Lidové pověsti o původu tabáku

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Lidové pověsti o původu tabáku
Autor: Jiří Polívka
Zdroj: In: Jagić-Festschrift. Zbornik u slavu Vatroslava Jagića. Berlin : Weidmannsche Buchhandlung, str. 378—88. online na Internet Archive
Vydáno: 1908
Licence: PD old 70
Index stran
Polívka - Lidové pověsti o původu tabáku.djvu

[378]
Lidové pověsti o původu tabáku


hojně rozšířené zvláště na ruském východě jsou zajímavé s dvojího hlediska, jednak, že se v nich zračí mínění lidu o této poživatině, jednak že jsou poměrně mladého věku, nezasahujíce původem svým za XVII st. Tím jsou důležité pro dějiny vývoje tradic lidových.

V ruských tradicích lidových došel výrazu silný odpor proti užívání nové této zámořské byliny, které kladli zvláště kruhové církevní, po případě rozkolničtí velký odpor. Akademik Ozereckovskij sděluje mimo jiné různé své spory s rozkolníky, na př. výklady proti holení vousů, také co odpovídali, když jim dovozoval prospěšnost šňupavého tabáku; vypravovali jemu zvláště, že tabák vznikl ze smilnice, odvolávajíce sе na rukopis, kde byla hrubě vykreslena ženština, ze které vycházel tabák[1]. To byla legenda oblíbená a silně rozšířená, i literární formou svou zajímavá, původem svým dosud záhadná, neb aspoň nevysvětlená. Toto »сказаніе отъ книги, глаголемыя Пандокъ, о хранительномъ былін, мерзкомъ зеліу, еже есть табацѣ« jest v literatuře již dlouho známo. Vydal je nejdříve N. Kostomarov[2], několik slov promluvil o něm také akademik A. N. Veselovskij[3]. Děj klade se do doby pohanského krále Anepsia. Jistá jeptiška, jménem Jezavel propadla smilstvu a porodila dceru. I tu rozpálil Satanáš na smilství. Bůh jí sice poskytl čas dáti se na pokání, ale marně, a tak poslal anděla a dal zemi rozestoupiti sе: země rozestoupila se na třicet loket a pohltila smilnici živou. Satanáš načerpal v jejích útrobách »чашу полну мерзости и скверности любодѣянія еж« i vykropil na zemi nad její mrtvolou: i vzrostla bylina, a tu pohané na rozkaz satanášův pro radost rozsadili a nazvali tabák. To slyšel všecko král Anepsij od anděla, když byl, postrašen hrozným snem, utekl ze svého sídla. Potom pak na domluvy andělovy vrátil se na svůj [379] stolec. V téže době šel lékař Tremikur hledat bylin léčivých a našel na poli nad nějakou propastí, kde anděl Hospodinův byl smilnici srazil, jakousi bylinu. Satanáš vnukl mu myšlenku, aby bylinu tu utrhl a k ní přivoněl. Pokochal se jí, neb zapomněl na strasti pozemské. Vzal bylinu i semeno, zasadil do své zahrady, začal ji trhati a k ní voněti, i vesel choditi, jako opilý, a rozplodilo se velké množství této byliny. Lidé divili se, jak se tento člověk opíjel. Ukázal jim bylinu, prodal ji. A tak rozšířila se bylina, a tak začali opíjeti se lidé; mnozí kladli ji na oheň a dým její vdychovali do úst dýmkami. Opilí a omráčení lidé přicházeli před palác královský, a tu na mnoze dokonce mrtvi klesali. Viděl to kral Anepsij a divil se, odkud to. Mučením vyzvěděl na pohanech, že mají v sadech jakousi podivnou bylinu a tou že se opájejí, že ji koupili od lékaře Tremikura. Zavolán Tremikur před krále a ten ukázal králi místo, kde našel bylinu. Dal král na místě tom kopati i vykopali jámu hlubokou přes třicet loket, našli pak mrtvolu smradlivou (трупъ мерзокъ и смрадъ, и зловененъ, смердящъ), pouhé kosti, tělo všecko setlelo. Vyzkoumal pak král, že jsou to pozůstatky smilnice, která v jich městě před dvanácti lety žila, seznal bližší její život i konec její za hrozné bouře, která se byla tehdy nad jich městem rozpoutala. I vzpomněl král Anepsij na onoho anděla božího a jeho zjevení. Dal se pak král Anepsij pokřtíti a přijal jméno Aleksij, a s ním zároveň množství knížat a pánů a lidu obceného přijalo křest. Bůh pak poslal svého anděla, aby proklel tuto bylinu, plod hříchu. Proklel ji z návodu andělova biskup, a lidé pobožní vytrhli ji ze sadů svých. Jen ti, kteří se nedali pokřtíti, rozvezli tuto bylinu po dalekých krajích pohanských, nekřtěných. Tam pohané tutu bylinu rozplodili a všude rozvozili i do Němec, mezi Turky, Tatary, Čerkasy, a odtud opět se rozšířila »k nám křesťanům«.

Původ této pozoruhodné legendy jest temný, dosud pokud vím není odhalen. A. N. Veselovskij na uv. m. nemohl říci o tom nic určitého a zůstavil otevřené otázky, možno li v této zajímavé legendě shledávati zpracování nějaké starší apokryfické látky upravené podle potřeb časových, aneb nějaké samostatnější dílko ve slohu a směru známých legend církevních a asketických. V zakončení jejím lze zajisté shledávati jistý vliv rozšířené stati asketické »listu s nebe« čili t. ř. epištoly o svěcení neděle.

Do lidu nezdá se že tato legenda hluboce pronikla. Připomíná se bohužel příliš povrchně, že ve Vjatské gub. se vypravuje, jak tabák vzrostl z hrobu krvosmilníků (sestry a bratra) aneb z hlavy smilnice, o které vypravuje evangelium, aneb z těla zbloudivši jeptišky zabité od hromu, aneb konečně z hrobu jakéhos nezvěstného člověka (Simbir. [380] gub)[4]. Patrně jen pověst na třetím místě připomenutá souviseí s naší knižnou legendou. Podobná verse byla zapsána pokud vím pouze v Terské oblasti[5]: Dívku shřešivší zabili, a zakopali daleko od vesnice u cesty, neboť byla toho nehodna, aby byla pochována na svatém poli. Po čase vyrostla tu bylina širokolistá. Pocestnému vnukl čert, aby list s té byliny utrhl, stočil, zapálil. Našel v tom zalíbení a chtěl bylinu vytrhnouti. Začal rýti, ryl, ryl, až viděl, že kořen byliny vycházel zrovna »изъ с. . . ля«. »Tak hle odkud jest tato prašivá bylina.«

Poněkud příbuzná jest legenda zapsaná v Homelskóm okr. Mohylevské gub[6]. Dívka brávala к sobě do postele psa, až ním shřešila a porodila štěně. Otec ji zabil a zakopal. Na hrobě vyrostl za nějaký čas tabák. Dívali se lidé, jaká to je bylina, odkud jdou její kořeny, kopali a poznali, že kořen jde »чаразъ тютьку цъ самаго пуза дѣвки тыя« (skrze štěně ze samého břicha této dívky). A tak pojmenovali bylinu tjutjun. Jest to očividně etymologická povídka, a patrně byla za tím účelem etymologisačním přepracována známá látka knižná.

Mimo to rozšířeny jsou různé pověsti o původu tabáku. V jedněch vyrostl tabák z těla Jidášova. Tak vypravuje legenda východohaličská[7]: Jidáš oběsil se a visel, až se provaz přetrhl. Tělo spadlo na zemi a shnilo tak, že od toho pták letící nad ním spadl a zahynul. Na tom těle vyrostl tabák. Legenda ta ví dokonce, kde vyrostly různé druhy tabáku: »Kruhlan« na tváři, silnější »margotka« na břiše, a neostřejší »kolozdra« na zadnici. V litevské[8] versi byl původ tabáku spojen ještě s čertem: Když puklo tělo oběšeného Jidáše a vypadla střeva, litoval čert, že by taková zloba měla vymizeti ze světa, a proto vysel střeva se vší jeho zlobou po zemi. Z nich vyrostl tabák bylina se vší hořkostí a špatností, jako byl Jidáš. Připojena ona mravoučná tendence, která jest vlastní ruské legendě: kdo užívá tabáku, dostane jakoby špatného ducha Jidášova; kdo jej semletý cpe do nosu, zahání tím svatého ducha, kterého bůh nám vdechl nosem. Jest to proto velký hřích kouřiti z dýmky aneb šňupati.

Ještě v Bosně[9] jest známa tako legenda, leč v podání mnohem prostším [381] »Nečist« se ze střev Jidášových vysypala na zemi, a z ni po nějakém čase vzrostla jakási bylinka—tabák.

Jiné legendy kladou vznik tabáku do mnohem starších dob. Legenda zapsaná v Černigovské gub.[10] dává vznikati tabáku podobně jako právě uvedená o Jidáši. Když Bůh se rozhněval na čerty, začal je shazovati s nebe; jeden z nich narazil se na uschlý dub a visel tam, až se začala z něho sypati hniloba. Ta spadla na zem a z ní vyrostl tabák. Lidé začali pak tabák šňupati a kouřiti.

Jiná maloruská legenda[11] klade vznik tabáku do doby krále Davida, ne starozákonního, než nějakého jiného, jehož dobu a kraj neudává. Jediný syn toho krále svedl krasavici zaměstnanou v službách královských, a byl za to od soudců podle přísných trestů této země odsouzen a sťat. Dívka denně chodila na jeho hrob a prolévala hořké slzy. Z nich vyrostla krásná, zelená, vysoká bylina. A dívka modlila se k Bohu, aby na důkaz odpuštění způsobil, aby lidé celého světa si zamilovali tuto bylinu. I Bůh učinil jí po vůli. Připojena etymologická povídka o původu jména tabáku »ťuťun«. Za dívkou chodil všude i na hrob její psík. Dívka odháněla ho, aby bylinu nepoškodil, a volala naň ťu-ťu-ťu-ťu … Podle toho byla pojmenována ťuťun.

Jiná zase jest polská povídka, která byla zapsána ve Varšavě podle vypravování lodníka rodilého z Haliče[12]. Vypravuje jak ošklivá a hodná dcera kovářova obsloužila Ježíše vodou, utřela mu vlastním šátkem bradu. Ale hezká sestra její zošklivěla si, vyplivla a vysmála se. Ježíš chtěje se odvděčiti učinil ošklivou dívku v peci hezkou. Jest tu sled známé a rozšířené látky o omlazování stařen a p. Kovář chce pak sám učiniti hezkou dceru ještě hezčí: než upálil ji na prach. Na radu Ježíšovu rozsel potom tento prach po poli. Za krátko vyrostla z něho bujná bylina. Lidé začali sušiti a kouřiti její listí, ale vždy musí plivati po zlé kovářově dceři, která plivla na Pána Ježíše.

U Mohamedánů spojena pověst o vzniku tabáku, již nikoliv tak tendenčně upravená, s Mohamedem. V Alžíru vypravuje se[13]: za dob Mohamedových mluvili ještě hadi. Jednou v zimě našel Mohamed zmrzlou zmiji a soustrasti jat strčil ji do svého rukávu. Když jí teplo vrátilo život, vystrčila nevděčná hlavu a řekla proroku, že ho kousne, neboť jeho lid stále pobíjí její lid, jeho plémě jest ve válce s jejím plemenem, a přísahala pomstu jménem Alláhovým. Nečinil prorok [382] námitek, než prosil ji jen, aby ho kousla jménem Alláhovým. Kousla ho zmije do ruky, a prorok pustil ji, aniž by ji byl způsobil zlo. Mohamed vyssál jed z rány, a vyplil jej na zemi. Z toho vzrostl tabák, tato podivuhodná rostlina, a tak má i hořkost jedu zmijina, i sladkost sliny prorokovy. Tato legenda jest podle všeho dosti rozšířena po mohamedanském světě, neboť byla nalezena také bulharská její verse v okrese Tulčanském[14].

Jinde v Bulharsku byla pověst o vzniku tabáku upravena se stanoviska protitureckého. Aspoň v Sofijském kraji byla zapsána taková verse[15]: Sázeli se jednou Mohamed a sv. Ilija, kdo jest z nich větří junák, kdo z nich více umí křičeti. Mohamed vylezl na velký strom, křičel, křičel co mohl, ale na Iliju dojmu neučinil. Potom zdvihl se Ilija až do oblak a rozkřičel se, až se země zachvěla a Mohamed se pos … Z toho lejna vznikl tabák. Turci z úcty ke svému světci řekli si, že třeba byliny té k něčemu užíti, začali ji sušiti a kouřiti. Proto maji Turci tabák za svatý a nejvíce ho požívají.

Habešští kněží[16] rozšířili tradici, že tabák vyrostl z hrobu Ariova, který má u Habešanů úlohu zlého ducha. Tabák přísně se zapovídal. Jinde zase jako na ostrově S. Vincentu věří, že zapovězené ovoce v ráji byl právě tabák, a jeho listy zakryli si Adam i Eva svou nahotu[17].

Ku podivu řídká jest pověst odvozující vznik tabáku ze samého čerta. Vypravuje se vlastně jen na Ukrajině, mimo versi nahoře uvedenou ježte následující[18]: Čerti dlouho, všemi možnými způsoby zkoušeli bohabojného mnicha, ale marně. Na konec zapálili dub před jeho poustevnou, myslíce, že ho tím vylákají ven, že totiž půjde hasit. Mnich zaklel čerta v tomto dubě, dub začal srůstati a čert byl v dubu tak roztlačen, až krev z něho vytekla. Aby krev tato nepropadla, začali pohrabáči rozhrnovati list na dvě strany. Tak vyrostla tam bujná, listnatá tráva. Přicházejí páni, trhají listí, a to zdá se jim býti tak libovonným. Tak začali je rozkrajovati, kouřiti, šňupati. Nevyrostl tu tabák všude jednaký, tam lehký a tam silnější, horší »kořínci«, »marchotka«, »lystatyj«. Jelikož tedy tabák vzešel z krve čertovy, nehodí se kouřiti.

Rušti starověrci, filiponi, usedlí ve východním Prusku[19], kladou vznik [383] tabáku až ke stvoření světa: Anděl, který měl Bohu přinésti z hlubin mořských hrst země, ponechal si také něco v ústech. Když Bůh rozsypal zemi a řekl »Staniž se«, rostla také země v ústech andělových. Anděl volal o pomoc, na přání boží vyplil zemi, a z té vyrostl tabák a chmel.

Čert naučil člověka tabák sázeti, tabáku užívati. O tom jest zvláštní rozkolnický verš z doby novější[20], výtvor čistě knižní, který není v žádné souvislosti s lidovými tradicemi. Pověst v Kurské gub.[21] zapsaná vypravuje, jak člověk na svých cestách po klášterech uviděl na jednom místě tabák. Zdálo se: hle brambůrek kvete, natrhej jablíček s něho, zakopej je do horkého hnoje; tu pustí odnože, ty zasaď, zalévej, zalévej … Udělal tak člověk, jak mu sen kázal. Chodil denně dohlížet, až dvanáctého dne spatřil, jak tam seděl žid. Ten mu pověděl, aby po šest dní tam nechodil, že vzejdou samy. Tak se i stalo. Nakopal hrádečku, zasadil a opět pilně zaléval. Dívala se na to také sv. Neděle a řekla mu »dal Bůh? či ne dal Bůh? jakému Bohu jsi se modlil, ten i dal« a poradila mu, chce li spasení své duše, aby se zřekl, ale chce li býti boháčem, ať dělá, »koho jsi prosil, ten ti dá … Bůh nedal, Bůh jest na nebi a tvůj v svinském chlévě«. Podíval se člověk do chléva a tam viděl čerta ve zlatě. Čert řekl mu, že i on bude ve zlatě. »Čeho jsem si přál, to dal mi Bůh« — »Tu není Boha, buď mým soudruhem!« odpověděl mu čert a poradil mu, aby nikoho neposlouchal, jen zaléval, a jak vyroste, aby lístečky olamoval a semeno schovával, pak bude boháčem.

Tabákem i kořalkou sváděl čert nejraději muže bohabojné, mnichy, poustevníky. Tak vypravuje jiná maloruská legenda z Jekaterinoslavské gub.[22] o nějakém poustevníkovi v záporožských lesích divokých, jak si začal stýskati, nemodlil se, nejedl. Tu přišel k němu čert a přinesl mu nádobku s práškem »šňupej, a budeš jako o dvou«. Poustevník šňupl, jednou, po druhé, po třetí, kýchl a bylo mu veselo. Druhý den zjevil se opět čert a přinesl mu trávu a dýmku, i řekl mu »zakuř si, a bude ti jako o třech«. Zakouřil si poustevník a rozveselil se ještě více. Konečně přišel čert ještě třetí den a přinesl mu nádobku s kapkami, »jak vypiješ, bude ti jak o desíti«. A tak bylo nyní poustevníkovi veselo, vypil, zazpíval si, zatancoval … O jakýchsi zhoubnějších následcích tabáku, kořalky tato povídka neví.

[384] Ve Vologdě vypravuje se zcela prostě, že jakýsi neznámý černý myslivce naučil statkáře pěstovati tabák[23]. U Malorusů haličských[24] vypravuje se, že čerti v začarovaném mlýně o půlnoci melou tabák, ve mlýně, jehož mlynář chtěl, pod mostem ukryt, zařvav jako medvěd, postrašiti Krista a Petra Pavla, a byl za to v medvěda přeměněn.

Legenda o původu tabáku spojila se místy s látkou o závodě čerta a sedláka, tak v povídce, zapsané v severovýchodních Pomořanech[25]: Tabák vynašel čert a nikdo neznal jméno této byliny. Jednoho dne viděl sedlák, jak čert vysázel velké pole bylinami. Neznal jich, byl zvědav a ptal se čerta, co tu sází. Pohádali se a vsadili se: uhodneli sedlák do tří dnů, jak se bylina ta jmenuje, připadne mu celé to pole se vším, co na něm je; neuhodneli, propadne jemu duší a tělem. Sedláku pomohla, jak se ve versích této povídkové látky zhusta vypravuje, selka se svou lstí. Svlékla se do naha, vlezla do bečky dehtové a vyválela se v peří, tak že byla jím pokryta po celém těle. Šla pak na ono pole čertovo, pobíhala mezi brázdami a místy skláněla se k zemi, jakoly listy chtěla ožírati. Sotva ji čert spatřil, vyběhl z domu, aby velkého toho ptáka zaplašil, tleskal do rukou a volal »Pšš . . pšš — ty velký ptáku! Půjdešli z mého tabáku! Pšš! — Pšš!« Žena věděla dost, utekla domu a pověděla muži jméno byliny. Tak tedy řekl sedlák třetí den jméno čertovi, vyhrál sázku, dostal pole 8 tabákem a od té doby začali sázeti tabák.

Podobně se vypravuje též u Maďarů[26], že čert dal sedlákovi semeno tabákové, aby je vysel, a pohrozil mu, nebude li věděti jméno jeho, až se vrátí, že zahyne. Další průběh jest stejný jako v pomořanské versi.

Ještě v Chrvatsku v okolí Karlovce[27] byla zapsána zpřízněná verse: Čert smluvil s hrabětem, že bude mu sloužiti celý rok za 40 zl. a kousek země v jeho zahradě, kde by vysel svoje čertovo semínko. Až vyprší rok, musí hrabě uhodnouti, jaké je to semeno; neuhodne li, bude on muset sloužiti mu celý rok. O tomto čertově semínku nebylo ničeho v hraběcích knihách a marné bylo všecko jeho študování. Pomohla mu z nesnází jakási cizí žena, nikoliv manželka jeho. Nevystrojila se tak jako ve versi zapsané od Ul. Jahna, než šla přímo tak, jak byla, k té bylině; a obcházela stále, nevšímajíc se nijak, že se čert zle na ni osopoval, do konce holí ji hrozil. Rozhněvala ho konečně tak, že se [385] zapomněl a ve své zlosti vyřkl slovo »tabák«: »Kaj ćeš mi ti gad stari gadit tabak, odhajaj sada valja iz vrta«. Hrabě ukryt zaslechl slovo, a tak vyhrál sázku.

Čert naučil lidi kouřiti z dýmek, jakož i šňupati, o čemž jest řada maloruských povídek v různých obměnách. Čert sedí ve svých bažinách, jde cestou a kouří z dýmky. Potká ho člověk a požádá ho, aby mu dal aspoň jednou potáhnouti si. Čert dal. Člověk vykouřil dýmku a ještě poprosil na cestu, i řekl, znamenitá to věc tabák, i sílu udržuje i zahřívá. Vyprosil si semena a začal pěstovati tabák ve své zahradě. Tato v Jekaterinoslavské gub. zapsaná pověst[28] nemá jak viděti žádné tendence nepřátelské tabáku.

Velice jest rozšířena následující pověst od východní Haliče až do gub. Smolenské, Kalužské, ba až na Kavkaz ovšem s různými dosti nepatrnými obměnami. V Sambor. okr. v Haliči[29] byla již před dvacíti lety zapsána povídka vypravující o pohřebních slavnostech, které vystrojil čert své matce. Čert sezval mnoho lidí, také popy ke pohřbu své matky a po pohřbu pohostil lidi ve svém domě. Lidé neoplakávali čertovu matku, a čert těžce to nesl. Po hostině natřel čert tabáku a pobízel své hosty »dosud jedla ústa, nechat nyní jí nos«. Lily se nyní slzy z očí čertových hostů. Spatřil to moudrý Šalomonu, šel k Bohu a vyložil mu, že jest potřebno dáti lidem tabák a dýmky, aby kouřili a plivali na čertovu matku. Svolil Bůh, a tak začali lidé kouřiti a plivati a říkati »fuj na čertovu matku«. Vítr roznesl tabák po světě. Lidé rozešli se s tabákem a dýmkami domů: a tak nyní jedni šňupají a pláčí nad čertovou matkou, druzí kouří z dýmek a plivají na ni. Ve versích z Bučac. okr.[30] vých. Haliče přinesl místo Šalomouna Kristus a ne Bůh lidem dýmky. Podobně vypravuje se v Homel. okr. Mohylevské gub.[31] a v Smolenské gub.[32]. V jiné versi z Jekaterinoslav. gub.[33], patrně pokažené, nevypravuje se více, že čert naučil své hosty šňupati a Bůh pak kouřiti. Vypravuje se tu jen, že čert sehnal všecky čerty, když jeho matka zemřela. Sebrali se kuřáci s dýmkami a šňupáci se svými růžky, a rozesedli se do dvou řad. Kuřáci vytáhli z dýmky dým a [386] plivali čertově matce mezi oči, až ji celou poplivali. Šňupáci seděli tiše, natáhli tabáku z růžků do nosů, a slzy jim tekly, jakoby plakali. Pochválil je čert, že sebe rozveselí i po nebožce pláčí. Lidé dověděli se, že čert pochválil Šňupáky, začali samí tlouci tabák a potahovati z růžků, jako ti čerti, kteří plakali nad čertovou matkou.

Něco obměněna byla povídka ta v Kalužské gub.[34]. Čert sezval na pohřební slavnosti své nebožky tchýně kuřáky a šňupáky. Kuřáci kouřili, kouřili a plivali, všecky oči jeho tchýně poplivali. Rozhněval se čert a vyhnal je všecky. Ale šňupáky nechal u sebe, šňupali a slzy tryskaly jim z očí. Podobně vypravuje se v Terské oblasti[35], že proto si čert nejvíce váži šňupáků.

V těchto versích nejeví se tedy tendence proti tabáku vůbec, než jen spor mezi šňupáky a kuřáky. Šňupání bylo do nedávné doby mezi lidem běloruským a velkoruským silněji rozšířeno než kouření[36], než i tu jevil se odpor proti šňupání, jak viděti z uvedených versí. Že se pak kouření považovalo aspoň za menší hřích než šňupání, jest ještě viděti z legendy zapsané u staroobrjadců Kijevské gub.[37]. Jidáš prodával šňupavý tabák o něco levněji, než kuřlavý, jen proto, aby uvedl v hřích a zahubil více lidu.

Ostatně podle jiné maloruské pověsti z vých. Haliče[38] nenaučil právě Bůh aneb jeho vyslanec, Šalomoun, lidi kouřiti z dýmek, než čert: Od dávných dob byl tabák, ale páni neuměli ho užívati. Sypali na plechovou misku tabák, kladli naň žhavé uhlí, a dým pak lapali otevřenými ústy. Kdysi o půlnoci, když se odbýval panský ples, přišel čert do svinského chléva, nabral svinského lejna, z toho nadělal dýmky a ty podal pánům, aby z nich kouřili. Pokud byl s nimi čert, dotud měli dýmky, ale jak čert zmizel, zmizely i dýmky. Páni potom poručili hrnčíři, jak jim má udělati hliněné dýmky. Od té doby tedy vešly dýmky v užíváni.

Vášnivý odpor proti čertovské trávě, který jsme shledali v knižní legendě, připomenuté na počátku toho našeho článku, projevil se zvláště v některých povídkách zapsaných v Samarské gub. a na Kavkaze. V nich spojil se tento motiv s rozšířenou látkou o kajícném zbojníku, kde na důkaz odpuštění ne jabloň rozkvete a libé ovoce ponese, než tři černá [387] jehňata zbělejí. U kozáků Slěpcovské stanice Sunženského oddílu Terské oblasti[39] vypravuje se, jak vrah a loupežník Trofim Bezštannyj dvacet let již pásl tři černá jehňata, modlil se dvacet let, ale jehňata nezbělela. Nicméně nereptal, než stále pásl. Konečně přece opouštěla ho trpělivost, a když jednou se zastavila blízko cesty velká karavana čumáků, zoufal si, že si již nevymodlí spásu, že všecko jest marné, a tak všecky čumáky ve spánku zabil. Prohlížel pak zboží, a všude byl tabák, který byl mu zcela neznám. Rozhněval se, že ničeho nenašel pro sebe a tak rozhodl se, že všecko spálí: mrtvoly, vozy i všecek tabák. Když to vše shořelo, zpozoroval, že jeho černá jehňata zbělela jako sníh. Zaradoval se a pověděl to onomu kouzelníku starci, který mu byl tuto pokutu uložil. Pověděl mu stařec, že nyní jest sňat hřích s jeho duše; třeba že mnoho lidí zabil, ale ten hřích se mu odpustí, protože spálil tu čertovskou bylinu tabák. Neboť jinak by se byla rozlezla po světě mezi lidmi, a kolik by lidí pokálelo se touto nečistou bylinou, přijalo by hřích na svou duši. Tou vraždou zachránil mnohem více lidí od hříchu, než jich zabil, a tak jest duše jeho čistá. Šel Trofim se starcem do své vesnice, zval ho do své chaty, a tam slyšel nářek ženin nad jeho mrtvolou. Stařec poučil ho, že nyní již jen duše jeho mluví s ním, mrtvola pak jeho leží na lavici. Ospravedlněná duše jeho odešla se starcem do ráje. Podobně vypravuje se v Samarské gub.[40]. — Zcela téměř stejná jest verse ze Stavropolské gub.[41]. Tu patrně jest pochybeno, že hříchy rozbojníku budou odpuštěny, až jeho tři bílé ovce zčernají. Dodáno mimo to, že zabil čumáky vlastně proto, že místo vody podali mu kořalky, vodky. Tento motiv protitabákový byl do těchto versi o kajícném zbojníku vsunut místo jiného motivu. Když podle jedné verse ruské[42] nebyl rozbojníkovi odpuštěn třetí hřích, uložil mu poustevník stejnou pokutu, pásti stádo černých ovec a modliti se, až všecky zbělejí. Tři leta plnil rozkaz přísně, ale ovce stále byly černé. Tu začal jezditi tudy jakýsi člověk a prozpěvovati veselé písničky. Zbojník zeptal se, proč veselé písničky zpívá, a když slyšel jeho odpověď, že tím veselejší píseň zpívá, čím více lidí pobije, zabil ho svou dubinou. Když se vrátil k ovcím, viděl, že všecky zbělely. Tato povídka jest také známá na ruském jihu, pokažená verse její zapsána byla v Jekaterinoslavské gub.: Poslední hřích zbojníkův odpuštěn [388] když zabil člověka, který holí tloukl po hrobech volaje: »vstávejte, psí synkové, a jděte na robotu«. Toho člověka ani země nepřijme, řekl zbojníkovi pop, neboť jak panský dohlížitel nad robotníky tak je urážel, že není na světě hříšnějšího člověka. Zde tedy byla vnesena tendence sociální[43]. Na zbělení černých ovec pak zapomenuto. Zachováno jen tolik, že pásl ovce, ale nepřipomenuto, jaké byly barvy. Souvisí pak tato verse s látkou dosti rozšířenou zvláště od východní Haliče dále na východ[44].

Velmi řídké jsou povídky, v nichž dochází výrazu jiné mínění, tabáku daleko příznivější. Nalezli jsme je u Malorusů a na slovanském jihu, kde jest tabák ve veliké oblibě. V Kurské gub. zapsána byla pověst[45], jak Matku Boží přestala hlava boleti, jakmile si šňupla, a proto tabáku žehnala. Srbská legenda[46] zase ví o tom, že byl tabák posvěcen od sv. Sávy, a že čertu se naopak zošklivuje dým tabáčný; když ústa zavánějí tabákem, pustí čert člověka.

J. Polívka.


  1. M. И. Сухомлиновъ Исторія poccійской академіи II, 332.
  2. Памятники старинной русской литературы II (1860), 427—434. Srv. ještě Д. Ровинскій Русскія народныя картинки IV, 266 sl.
  3. Исторія русской словесности А. Галахова³ I, 462.
  4. С. Максимовъ Нечистая, невѣдомая и крестная сила str. 9.
  5. Г. Малявкинъ Станица Червленая Кизлярскаго Отдѣла Терской области Этнограф. Обозрѣніе X, str. 68, č. 4.
  6. Е. Романовъ Бѣлорусскій Сбориикъ IV, str. 23 č. 19.
  7. Володимир Гнатюк Галицько-руські народнї Леґенди II (Етн. Збірн. ХIII). str. 288 č. 415.
  8. С. Jurkschat Litauische Märchen und Erzählungen str. 50 č. 15.
  9. Босаиска Вила VIII (1893), str. 174.
  10. Гринченко Этнографическіе матеріалы I, str. 10 č. 17.
  11. Кіевская Старина 1890, sv. XXX, str. 326.
  12. Wisła XIV (1900), str. 68.
  13. Revue des traditions populaires III, 385.
  14. Сборникъ за народни умотворения II. одд. 3, str. 166.
  15. Ib. VII, одд. 3, str. 138.
  16. Revue des trad. popul. III, 484.
  17. Ib. 484.
  18. Б. Гринченко Этнограф. Матеріалы III, str. 11 č. 17.
  19. Oskar Dähnhardt Natursagen I. 55.
  20. Лѣтописи русской литературы и древности V (1863), отд. 8, str. 108.
  21. Кіевская Старина 1893, sv. XL, str. 547.
  22. Ib. 1898, sv. XXI, str. 20.
  23. С. Максимовъ op. cit. str. 9.
  24. Твори Степана Руданського II, 197.
  25. Ulrich Jahn Volksmärchen aus Pommern und Rügen I, сr. 265 č. 61.
  26. Oskar Dähnhardt Natursagen I, 194.
  27. R. Strohal Hrvatskih narodnih pripovijedaka kń. I, str. 180 č. 53.
  28. Манжура Сказки, пословицы и т. п. str. 145.
  29. Данило Лепкій Чортъ посля понятій и вѣрованя люду — Зоря VIII, 44. Жите і Слово III (1895), str. 374 č. 35. Етнограф. Збірник V, 169. Český překlad od Fr. Řehoře: Zlatá Praha 1891, č. 44 str. 522.
  30. Етнограф. з6іpник XII, str. 72 č. 77, 78.
  31. Романовъ Бѣлорусскій Сборникъ IV, str. 23 č. 16 pozn.
  32. Добровольскій Смоленскій Этногр. Сборн. I, str. 282 č. 47.
  33. Драгомановъ Малорусскія народныя преданiя str. 13 č. 38.
  34. Максимовъ op. cit. str. 10.
  35. Этнограф. o6oзрѣніе X, str. 58 č. 3.
  36. П. В. Шейнъ Приговоры или причеты о табакѣ. Труды Этнограф. отд. Имп. Общ. люб. естествозн., антрополог. и этногр. VII, 183.
  37. Ib. 180.
  38. Егнограф. Збірник VI, str. 283 č. 597.
  39. Сборникъ матеріаловъ Кавказ. XVI, одд. 1, str. 202.
  40. Садовниковъ Сказки и преданія самарскаго края str. 299.
  41. Wisła V, str. 57. Сборникъ матер. Кавказ. VII, одд. 2, str. 51 sл. Ю. Яворскій Очерки по исторіи рус. нар. слов. I, 15.
  42. Аѳанасьевъ Нар. русскія легенды str. 94.
  43. Драгомановъ Малорусскія нар. преданія str. 131 č. 2.
  44. Ю. А. Яворскій op. cit. I, str. 4 sl.
  45. Кіевская старина 1893, XL, str. 548.
  46. Босанска Вила XVI (1902), str. 95.