Rybář a zlatá rybka

Údaje o textu
Titulek:	Rybář a zlatá rybka
Autor:	Jiří Polívka
Zdroj:	In: Národopisný sborník českoslovanský. sv. I., str. 49-63. Dostupné online
Vydáno:	1897
Licence:	PD old 70
Související:	Ruské národní pohádky/Zlatá rybka Ruské národní pohádky/Lipka ru:Сказка о рыбаке и рыбке (Пушкин)
Index stran

Rybář a zlatá rybka.

Ze svých studií pohádkových předkládá

J. Polívka.

Ze všech pohádek, jež A. S. Puškin básnickým rouchem oděl, nejvíce vyniká »Pohádka o rybáři a rybce.«^[1]

Vypravuje: Spokojeně žili na břehu siného moře starý rybář se ženou svou, třicet tři leta lovil již a lovem se živil, když jednou po dvounásobném marném lovu vylovil na třetí tah zlatou rybku. Zlatá rybka však uprosila ho hlasem lidským, aby ji propustil, slíbivši mu bohaté výkupné, že vyplní mu každé jeho přání. Propustil rybář zlatou rybku na svobodu do vln mořských, nepožádav ničeho. Když pak doma o této neslýchané příhodě vypravoval, vyplísnila ho žena, že tak nadarmo rybku propustil, mohl si přece na ní vyžádati aspoň koryto, neboť jejich koryto se bez toho rozpadalo. Vrátil se tedy rybář na břeh mořský, zavolal si zlatou rybku i přednesl jí žádosť ženinu: vyplněna hned prosba jeho. Když se domů navrátil, našel již nové koryto, ale ženu nehrubě spokojenou: Žena ho vyplísnila ještě a posílá ho zpět, aby si vyžádal na rybce nový domek místo bídné chatrče. Vyplněno i to přání rybkou: rybář nalézá pěkný domek selský s čistou světnicí, s bíleným komínem z cihel a se širokými dubovými vraty. Žena opět zle vítá muže, posmívajíc se jemu, co si na rybce vyžádal, ona nechce býti více sprostou selkou, než šlechtičnou. Rybka i toto přání vyplnila a dřívější rybářka na několik dní byla spokojena, s mužem svým ale hrubě nakládala, sotva se vrátil od rybky i našel ženu jako bohatě ustrojenou šlechtičnu, byl poslán jí jako sluha do konírny. Po nedlouhé době rybářka i s tímto stavem se nespokojila, chce býti volnou královnou (cařicí) a posílá muže svého opět k zlaté rybce. Zle naříká rybář na svou ženu, než i toto přání bylo vyplněno v okamžiku. Upokojila se někdejší rybářka na několik dní, muže pak svého dala dvořany svými vyhnati; ale opět stará touha po něčem vyšším v ní se vzmáhala, dala konečně muže vyhledati i poslala ho k zlaté rybce, že si přeje býti vládkyní nad mořem i nad zlatou rybkou. Muž nesměl vzdorovati více mocné královně a smutně odešel na břeh mořský: moře bylo hrozně rozbouřeno — básník velmi pěkně líčí, jak při přáních rybářky, stále se stupňujících, bouřka nad mořem více a více se stahovala, a mořské vlny víc a více se rozbuřovaly — rybka ani neodpověděla na prosbu rybářovu, než ponořila se mlčky do hlubin mořských. Dlouho čekal rybář u břehu na odpověď, marně, vrátil se konečně domů, a spatřil opět svou nuznou chatrč, ženu na prahu a před ní rozbité koryto.

Látku této pohádky dostal Puškin nepochybně od Dalja, se kterým se úže spřátelil, když tento vydal r. 1832 pod pseudonymem Kozáka Luganského »Ruské pohádky«, pohádky s polovice lidovým, s polovice literárním jazykem zpracované.

Veliký básník se sblížil s tímto znalcem ruského lidu tím snadněji, že oba poutal stejný zájem na lidové literatuře, jmenovitě na pohádkách a písních lidových. Puškin věnoval zmíněnou pohádku Daljovi se zvláštním přípisem »Tvoje z Tvých! Pohádkáři kozáku Luganskému pohádkář Alexandr Puškin.« Někteří vykládali slova Puškinova v ten smysl, jakoby ji byl básník složil pod vlivem »ruských pohádek« Daljových. Ale to jest vývod zajisté nesprávný: svou velikou lásku k ruským pohádkám projevil Puškin již dávno před tím, znamenitým prologem k »Ruslanu a Ludmile« r. 1828 sbásněným, a některými před Daljovou knihou sbásněnými, třebas méně zdařilými pohádkami. Ze slov Puškinových možno souditi jen to, že látku pohádky této dostal od Dalja.^[2] Puškin v dětských svých letech ssál do sebe ducha pohádek lidových z úst své kojné, zvěčněné jím Ariny Rodionovny; vychování však domácí i školské vliv ten úplně téměř setřelo s duše básníkovy, a později teprve ožila v básníkovi tato láska k písním i pohádkám, když jako mladý muž již býval na rodném statku, v Michajlovském, v Pskovské gub., a tu s kojnou svou starou opětně se stýkal: odtud píše ku př. r. 1824 bratru svému »večer poslouchám pohádky a doplňuji tím nedostatky prokletého svého vychování. Jaká to rozkoš pohádky! každá jest básní!…« Puškin opět se sblížil s nezkaleným duchem národním, s netajenou rozkoší vnímal projevy duše lidové a vnikal do tajů ryzího jazyka národa. Pod tímto vlivem sbásnil některé látky pohádkové, ale všecky až na tuto jedinou formou západoevropskou, zapisoval si pohádky a sestavil pozoruhodný sborník písní lidových dle svědectví znamenitého sběratele ruských písní národních P. Kirějevského. Pohádky Puškinem sbásněné nedošly pochvaly u ruské kritiky: již Nadeždin, jmenovitě pak Bělinskij dosti ostře je odsoudili. Jen »pohádku o rybáři a rybce« vyloučil Bělinskij: v ní dle mínění tohoto kritika lidu přináležela jen myšlenka, avšak celé vypravování básníkovi. ^[3] Znamenitý kritik zde se však zmýlil: Puškinem sbásněná pohádka srovnává se s lidovými versemi až do podrobností, jak hned ukážeme. Jiná pak stránka, vnější forma totiž, není ani v této pohádce národní, ruská: užil v ní básník rozměru připomínajícího formu písní srbských, jež poznal ze sbírky Vuka St. Karadžiće, formy tedy vlastně neruské, jako v ostatních pohádkách se držel obvyklého západoevropského vzoru.^[4]

Chtěl Puškin prvotně i tuto pohádku zařaditi do svých »Písní západních Slovanů«, do kterých pojal většinou písně domněle srbské z knihy Prospera Merimée vydané r. 1827 »La Guzla ou choix des poésies illyriques, recueillies dans la Dalmatie, la Bosnie, la Croatie et l’Herzégowine.« Označil ji v rukopise jako »18 пѣсня сербская«. Puškin podlehl tu málo zdařilé mystifikaci francouzského básníka, ač znal též sbírku Karadžićovu. Merimée-ovy padělky více se zamlouvaly velkému básníkovi ruskému, než skutečné národní písně srbské vydané Karadžićem.^[5]

Pohádka Puškinem sbásněná má za základ skutečnou národní pohádku ruskou. Taková byla zaznamenána a vytištěna ovšem teprve v dobách novějších ve známé sbírce A. Athanasjeva^[6], bohužel není udáno vydavatelem, kde byla zapsána. Místo, kde se děj pohádky odehrává, jest v pohádce určitěji udáno, než u Puškina: totiž na šírém moři, na ostrově Bujaně, na kterém umístil Puškin v jiné své pohádce slavného bohatýra, knížete Gvidona Saltanoviče s překrásnou cařicí Lebedí. Žil na tomto ostrově chudý rybář s ženou svou, a živil se jen lovem. Jednou hodil síť, sotva pak ji mohl vytáhnouti, tak se mu zdála těžkou; a když ji konečně vytáhl, byla síť prázdna: jediná rybka jen sítí chycena, ale je to rybka neobyčejná, zlatá. U Puškina třikráte hodil rybář síť, dvakráte na prázdno, po třetí teprve vylovil zlatou rybičku. Rybička lidským hlasem prosila rybáře, aby ji pustil na svobodu, každé jeho přání vyplní. U Puškina slibuje rybička, že se vykoupí vším, čeho by on si jen přál; rybář výkupné odmítl s díkem, že ho nepotřebuje. V pohádce rybář ji propustil, že ničeho od ní nepotřebuje. Doma ho vyplísnila žena, že tak nadarmo propustil rybku, kdyby aspoň chleba si od ní byl vyprosil, vždyť brzy již ani suché kůrky nebudou míti. První tato prosba ve zpracování Puškinově vypadla. Když rybka tuto prosbu vyplnila, měla žena rybářova stále nové přání, shodně s Puškinovou versí i v pohádce, chtěla míti nejdříve koryto, pak chalupu novou, dále chce býti již vévodkyní, nechce více býti selkou — u Puškina šlechtičnou starého rodu. Rybář navrátiv se, nalezl třípatrový kamenný dům plný služebnictva a ženu v bohatém oděvu, jak právě rozkazy udílí; rybář ji pozdravuje jako ženu svou, a nová vévodkyně rozlícena nad drzostí jeho, poslala ho do konírny a krutě ho dala vymrskati. U Puškina ale rybář zdraví novou paní šlechtičnu pokorně, a jediná drzost, jíž se dopouští, jest ta, že míní, že nyní snad bude spokojena. Konečně chce se státi vévodkyně ještě cařicí, a když i to jí vyplněno, chce býti na konec paní, vládkyní nad mořem i nad všemi rybami. Muž chce odpírati, a jde teprve, když mu pohrozila trestem smrti — u Puškina se neodvažuje toho, jak výslovně básník praví. Mimo to chce Puškinova rybářka, aby ji poslouchala zlatá rybka.

Mezi touto ruskou pohádkou a Puškinovou jsou značné tedy odchylky: ty by byly ještě větší při důkladnějším rozboru jednotlivostí, líčení života nové vévodkyně a cařice jakož i utrpení mužova, jmenovitě pak ve formě jsou tak velké rozdíly, že nemůžeme předpokládati užší genetický poměr mezi oběma versemi.

Za to se úplně s Puškinovou versí shoduje jiný západoruský variant zapsaný v okr. Novogrudském gub. Minské A. J. Glińským,^[7] a sice až do nejmenších podrobností; odchylky jsou nepatrné: rybička naučila rybáře, jak ji v pádu potřeby má zavolati, toť jediné vlastně jen, co u Puškina není uvedeno. I způsob vypravování jest týž, popisy na mnoze jsou doslovně shodné, ku př. nová paní popsána:

u Glińského:	u Puškina:
Powraca starzec do staruszki, patrzy — co u lichа! Taka złość i taka pycha!… na miejscu domku stoi dwór pański a na ganku siedzi jego staruszka, w jedwabnéj sukni, w aksamitnym ze wstęgami kapeluszu, z perłowemi na szyi paciórkami, ze złotemi na palcach pierścieniami: przed nią stoją pokorni słudzy, a ona ich palantuje, i chwyciwszy oburącz za włosy, wściekle targa!	Воротился старикъ ко старухѣ чтожъ онъ видитъ? Высокій теремъ. Ha крыльцѣ стоитъ его старуха въ дорогой собольей думегрѣйкѣ, парчевая на маковкѣ кичка, жемчуги окружили шею, на рукахъ золотые перстни, на ногахъ красные сапожки, Передъ нею усердные слуги; она бьетъ ихъ, за чупрунъ таскаетъ.

A podobných shod dala by se uvésti celá řada. Slovem verse Glińského činí dojem překladu pohádky Puškinovy. Mnohem spíše mohlo by se o této versi předpokládati to, co předpokládá V. Majkov ve jmenovaném pojednání o pohádce u Athanasjeva seš. VIII. č. 15, že totiž vznikla z básně Puškinovy. Ale jest nicméně pravdě nepodobné, že by tak brzy byly básně Puškinovy pronikly do lidu, a to ještě tak daleko na západě. Jest pak verse ještě bližší Puškinově básni, a sice verse žmuďská z okresu Roseńského^[8] gub. Kovenské: jak u Puškina žil rybář s ženou svou v bídné chatrči 33 leta, než ulovil zlatou rybku; popis nové šlechtičny jest ještě bližší Puškinovi než Glińského: má totiž na nohou též červené střevíce. S uvedenou pohádkou ze sbírky Athanasjeva shoduje se úplně verse švédská^[9] až do nejmenších detailů: stejně se líčí, jak rybář při prvním lovu vytáhl síť nesmírně těžkou, ač v ní byla jediná jen rybka, zlatá; stejně poslán byl rybář nejdříve pro chléb; stejně žádá rybář zlatou rybku, aby se obrátila k němu hlavou a ocáskem do moře; pro novou princesku (vévodkyni u Athanasjeva) vystavěn rovněž třípatrový kamenný dům atd. Slovem tato verse švédská činí dojem doslovného překladu pohádky ruské.

Více méně shodně vypravuje se pohádka tato dále na západě, a sice v předních Pomořanech (v okresu Grimmen-ském).^[10] Rybář v této versi lovil ryby ne do sítě než na udici, jednou ulovil velikou štiku a ta ho prosila, aby ji propustil, neboť jest prý vlastně zakletým princem, který jest odsouzen po celý život v moři bydleti; odměny neslibuje. Žena ho plísní, že si ničeho na něm nežádal, zakletá taková bytost přece může dáti vše, co jen člověk chce. Žena chce míti nejdříve malou chalupu, pak chce se státi zámožnou selkou, potom hraběnkou a chce míti krásný zámek, dále chce býti ještě královnou, potom ještě císařovnou, konečně ještě papežem, neboť ten dělá císaře a krále, ale i s tím není spokojena, když ji udělala štika už papežem, může ji udělati ještě bohem.

S touto versí srovnává se úplně jiná německá pohádka zapsaná v Hamburce dialektem pomořanským^[11] a sice tou měrou, že úzce spolu souvisí, i žena rybářova se stejně jmenuje, jen pořad jejích žádostí jest maloučko zkrácen: po hezounké chaloupce chce míti hned krásný panský zámek. Podobně se vypravuje pohádka i jinde ještě v Pomořanech,^[12] jen že postup chudé rybářky až na trůn královský jest rychlejší, žádost její nestoudná po trůnu božském jinak se odůvodňuje, přirozeně ve versích protestantským lidem vypravovaných vypadla neb neujala se touha po tiaře papežské.

Z Pomořanska pronikla verse tato do severní části Braniborska, do Ukerské marky:^[13] štika vylovená nepraví, na rozdíl od obou předešlých, o sobě, žeť vlastně zakletým princem; žena rybářova měla hned na počátku touhu po vyšších hodnostech, nejdříve chce vynikati v rodné vsi nade všecky, muž má se státi nejdříve starostou; pak nestačí ženě více vesnice, chce aby poslouchaly i okolní vesnice: muž má se státi knězem; dále pak hned králem a na konec chce, aby on byl bohem, aby mohli poroučeti celému světu. Muž jmenuje se Dundeldee. Od těchto německých versí odchyluje se pohádka zapsaná v severozápadním cípu Porýnska.^[14] Začátek její jest již jiný: rybářka posílá sama muže na lov, neboť se jí zdálo, že bude míti šťastný lov. Na rozdíl od německých versí, dosaváde probraných, vylovil rybář pěknou zlatou rybičku, a ta neříká o sobě, že by byla zakletá a slibuje mu vyplniti každičké jeho přání, co rovněž není ani ve versích pomořanských ani v hamburské. Rybářka přeje si míti hned velký panský dům. Když dostala takový dům, chce míti i případný nábytek, pak krásné šatstvo, a když i to dostala, chce býti také velkou paní, a sice hned královnou. A když i to bylo vyplněno, chce býti pánem bohem.

Pohádka tato kolovala hlavně v pobřežných krajích u baltického moře a malou jen měrou pronikala hloub do země. Z krajin přímořských pronikla jmenovitě do severozápadního kraje rakouského Slezska:^[15] ve versi tu zapsané chycena sice zlatá rybička, vlastně však zakletý princ; slibuje vyplniti každé přání rybářovo i jeho ženy, bude-li puštěna na svobodu. Všecka jednotlivá přání neuspokojitelné ženy se nevypravují, než jen, že nejdříve chtěla míti pěkný dům, pak nádherný zámek, a když stále větší přání její plněna, chtěla býti na konec ještě bohem.

Více se změnila pohádka tato v Hesensku^[16]: v této versi naříká chuďas na své neštěstí u jezera, rybka z jezera vystrkuje hlavičku svou, ptá se po příčině jeho žalu, i slibuje mu plniti přání jeho. Muž vrátí se domů a radí se se ženou, co si má přáti: pořádek všech jich žádostí stručně se sděluje, na konec chtěl býti muž bohem a žena jeho matkou boží.

Mimo to vypravována pohádka tato dle zprávy Grimmovy^[17] v poet. Almanachu Just. Kernera na r. 1812 i ve sbírce Alberta Ludw. Grimma (2. vyd. Heidelberg 1817): dle této bydlí rybář jménem Hans Dudeldee — jmenuje se podobně jako ve versi z Ukerské marky — se ženou svou v boudě prkenné, která nemá ani okna; rybka mu plní všecky jeho žádosti, učinila ho i císařem, ale když naposled chtěl též dešť a slunečno dělati jako bůh, uvržen do bývalé bídy a nicoty. Docela stejně vypravuje se pohádka »Ribar Dudelde« M. Valjavcem v okolí Križevce v Chrvátsku zapsaná,^[18]

Místo zlaté rybky zaujímají v jiných versích jiná zvířata čarodějnou mocí v pohádkách vůbec nadaná.

Tak předně zlatohlavý kocour ve versi zapsané v severovýchodním Rusku ve Vologd. gub.^[19]: Muž šel jednou do lesa pro dříví a uhodil toporem do stromu, v tom vyskočil kocour zlatohlavý i zeptal se muže, proč ho ze sna budí, čeho si přeje. Muž nevěda co říci, promluvil, že by potřeboval novou chatu. Když přání to vyplněno, poslala ho žena do lesa opět a opět, až měla špejchary přeplněné, plno nábytku, hojnost šatstva a konečně i cařicí byla učiněna. Nespokojila se s tím však žena, chtěla se ještě státi bohorodicí. Kocour ničeho neodpověděv vrátil se do stromu; a když muž se domů navrátil, nalezl opět bývalou svou bídnou chatrč.

Podobně se vypravuje pohádka tato v Mohylevské gubernii u Bělorusů^[20]: kocour zlatohlavý opatřil chuďasům mouky, soli, sádla, pšeničné mouky na koláče, masa. Na dvě leta asi uspokojili se muž a žena, až se probudila ctižádost ženina: chce býti rychtářovou, šlechtičnou, paní cařicí. Ale ani s tím nebyla spokojena, chtěla, aby muž se stal bohem, ona sama bohyní (божихой) a i děti její bůžky (боженятами). Za trest obráceni muž ve psa, žena v čubku a děti v štěňata. Tento konec nalézáme hojně ve versích ruských a j. blízkých.

Tato pohádka vypravuje se ještě podobně u tatarského kmene nad řekou Bijí na Altaji:^[21] Chudý stařec vyšel si do lesa naštípat dříví; přišel k nějakému pni, toporem do něho uhodil; kočka z něho vyskočila, a zeptala se starce, proč do pně uhodil. Když uslyšela kočka o jeho bídě, poslala ho domů. Když stařec ráno vstal, poznal, že se stal boháčem. Den však jen spokojil se s tím svým bohatstvím, chce se státi větším pánem, císařem. Učiněno mu po vůli, ale brzy i to je jemu málo, chce ještě býti bohem. Kočka mu odpověděla »staň se dle slov tvých, vrať se domů! až zítra se probudíš, uvidíš.« Když pak ráno se probudil, viděl se v bídné chatrči bez šatstva, bez jídla. Šel stařec opět do lesa, ale ač peň vysekal a zpřevrátil, kočku více nenašel.

Konečně v jedné ruské versi z gub. Permské^[22] zaujímá místo kocoura liška. Místo kocoura neb lišky slibuje sedláčkovi vyplniti každé jeho přání ptáček, neposeče-li strom, ve versi ruské zapsané v Sibiři v Jenisejské gub.^[23] »A co uděláš?« zeptal se ptáčka sedláček. »Zlata třebas neb stříbra dám«. »Dobře,« řekl sedláček. Dal mu ptáček celou hromadu peněz, přinesl sedlák peníze domů a začali žiti ve velkém blahobytu. Než žena ne na dlouho se s tím spokojila, chtěla, aby muž postupoval ve veřejném životě, v úřadech a hodnostech, na konec chtěla, aby ptáček je udělal svatými. »Dobře,« odpověděl ptáček na přednesenou žádost, a když muž se vrátil domů, našel opět starou zapadlou chatrč a ženu v starých roztrhaných šatech. Neměli čím žíti, vrátil se tedy muž do lesa, a prosil znovu ptáčka o chléb a peníze, jinak by zemřeli hladem. Ale ptáček odmítal, svatí přece peněz nepotřebují… Verse tato tedy na rozdíl od ostatních končí na polo humoristicky.

Podobně zasahuje ptáček do života lidského v pohádce vypravované na moravské Slovači v okolí Uherskobrodském^[24]: Zlá žena vyhnala muže svého, ptáčníka, do lesa a přikázala mu zároveň, aby nechodil domů dotud, dokud neuloví ptáka zlatohlávka. Ptáčníkovi skutečně se podařilo chytiti ptáčka zlatohlavého, propustil ho však, když mu slíbil, že dostane vše na jeho přímluvu, čeho koliv bude po milém pánu bohu žádati. Vyžádal si ptáčník nejdříve mouky, a dostal sice jen hrnec mouky, ale takový, že v něm neubývalo, ač žena denně brala z něho mouku. Konečně přece tento zázračný hrnec omrzel se ženě ptáčníkově, poslala muže k ptákovi, aby jí dal velké hospodářství. I to přání bylo vyplněno. Nedlouho se z toho těšila, chtěla míti již zámek, býti nejkrásnější paní v celém světě, jen poroučeti, dobře jísti a voziti se ve zlatém kočáře. I to se stalo dle žádosti její. Konečně chtěla býti takovou paní, která by neměla sebe menší starosti a nikdy neumřela. Tu však příliš mnoho žádala na pánu bohu, a proto že se nespokojila s tím, co jí dal pán bůh na přímluvu ptáka zlatohlávka, nebude míti opět ničeho.

Jinak vypravuje verse lotyšská, zapsaná v gub. Liflandské:^[25] Chuďas nenalézá čarodějného toho ptáčka v lese na stromě, nepřednáší jemu v lese žádosti své stále větší a větší, než ptáček sám chudobou a nouzí trpící lidičky vyhledává a pomoc svou jim nabízí. Tak se tedy vypravuje v pohádce lotyšské: jednou vletěl do kádě černý ptáček s očima jako blesk stkvoucími i sám se nabídl manželům tam se nuzícím, že chce zlepšiti jich život. Kdykoliv by ho potřebovali, ať jen zatleskají a zavolají ho slovy »zlatý ptáčku v slunečných paprscích! zlatý ptáčku v měsíčných paprscích! zlatý ptáčku, pojď sem!« Učinili tak: nejdříve dostali pěkný prostorný dům, pak panský dům, a konečně, když manželé byli zase nespokojeni se svým životem, řekl muž, že chce býti císařem, a žena řekla, že chce býti bohem. Uvedl je ptáček opět do bídné jejich chatrče, vlastně do jejich kádě, neboť neuměli nikdy býti spokojeni a neuměli mezi sebou žíti přátelsky.

Podobna jest verse v Elsasku zapsaná:^[26] i v této přiletěl jak ve versi lotyšské ptáček zlatý k manželům hašteřícím se, kdo z nich jest vinen, že musí žíti v kádi, a přece by chtěli bydleti jako jiní lidé. Uvedl je zlatý ptáček do nového domku, při kterém byla hezká zahrádka; naučil je pak jako ve versi lotyšské, kterými slovy v pádu potřeby ho mají zavolati. Pak zatoužili oba manželé, zatleskali a zavolali ptáčka, tedy nejen muž na prosbu neb hrozbu ženinu; chtěli míti pěkný statek selský, pak chtějí se přestěhovati do města, žíti v pěkném domě a hezky se strojiti, dále chtějí býti šlechtici: pták se již rozmrzel, ale přece jim učinil po vůli, daroval jim krásný zámek, kočár, koně i houf služebnictva. Konečně chtějí býti ještě on králem, ona královnou; pták i tuto žádost jim vyplnil, ač byl velice již rozmrzelý a věděl, že ani s tím se nespokojí ve své nenasytnosti. A skutečně zachtělo se jim výše: žena chtěla býti císařovnou, manžel ještě více, papežem; ale ani to nebylo dost ženě, chce býti bohem. Sotva to slovo bylo vysloveno, vzdvihla se vichřice a velký černý pták s očima planoucími jako ohnivé koule vletěl oknem a vzkřikl hlasem vše otřásajícím »Ať ďábel vás odnese do kádě vaší.«

Blízkost těchto versí, t. j. vlastně lotyšské a elsasské jest velmi nápadná, tím nápadnější, že přechodní verse na šírém území mezi Liflandskou gub. a Elsaskem nejsou nalezeny, a přece souvislost jich jest nepopiratelná, blízká tato shoda nemůže býti nahodilá.

Konečně místo zvířat zaujímá v podobných versích lesní duch jakýsi, duch sídlící ve stromě, který muž v lese poráží. Pohádky toho druhu znám jen ruské, lotyšské a jednu polskou. Patří sem nejdříve verse zaznamenaná ve sbírce Athanasjeva^[27]: Počíná stejně jak uvedené verse ruské i tatarská, ale ne kocour ze stromu, než strom sám slibuje plniti každé přání sedláčkovo: nejdříve učiněn byl boháčem, potom povýšen na starostu, pak na pána, plukovníka, generála, cára, vše na ponoukání nespokojené ženy; konečně když ona ještě chtěla, aby je strom udělal bohy, obráceni v medvěda a medvědici, dle jiného variantu ve psa a čubku.

Příbuzná jest verse běloruská z gub. Smolenské,^[28] jen že v ní věčně nespokojen jest muž. Chuďas našel v lese suchou lípu, uhodil do ní třikrát. Z lípy kdosi se ho ptá, čeho si přeje. Zalekl se muž »toho člověka« t j. tohoto lidského hlasu, odešel od lípy i přemýšlel, co by to znamenalo. Přistoupil pak opět k tomu stromu i odpověděl »tomu hlasu«: »Chci posekati lípu sobě na dříví, abych zatopil pec a ohřál děti.« Řekl mu tento hlas: »Jdi domů, všeho dostatek najdeš, i dobytek i dříví«. Sedláček touží pak výše, chce požívati větší úcty nejdříve mezi sousedy, míti vliv i hlas ve správě obecní, potom se státi správcem u bohatého pána; když pak hodně peněz si nastřádal, chce se sám státi velikým pánem, majitelem statku, který dosud spravoval. Ale ani to mu nedostačovalo dlouho, chce býti ještě cárem, a konečně ještě bohem Za trest obrácen on, žena i děti jeho v medvědy. Podobná jest verse maloruská;^[29] týž trest jako v obou předešlých versích stíhá však ctižádostivého sedláčka již, když chtěl se státi cárem, neboť cár volí se samým bohem. Rovněž tak potrestán byl v příbuzné versi zapsané v Moskvě,^[30] když chtěl býti králem (королемъ).

V polské versi z kraje Dobřinského gub. Plocké^[31] promluvil ze stromu, z břízy, kterou chtěl posekati chudý mlynář, sv. Michael, ať žádá, co chce, všecko dostane, jen ať neposeče tuto břízku. Mlynář ani se ženou se nepotázav, vyslovil přání, aby ho učinil bohatým. Když se mlynář domů navrátil, nalezl paláce plné služebnictva, ženu bohatě ustrojenou. Brzy se rozmrzela žena býti paní, šlechtičnou, chce býti sama královnou, posílá muže do lesa, k té bříze, a konečně chce býti bohyní, posílá muže do lesa, aby posekal břízu neb aby se vrátil jako bůh. Sv. Michal pak obrátil mlynáře v medvěda; když se vrátil, nalezl ženu medvědici, a oba spolu utekli do lesa.

Strom, po případě duch v něm sídlící, slibuje drvoštěpovi plniti každé přání, bude-li jím ušetřen, rovněž jako zlatá rybka, bude-li propuštěna na svobodu. Tak jedna verse lotyšská^[32] vypravuje, že dříve všecky stromy rozmlouvaly a prosily lidi, aby jich neposekali. Tak jmenovitě slíbila lípa sedlákovi, neposeče-li jí, že ho udělá, čím jen chce býti. Stal se sedlák pánem, králem, ale i to ho omrzelo, chce býti bohem; z trestu obrácen v medvěda. О nespokojenosti ženině není tu ani zmínky. V jiné lotyšské versi^[33] bříza udělala sedláčka nejdříve boháčem, pak pánem, konečně cárem, jen aby jí neposekal. Nenasytný nespokojenec zatoužil po vyšší ještě hodnosti, pohrozil bříze svým toporem. »Jestli mě i uděláš bohem, to já tebe přece neporazím.« Kázala mu stará bříza zapřáhnouti čtyry černé koně a s ženou i s dětmi zajeti k vysoké hoře, porostlé sosnami, asi tři míle vzdálené. Tam ať on s ženou poleze na horu, pak stanou se bohy. Učinil tak cár-sedláček — sotva ale vystoupil se ženou z kočáru na zemi, obráceni ihned v medvědy a utekli do lesa.

Zračí se v těchto pohádkách patrně názor o stromech jako bytostech oduševnělých, cítících — z rány krvácejí —^[34], о stromech jakožto sídlech lesních duchů, tito lesní duchové zjevují se lidem v podobě kocoura^[35], ptáčka a j., a tak snad i v uvedených versích. Poněkud odchylná jest jiná verse maloruská,^[36] v ní spojena jest látka o kmotrovi, kterého hledá dětmi obtížený chuďas, s látkou nás zde zajímající. Tři dni již marně hledal ubožák kmotra, až se sešel s dědečkem velmi starým a ten se mu nabídl za kmotra. Po křtu zavedl chuďasa do hustého lesa k silnému dubu, vyrazil čep: pšenice jako zlato vylila se z dubu do pytle chuďasova. Až pšenici snědí, má zase přijíti. Ponoukán ženou prosí potom kmotra o peníze na voly, a když začal nyní bohatnouti, chtěla žena, aby i ve vážnosti u sousedů postoupili. Postup jest v této versi mnohem rychlejší než v ostatních. I bohem ho udělal kmotr, ale pod jednou podmínkou: má mlčeti, nesmí nikoho odsuzovati, ať si lidé sebe nespravedlivěji budou počínati. Ale nový bůh se dle rozkazu kmotrova nedržel, sotva viděl hříšný skutek, již do toho zasáhl. Proto, že nesplnil příkazu kmotrova, proměněn byl v medvěda. Medvěd sotva přišel domů a dotekl se ženy a dětí, byly i tyto obráceny v medvědy. A tak povstali medvědi z lidí, proto jsou lidem tak podobni.

Pověst, jak bůh na chvíli předal vládu svou jinému, člověku smrtelnému neb světci nějakému, jest dosti rozšířena. Tak ku př. vypravuje pohádka běloruská, jak bůh poslal k jednomu starci anděla svého, aby vyslovil jen jedno přání, kteréž by mohl vyplniti a odvděčiti se tím za jeho oběti bohumilé. Stařec netouží po ničem, ani po hodnostech světských, ale po dlouhém naléhání konečně vysloví se, že spatřuje velké nesprávnosti na světě, a chtěl by býti bohem, aby jim přítrž učinil. Odstoupil mu tedy Bůh vládu svou. Začal nyní nový bůh nemilosrdně a krutě trestati všeliká provinění lidská. Utíkali se všickni s horoucími prosbami k starému Bohu. A bůh vyslyšel jich, vzal starci tomu všecku moc a seslal ho na zemi.^[37]

Pohádka tato souvisí zajisté s apokryfickou pověstí o světci, Abrahamovi, který byl povznesen na nebe, spatřuje tam muka hříšníků i radosti spravedlivých, vidí s nebe s hrůzou nepravosti páchané lidmi na zemi, sesílá na ně kruté tresty, až Bůh mu to zabrání, neboť člověk tento nemá milosrdenství se zemí a lidmi, jelikož jich nestvořil; Abraham proto seslán opět s nebe na zemi.^[38]

Románské verse počínají jinak. Tak ve versi z Normandie^[39] dostal Misére od spasitele a sv. Petra bob; z toho vyrostla rostlina ohromně vysoká. Misére po ní lezl výš a výše, až se dostal do zlatého domu, do ráje. Otevřel mu sv. Petr a slíbil mu, že doma najde dostatek jídla a pití. Druhý den již žena poslala Misére-a do ráje, aby prosil o nový dům, po několika dnech chce býti královnou: i to mu slíbil sv. Petr, ale dal mu zároveň výstrahu, aby více nechodil prosit. Nicméně podléhá Misére naléhání nespokojené ženy své: chce se sama státi Pannou Marií a muž aby byl bohem. Misére sv. Petrem vyhnán nalézá na zemi svou bývalou chatrč.

Podobně vypravuje se to v Pikardii:^[40] Chuďas vylezl po bobu tak vysoko, až přišel na překrásnou květnatou louku a odtud po pěšině k obydlí sv. Petra. Ctižádostivá žena ho pak stále vyhání k sv. Petrovi, chce se státi královnou, papežem, na konec bohem. V této versi zrnko bobové dostal chuďas od jakéhosi žebráka i byl zároveň od něho poučen, že vzroste z něho rostlina vysoká, že po ní se dostane až do nebe. V jiné konečně ještě versi francouzské z Poitou^[41] nalezli muž a žena sbírajíce v lese suché dříví, hrách tak veliký jak nikdy ještě neviděli, velký jako ořech. Hrách zaset, vyrostl vysoko, vysoko: až muž dávaje k němu větší a větší tyčky a vylézaje vždy výš a výš spozoroval krásné dvéře, jež musely vésti do nebe. Žena ho vybízí, aby vylezl do nebe a u Boha si vyprosil plnou sýpku obilí, druhý den sud slaniny, pak plný sklep vína. Mohli žíti nyní spokojeně, ale žena byla tak ctižádostivá, že chtěla, aby byla hned Pannou Marií a muž aby byl bohem. Za trest obráceni muž v sýčka, žena pak jeho v sovu, proto sýček i sova stydí se ukazovati za dne a polétají jen v noci vydávající žalostné skřeky. Koncem tím francouzská tato verse připomíná ruské verse. Konečně podobně se to vypravuje ještě v severozápadní Itálii,^[42] ale vedle versí francouzských dosti originálně. Místo boha neb sv. Petra zaujímá tu kouzelník. Vylezl po bobu chuďas, až přišel na střechu kouzelníkovu. Kouzelník mu udělal palác vysoký jako slunce. Nebylo však v něm ani sedadel ani lože, vylezl ke kouzelníku tedy opět. V tomto paláci ale stal se mu život nudným, vylezl tedy po třetí po bobu, chce míti družku. Dal mu kouzelník zlatou pecku, až bude dole, ať ji rozloupne, a vyjde z ní krásná dívka. Nyní však místo jednoho nespokojence byli dva; chtějí výše, chtěl by býti knížetem neb císařem: a když ho učinil kouzelník vévodou, žena stále na muže dotírala, že chce býti ještě více, čím ale není řečeno. Byli uvrženi nyní oba muž i žena do staré chudoby. Z novu zaseli boby, ale vyrostly už rostliny obyčejné jako jiné.

Ve versi milánské^[43] našla žebračká zrnko melounové; z toho zrnka vyrostla rostlina převysoká až do nebe. Žena po ní, pobízena mužem, lezla až do nebe a obtěžovala boha neustálými prosbami. Zprvu chce si jen maloučko zlepšovati živobytí, přeje si míti denně polívku, a ve svátek maso, ale brzy chtěli si hráti na pány: povolil jim ještě bůh tabuli denně a kočár na procházku, ale když chtěli míti k tomu ještě titul hraběcí, přešla boha trpělivost. Žena se stala »ona stronzessa« a muž její »on stronz« (asi pí. h..ínkovou a on p. h....).

Jinaká jest pohádka vypravovaná v Neapoli:^[44] Chudý kamenník má jen jedno přání, míti takový plášť jako velký pán a dobře jísti, když má hlad. Sv. Januar přání to hned vyplnil. Kamenník si v plášti pyšně vykračoval, se soudruhy více se nechtěl stýkati, až tu jakýsi pán kolem něho zaharcoval a celého ho od paty až po krk blátem postříkl. Chce nyní na sv. Januaru koně, aby mohl do Říma přímo klusem se dostati. Na cestě této hrozným parnem trápen, chtěl by se státi sám sluncem. Sv. Januar mu učinil po vůli. Pálilo a pálilo slunce nemilosrdně, až všecko rostlinstvo hynulo, řeky vysýchaly, a lidé úpěnlivě volali o deště. Konečně na klenbě nebeské se ukázal oblak a jako závojem zastřel slunce-kamenníka. Rozzloben nad touto drzostí toho mráčku, chce se sám státi mrakem. Stalo se. Zuřil nyní mrak po zemi s celou zuřivostí, vyvracel stoleté lesy, pustošil roviny, až marně se lámal vichr o skálu, marně do ní bil bleskem a kroupami. Kamenník chce míti zadostiučinění, chce býti jako ta skála. Učinil mu sv. Januar po vůli. Byl nyní klidný a tichý, nemusel pracovati jako pes, viděl padati květy, umírati milence, ale přece štěstí to se zvrátilo: jednoho dne spatřil, jak dole chlapec hluboký zářez doň učinil i pak bezohledně začal kladivem do něho bušiti. Chlapec jest silnější než on, který vichru a bouři odolal. Chce býti jako on. Vyplněno jeho přání. A tak se někdejší chudý kamenník stal opět kamenníkem. Jak Marc Monnier ve své knize sděluje, jest i stejná pohádka japonská.

Této japonské verse sice neznám, snad smím ale ukázati na versi švýcarskou z Bernu^[45], která má tutéž základní ideu: vypravuje o sviňáčkovi, který byl nespokojen se svým osudem, a chtěl býti aspoň sedlákem, pak by jistě byl spokojen. Nenalézá však spokojenosti ani v životě selském, ani ve stavu obchodníka obilím, ani v postavení plukovníka, ani v hodnosti ministerské: všude poznal strasti a trýzně tím větší, čím výše postoupil, a nejhůře mu bylo, když vyplněno přání jeho a stal se králem. Tu měl již jen jedno přání, aby byl třebas nejchudším sviňáčkem v celé zemi. — Přímo tu nadpozemská bytost nevystupuje.

Neapolská zvláště verse náleží vlastně ještě více, než ostatní probrané zde do té velké skupiny pohádek ostatně velmi různorodých, jichž základní mýšlenku v jejich rozboru sformuloval Jos. Bédier^[46] takto: »Nadpřirozená bytost propůjčuje jednomu neb více smrtelníkům dar, že mohou vysloviti přání svá, a slibuje je vyslyšeti. Přání tato se vyplňují; ale proti očekávání a vinou těch, kteří přání vyslovují, není to jim k užitku, třebas nezpůsobí jim škodu«. Nenalézáme pak v rozboru pohádek této skupiny u jmenovaného učence ani jediné, která by poněkud jen připomínala uvedenou pohádku neapolskou. Ještě více však připomíná neapolská pohádka látku velice rozšířenou, z Pančatantry známou, o myšce, kterou poustevník modlitbami svými proměnil v dívku. Když dívka vyrostla, hledal pro ni pěstoun její ženicha: ženichem může býti jen tvor nejsilnější na světě; navrhuje jí poustevník za ženicha slunce; myška chce mocnějšího; jest to prý oblak, neboť zakrývá slunce, pak vítr rozprašující oblak na tisíce kousků, dále hora, která zadržuje vítr, konečně myš, neboť ta jest mocnější než hora, rozrývá její tělo. Myš, král myší konečně došel milosti, a dívka opět proměněna v myšku.^[47] Rozdíl mezi touto indickou pohádkou a neapolskou versí jest vlastně jen, že tam jest myš v dívku proměněná, zde chudý kamenník.

Všecky verse námi zde probrané spojuje úže vlastně jen společná ideje: nenasytná ctižádost jest trestuhodná. Jsouť všecky tyto pohádky od Altaje až do Francie i Itálie téměř jen jakousi illustrací této všeobecné myšlenky.

Rozpadají se pak verse námi probrané na několik mezi sebou nezávislých skupin:

1. verse ruské, švédská, žmuďská, verse německé, konečně chrvatská: přání nenasytné rybářky vyplňuje zázračná rybka.
2. verse ruské a altajská, kde místo rybky vystupuje kocour, aneb místo něho liška.
3. verse ruská a moravská: ve kterých jest tu ptáček divotvornou osobností, udělující bohatství i hodnosti, trestající neukojitelnou ctižádost. Od nich odchylují se verse lotyšská a elsasská, ve kterých ptáček k chuďasům spočátku sám přilétá, neprošen se jim nabízí.
4. Místo těchto zvířat čarodějných vystupuje konečně jakýsi lesní duch ve stromě ukrytý ve třech versích ruských a ve dvou lotyšských, ve versi polské jest pokřesťanštěn ve sv. Michaela, v jedné versi maloruské spojila se látka tato s jinou, ve které jako kmotr chuďasa četnou rodinou ztíženého vystupuje stařec (Bůh).
5. Verse románské se odchylují. Látka se připíná k látce hojně rozšířené o bobu vyrůstajícím až do nebe. V jiných versích se vypravuje dále, že chuďas dostal v nebi od sv. Petra divotvorné věci (stolku prostři se, beránku otřes se, kyje z torby a p.), v těchto

pak posílán muž ctižádostivou ženou do nebe s přáními stále většími až nestoudnými.

Od francouzských versí pohádky ze severozápadní Itálie se odchylují, tak že se zdá, že blíže s oněmi nesouvisí. O stáří a původu různých vytknutých skupin pohádkových se stejnou základní idejí nemůžeme nic usuzovati; nemáme ani dát, přišla-li látka o zlaté rybce ze Švédska do Ruska a odtud do Německa neb cestou opáčnou. Jen tolik vidíme, že skupiny určité jsou obmezeny na některé krajiny, a že, jak i jinde se přesvědčujeme, látky lidové literatury souvisí co nejúže s kulturními poměry i s kulturními proudy v jistých zeměpisných, po případě i plemenných skupinách. Ne jazyk určuje rozšířenost motivů a sujetů v lidových literaturách, než tato jest závislá především na poměrech kulturních, a na poměrech zeměpisných.

---

1. Сочиненія Пушкина. Изданіе П. В. Анненкова. 1855. III., str. 482 sl.
2. Leonid Majkov: Историко-литературные очерки 1895, str. 253 v článku »Пушкинъ и Даль«, vytištěném nejdříve v časopise »Русскій Вѣстникъ«, 1890 č. 10.
3. A. Pypin: »Исторія русской этнографіи«, I., str. 404.
4. Valerian Majkov: »Сказка о рыбакѣ и рыбкѣ Пушкина и ея источники« Журналъ Мин. Нар. Просв., 1892., Май, str. 151.
5. A. Pypin: »Первые слухи о сербской народной поэзіи«. Вѣстникъ Европы 1876., sv. VI., str. 740 sl.
6. »Русскія народныя сказки«, vyd. 3., 1863., VIII., č. 15. »Золотая рыбка«.
7. Bajarz polski: Baśni, powieści i gawędy ludowe. Opowiedział A. J. Gliński. Vyd. 3. Wilno 1881, sv. III., č. 3., str. 60 sl.
8. Podania žmujdzkie. Zebrał i dosłownie zpolszczył M. Dowojna Sylwestrowicz. I., str. 236 sl.
9. »Живая старина«, III., 1893, seš. 1., str. 93 sl.
10. Ulrich Jahn: »Volksmärchen aus Pommern und Rügen«. I., 1891., str. 228 sl., č. 42.
11. Grimm Kinder- und Hausmärchen č. 19.
12. Ul. Jahn op. c. str. 372 pozn. k č. 42.
13. Ad. Kuhn: Märkische Sagen und Märchen. Berlin 1843, str. 273 sl.
14. Joh. M. Firmenich Germaniens Völkerstimmen I. str. 377.
15. Ant. Peter Volksthümliches aus Österreichisch-Schlesien. II. str. 173.
16. Grimm KHM III. str. 28. sl.
17. Tamže.
18. Kres. V., 1885, str. 402 sl.
19. N. A. Ivanickij: Матеріалы по этнографіи Вологодской губерніи. 1890 str. 190 čís. 16.
20. E. R. Romanov: Бѣлорусскій сборникъ III. Bитебскъ. 1887 str. 359 sl. čís. 89.
21. W. Radloff: Proben der Volksliteratur der türkischen Stämme Süd-Sibiriens I., 1866, str. 313 sl.
22. Athanasjev: Русскія нар. ск. I., č. 40, Variant I.
23. Athanasjev l. c. I. č. 40. Variant 2.
24. Jos. B. Kolář-Kochovský: Z chatek moravské Slovače. Ve Velkém Meziříčí 1888 str. 22 sl.
25. Сборникъ матерiаловъ по етнографіи II., Moskva 1887 str. 277 sl.
26. Revue des Traditions populaires III., 1888, str. 297 sl.
27. Русскія народныя сказки I. č. 40. »Жадная старуха«.
28. Смоленскій этнограф, сборникъ. Составилъ. В. Н. Добровольскій. I. str. 640 sl.
29. Этнографическое Обозрѣніе. IX., 1892 č. 2. str. 129 sl.
30. J. A. Chudjakov Великорусскія сказки I. č. 37.
31. II., část 3. str. 164 sl.
32. Живая Старина 1895, V, str. 431.
33. Ib. str. 432 sl.
34. W. Mannhardt Wald- und Feldkulte, I, 34, II. str. 43 č. 39; srv. Cбop. зa нар. умотвор. X, odd. 3, str. 155 č. 2. Fr. Krauss Sagen u. Märch. d. Südslaven II, č. 92.
35. Srv. W. Manhardt op. c. I, 89.
36. Этногр. Обозр. IX., str. 130 sl.
37. Romanov op. c. IV. str. 184 sl. č. 44.
38. Archiv für slavische Philologie XVIII. str. 116.
39. Jahrbuch für romanische und englische Literatur V., str. 22. sl.
40. H. Carnoy Contes populaires picards č. 13. Romania VIII. str. 250 sl.
41. Revue des Trad. popul. X., str. 487 sl.
42. Dom. Comparetti: Novelline pop. italiane 1875. str. 160. sl. č. 39.
43. La Novellaja Milanese. Esempi e panzane lombarde. Raccolte nel Milanese da Vittorio Imbriani. Bologna 1872. pod č. 25. I due Mai Contenti. Před tím v listě »Il Propugnatore« Vol. V. parte I. str. 468.
44. Marc Monnier Contes populaires en Italie. 1880 str. 366 sl.
45. Otto Sutermeister: Kinder und Hausmärchen aus der Schweiz. Aarau 1873, str. 193, sl. 63.
46. Les fabliaux. Études de littér. popul. et d’ histoire littéraire du moyen age. 2. vyd. Paris. 1895 str. 212. sl.
47. Rozebral pohádku tuto posledně René Basset v Revue des trad. popul. VII., str. 398 sl. K versím na tomto místě uvedeným patří ještě chrvatská u Fr. S. Krausse Sagen und Märchen der Südslaven I. č. 36, srv. poznámky G. Meyera v Archiv f. slav. Philologie VII., str. 315.