Stránka:Polívka - Filosof jízdným koněm ženiným.djvu/2

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována


věděti Aleksandrovi. Král ho takto překvapil, jak na sobě nesl královnu. Aleksandr chtěl ho potrestati smrtí, ale filosof se omlouval: může-li se to státi moudrému starci, že byl obelstěn ženou, může viděti, jak správně mu radil, co se může státi mladíkovi. Král ho ušetřil a dále naslouchal jeho moudrým radám (Albert Wesselski, Mönchslatein 107 č. 108). Herolt uvádí jako svůj pramen Jakuba z Vitry (asi 1180—1240), ale v jeho Sermones se naše povídka nenalézá; jinak ovšem silně z nich Herolt čerpal (srov. Exempla of Jacques de Vitry, ed. Th. Fr. Crane, str. 298). Bez tohoto personálu čteme tuto povídku v jiném starším sborníku toho druhu z polovice XIV. stol., jehož pisatelem byl jiho-francouzský mnich Frater Johannes Junior, „ordinis fratrum predicato-rum“, a pramenem jeho byl podle jeho slov Valerius Maximus, známý spisovatel z doby Tiberiovy. Jistý filosof vytýkal ženské „familiaritates“, a jedna vsadila se, že ho svede k hříchu a na něm bude jezditi. Svolo-vala jen jeho tužbám, když bude na něm jezditi po celém dvoře. Tajně dala svolati knížata, krále a ženy, a právě když jako čtvernožec lezl a ona na něm jela, vstoupil král s množstvím žen a knížat. Pověděl králi, oklamala-li jej, stálého a silného, žena," co učiní těm, kdož stále s nimi se stýkají (Borgeld str. 8).

O století dříve zbásnil tuto látku francouzský básník Henri ďAndeli: Aleksander podmaniv Indii, oddal se lásce k indické krasavici tak vášnivě, že zanedbával své vladařské povinnosti. Aristoteles mu to ostře vytýkal, a panovník sliboval mu, že se polepší, ale nemůže potlačovati svou touhu po krasavici, třebas ji začal zanedbávati. Ona na něm vyzvěděla, kdo to zavinil, a slíbila, že se na šedivém, bledém mistrovi pomstí na zítřek o deváté hodině. Aleksander má ho vyčíhati skryt za oknem zahradní věže. Ráno vydala se krasavice s vykasanou sukní a bosými nohami do zahrady a se světlými, volně spuštěnými pletenci, trylkujíc písničku. Starý filosof z prostřed svých knih slyšel z přízemku a hleděl na ni, jak se k němu blížila k jeho oknu, a oblouzen jejími vděky, nabízel tělo i duši, život i čest. Ale ona nechce, leč maličkost, aby vzal sedlo na svá záda, aby ona mohla na něm jezditi po zahradě. Filosof svolil a Aleksander zjeví se u okna, hlasitě se zasměje i praví mu: Mistře! Zbláznil jste se? Mně jste vyčítal, a nyní jednáte, jak byste byl zbaven rozumu. Aristoteles se hned vzpamatoval a řekl: Pane! Vidíte, že jsem měl pravdu, když jsem měl strach pro vaši lásku, že jste v celém zápalu mládí, když jsem já staroch mohl býti takto sveden. Hleďme z toho vyzískati! (Bédier, Les Fabliaux 2, 204, H. Suchier-Birch Hirschfeld, Geschichte der franz. Liter. 194). Nověji upravil toto skládání do německých veršů Wilh. Hertz (Spielmannsbuch 3. vyd., str. 243—252). Jest i anglický překlad (ib. 421). Podle svědectví francouzského básníka byla tato látka za jeho doby obecněji známá, praví, že ji slyšel vypravovati.

Kromě toho čteme reminiscence u jiných francouzských literátů, v jedné hře současného truvéra Adam de le Hale, v něco starším vzdělání latinské básně Pamphilus a Galathea, v jiném velkém díle encyklopedickém Livres dou Trésor taktéž z této doby, a na sklonku XIII. stol. klerik Matheolus latinským jazykem v knize Lamentationes vyčinil zle ženám, a mezi hojnými obětmi ženské lsti připomněl ovšem také slavného