se a vychvalovali koně, volali: hleďte na krásu toho koně! jak nádherný to kůň! Potom chlubil se před svou ženou, jak jeho koně chválili. Žena, falešná a zkažená, řekla mu, že kůň je tak krásný jen pro své krásné udidlo, chtěl-li by také tak se vyznamenati, ať ten koňský postroj vezme na sebe, vyjde na ulici jím ozdoben, ať klade nohy jako kůň, a tak vyhledá krále. Kněz skutečně tak učinil, nechápaje úmyslu ženina, a stihl ho ovšem posměch jak od všeho lidu, tak od krále. Rozzuřen zapudil ji a vzal si jinou ženu (Borgeld str. 91 cituje anglický překlad mně nepřístupný).
Obměna toho motivu čte se v jedné povídce Hieronyma Morlini, místo muže zaujímá tu žena toužící po lásce svého sluhy; jen pod tou podmínkou chtěl sluha splniti její přání, když osedlána s uzdou v ústech poklekne na všechny čtyři. V tom zjeví se její manžel a krutě ji zbije (Liebrecht zur Volkskunde str. 139).
Otázka o poměru středověkých zpracování k versím východním, o původu evropských versí, o jejich souvislosti, po případě závislosti na versích východních zaměstnávala celou řadu badatelů, a jest o tom zcela slušná literatura; není divu, neboť souvisí s řešením důležitého problému o závislosti našich evropských podání, literárně hojně vzdělávaných a mezi lidem silně rozšířených, na východních pramenech, jmenovitě indických. Než se pustíme do řešení této otázky, musíme si předem objasniti, jaký jest poměr mezi jednotlivými středověkými teksty. Přese všechnu velkou populárnost této látky, jak svědčí hojné její vyobrazování po zemích západních a středoevropských, samostatnějších a svéráznějších literárních jejích vzdělání jest poměrně nemnoho. A mezi těmi nezdá se, že by byl býval přímý styk a vliv. Skládání francouzské Lai d’Aristote a německé Aristoteles und Phyllis stojí vedle sebe úplně samostatně. V první odehrává se děj v Indii a Alexander vystupuje jako světovládce, v druhém koná se v rodném kraji na dvoře otcovském, sám otec Filip činně zasahuje do děje. V prvním koří se panovník přespříliš své ženě-milence, v druhém princ dvorní slečně královnině. V prvním ospravedlňuje se filosof, jak měl pravdu, když ho varoval před vděky ženskými, v druhém mudřec tajně ujel. Společný jest ovšem základní motiv, osedlání zamilovaného starého blouda sníživšího se na koně ženina. Heroltovo podání obsahuje jen hlavní rysy, ale celkem se srovnává více s Lai. Středohornoněmecké vzdělání jest vůbec hodně samostatné v historii této látky. Ani se nezdá pravdě podobným, že by všechny tyto tři teksty se zakládaly na jednom společném prameni, jak své doby r. 1882 mínil G. Paris (Romania XI, 139). Leda Heroltův tekst jest nejspíše spřízněn s Lai. Z pozdějších zpracování jest nejvíce pozoruhodno Hans-Sachsovo, vyznamenávající se řadou nových obměn: vystupuje tu nově komorná královnina, která má jaksi připravovati půdu pro svody královniny. Závěr jest zcela odlišný, Alexander uvěřil Aristotelovi a odlučuje se od královny. Úvod německé masopustní hry jest rovněž svérázný, královna obluzuje filosofa, když ho král má za tak dokonalého mistra, že nikdo ho nemůže oklamati. Jedno z nejdokona-
