lejších zpracování napsal Sercambi: z návodu královnina svádí Aristotela její komorná, královna jí pomáhá připravujíc sedlo a uzdu. Rozšířena jest pak zcela novými samostatnými motivy. Alexander přesvědčí se dokonce o prostopášném životě ženině. Společné jsou leda základní motivy: Aristoteles, Alexander, přílišná láska jeho k ženě, milence, a především lstivé úklady její proti vznětlivému starci-mudrci. Evropské verse liší se od nejbližších arabských a tureckých jedině takořka tím, že do děje zavedeny jiné osobnosti, populární v středověké Evropě, světovládný panovník, jehož slávu šířily oblíbené epické zpěvy a romány, a velký řecký filosof, který z jiných děl středověkých jest znám jako rádce Alexandrův, varující ho před ženami (ze sborníku Secreta secretorum připisovaných Aristotelovi ve spojení ovšem s jinou povídkou o jedové otravné dívce) nahoře vzpomenuté. Též v některých francouzských recensích románu o Alexandrovi vystupuje řecký filosof v takové úloze. (Borgeld, str. 104.)
Nepochybná jest souvislost evropských versí s versemi nejbližšího orientu, arabskou a tureckou: v arabské svádí z návodu královnina její otrokyně mudrce, mudrc se pak obdobně omlouval jak Aristoteles v evropských versích. V turecké versi zaujímá jeho místo vezír, a podle mravů mohamedánských jest celá scenerie změněna: sultán jest pánem celého harému, a děj točí se kolem dočasné jeho milenky, kterou vystřídá jiná šťastnější, chytřejší, všechny ženy cítily bolestně, jak byly zanedbávány z návodu vezírova, proto se jedna z nich mstí za všechny, a když se jí lest podaří, zaujme místo první s jejím souhlasem, vezír konečně se stejně ospravedlňoval. Povídka jest podstatně tatáž, jen vnější situace jsou jinaké. Velice si podobné jsou jiné verse z tohoto prostředí, mnohem podobnější, než evropské verse sobě navzájem.
Obrátíme-li se nyní dále k indickým, buddhistickým versím, pozorujeme hned značný rozdíl. Příčina hněvu ženina nebyla vzbuzena královým rádcem. Nejdříve se pokořil ministr libovůli vrtošivé své choti a splnil její zvůli. Potom po příkladu ženy ministrovy chtěla též královna, aby královský její manžel udělal, co ona si přeje, následuje charakteristická scéna. Tak čte se v mladší redakci sborníka Pančatantra. Děj jiné buddhistické povídky jest neméně vzdálen od versí arabských a tureckých a ovšem též evropských. Ještě vzdálenější jsou jiné orientální verse. Zbývá leda základní motiv, muž ženě k vůli hraje si na jejího jízdného koně. A to zajisté nestačí na důkaz hlubší a vnitřní souvislosti rozmanitých těch povídek. Příbuzné jsou pouze takové povídky, ve kterých se celá řada motivů opakuje v určitém pořadí. Může se klásti jen otázka, v jaké souvislosti jsou evropské verse k arabsko-tureckým. Důležitá, ne-li rozhodující jest tu okolnost, že arabská verse jest doložena z mnohem starších dob, než evropské, totiž již z IX. století. Jest známo, že evropský středověk byl v úzkých, stálých stycích se světem arabským. Poukazuje se, že jeden z prvních vlivných kazatelů Jacques de Vitry působil dlouho, deset let od roku 1216 na východě, v přístavním městě Syrie Akka. De Vitry zpestřil svá kázání přehojnými příklady, 74 kázání vyzdobil přečetnými exemply, přes 300 jich sestavil Th. F. Crane ve svém vydání. Tu nalézá se nejedna povídka východního původu, ale nikoliv povídka nás tu zajímající. Rozmanitými
