Stránka:Polívka - Rybář a zlatá rybka.djvu/10

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka byla zkontrolována


Podobná jest verse maloruská;[1] týž trest jako v obou předešlých versích stíhá však ctižádostivého sedláčka již, když chtěl se státi cárem, neboť cár volí se samým bohem. Rovněž tak potrestán byl v příbuzné versi zapsané v Moskvě,[2] když chtěl býti králem (королемъ).

V polské versi z kraje Dobřinského gub. Plocké[3] promluvil ze stromu, z břízy, kterou chtěl posekati chudý mlynář, sv. Michael, ať žádá, co chce, všecko dostane, jen ať neposeče tuto břízku. Mlynář ani se ženou se nepotázav, vyslovil přání, aby ho učinil bohatým. Když se mlynář domů navrátil, nalezl paláce plné služebnictva, ženu bohatě ustrojenou. Brzy se rozmrzela žena býti paní, šlechtičnou, chce býti sama královnou, posílá muže do lesa, k té bříze, a konečně chce býti bohyní, posílá muže do lesa, aby posekal břízu neb aby se vrátil jako bůh. Sv. Michal pak obrátil mlynáře v medvěda; když se vrátil, nalezl ženu medvědici, a oba spolu utekli do lesa.

Strom, po případě duch v něm sídlící, slibuje drvoštěpovi plniti každé přání, bude-li jím ušetřen, rovněž jako zlatá rybka, bude-li propuštěna na svobodu. Tak jedna verse lotyšská[4] vypravuje, že dříve všecky stromy rozmlouvaly a prosily lidi, aby jich neposekali. Tak jmenovitě slíbila lípa sedlákovi, neposeče-li jí, že ho udělá, čím jen chce býti. Stal se sedlák pánem, králem, ale i to ho omrzelo, chce býti bohem; z trestu obrácen v medvěda. О nespokojenosti ženině není tu ani zmínky. V jiné lotyšské versi[5] bříza udělala sedláčka nejdříve boháčem, pak pánem, konečně cárem, jen aby jí neposekal. Nenasytný nespokojenec zatoužil po vyšší ještě hodnosti, pohrozil bříze svým toporem. »Jestli mě i uděláš bohem, to já tebe přece neporazím.« Kázala mu stará bříza zapřáhnouti čtyry černé koně a s ženou i s dětmi zajeti k vysoké hoře, porostlé sosnami, asi tři míle vzdálené. Tam ať on s ženou poleze na horu, pak stanou se bohy. Učinil tak cár-sedláček — sotva ale vystoupil se ženou z kočáru na zemi, obráceni ihned v medvědy a utekli do lesa.

Zračí se v těchto pohádkách patrně názor o stromech jako bytostech oduševnělých, cítících — z rány krvácejí —[6], о stromech jakožto sídlech lesních duchů, tito lesní duchové zjevují se lidem v podobě kocoura[7], ptáčka a j., a tak snad i v uvedených versích.

  1. Этнографическое Обозрѣніе. IX., 1892 č. 2. str. 129 sl.
  2. J. A. Chudjakov Великорусскія сказки I. č. 37.
  3. II., část 3. str. 164 sl.
  4. Живая Старина 1895, V, str. 431.
  5. Ib. str. 432 sl.
  6. W. Mannhardt Wald- und Feldkulte, I, 34, II. str. 43 č. 39; srv. Cбop. зa нар. умотвор. X, odd. 3, str. 155 č. 2. Fr. Krauss Sagen u. Märch. d. Südslaven II, č. 92.
  7. Srv. W. Manhardt op. c. I, 89.