vlastně neruské, jako v ostatních pohádkách se držel obvyklého západoevropského vzoru.[1]
Chtěl Puškin prvotně i tuto pohádku zařaditi do svých »Písní západních Slovanů«, do kterých pojal většinou písně domněle srbské z knihy Prospera Merimée vydané r. 1827 »La Guzla ou choix des poésies illyriques, recueillies dans la Dalmatie, la Bosnie, la Croatie et l’Herzégowine.« Označil ji v rukopise jako »18 пѣсня сербская«. Puškin podlehl tu málo zdařilé mystifikaci francouzského básníka, ač znal též sbírku Karadžićovu. Merimée-ovy padělky více se zamlouvaly velkému básníkovi ruskému, než skutečné národní písně srbské vydané Karadžićem.[2]
Pohádka Puškinem sbásněná má za základ skutečnou národní pohádku ruskou. Taková byla zaznamenána a vytištěna ovšem teprve v dobách novějších ve známé sbírce A. Athanasjeva[3], bohužel není udáno vydavatelem, kde byla zapsána. Místo, kde se děj pohádky odehrává, jest v pohádce určitěji udáno, než u Puškina: totiž na šírém moři, na ostrově Bujaně, na kterém umístil Puškin v jiné své pohádce slavného bohatýra, knížete Gvidona Saltanoviče s překrásnou cařicí Lebedí. Žil na tomto ostrově chudý rybář s ženou svou, a živil se jen lovem. Jednou hodil síť, sotva pak ji mohl vytáhnouti, tak se mu zdála těžkou; a když ji konečně vytáhl, byla síť prázdna: jediná rybka jen sítí chycena, ale je to rybka neobyčejná, zlatá. U Puškina třikráte hodil rybář síť, dvakráte na prázdno, po třetí teprve vylovil zlatou rybičku. Rybička lidským hlasem prosila rybáře, aby ji pustil na svobodu, každé jeho přání vyplní. U Puškina slibuje rybička, že se vykoupí vším, čeho by on si jen přál; rybář výkupné odmítl s díkem, že ho nepotřebuje. V pohádce rybář ji propustil, že ničeho od ní nepotřebuje. Doma ho vyplísnila žena, že tak nadarmo propustil rybku, kdyby aspoň chleba si od ní byl vyprosil, vždyť brzy již ani suché kůrky nebudou míti. První tato prosba ve zpracování Puškinově vypadla. Když rybka tuto prosbu vyplnila, měla žena rybářova stále nové přání, shodně s Puškinovou versí i v pohádce, chtěla míti nejdříve koryto, pak chalupu novou, dále chce býti již vévodkyní, nechce více býti selkou — u Puškina šlechtičnou starého rodu. Rybář navrátiv se, nalezl třípatrový kamenný dům plný služebnictva a ženu v bohatém oděvu, jak právě rozkazy udílí; rybář ji pozdravuje jako ženu svou, a nová vévodkyně rozlícena nad drzostí jeho, poslala ho do konírny a krutě ho dala vymrskati. U Puškina ale rybář zdraví novou paní šlechtičnu pokorně, a jediná drzost, jíž se dopouští,
- ↑ Valerian Majkov: »Сказка о рыбакѣ и рыбкѣ Пушкина и ея источники« Журналъ Мин. Нар. Просв., 1892., Май, str. 151.
- ↑ A. Pypin: »Первые слухи о сербской народной поэзіи«. Вѣстникъ Европы 1876., sv. VI., str. 740 sl.
- ↑ »Русскія народныя сказки«, vyd. 3., 1863., VIII., č. 15. »Золотая рыбка«.
