Stránka:Polívka - Filosof jízdným koněm ženiným.djvu/14

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována


cestami dostávaly se orientální povídky do středověké Evropy, srv. příklady, které uvedl Albert Wesselski v úvodě své knihy Mönchslatein r. 1909. Jaká jest souvislost povídek rozšířených po světě mohame-dánském s povídkami jihovýchodní Asie, těžko jest určitěji říci; mohly kolovati z asijského západu dále na východ, jest pravdě podobna a skutečnými literárními fakty doložena druhá možnost, že z indického východu se dostávaly na západ k Arabům. To jest ovšem otázka, která se nás tu blíže nedotýká, a jejíž řešení musíme ponechati znalejším a povolanějším odborníkům, orientalistům. My se zde spokojujeme tím, že naše povídka nepochybně z arabského prostředí pronikla do jihozápadní Evropy, a dále se šířila literárním a zajisté též ústním podáním po Evropě.

Ovšem povídka tak oblíbená v středověké Evropě upadla v úplné zapomenutí, z ústních podání lidových není vůbec doložena, leda velmi pořídku vyskytují se slaboučké ohlasy, tak pokud víme jen v slovenské povídce o veselých sousedkách, kterou z nevydané dosud, a nám zcela neznámé sbírky H. Králikovy vytiskl v německém překladě H. v. Wlis-locki (Germania 1887, sv. XXXII, str. 443): V jedné vesnici žily tři ženy, všude se bavily svými bujnými kousky, při kolovrátku, v neděli před kostelem, dokonce o poutech, pomlouvaly muže, zvláště své muže pro jich hloupost, chlubily se, že mohou s nimi činiti, co se jim zlíbí: jedna, že skočí do studně, poručí-li, druhá, že se její muž dal málem pohnouti k tomu, že by ji byl na zádech donesl do města. Tu jest ovšem jen poněkud obdobná myšlenka. Přísnější sled se zachoval v tatarské pohádce ze Sibiře (W. Radioff, Proben der Volksliteratur der türkischen Stämme Süd-Sibiriens IV., 208, Žurnal min. nar. prosvěšč. 346, 233): tu se kníže uchází o ženu jinou, ta smluví se svým manželem, že ten se ukryje s uzdou a knutem v ruce, a ona klade knížeti podmínku, aby se svlékl do naha a k ní přišel řehotaje. Muž pak přišel, naložil mu uzdu a začal ho bíti knutem. V střední Evropě zanikla tato povídka úplně v krajích, kde kdysi bývala nad jiné populární. Jest to zajisté výmluvný příklad, jak povídkové látky zcela zanikají. Jsou ovšem nyní vůbec povídky o ženské lstivosti mezi lidem dosti vzácné, ač jinak není právě nedostatek povídek o ženské zlobě a nevěře.

Joseph Bédier pokusil se vší svou ostrou dialektikou a sžíravou kritikou vůbec podvraceti teorii o indickém původu valné části lidových podání evropských národů a speciálně snažil se dovozovati to, rozbíraje staré francouzské fabliaux, při čemž se obšírněji zabýval ovšem touto látkou (Les fabliaux, vyd. 2., str. 204—212). Francouzský učenec postuluje jaksi předem, vzešla-li skutečně látka básně francouzské z indické předlohy, musely zůstati jisté její sledy též po formální straně francouzské reprodukce, sledy jakýchsi záplat, jedním slovem nemohla býti tak dokonalá, jakou se skutečně jeví podle jednomyslného úsudku všech, kdož se jí jen poněkud zabývali. Rozbírá tedy orientální verse, ukazuje, že verse v Pančatrantře jest ceny prostřední; autor druhé povídky Schiefnerem vydané měl zajisté, praví, ducha, ale jeho dílo jest vybudováno na námětech nelogických, tak že západní podání je nepoměrně dokonalejší. Pravdu má zajisté Bédier, když praví, že společných motivů s indickými versemi má báseň francouzská velmi málo, dokonalost jedné