Aleksandrem, zvedl se Aristoteles, zhanoben a odešel do města, jehož pánem byl jistý Cosmal, i tu našel útočiště. Nyní se vypravuje dále zcela samostatně. Aleksander nicméně dále se choval podle rady filosofovy a bál se nesmírně, nepřihodilo-li se jeho rádci nějaké neštěstí. Paní Orsina mezitím našla náhradu v hezkém jinochu, kterého držela u sebe jako komornou. Aleksandr ohlásil Cosmalovi, že ho navštíví, a ten i činil přípravy podle rady Aristotelovy. Přijal ho se všemi poctami, a ukázal mu, kterak ho všickni bezpodmínečně poslouchají. Na jeho rozkaz se všichni členové jeho rodiny, i jeho žena a jeho čeleď i dvořanstvo, svlékli do naha před vzácným hostem. Aleksander divil se, že jeho, tak mocného panovníka neposlouchají tou měrou, a navrátiv se udělil stejný rozkaz své ženě a všemu dvořanstvu. Po silném odporu přece vyplnili všickni tento rozkaz, také Orsina, pouze její komorná to odpírala, že jest prý chorá svou měsíční chorobou, a když se nakonec přece musela svléci, ukázalo se, že jest to mužský. Aleksander potrestal jeho i svou choť smrtí. Pozval potom Aristotela s velkými poctami k sobě, a ten se tím způsobem pomstil na zlé paní Orsině. (Jak. Ulrich, Ausgewählte Novellen Sacchettis, Ser Giovannis und Sercambis, 189, str. 174—180). Již u italských spisovatelů starších nalezeny ojedinělé sledy této látky: Francesco de Barberini (1264—1348) uvádí mezi obětmi ženské lstivosti Aristotela vedle Šalomouna, Davida, Absolona a Konstantina, v románě de la Rose podobně uváděn vedle Adama, Davida, Šalomouna, Menelaa a Merlina (Adolf Tobler v Jahrbuch rom. engl. Lit. XIII., 100). Později citoval naši povídku ještě Aeneas Sylvius, potomní papež Pius II. ve svém slavném spise Historia de Eurialo et Lucretia se amantibus.
V středověku byla naše povídka ne méně známá v Španělsku (Borgeld, str. 32—33), a v Anglii, tu ji na sklonku XIV. stol. stručně připomněl Chaucerův přítel John Gower v dílku Confessio Amantis (ib. 31). Později na samém počátku XVI. století zveršoval ji Stephen Hawes, a zařadil své skládání do knihy The pastime of pleasure. Také tu jmenován jest filosof sám, kterak vášnivou láskou zlomena byla jeho mysl.
V dějinách literatur jsou zaznamenána jiná hojná ještě zpracování, tak ve francouzské od sicilského krále René z Anjou i u jiných francouzských veršovců nalézají se dosti četné ohlasy, v XVIII. stol. v jedné povídce Marmontelově Le philosophe soi-disant, ve verši B. Imberta La philosophie en défaut, který byl podkladem komické opery Aristote amoureux ou le philosophe bridé, která se potkala s velkým úspěchem (Borgeld, 55—63). Ohlas nalezen ještě v románě Théofila Gautier: Le capitaine Fracasse: „Aristote le prud homme marchait a quatre pattes, portant sur son dos sa maitresse, qui voulait aller a philosophe (plaisant genre ďéquitation) toutes des choses contraires a la dignité divine et humaine“, a také v Bídnících Viktora Hugo. Konečně v novější době složili Paul Arene a Alphonse Daudet komickou operu Le char a v ní volně vzdělati starou látku (ib. 64—66, Romanische Forschungen XVI., 341). V Německu zpracovali ji v XVIII. stol. A. F. E. Langbein v povídce Das Damenpferd podle staré francouzské básně. Na počátku
