podpatkem a odešla. Muž se pak živil hrou na loutnu. Toho tedy králi opatřil Bharata a zavázal mu oči hedvábným šátkem i vyvedl ho na střechu sedmipatrového paláce, kam vystoupil král se svou mladou ženou. Oblečena do bílého roucha, vystoupila králi na záda, kněz říkal svá říkadla, loutnář hrál na loutnu a král zařehtal. Loutnář myslel si, kterak přišel kůň na tu střechu, jistě že tu z muže si žena tropí blázna, a v písni narážel na svůj vlastní osud. Král ptal se ho, co jeho píseň znamená, poznal, že přišel věci na kloub a proto odměniv ho, vypověděl ho ze země. Benfey cituje ve svém díle buddhistickou povídku, kterou zaznamenal r. 648 zbožný čínský poutník Hiuen Tsiang v Indii, podle francouzského překladu Stan. Julien (Mémoires sur les contrées occidentales par H. T. trad. du chinois par S. J. I., 124): připomenut tu světec, který se dal svésti od prostopášné ženštiny, ta žena vstoupila na jeho ramena a tak se vrátil do města (srv. Borgeld op. c. 87). Jest tu jen kuse reprodukována původní povídka, a tak nelze nic bližšího pověděti o její souvislosti s předchozími povídkami, možná, že byl tento rys jen zanesen z uvedené povídky z Pančatantry, jak míní Heinrich Lüders (Nachrichten kgl. Ges. Wiss. Göttingen, Phil.-hist. Kl. 1897, str. 114). Benfey praví, že se k této indicko-čínské povídce pojí, třebas odchylně, výborně vypravovaná povídka v Dasakumâračarita, o dobrodružstvích deseti princů. Skutečně tu není motiv nás zajímající: mladá krásná hetéra svedla vyhlášeného poustevníka, dovezla ho do hlavního města do svého paláce, bývalý asketický mnich úplně se vzdal někdejšího života v lesní poušti a tonul v hýřivém životě. Přivedla ho ke králi, který byl obklopen nepřehledným množstvím mladých dam. Jak vyzvána králem usedla, povstala jiná nádherná žena, poklonila se králi a prohlásila, že ona ji přemohla, a že jest od nynějška její otrokyní. A milenka poděkovala se mnichu za všechnu jeho přízeň, že ho nechce dále zbavovati jeho povinností. Obě tyto ženy se pohádaly, a smluvily se, přemůže-li toho svatého muže, že druhá bude její otrokyní (viz nejnovější německý překlad od Joh. Hertela, na který mne upozornil prof. V. Lesný, Die Zehn Prinzen. Ein indischer Roman von Dandin I., str. 119 a d.). Dostáváme se takto však do nepřehledného moře nejrůznějších povídek o lstivosti a úkladech žen, my se chceme omezovati výhradně jen na hlavní motiv. Budiž tu leda připomenuta jiná ještě povídka, ve které též Aristoteles vystupuje jako rádce a ochránce starověkého vládce všeho světa; byla pojata do známého sborníku Secreta secretorum a potom do jiného zvláště vyhlášeného Gesta Romanorum, ale do jeho českého vzdělání nebyla zařazena. Královna severská živila svou dceru jedem a poslala ji pak Aleksandrovi, který se hned do ní zamiloval. Mnozí jen pohlédnuvše na její krásu pozbývali smyslů. Aristoteles, jemuž nic nebylo skryto, způsobil, že zločinec krasavici musel políbiti a ihned sklesl mrtev, usmrcen jedem. Landau (Die Quellen des Decameron, 2. vyd. str. 225) seřadil tuto povídku i jiné, také verse tuto námi rozbírané, aniž chtěl vyšetřovati, je-li mezi nimi užší souvislost. Částečně podobný motiv jako námi rozebraný vypravují Jatakam, kniha povídek o dřívější existenci Buddhové II. kn. č. 191 povídka o Ruhakovi (německý překlad od Dra. Jul. Dutoit, 1909, II., 133): král daroval svému domácímu knězi Ruhakovi koně zdobeného krásným udidlem. Když lidé spatřili kněze na koni, zastavovali
