ného řeckého filosofa. Toto dílo pofrancouzštil v polovici XIV. století Jean le Févre a rozšířil je verši nikoli bezvýznamnými též pro tuto povídku. Jeho verše byly později v XV. stol. přejaty do kusu La grant malice des femmes (Borgeld op. c. 10—11).
V středověku byla tato látka velmi populární, jako vůbec povídky o ženské zlobě a lstivosti. Byla přečasto zobrazována dlátem i štětcem, zvláště v západní Evropě, (především ve Francii), ale porůznu též ve východní, mimo přímé prostředí románské, a nejspíše vlivem německým. Borgeld věnoval tomu zvláštní kapitolu své knihy (str. 67—85). Bývá tu zajisté zobrazován nejen slavný řecký filosof, než také jiné oběti lásky a ženské lstivosti, kromě starozákonních, zvláště Vergilius v středověku vyhlašovaný, stejně jak v dílech slovesných. Věkem svým sahají tato umělecká díla do sklonku XIII., do XIV. a XV. stol. Z nejstarších jest na hlavici v kostele sv. Petra v Caen (Revue des trad. popul. XI., 530), v kostele sv. Jana v Lyonu, v kostele des Grands Augustins v Paříži z poč. XVI. stol., v zámku Gaillon za panování Ludvíka XII., na portále katedrály v Rouen (reprodukce v knize Suchier-Birch-Hirschfeld op. 1. c), řezby na lavicích kůru v Amiens, v opatství v Montbenoit ve Franch-Comté, na frýsu v Saint-Valery-en-Caux a j. Podkladem všech těchto děl byla stará báseň Henri d’Andeli. Dále v katedrále v Lausanne vyřezáno v dubovém dřevě v druhé polovici XIII. stol. V domě v Augsburgu a ještě v Ulmu z XV. stol., o století později v Dordrechtu. Scéna byla ještě vyřezána v slonovině mimo historku o Vergiliovi, chová se vyhotovená v XIII. století v opatství Saint-Germain-des-Prés, podobné dílo z XIV. stol. v kostele Mariánském na Wawelu v Krakově, z XV. stol. v Münsteru. Taková řezba nalézá se ještě v zasedací síni radnice v Revalu (A. Schiefner, Mémoires Acad. Sciences St. Pétersbourg, VII. sér. XXII. t. č. 7 str. VII.). Z XIII. stol. pochází freska v starobylém domě v Trevisu, nyní v tamějším museu. Na kamenné plotně dubového stolu z XV. století viděti, jak ženská postava jezdí na dlouhovousém starci, který má uzdu v ústech, nyní v germánském museu v Norimberce (Keller, Fastnachtspiele, Nachlese str. 229). Na fresce zříti tuto scénu v jednom domě kostnickém z počátku XIV. stol. I v rukopisech byla tato scéna vyobrazována, ne jenom v rkp. Lai d’Aristote, než i v díle Petrarkově Trionfo d’amore a j. Zvláště budiž tu uveden obraz malíře Rudolfa II., Sprengera, který pak Egidius Sadeler vyryl: zcela nahá paní jezdí na filosofu s bičem v jedné, s otěží v druhé ruce. Jest ještě řada podobných rytin, hlavně nizozemských a německých, které bývají označovány jako Sokrates a Xantippa. Flámský umělec Fr. van Bossuits (1635—1692) vyřezal v slonovině též tuto scénu, na vyobrazení z r. 1727 jest označen: Pan maltraité par Venus et Cupido. Málo jest tu sice společného s látkou nás zajímající, ale byla přece uváděna v bližší souvislosti a v scéně líčené tu shledávána pozdější obměna staré povídky (srov. Victor Michels, Studien über die ältesten deutschen Fastnachtspiele, 44). Ještě do nejnovější doby byla tato vděčná látka předmětem uměleckých děl (Borgeld 84—85), a jeden takový obraz ponoukl znamenitého francouzského spisovatele Anatole France k novému zpracování, ovšem za účely politicko-satirickými (Romanische Forschungen XVI., 341).
