostředí, odehrává se mezi sudím a pověstným šprýmařem arabským. Si Djeh’a vytýkal často soudci jeho vášeň k ženským. Ten měl za služku ženu velice krásnou. Když zpozorovala jednou zkormoucenost svého pána, a slyšela toho příčinu, prosila, aby se směla k němu vydati, a on ať pak tam přijde z nenadání. Když si sedla v jeho domě, a Si Djeh’a ji spatřil, vášnivě se zamiloval. „Chceš-li se přiblížiti ke mně, dovol, abych na tobě jezdila koňmo, a ty pak lez po čtyřech.“ „Přijď,“ řekl on.
