»Nečist« se ze střev Jidášových vysypala na zemi, a z ni po nějakém čase vzrostla jakási bylinka—tabák.
Jiné legendy kladou vznik tabáku do mnohem starších dob. Legenda zapsaná v Černigovské gub.[1] dává vznikati tabáku podobně jako právě uvedená o Jidáši. Když Bůh se rozhněval na čerty, začal je shazovati s nebe; jeden z nich narazil se na uschlý dub a visel tam, až se začala z něho sypati hniloba. Ta spadla na zem a z ní vyrostl tabák. Lidé začali pak tabák šňupati a kouřiti.
Jiná maloruská legenda[2] klade vznik tabáku do doby krále Davida, ne starozákonního, než nějakého jiného, jehož dobu a kraj neudává. Jediný syn toho krále svedl krasavici zaměstnanou v službách královských, a byl za to od soudců podle přísných trestů této země odsouzen a sťat. Dívka denně chodila na jeho hrob a prolévala hořké slzy. Z nich vyrostla krásná, zelená, vysoká bylina. A dívka modlila se k Bohu, aby na důkaz odpuštění způsobil, aby lidé celého světa si zamilovali tuto bylinu. I Bůh učinil jí po vůli. Připojena etymologická povídka o původu jména tabáku »ťuťun«. Za dívkou chodil všude i na hrob její psík. Dívka odháněla ho, aby bylinu nepoškodil, a volala naň ťu-ťu-ťu-ťu … Podle toho byla pojmenována ťuťun.
Jiná zase jest polská povídka, která byla zapsána ve Varšavě podle vypravování lodníka rodilého z Haliče[3]. Vypravuje jak ošklivá a hodná dcera kovářova obsloužila Ježíše vodou, utřela mu vlastním šátkem bradu. Ale hezká sestra její zošklivěla si, vyplivla a vysmála se. Ježíš chtěje se odvděčiti učinil ošklivou dívku v peci hezkou. Jest tu sled známé a rozšířené látky o omlazování stařen a p. Kovář chce pak sám učiniti hezkou dceru ještě hezčí: než upálil ji na prach. Na radu Ježíšovu rozsel potom tento prach po poli. Za krátko vyrostla z něho bujná bylina. Lidé začali sušiti a kouřiti její listí, ale vždy musí plivati po zlé kovářově dceři, která plivla na Pána Ježíše.
U Mohamedánů spojena pověst o vzniku tabáku, již nikoliv tak tendenčně upravená, s Mohamedem. V Alžíru vypravuje se[4]: za dob Mohamedových mluvili ještě hadi. Jednou v zimě našel Mohamed zmrzlou zmiji a soustrasti jat strčil ji do svého rukávu. Když jí teplo vrátilo život, vystrčila nevděčná hlavu a řekla proroku, že ho kousne, neboť jeho lid stále pobíjí její lid, jeho plémě jest ve válce s jejím plemenem, a přísahala pomstu jménem Alláhovým. Nečinil prorok
